Only For You 23.

Kráčel pozvolna městem. Jeho tiché kroky zanikaly v hlomozu motorů projíždějících aut, dětských výkřiků a hlasu jeho vlastního nejlepšího přítele, nemluvě o uspěchaných kolemjdoucích, jež do nich místy naráželi, ačkoli se jim nabízel celý prázdný chodník, a následně si nenašli ve svém zběsilém souboji s časem, který dokáže zastavit snad jedině smrt, ani jedno prázdné okénko ve svém nabytém rozvrhu, byť jen chvíli, aby se otočili a třeba se jen omluvně pousmáli. Vždyť i tak málo by stačilo…

Lidé se neustále za něčím ubírají, za nějakým svým cílem, pro nějž jsou schopni obětovat naprosto cokoli, neuvědomujíc si následky… A pak na konci svého života zjistí, že jej vlastně propásli. Ale to už je až příliš pozdě.

Proč jen nejsou ochotni čekat? Zpomalit svůj nekonečný běh do neznáma, rozhlédnout se a do prstů chytnout to nepatrné smítko, jež jim až dodnes nabízel osud a oni si ho nevšimli. Propásli ho…

Avšak…

I on se kdysi zastavil. Počkal si, až jeho bráška podlehne sám sobě, přestane se ovládat a v očích se mu objeví drobná jiskřička něčeho silnějšího, než jejich lásky bratrské, a konečně zachytil ji a uschoval do bezpečí svého srdce, kde ji rozdmýchával každým dalším letmým dotekem, pohledem, až nakonec vzplanula žárem věčného ohně jejich prvním polibkem. Osud mu dovolil se změnit. Zahodit všechno, na čem byl až doposud postaven jeho svět. Zbortit všechna jeho přesvědčení, předsudky a vystavět na jeho troskách nový, avšak za to tisíckrát krásnější. Svět zrozen z lásky, na jejíchž křídlech vzlétnul k nebesům a dotknul se hvězd… Svět, v němž konečně nalezl to co hledal, ač doteď marně tápal v temnotách jak slepec, který ztratil svou bílou hůl, jež by mu dopomohla najít správné cesty. A přitom ji onen nevidomý muž držel celou tu dobu v rukou. Stejně jako on měl po celou tu dobu po boku svého brášku, který ho později naučil si cenit ne vnější, ale vnitřní krásy člověka, a ukázal mu, co to znamená milovat tím nejčistším citem, pramenícím z dokonalé souhry srdce a duše…

Lehce došlápl na zhnědlý, již seschlý list. Jeho drobné žilky, které až doposud držely pohromadě, ač z nich již dávno vyprchal život, se rozlomily a křehké plátno se roztříštilo na tisíce kousků, které roznesl lehký vánek babího léta, až po něm nezbylo ani stopy. A ve stejném okamžiku, jakoby se uvolnil i ten poslední záchytný bod mezi řekou a černou silnicí na starém mostě a on padal… hluboko, až na samotné dno, a překvapeně sledujíc, jak zlatavé sluneční paprsky se uzavírají za bránou černé noci…

„Tome? Posloucháš mě vůbec?“ zamával mu rukou před obličejem Andreas a ukřivděně jej propaloval pohledem.

„C-cože?“ otočil se na něj hoch překvapeně a pozvolna a velice ztěžka se probouzel z chmurného snění do nenoční můry světa reality.

„Co se to s tebou děje? Celej ten poslední půlrok? Chápu, že když máš konečně zaslouženou dovolenou, chtěl bys být chvíli s rodinou, ale moc dobře vím, že tvá máma není věčně doma … S Billem jste nerozluční a kluci z kapely k tobě už tak nějak patří a jsou to tví momentálně asi nejbližší kámoši, ale já jsem jím taky! Nebo jsem alespoň byl… Kdysi.“ Poslední slovo Andy skoro zašeptal a zpytavě se na chlapce zahleděl. Potřeboval znát odpovědi. Už ho nebavilo pouze mlčky přihlížet tomu, jak se mu Tom, kterého znal již od dětských let, oddaluje bez šance na návrat.

„Nekecej kraviny, Andy. Pořád jím jsi. A já nemám v plánu trhat starou partu.“ Snažil se zachránit situaci Tom, ale i přes frajerský úsměv, kterým se snažil blonďáka obelhat, jeho snažení pozbylo účinku.

„Říkej si co chceš, ale tohle mi nevymluvíš. Změnil jsi se, ačkoli si to nepřipouštíš. Nebo spíš nechceš připustit. Ale i ostatní si toho už všimli…“

„Vždyť…“ chtěl vznést další námitku starší z dvojčat Kaulitzových, ovšem Andy ho razantně přerušil.

„Víš, co? Nech to plavat. Neřeš to. Nemá to cenu. Stejně už jsme tady…“ ukázal Andreas na dveře jejich oblíbeného baru, kde se pravidelně scházeli, otevřel je a zmizel v jeho temnotě, místy rozjasněné barevnými kruhy světla, jež se ztrácely a znovu objevovaly v rytmu techna.

