„Seš ty vůbec normální, Georgu?! Že já se vůbec ptám! Jasně že nejsi. Ale já normální jsem, když ti teď říkám, aby sis sbalil věci a okamžitě vypadnul! Já tě tady nechci! Okamžitě si padej sbalit ty věci a vypadni! Nečum na mě a jdi!“ zařvu na něj a málem mu jednu vrazim.
„Tome, nemyslíš že by…“ zkusí Gusta, ale já se na něj podivam takovym pohledem, že radši zase rychle zmlkne.
„Neslyšel’s?“ podívám se překvapeně na Georga, ale to už vidím jeho sklopený ramena ve dveřích.
„Tome, nemyslíš, žes tohle přehnal?“
„Ne, Gustave. Tohle už přehnal. A když dovolíš, jdu se pokusit uklidnit Billa,“ zvednu se a rychlým krokem dojdu ke koupelně, odkud slyším tekoucí vodu.
„Bille, no tak Bille, pusť mě tam. Prosím,“ klepu na dveře.
„Bille!“ křiknu po pár minutách, co mě k sobě pořád nepustil. Většinou bych se na to vykašlal a šel někam do klubu nebo tak, s tím, že se z toho dostane, ale teď se na to nevykašlu, jelikož z tohohle se jen tak nedostane.
„Tome jdi pryč… Prosím,“ křikne na mě, hned jak vypne vodu a slyším jen kroky.
„Dobře… Ale pak za mnou přijď do ložnice, ano?“ potichu na něj promlouvám.
„Jo, neboj…Mám tě rád.“
„Já tebe taky, Bille, to přeci víš, ať jsi jaký jsi – já tě mám rád vždycky, za jakýchkoliv okolností. Na to nezapomeň,“ jemně klepnu na dveře a odcházím rovnou do ložnice, nezapomenu se podívat na otevřený dveře pokoje Georga, odkud slyším rychlý kroky a bručení. Má co chtěl – idiot.
Sednu si do křesla, který osaměle stojí přímo pod oknem a zadívám se ven.
Nikdy jsem nad ničím nepřemýšlel. Vztah s Billem mě úplně změnil. Změnil moje city, změnil moje srdce, změnil mě. Nechápu to… Jeden jedinej člověk a svět se obrátí o 360°. Ale jsem za něj rád. Ukázal mi, že svět může bejt i hezkej. Mám toho človíčka rád víc, než by si kdo myslel. Kdyby o tom ovšem někdo věděl.
„Tome?“ uslyším tichý hlásek ode dveří. Otočím se a vidím toho malýho tvorečka, kterej má líčení rozmazaný až na bradě.
Se sklopenou hlavou zamkne dveře a dojde ke mně.
„Sedni si,“ šeptnu a stáhnu si ho k sobě na klín, kde mu jemně jedním jediným prstíkem setřu rozmazaný stíny. Kouknu mu do očí a nikdy jsem tam neviděl tolik zklamání, jako teď.
„Já… Přemýšlel jsem.. A… Chtěl bych odejít z kapely,“ zaskočí mě. Cože? Dělá si srandu?
„Bille. Neblázni. Tohle… S Georgem se vůbec nemusíš bavit, stačí vypadat dál jako skupina, nemusíš mu být na blízku, když to bude nutné, ale odejít nesmíš. Nesmíš přeci zničit náš sen.“
„Já to tam s ním nevydržím, Tommy,“ pevně mě obejme.
„Broučku… Když zpíváš, nemyslíš na nic jinýho. A já opravdu nebudu poslouchat tvůj zpěv doma, jelikož doma budou na práci jiný věci. Hm?“ jemně ho políbím na nosánek. Na ten jeho rozkošnej, malinkej nosánek.
„To lochtá,“ usměje se smutně a jemně mi prstem přejede po tváři až dolů, na krk.
„Ale ale, přeci by se můj malej bráška Bill nečertil.“
„Já se nečertím,“ nafoukne tváře.
„Dobře, tak seš nafouklej jak bublina a vypadáš hrozně tlustě,“ hraju mu na vzhled.
Dvakrát na prázdno otevře pusu a zase jí zavře.
„Já… Já… Já… Já tě uškrtím!“ začne mě škrtit a já ho ze sebe sklepu a uteču mu přímo ke dveřím, ale ouha – zamčeno.
„Kam jsi dal ten klíč?“ dojde mi, že ho zamykal on.
„Tady je,“ potutelně se usmívá a houpe klíčkem mezi prsty.
