Simone se zarazila uprostřed pohybu. „Proč ne? Vždyť ses nemohl dočkat.“
Tom znovu zavrtěl hlavou. Tvářil se tak zoufale, že ho Simone bylo najednou strašně líto. „Bojím se.“
Pustila kliku a konejšivě ho pohladila po tváři. „Ale prosím tě… tak si tu na chvilku sedni, vydýchej se a přijď pak za mnou, ano?“
Tom přikývl a posadil se na židli vedle dveří. Ještě než za sebou matka zavřela dveře, uslyšel její hlas. „Bille, panebože Bille!“
*
„Mami,“ vykřikl Bill nadšeně.
Simone si rychle přisedla na bílou postel a uchopila jeho pomlácený obličej do dlaní. Po pravdě to čekala horší. Nahoře na temeni měl sice ve vlasech vystříhané malé místo, kde zřejmě byla ta tržná rána, ale teď ji zakrýval bělostný obvaz. Na tváři jen pár škrábanců. Levou nohu měl celou v sádře, zavěšenou na závaží ke stropu, a hrudník sevřený v pevném krunýři. Se slzami v očích ho políbila na rozpálené čelo. „Zlatíčko moje, jsem tak ráda, že jsi vyvázl takhle. Budeš zase brzy v pořádku, uvidíš.“
„Mami, kde je Tom? Proč tu není?“ chrlil ze sebe jednu otázku přes druhou a vyhlížel ke dveřím, jestli ho náhodou nepřehlédl.
Matka se zarazila. „Je tady, čeká venku.“
„A proč nejde dovnitř? Nechce mě vidět?“ Bill nemohl pochopit, proč za ním Tom nepřišel hned. Určitě se na mě ještě zlobí za ten můj bláznivý zkrat… Zkazil jsem to, všechno jsem zkazil. V očích ho zaštípaly slané slzy.
„No tak, Bille, nebreč… on to myslel dobře. Vždyť ho znáš… Tak já ho zavolám, ano?“ utěšovala Simone svého mladšího syna celá bezradná.
Bill hlasitě popotáhl nosem a lehce přikývl.
*
„Tome?“ Simone vykoukla na chodbu. „Bill tě chce vidět.“
Čekal to. A teď to bylo tady.
Tiše vklouzl do pokoje. „Ahoj,“ pozdravil nejistě, očima těkal po světle zeleném linu na podlaze. Cítil se tak podivně. „Jak ti je?“ vymáčkl ze sebe pod tíhou Billova nevěřícného pohledu.
„Ujde to,“ zamumlal Bill. Nemohl zastřít zklamání z Tomova chování. Vždycky tu přece byli jen pro sebe a ať už před týdnem řekl cokoli, včera byli tak blízko toho, aby se už nikdy neviděli, copak si to Tom neuvědomuje? Copak zatraceně nechápe, že tu už dneska jeden z nich nemusel být?
„Sedni si tady,“ postrčila ho matka k bratrově posteli a sama si sedla na židli.
Tom mlčky poslechl. Chvíli si prohlížel kusy sádry na Billově křehkém těle, zaklepal na jeho krunýř. „Bolí to?“ zeptal se a konečně zdvihl k bratrovi pohled. Tolik smutku, kolik viděl v jeho očích… prostě nečekal. Vždyť je to Bill! Co se to s tebou, Tome, děje? Ještě dneska ráno ses nemohl dočkat, až ho uvidíš a teď tu sedíš jak tvrdé y? Vzpamatuj se! Samozřejmě že ho to bolí, to jsou otázky… Trestáš ho? A za co? Za něco, co řekl jednou v noci? Třeba to tak ani nemyslel… Tome! Přece stačilo tak málo, abys ho už nikdy neviděl! Ano, tohle byl ten správný impuls. Nepřežil bych, kdybych tě už nikdy neměl vidět. Vztáhl ruku a roztřesenými konečky prstů pohladil odřenou tvářičku. Hnědé oči utopené v bledé tváři se rozzářily. Vděčně se přitiskl k dlani, která ho něžně laskala a přivřel oči. Potřeboval Toma vedle sebe, jeho přítomnost byla stejnou potřebou jako třeba vzduch nebo voda. Tom uchopil jeho hubenou ruku do dlaní, sklonil hlavu a přitiskl se k ní čelem. Styděl se, tohle si Bill nezaslouží… Promiň, bráško!