Tom ještě chvíli stál nerozhodně na místě, ale nakonec se zhluboka nadechl a prošel onou pomyslnou bránou, jež mu umožňovala vstoupit do pohřbeného světa, patřícího jeho minulosti, který se rozhodl vzkřísit a vrátit věci tam, kde by správně měly být. Než to všechno začalo. Smazat to zdánlivé období mezi začátkem a koncem, kdy start tohoto závodu, postaveném na vzájemné lásce dvou lidí, byl až přespříliš krásný, a cíl až přespříliš vzdálený, třebaže cílovou pásku již dávno někdo přetrhl. Možná slepá závist osudu, které trnem v oku zdál se být jejich zakázaný cit.

Začal se proplétat kolem tančících černých siluet a v těch několika setinách vteřin, kdy parket ozářila další světla, se rozhlížel na všechny strany a snažil se očima nalézt tu jedinou opravdu známou. Tu, s níž sem přišel.

Tak trochu automaticky se otočil napravo. Jeho kamarád mířil ke stolu v jednom z rohů místnosti, kterou okupovala partička kluků se svým náhodně vybraným doprovodem, jenž se snažili oslnit svými přihlouplými vtipy. Chlapec se neubránil menšímu úšklebku.

„Alespoň tady se nic nezměnilo…“ pomyslel si a vykročil směrem k nim.

„Hele, hádejte koho jsem dneska přivedl s sebou?“ zeptal se Andy. Než však stačil kdokoli odpovědět, Tom došel ke stolu a svým „Čau, kluci“ je připravil o veškeré překvapení. I když…

„Tome, co ty tady?“ usmál se na něj Mark, odpoutajíc se alespoň na okamžik od dvou přiopilých blondýnek, a uštědřil mu jednu přátelskou herdu do ramene. „Copak, fanynky už na vás neletí?“

„No dovol…“ urazil se na oko Tom, ale po krátké odmlce pokračoval: „Jen máme konečně měsíc zaslouženého volna. A jak ho strávit líp, než se starejma kámošema?“

„Zapomněl si ještě na hezký buchty, Tome.“ Doplnil ho důležitě Julian, přisouvajíc si blíže k sobě svou přítelkyni.

Všichni okolo stolu se hlasitě rozesmáli a spolu s nimi i oslovený chlapec. Avšak ten jeho smích byl s nádechem přetvářky, které si naštěstí nikdo nevšiml, jelikož zanikla v okolním hluku.

Tom přijal volné místo a pohodlně si položil ruce na opěradlo rudě zbarveného gauče. Očima přejel všechny přítomné. Byl mezi svými. Ovšem něco mu tu chybělo. Pohoda, jež se ho zmocňovala vždy v jejich přítomnosti, nepřicházela. Přestože ji čekal a v duchu mlčky prosil, aby přišla. Avšak ona nedbala volání ani křiku.

Namísto toho se na jeho klín usadila vysoká černovláska, která až doposud zaujatě poslouchala Lukase, a začala s ním možná až příliš okatě flirtovat. Tom, doufajíc, že se tak konečně opět vžije do své role, se s ní dal do laškovného rozhovoru, ovšem čím déle s ní mluvil, tím víc si uvědomoval, že jeho odpovědi nejsou tak nenucené jako třeba s ním… Že její pisklavý smích jej nehladí po duši, ale bolestivě týrá. Že její prsty, které mu rejdily po hrudi, přesně vědíc, kam míří, spíše škrábou, postrádajíc slova lásky ukrytá v něžnostech, posílena plachostí a nejistotou, kterými ho hýčkal on… Že její ústa, která se lehce třela o kůži, mu spíše způsobí vyrážku, než by působila jako chladivý balzám… A že její polibek nechutná sladce s příměsí hříchu, ale trpce.

Proč raději nezůstal doma? S Billem, užírán svou bolestí… S láskou, jež mu pozvolna vteřinu po vteřině umírala v dlaních… Alespoň by jej viděl a klamal by pouze sám sebe neexistující jiskřičkou naděje o bratrových citech, a ne ji… A vlastně všechny okolo…

Jak rád by vyměnil hudbu, dunící mu zběsile do spánků, za tichou klavírní sonátu, nesoucí se za noci osvětlené hvězdami jeho pokojem, kde by si na posteli povídal se svým dvojčetem v náručí… Jak rád by opět cítil, jaké je to býti milován a milovat. Nehrát tuhle zvrácenou hru, které se po několika vnitřních roztržkách sám ve svém nitru vysmíval…

Byl hloupý, když si myslel, že se dokáže odmilovat, že dokáže zapomenout… Vymazat ze srdce city a z mysli vzpomínky. Že jakoby po mávnutí kouzelné hůlky všechno zmizí. Že oklame lásku, která se nyní smála jeho bezvýznamnému snažení, a srdce, které ho donutilo přerušit ono dlouhé spojení jejich rtů. Nemluvě o provinilém a neblahém pocitu, že zrazuje svého milence, jehož oči jej v mysli celou dobu pronásledovaly, plny zklamání a bolesti.

Ale bylo to opravdu jen v mysli?

Možná, kdyby se odtrhl dřív…

Kdyby vycouval ihned, jakmile se v jeho nitru začaly objevovat pochybnosti… Kdyby si sám sobě hned na počátku přiznal, že se změnil…

Třeba si povšiml vysoké zahalené postavy, která jej z povzdálí pozorovala svýma čokoládovýma očima, rozmazaně hledíce slanou vodou, u níž si nechtěla připustit důvod jejího vzniku a následně se se sklopenou hlavou a snad i zlomeným srdcem otočila a vrážejíc do okolních párů, vyběhla do chladné podzimní noci.

Možná…

autor: Cera
betaread: Janule