Nikdy tě nepustím

Sedím tu sám ve svém pokoji.

Domě.

Bez přátel.

Bez skupiny.

A … bez bratra.

Vlastně… proč říkám bratra? On je pro mě víc než bratr, miluji ho.

Nic mi nezbylo.

Jen pouhé vzpomínky.

A za vše si můžu sám.

Dosud si živě pamatuji, jak jsme si poprvé s Billem vyznali své city. Teda já jemu… běžel jsem zrovna po schodech, když mi nešťastně vběhl do cesty. Spadl na mě, tehdy jsem myslel, že ho přerazím. Nějakou chvíli na mně jenom tak ležel, nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Už jsem ho chtěl ze sebe shodit, ale stalo se něco, co mi v tom zabránilo. Co bylo nečekané.

Políbil mě. Dával do toho tolik citů… tehdy jsem byl tolik zaskočen, že jsem mu nebyl schopen odporovat. Nechtěl jsem mu zlomit srdíčko. Je tak sensibilní…

„Cítíš také to, co já?“ oslovil mě poté. Ještě jsem si to mohl rozmyslet, říci, že je mi líto, že necítím to, co on ke mě. Ale zvědavost mě přinutila vynést lež. „Také. Mám tě moc rád, miláčku,“ zalhal jsem. A na důkaz ho políbil. Chtěl jsem poznat nepoznané … a toho teď lituji. Nebo… já vlastně nevím. Lituji nebo ne?

Našeho vztahu jsem využíval, Bill byl pro mě takový klíč, klíč k nepoznanému.

Po nějaké době mě incestní vztah omrzel, zase jsem spal s každou, kterou jsem potkal.

Poté mě Bill nachytal. Řekl mu to Andreas… a já mu tak důvěřoval.

Poznal jsem, že jsem udělal chybu, když jsem si s ním takhle hrál. Nechtěl se mnou mluvit, nechtěl jíst, nechtěl spát. Bylo to s ním zlé. Aspoň do té doby, než jsem si s ním promluvil, že už to neudělám. Kdybych mohl, vrátil bych čas a nikdy bych tohle nezačal. Netrápil bych ho tak.

Dál jsem navazoval vztahy s dívkami a myslel jsem si, že Bill o ničem neví. Ale krutě jsem se mýlil. Věděl o tom. Když mě opět nachytal jak se s jednou dívkou vášnivě líbám, tak mi to řekl do očí. Tvrdě a chladně, byly v tom všechny jeho pocity, které v době do té doby skrýval.

Řekl mi, že tento vztah nemá cenu. Že nadále budeme jen bratři, nikdy nic víc. A hlavně, sdělil mi větu, která mi jakoby předurčila osud: „Až onemocníš na aids, nechoď za mnou pro pohlazení,“ s těmito slovy práskl dveřmi od pokoje, a já šel dál životem, jako kdyby se nic nestalo. Vlastně stalo. Chyběl mi Bill.

A pak se to stalo. S jednou osudnou dívkou. Ten den jsem se s ní miloval bez prezervativu. V životě by mě nenapadlo, že zrovna ona bude mít aids.

Po týdnech nevolností jsem se konečně odvážil zajít k urologovi. Čekalo mě neblahé přijetí nových správ. Jsem HIV pozitivní. Dosuď jsem se s tím nesmířil, ale teprve teď jsem si něco uvědomil.

Kapela se rozpadla – manažer nechtěl, aby vedl skupinu, která má člena nakaženého aids.

Matka se mě štítila, raději dělala, že mě nezná… bylo mi to líto.

Andreas, u toho jsem ztratil důvěru dávno.

Bill byl jeho nejlepší přítel, kterému jsem zlomil srdce. – Nenávidí mě i za Billa.

Jediný, kdo mi zbyl, je Bill. Proč jsem ho tehdy neposlechl? Všechno mohlo být v pořádku…

Ale díky této věci, která mi tak zasáhla do života, jsem si uvědomil něco důležitého, to, na co bych bez této příhody nikdy nepřišel.

Miluji tě, Bille. Jsi pro mě vším…

Je škoda, že štěstí poznáváme teprve, když odejde…

Od této události, jsem ho nenavštívil. Nepromluvil s ním. Možná… měl bych? Ne. Vyhodil by mě. Myslel by si, že ho chci proto, že je jediný, kdo mi zbyl. Ale vždyť je to pravda. On jediný mi zbyl. Tak proč si něco nalhávat?

