Tak holky, tady vám píšu první dílek druhé řady… Doufám, že se vám bude líbit :D:D Trošku tu z Toma dělám upe hlupáčka… ale snad mi to odpustíte.
*******************************************
(Bill)
Tom je doma už tři dny. Nic si nepamatuje. Nic neví. A nic neumí.Trpím, když ho vidím a nemůžu se jej dotknout. Teda jako můžu, ale radši to nedělám. Neudržel bych se. Zrovna teď je v koupelně.
„Bille?!“
„Už letím,“ vystřelím jak raketa a zamířím do koupelny.
„Co potře…“ vydechnu.
„Ehmm, co potřebuješ?“ Vykoktám. Stojí tam jen v trenýrkách a asi se chce vykoupat.
„No já… nevím, která je teplá voda,“ uculí se. Bože je tak roztomilý. Nejradši bych na něj skočil a… no, to si umíte domyslet.
„Ukaž…“ jdu k němu, no spíš k vaně kolem něho. A ukážu mu to.
„Nevidím,“ zakňučí a nahne se mi přes rameno. Zase dostávám chuť ho zlíbat na místě. Nejde to. Rychle se otočím a zdrhnu jako zbabělec. Seberu bundu a jdu za jediným člověkem na světě, který ví jak moc miluju své dvojče. Ano jdu za doktorem.
(Tom)
Vůbec nechápu ,co to do… ehmm… Billa? Jo, Billa vjelo. Prostě utekl. Proč se mi zdá, že je ze mě nervózní? Asi blbnu. No konečně se naložím do vany. Úžasný relax. S nemocnicí se to nedá srovnávat.
(Bill)
Celý udýchaný doletím k doktorovi do ordinace.
„Dobrý dne, doktore,“ pozdravím.
„Á… ahoj, Bille… rád tě vidím… Co potřebuješ?“ sednu si na židli.
„Jsem zoufalý. Nemůžu se ho dotknout a neuvěřitelně mě to zžírá. A on mě navíc dráždí… jako dneska v koupelně,“vyhrknu zoufale.
„Pomalu, prosím tě… Jak tě dneska dráždil v koupelně?“ krotí mě.
„On… zavolal si mě… Byl jen v prádle a nevěděl, která je teplá… ukázal jsem mu to… jenže špatně viděl a nahnul se tak těsně ke mně, že jsme to nevydržel a utekl,“ zašeptám.
„To bude dobrý… dej mu čas… Buď se do tebe opět zamiluje nebo si na ten cit vzpomene, ale jak jsme už říkal: Nespěchej na něj.“ Kývnu a zvedám se.
„Jo a Bille… kdyby něco, klidně zase přijď.“ Kývnu a už mizím… Cestou domů se zastavuji na místech, kde jsme s Tomem zažili úžasné chvilky. Je mi to tak líto… Sednu si na lavičku a nekontrolovatelně se rozvzlykám. Proč? Proč? Tak mě to mrzí. Začíná se stmívat a já musím jí t domů. Nechce se mi, ale Tom je tam sám.
(Tom)
Kde je ten brácha tak dlouho? Začínám o něj mít strach. Sednu si k bedně a přepínám z programu na program. Nebaví mě to a pomalu se mi klíží oči. Už pomalu usínám, když uslyším klíče v zámku. Okamžitě se proberu. Bill si sundá bundu a boty.
„Kde jsi byl tak dlouho? Víš jak sem se bál?“ vyjedu na něj. Trošku provinile koukne.
„Promiň,“ pípne a jde do kuchyně. Sakra, neměl jsem na něj tak vyletět. Jdu za ním.
„Bille?“ Lekne se mě a rozlije pití.
„Omlouvám se,“ sehnu se k němu a pomáhám mu to utřít.
(Bill)
Jestli se okamžitě nezvedne, tak po něm vystartuju a bude všechno v prdeli.
„T… to je dobrý, Tome. Uklidím to,“ Tom se ale nějak nezvedá a nakonec se řízne.
„AU!“
„Já ti to říkal.“
„Ještě mě zpéruj za to, že jsem se ti chtěl omluvit a pomoct ti!“ vyštěkne.
„Tak sorry,no. Sedni si a já ti to zavážu.“ Kývne a usadí se na židli. Donesu desinfekci a pomalu mu to čistím. Užívám si té chvilky, kdy se ho můžu dotýkat. Je to nádherný pocit.
„Bille? Tak Bille?“
„Co?CO,“ vykoktám.
„Já myslel, že… no… třeba jestli mi nechceš ukázat jak se hraje na kytaru?“ zeptá se nesměle.
„A jak chceš hrát s tou rukou?“ zasměju se… Tohle mě vážně pobavilo. Tom si odfrkl
„To přežiju…jen… prostě mám pocit, že mě k té kytaře něco táhne,“zamyslí se.
„Tak jo, no,“ rezignuji. Oba se zvedneme a dojdeme do jeho pokoje. Vezmu kytaru. Tom si sedne na postel a já za něj. Cítím tu jeho nádhernou vůni.
„Tak?“ zeptá se.
„No prostě ji chytni za… no… ježiš… co já vím jak se jmenuje?“ zazoufám si.Vezmu mu ruku a posunu na to správné místo. Zdá se mi to nebo se zachvěl? Cítím svoji šanci. Přisunu se ještě blíž. Hlavu si položím na jeho rameno.
(Tom)
Co to Bill jako dělá? Mám z toho strach, ale větší mám z toho, že se mi to líbí. Chytne mě za ruku a vede ji po… ehmm… strunách. Ten jeho dotyk je tak jemný. Proč to je můj bratr? Proč? Nemám čas se ptát, protože si Bill mou hlavu otočí a zadívá se mi do očí…
(Bill)
Mám to udělat?? Co když to zkazím?? Dívá se mi do očí… Nejde to. Zase se zvednu a chci odejít. Tom mě ale zastaví se slovy:
„Teď už tě nenechám jít…“ a políbí mě.
autor: Mykerina
betaread: Janule
Mno neřekla bych že TO píšeš TY tahle povídka (první i drhuhá řada) je už totiž dávno na několik blogách a ty tu najednou píšeš že jí TY píšeš ale jinak bsupr blog!!!
verry: Klidni hormon je tam autor xDD ty toho asi moc nevíš.. xDD… no comment..
Jinak dobrá povídka :))
verry verry stupid poznámka… :D:D To mě pobavilo 😀
nádherný ♥ konečně další řada 😉
verry: nenapadá mě nic jiného než to, co už tady vyjádřila Janule xD tohle je oficiální blog twincest povídek a nejen jich. jestli kopírujou ostatní – to už je jejich problém. ale píše to Mykerina ♥
Je fajn že si napsala druhou řadu