„No vidíš, špatná nálada je ta tam.“
„Ty seš ale hnusnej, já se s tebou chci mazlit a ty todle,“ nafoukne znova tváře.
„Už jednou jsem ti říkal, že vypadáš tlustě, když máš nafouklý tváře. Ale hrozně ti to sluší,“ jazykem mu přejedu po krku, až k oušku, ale těsně před ním ze zastavím. Zachvěl se, dosáhl jsem svého – vyprovokoval jsem ho na nejvyšší možnou míru.
„Tomí, proč jsi přestal?“ smutně na mě koukne.
„Protože jsi náladovej jak počasí,“ vypláznu na něj jazyk, ukradnu mu klíč a odejdu do kuchyně, mam chuť na kakao.
„Gustave?“ podívám se překvapeně na kufry v předsíni, ale jsem si jistej, že Georg už odešel, dveře se za ním zabouchly před dobrou půlhodinou, viděl jsem ho odcházet a odjíždět, přestože letadlo mu poletí přinejlepším až za hoďku a čtvrt.
„Jedu s Georgem. S Georgem jsem přijel, s Georgem i odjedu. Neber si to tak, že jsem na jeho straně, nejsem na straně ničí. Já jsem ta neutrální zeď, která vás teď bude brzdit, kdykoliv se bude schylovat k jakýkoliv hádce, nebo tak. Jedu s ním proto, že teď budeš uklidňovat Billa při fňukání a o to já nestojím. Zažil jsem to jednou a už nikdy víc.“
S otevřenou pusou na něj jenom zírám a nestačím se divit.
„Jak chceš, je to tvoje rozhodnutí – já ti nebudu bránit. Ale nečekal jsem to. Tak se měj hezky, kámo,“ poplácám ho po rameni a mířím si to do kuchyně a jenom slyším něco o pozdravování Billa, chlastu, divokejch nocích a nevolnostech.
Jenom jsem brouknul tichý ahoj a slyšel klapnutí dveří.
‚Úleva‘ pomyslel jsem si a ze mě spadla všechna nervozita z toho, že by nás mohli slyšet, a pomalu mě opouštěla euforie z toho, že nám to s Billem bude vycházet za jakýchkoliv okolností, ať vedle nás bude kdokoliv. Ale pomalu mi dochází, že to bude ještě ukrutnej boj s civilizací.
„Tome, nemyslíš že by…“ zkusí Gusta, ale já se na něj podivam takovym pohledem, že radši zase rychle zmlkne.
„Neslyšel’s?“ podívám se překvapeně na Georga, ale to už vidím jeho sklopený ramena ve dveřích.
„Tome, nemyslíš, žes tohle přehnal?“
„Ne, Gustave. Tohle už přehnal. A když dovolíš, jdu se pokusit uklidnit Billa,“ zvednu se a rychlým krokem dojdu ke koupelně, odkud slyším tekoucí vodu.
„Bille, no tak Bille, pusť mě tam. Prosím,“ klepu na dveře.
„Bille!“ křiknu po pár minutách, co mě k sobě pořád nepustil. Většinou bych se na to vykašlal a šel někam do klubu nebo tak, s tím, že se z toho dostane, ale teď se na to nevykašlu, jelikož z tohohle se jen tak nedostane.
„Tome jdi pryč… Prosím,“ křikne na mě, hned jak vypne vodu a slyším jen kroky.
„Dobře… Ale pak za mnou přijď do ložnice, ano?“ potichu na něj promlouvám.
„Jo, neboj…Mám tě rád.“
„Já tebe taky, Bille, to přeci víš, ať jsi jaký jsi – já tě mám rád vždycky, za jakýchkoliv okolností. Na to nezapomeň,“ jemně klepnu na dveře a odcházím rovnou do ložnice, nezapomenu se podívat na otevřený dveře pokoje Georga, odkud slyším rychlý kroky a bručení. Má co chtěl – idiot.
Sednu si do křesla, který osaměle stojí přímo pod oknem a zadívám se ven.
Nikdy jsem nad ničím nepřemýšlel. Vztah s Billem mě úplně změnil. Změnil moje city, změnil moje srdce, změnil mě. Nechápu to… Jeden jedinej člověk a svět se obrátí o 360°. Ale jsem za něj rád. Ukázal mi, že svět může bejt i hezkej. Mám toho človíčka rád víc, než by si kdo myslel. Kdyby o tom ovšem někdo věděl.
„Tome?“ uslyším tichý hlásek ode dveří. Otočím se a vidím toho malýho tvorečka, kterej má líčení rozmazaný až na bradě.