*
Celou cestu z nemocnice do něj matka hučela, co to s ním bylo. Proč se k Billovi choval tak, jak se choval… zrovna teď, kdy tak moc potřebuje podporu své rodiny. Nechal ji mluvit. Nedokázal jí vysvětlit, co se v něm právě odehrává. Ani on sám to nevěděl…
„Tys dneska v noci spal v Billově posteli?“ zeptala se najednou na něco úplně jiného.
Tom se zarazil. „Jo, proč?“ Pátravě se po ní podíval.
Vrátila mu neurčitý pohled. „Jen tak,“ pokrčila rameny. „Překvapilo mě to.“
Tom se opřel loktem o okénko v autě. „Měl jsem strach,“ připustil. „Hrozně jsem se bál, že se něco zkomplikuje, že se mu něco stane.“
Simone se usmála. Pravou rukou ho pohladila po stehně. „Bude v pořádku, uvidíš.“ Ujistila ho.
Zadíval se na zasněžená pole, která cestou domů míjeli. Před očima měl Billův obličej, když se loučili. Kdyby měl být upřímný, alespoň sám k sobě, ze všeho nejradši by ho byl pevně sevřel v náruči. Tak jako to dělávali normálně. Ale nemohl. Něco v něm mu bránilo, aby to udělal.
*
Jejich společný pokoj byl bez Billa podivně prázdný a tichý. Simone už dávno spala a Tom se pořád neklidně převaloval na posteli. Postrádal Billa víc, než si v tuhle chvíli byl ochotný připustit. Pohledem zabloudil k jeho prázdné posteli. Byl zvyklý, že tam vždycky seděl ten černovlasý rozčepýřený ďáblík, pohled na něj mu chyběl. Očima zabloudil k poblikávajícímu notebooku pod postelí. Pár vteřin se na něj díval, jako by se rozhodoval, pak vstal a došel si pro něj. Zmáčkl tlačítko startu a spustil ho. Během chvilky byl připojený.
Před sebou měl dlouhou bezesnou noc. Zadal do vyhledávače Příběh na druhou a za chvíli se už před ním rozbalovala ona černá stránka s bílošedým designem. Nalistoval první díl povídky a začal číst…
*
Pokud člověk uvěří, že všechny stěžejní okamžiky v životě mu určí osud, je pak mnohem jednodušší vyrovnat se s vlastním životem. Břemeno rozhodování se z jeho ramen přesouvá na tu imaginární postavu zahalenou v bílé kápi a lidé přece tak rádi svalují svá břemena na bedra jiného. Výčitky a pochybnosti, jestli jsem jednal správně nebo ne, pak ztrácí na významu. Já přece nemohl udělat nic jiného. Ano, to obvykle lidé říkávají.
Ani já nejednal jinak… se vší slabostí lidskému druhu vlastní jsem pokorně přijal rozhodnutí mého osudu namísto toho, abych hledal sílu stát se jím… mým vlastním osudem… já sám.
*
Tom nevěřícně odvrátil oči od tmavé obrazovky. Všechno to bylo jak špatný sen. Tohle bylo zas úplně něco jiného než ty řádky, které četl v sedmé kapitole. Ujistil se, že se jedná o stejnou povídku. Aspoň podle názvu ano. Zatřepal hlavou, jestli se to nějak nesrovná, aby to konečně pochopil… bylo to příliš komplikované… a příliš pravdivé.