Mám za ním jít?

Nemám?

Měl bych to zkusit. Přece je to můj bratr, moje druhé já. Potřebuji ho. Aspoň se mu omluvit za to, že jsem mu nejspíš přivodil nejhorší rok života. Života incestního vztahu se mnou, kdy jsem ho jen využíval.

Sám sobě se za ty chvíle hnusím…

Sem rozhodnut. Musím se mu jít omluvit.

<–>

Crr… crr…

Zvoním na zvonek Kaulitz. Kolena se mi celý třesou, a to je mi teprve osmnáct. To ta nervozita.

Otevírají se dveře…

Je to Bill? Ano je. Tak se změnil… ty rysy… je mnohem krásnější než byl… promiň bráško…

„A-ahoj,“ zakoktám se. Jsem tak omámen jeho krásou … padlý anděl … to by se dalo přirovnat tomu, co jsem z něho udělal. Co jsem udělal z jeho nitra.

„Ahoj. Pojď dál,“ říká mnohem sebejistěji, což mě vrátí do přítomnosti, proč jsem sem vůbec přišel.

„N-ne, to je dobrý. Já … já jsem jen přišel, abych … chci se ti omluvit. Za ten rok utrpení. Promiň mi to. Udělal jsem hloupost, já vím. Promiň. Ale … vlastně jsem rád za to, co se stalo. Teda… né za to utrpení, co jsem ti způsobil. Ale za to, za to že jsem… však ty víš co. Já… teď tě to už nebude zajímat, ale… zjistil jsem … že… že… miluji tě, Bille. Jsi pro mě vším. Jsi pro mě všechno a víc než můj život. Odpusť mi. Miluji tě,“ ztěží dopovím, a otočím se směrem k bráně.

Nečekám na odpověď, jelikož vím, že odpověď nepřijde. Bude zazděna v hloubi duše…

A by mi tak mohl na tohle odpovědět? Leda mě tak vyhodit, že už je pozdě. A to slyšet nepotřebuji. Účel této návštěvy jsem splnil. Omluvil jsem se mu, a vyznal své city.

City, které jsem vyřkl poprvé za svůj život, city, jež poprvé v životě byly myšleny smrtelně vážně.

Sbohem, bráško. Teď už mi zbývá jen jediné.

<–>

Jdu jen chvilku, než dojdu tam, kam jsem chtěl.

Propast. S bráškou jsme si kdysi slibovali, že kdyby ten druhý tu nebyl, tady skočíme. Sice tato situace nenastala, ale… nač žít, když nemáme pro koho?

S tímhle závažím na srdci se nedá žít. Naposledy si v mysli promítnu mé nejkrásnější zážitky z života… s Billem. A jsem připraven skočit.

Ale náhle se však v mé blízkosti ozvou zběsilé kroky, doprovázené dechem, který nelze pobrat. Tak přeci jen jsi přišel…

„Tome…“ otočím se. Bill. Chvíli na sebe zamilovaně koukáme. Nepotřebujeme slova. Vše říkající pohled.

Pomalu si mě k sobě přitáhne. A váhavě políbí. Jeho polibky mu okamžitě začnu vracet. Vím, že jsou poslední.

„Odpouštím ti,“ pronese, když se ode mě odtrhne. Ano, toto jsem chtěl tak dlouho slyšet… Větu, jež by nechala odejít tíživé myšlenky, jež trýznily mou duši…

„Děkuji,“ díváme se na sebe jen na malinkatou vzdálenost. Toto je vzácný okamžik. Poslední okamžik.

„Tehdy jsme si slíbili, že skočíme spolu,“ zkonstatuješ. Ano, ty jsi skutečně nezapomněl… ale měl by si? Ne, to jsem byl tehdy já, kdo zapomínal…

„Já vím. Tam jinde nám bude líp?“ zeptám se ho. Co nás čeká?

„Musí. Tome? Také tě miluji. Budeme navždy spolu,“ třese se mu hlas, ostatně mě také.

„Já vím,“ jeho vlásky mě šimrají po obličeji. Naposledy se políbíme. Ale tam jinde, budeme mít na sebe času plno. Nikým nerušeni. Naposledy se podíváme navzájem do svých stejných, oříškových, smutných očí. Oběma nám stékají slzy…

Ruku v ruce se přiblížíme k okraji chladné propasti.

Jeden odraz do prázdna…

a…

padáme.

Bille, už nikdy tě nepustím.

autor: Shellayn
betaread: Janule