11 hodin večer, Simone se se svým manželem již odebrala na kutě, stejně jako její dva synové. Ona možná spala, ale její mladistvá kvítka nikoliv.
Tom seděl na posteli, mžoural do tmy. Z chodby viděl slabý kužel světla, který se linul z prosklené části bratrových dveří. Tom si dveře na noc nezavíral, měl rád proudící vzduch. Pomalu se postavil na nohy a zamířil směrem k bráškovi, zkontrolovat jeho „stav“. Bill seděl na posteli, jednu nohu měl skrčenou pod sebou, druhá mu visela podél postele dolů, prsty jemně čechral kobereček. Po lících mu tekly obrovské slzy, z rtů se mu draly srdceryvné vzlyky. Vedle sebe měl položenou krabici, do které si ukládal své největší poklady. Fotky, dopisy, cokoliv, co si toužil uchovat. Tom ji poznal hned, jedině před ním ji Bill netajil. Vždyť polovinu jejího obsahu tvořily společné fotky. Potichu si vzdychnul a vešel, konečně ho bratr zaregistroval.
Bill se mátožně otočil, vzlykl a otřel si uplakané oči zápěstím, pokusil se o úsměv. Na jeho bledém obličeji ovšem nepůsobil nijak optimisticky…
„Jen… Jen tu třídím starý krámy. Jdi spát, já jsem v pohodě.“ Tom pohledem sjel na fotku, kterou měl Bill položenou na klíně. Z jejího lesklého povrchu se na Toma zářivě usmíval bratr, o tolik jiný než nyní. Jeho pleť měla zdravou barvu, vlasy byly hedvábné a lesklé, oči mu zářily jako dva diamanty, na obličeji mu hrál upřímný zářivý úsměv. A hned za ním spatřil Tom druhý obličej, vyzrálejší, tmavší…
Bill fotku rychle otočil lícem dolů, schoval svůj oslnivý úsměv do látky svých boxerek. Další slza mu stekla po tváři…
Tom si k bráškovi pomalu přisedl, beze slova si ho přitáhl do náruče. Bill mu automaticky ovinul ruce kolem krku, přitiskl se k němu. Tom jej jemně hladil po zádech, foukal mu do vlásků…
„Bille, nevyhazuj to… Není to potřeba, nech si to na památku.“ Kde se v něm vzala lítost vyhodit tyto fotky? Že by mu přeci jen dopolední setkání s bratrovým milencem něco dalo? Bill zavrtěl hlavou. „Ne… Nechci je už ani vidět, víš?“ Tom ho znovu pohladil. „Schovej je tam zpátky, minulost smazat nemůžeš. A vzpomínky jsou to nejcennější, co máme, za pár let bys toho mohl litovat. A jednou, až se na ty fotky podíváš a zavzpomínáš, vzpomeneš si na tu obrovskou chybu a uvědomíš si, že to už nikdy nesmíš udělat znovu. Z chyb se člověk učí,“ usmál se Tom, Bill jen laškovně prohodil „Mudrci!“. Ještě několik minut zůstali v tomto sousoší, cítili tlukot srdce svého i bratrovo, objímali se a hladili. Nakonec Bill usnul, Tomova lehká svěží vůně ho ukolébala. A když Tom cítil, že bratrův dech se prohloubil, jemně ho položil do pokrývek. Celého si jej prohlédl. Uvědomil si, že to on mu musí být navždy oporou, nikdo jiný to nedokáže. Protože nikdo jiný tohohle zženštilého hubeného klučinu nedokáže tak dobře pochopit, jedině on. Zhluboka se nadechl, přikryl bratrovo tělo až po oči, pohledem opět sjel k těm zamilovaným fotografiím. S těžkým srdcem je posbíral (neodolal některé si prohlédnout, i když to bylo čistě jen Billovo soukromí – pravda, některé byly více než „soukromé“) a vrátil do papírové krabice. Prsty přejel po jemném dopisním papíru, hustě popsaným černým drobným písmem. Mrkl na bratra. Bill spal jako nemluvně. Naprosto zdeptané nemluvně. Nerozhodoval se, rychle natočil lampičku k sobě a dal se do čtení.
‚Můj milovaný kocourku,
jakpak jsi se vyspinkal? Doufám, že opět svým nádherným úsměvem ozařuješ celou místnost a v Tvých čokoládových očích září jiskra štěstí. Jinak pro mě nemá cenu žít.
Nehledej mě, pokud jsi to měl v úmyslu, musel jsem něco zařídit. Ale do půl 2 snad budu doma, přivezu něco dobrého k jídlu a napapáme se spolu, než mě tu zase budeš muset zanechat v mé samotě. V domě se už vyznáš, můžeš kamkoliv. Jen, prosím, neopouštěj pozemek, nechci, aby se Ti něco nestalo. Čekej na mě a mysli na mě, ano?
Pa, lásko, statisíce polibků a jednu voňavou růži pro Tebe. Miluju Tě.
Anis
P.S. Děkuji Ti za včerejší noc. Bylo to skutečně nádherné.
P.P.S: Měl by ses někdy vidět, jak jsi sladký, když spinkáš. Jako panenka z nejskvostnějšího porcelánu.‘
Tom na papír šokovaně koukal. 1 nádech, 2. nádech, 3. … Kdo tohle mohl napsat? Skoro z toho ukapávala romantika a kýč. Přesto všechno si byl ale stoprocentně jistý, že Billovi se to líbilo. Živě si ho dokázal představit, jak láskou tančí po pokoji, tiskne si dopis k hrudi a znovu a znovu čichá k té růži…
***
Kráčíš v mých snech
Jen v mých představách
Co je špatně?
Lži mi, lásko
Víc si už nedovoluji přát
Jsi tu, jdeš ke mně
Tak jemně bereš mou tvář do dlaně
Přivírám oči
Zase ta vůně
Už neuvažuji reálně
***
„Áááááá!“ Billa probudil vlastní jekot. Bleskově se vzpřímil do sedu, dezorientovaně kolem sebe mžoural. Přes více jak polovinu svého zorného pole však měl jeho usměvavý obličej… Ukazováčkem se protřel oči, dvakrát zamrkal. Venku právě svítalo, slunce se přehupovalo přes obzor a své mihotavé zlatavé paprsky rozprostíralo po krajině. Ptáci vesele zpívali, jemný vlažný vánek profukoval pootevřenými dveřmi až k Billovi na obličej smáčený ledovými krůpějemi potu. Téměř idylka. Bohužel, vše má svá ‚ale‘.
autor: Eleanot
betaread: Michelle M.
Anisiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiii!! :-* muck..
to je rozkošné …chce sa mi fňukať do bezvedomia !! kráááááása ! božinku..
Anísek je nějakej přeslazenej. By mě zajímalo, co by na to řekla ta jeho parta gangstrů, skinheadů a podivínů… xD