*
Jakkoli se může zdát, že je někdo šťastný, zřídkakdy se stane, že i on sám sebe tak vidí. Štěstí je něco, po čem všichni touží, ale jeho přítomnost si uvědomí až teprve tehdy, kdy něco ztratí. Pak zjistí, že byli šťastní a s tím, co právě ztratili, přišli i o své štěstí. Odvěký zákon, který lidé nikdy nedokáží porušit ani obejít. I já jsem byl šťastný, jenom jsem o tom nevěděl. Dneska je to už všechno za mnou a já vím, že to, co jsem prožíval, bylo tak intenzivní štěstí, až jsem se tím zalykal. Děsilo mě to a možná proto se nakonec stalo to, co se stalo. Nedokázal jsem vyměnit svůj život za lásku… láska je přece pořád kolem nás. Ano, i já si to myslel. Dneska už ne. Dnes už vím, že láska je přítomná jen v určité chvíli a buď si jí člověk všimne a přijme ji do svého srdce nebo ne. Já ji potkal, věděl jsem o ní, ale těsně u brány svého srdce jsem zaváhal. A to jedno jediné zaváhání mě stálo všechno…
Ale nepředbíhejme. Chci vám teď vyprávět svůj příběh, některé věci si možná už nepamatuju tak přesně, ale to důležité zůstalo vryté do mé paměti nesmazatelně. Udělal jsem spoustu chyb, sám to vím, přesto vás prosím, nesuďte mě přísně. Sám sebe jsem potrestal trestem nejkrutějším. A teď už dobře poslouchejte…
*
Harrymu bylo 11 let a jeden měsíc, téměř na den přesně, když přijel do Bradavic poprvé. Do toho starobylého hradu vkládal hrozně moc nadějí. V rodině své tety Petunie, kde vyrůstal, nikdy nepoznal lásku a přátelství. Teď se pro něj otvíral nový svět. Svět, kde si byli všichni rovni, kde nebyl důvod, aby se mu někdo posmíval kvůli jeho výjimečným schopnostem. Všichni je tady měli.
Poprvé toho nápadně bledého blonďáčka uviděl pár dní před začátkem školního roku, v obchodě madam Malkinové v Příčné ulici v Londýně, kde si vybíral školní hábit. Harry byl tehdy drobný, špatně živený kluk, s výraznýma zelenýma očima a věčně rozcuchanými černými vlasy. Nosil kulaté brýle a neustále se ostýchavě rozhlížel v pro něj zcela novém a neznámém světě. Nikdy ještě neviděl tak světlé vlasy. Od pohledu hebké, pečlivě uhlazené lemovaly bledý obličej s jemnými rysy a ocelově šedýma očima. Pomyslel si, kdo to asi tak může být?Když ho pak slyšel promlouvat se svou matkou, ženou sice neobyčejně krásnou, ale šířící kolem sebe ledový chlad, zarazilo ho jeho chování. Byl nepříjemný, dá se říct i arogantní. Harry tomu nechtěl uvěřit. Nedokázal pochopit, jak tenhle andělský obličej může říkat tak nepříjemné věci.
Podruhé se setkali první školní den. Chlapec s nepřirozeně žlutými vlasy si ho všiml. Řekl mu, že se jmenuje Draco Malfoy a nabídl mu své přátelství. Jakkoli mohl toužit po tom, dovědět se o něm víc, v tu jednu jedinou chvíli nedokázal jeho nataženou dlaň přijmout. Odmítl jej. A tím začalo jejich nesmiřitelné nepřátelství.
Když je pak Moudrý klobouk o pár desítek minut později rozřazoval do jednotlivých kolejí, Harry pochopil, že jejich cesty se rozcházejí. Draco odešel do Zmijozelu a Harry do svého vytouženého Nebelvíru.
Od té doby uplynulo několik let plných nepřátelství, drobných šarvátek a promyšlených odvet. Oba chlapci vyrostli v mladé muže. Bylo jim sedmáct. Harry vytáhnul a zesílil, zatímco Draco si uchoval svou křehkost. Byli jako slunce a měsíc, jako oheň a led. Nemohli být spolu, aniž by došlo k nějakému konfliktu… Všichni věděli o jejich vzájemné nevraživosti a nikdo by nedokázal uhádnout, jak klikatou cestu jim osud přichystal…
autor: Michelle M.
Nějak nevím, co napsat.. tak jednoduše – skvělé, dál!
Rychle jsem si to překlikala zpátky, abych si přečetla, co se přesně předtím stalo a jsem teď nedočkavá :-O S Bille to vlastně začalo jen proto, že tohle četl, tak proč by i v Tomově hlavě nomohlo něco přeskořit na správné místo? 😛
Honééééém Michellko proč vždycky v tom nejlepšííím
no prostě, co dodat, jako vždycky, úžasně napsaný….těším se na další díííl :))
honem dál prosím!!! je to super truper!!!!!:)))
No jo, po dlouhé době vytoužený šálek oblíbené povídky, co konečně alespoň na chvíli utiší mojí závislost. 🙂 Tak jen dál, dál!