Se sklopenou hlavou zamkne dveře a dojde ke mně.
„Sedni si,“ šeptnu a stáhnu si ho k sobě na klín, kde mu jemně jedním jediným prstíkem setřu rozmazaný stíny. Kouknu mu do očí a nikdy jsem tam neviděl tolik zklamání, jako teď.
„Já… Přemýšlel jsem.. A… Chtěl bych odejít z kapely,“ zaskočí mě. Cože? Dělá si srandu?
„Bille. Neblázni. Tohle… S Georgem se vůbec nemusíš bavit, stačí vypadat dál jako skupina, nemusíš mu být na blízku, když to bude nutné, ale odejít nesmíš. Nesmíš přeci zničit náš sen.“
„Já to tam s ním nevydržím, Tommy,“ pevně mě obejme.
„Broučku… Když zpíváš, nemyslíš na nic jinýho. A já opravdu nebudu poslouchat tvůj zpěv doma, jelikož doma budou na práci jiný věci. Hm?“ jemně ho políbím na nosánek. Na ten jeho rozkošnej, malinkej nosánek.
„To lochtá,“ usměje se smutně a jemně mi prstem přejede po tváři až dolů, na krk.
„Ale ale, přeci by se můj malej bráška Bill nečertil.“
„Já se nečertím,“ nafoukne tváře.
„Dobře, tak seš nafouklej jak bublina a vypadáš hrozně tlustě,“ hraju mu na vzhled.
Dvakrát na prázdno otevře pusu a zase jí zavře.
„Já… Já… Já… Já tě uškrtím!“ začne mě škrtit a já ho ze sebe sklepu a uteču mu přímo ke dveřím, ale ouha – zamčeno.
„Kam jsi dal ten klíč?“ dojde mi, že ho zamykal on.
„Tady je,“ potutelně se usmívá a houpe klíčkem mezi prsty.
„No vidíš, špatná nálada je ta tam.“
„Ty seš ale hnusnej, já se s tebou chci mazlit a ty todle,“ nafoukne znova tváře.
„Už jednou jsem ti říkal, že vypadáš tlustě, když máš nafouklý tváře. Ale hrozně ti to sluší,“ jazykem mu přejedu po krku, až k oušku, ale těsně před ním ze zastavím. Zachvěl se, dosáhl jsem svého – vyprovokoval jsem ho na nejvyšší možnou míru.
„Tomí, proč jsi přestal?“ smutně na mě koukne.
„Protože jsi náladovej jak počasí,“ vypláznu na něj jazyk, ukradnu mu klíč a odejdu do kuchyně, mam chuť na kakao.
„Gustave?“ podívám se překvapeně na kufry v předsíni, ale jsem si jistej, že Georg už odešel, dveře se za ním zabouchly před dobrou půlhodinou, viděl jsem ho odcházet a odjíždět, přestože letadlo mu poletí přinejlepším až za hoďku a čtvrt.
„Jedu s Georgem. S Georgem jsem přijel, s Georgem i odjedu. Neber si to tak, že jsem na jeho straně, nejsem na straně ničí. Já jsem ta neutrální zeď, která vás teď bude brzdit, kdykoliv se bude schylovat k jakýkoliv hádce, nebo tak. Jedu s ním proto, že teď budeš uklidňovat Billa při fňukání a o to já nestojím. Zažil jsem to jednou a už nikdy víc.“
S otevřenou pusou na něj jenom zírám a nestačím se divit.
„Jak chceš, je to tvoje rozhodnutí – já ti nebudu bránit. Ale nečekal jsem to. Tak se měj hezky, kámo,“ poplácám ho po rameni a mířím si to do kuchyně a jenom slyším něco o pozdravování Billa, chlastu, divokejch nocích a nevolnostech.
Jenom jsem brouknul tichý ahoj a slyšel klapnutí dveří.
‚Úleva‘ pomyslel jsem si a ze mě spadla všechna nervozita z toho, že by nás mohli slyšet, a pomalu mě opouštěla euforie z toho, že nám to s Billem bude vycházet za jakýchkoliv okolností, ať vedle nás bude kdokoliv. Ale pomalu mi dochází, že to bude ještě ukrutnej boj s civilizací.
autor: Žabička a Edie
betaread: Janule
Buzznet: Jste singl, ale i tak, kdyby jste měli poslat nějaké zamilované přání, co by v něm stálo?
Tom: Bille, miluji tě!
Bill: A já tebe taky!
to je blbý 🙁
ja neci aby se s Geem hádali 🙁
jako přehnal to to jo ale tak….