Týjo…tohle mi chybělo x)
Musela sem si přečíst předchozí dva díly, abych se trochu orientovala xD
Je to krásný, rychle dál a ať to Tomovi konečně dojde ;))
Jedna z povídek, který mi vážně chyběly…Chudák Bill… Už vidím Toma, jak jde další den do nemocnice a říká mu "Noooo, v další kapitole se stalo…" 😀 Dál :)))
Zaspala jsem, já vim, zase poslední :o) Neavdí, to doženu… musím říct, že jsem si to čtení krásně užila… úplně chápu Tomovy rozpaky, strach ze setkání s Billem a jeho pocity, ale pevně doufám, že to v sobě překoná a všechno bude mezi nimi ještě lepší než dřív. :o) Začátek "Povídky na druhou", kterou si Tom čte, se mi moc líbil… jsem taky fatalista, tudíž věřím na osud, ale taky věřím na to, že ho čověk může sám ovlivnit svojí vůlí… trošku mě ten začátek překvapil, vypadá docela pesimisticky… ale počkám si, co se z toho nakonec vyklube… Tuhle skvělou povídku mám ráda, zrovna včera jsem si to znovu ověřila… Michelle… fakt jo, tak na to pamatuj… budu se těšit na další a další a další díly… ty mi rozumíš, viď? :o) J. <3
Janule: ale houby! nejseš poslední xD poděkuj mé mamce která mi zakazala na vykend PC a teˇˇd mám co dohánět 🙂
k povídce: na ni jsem se obzlášť těšila slash hp nečtu ale je to něco noveho a líbí se mi to fakt skvělý 🙂 a michelle mám jako autorku strašně rada tak to číst musím!
poviedka v poviedke x) som uplne vedla x) krááása x) tato časť je fakt podarená
Wooow Dracoooo
Bože najskôr ma ten Tom trošku štval… tak dobre, je jasné že sa ešte tak úplne nezpamätal z toho čo mu Bill povedal ale je fakt pravda že Bill to nemusel prežiť a on sa chová takto… och bože… a inač strašne ma pobavilo že ten Billov príbeh začal čítať aj Tom xD omg no chlapče šak počkaj keď to začneš prežívať tak ako Bill 😀 a keď z toho začneš mať zvláštne pocity a nakoniec sa budeš chcieť bozkávať so svojím bratom xD och to bude prča 😀 strašne sa teším :D… och bože škoda že už nemôžem začať čítať ďalšiu časť… musím už ísť a zajtra tu nebudem takže asi až v pondelok 🙁 aaach to je na prd… a inač ešte som zabudla 😀 ten začiatok "Príbehu na druhú" bol fakt hustý… teraz neviem či som to dobre pochopila ale nevadí ono sa to časom spraví 😀 milujem to! 😀
Bože a už zas mi to tu nejde!!!… nevšímajte si ma (vlastne tu nikto neni xD) ale musím napísať druhý komentár… možno sa mi tu ten predtím zase objaví tak ako minule takže ma ignorujte 😀 (zas sa rozprávam sama so sebou :D)
Krásně skloubuješ přítomnost z fantasii.
Príbeh Harryho a Draca asi teda nebude z tých, ktoré sa končia šťastne… že? Ich prvé stretnutie bolo ovplyvnené neznášanlivosťou a predsudkami. Keby Harrymu Hagrid nerozprával o "zlých zmijozeloch" mohol ho klobúk zaradiť tam. Kto vie ako by potom pokračoval vzťah s Dracom, možno by tú ruku prijal. A keby Draco neponížil jediného kamaráta Rona, tak by možno aj Harry reagoval inak. ale je zbytočné uvažovať nad tým čo by bolo keby…
Toma a jeho váhanie chápem ale ma mrzí. Je mi Billa ľúto, práve potrebuje brášku najviac na svete. Snáď si Tom svoje myšlienky zrovná v hlave a zvykne si na to nové čo medzi nimi vzniklo. A veľmi dúfam, že sú naozaj rovnakí vo všetkom, teda aj v citoch, len k Tomovi to ešte nedorazilo. A to, že spal v Billovej posteli bolo niečo nádherné, úžasné.
(Páči sa mi žužu, ako si pokecá sama so sebou. Aspoň sa necítim divná len ja :DD)
[16]: No pekne :D… ja som nevedela že po mne bude tento príbeh ešte niekto komentovať 😀 nieto ešte čítať moje komentáre :D… teraz keď si ich tak spätne čítam tak z nich fakt nemôžem 😀 ja som úplne ale totálne ode veci!!! 😀