Desperation with change into Love 23.

„Tak si to tam užij a vrať se brzy!“ křiknu na Billova mizející záda… Odpovědí mi je jen tiché zamručení a jeho stín na vedlejším domě… Takže, je půl devátý má se vrátit v půl jedný, což jsou čtyři hodiny volnýho času… Co já budu dělat? No, nejdřív se nadopuju něčím, po čem se mi nebude chtít spát, takže moje první kroky směřují směr kuchyň, kde čapnu z ledničky Red Bull, na stole vezmu laptop a sednu si ven do sítě. Pohodlně se usadím a dám se do čtení mailů od fans… Na ty nejzajímavější odepíšu a docela se přitom bavím… I když myšlenkama jsem stále u Billa. Když zjistím, že v mojí složce je ještě 10 000 nepřečtených mailů, vzdám to a raději jdu pobrouzdat po netu, na bild.de už píšou nějaké drby o rozpadu skupiny a dřívějšímu návratů dvou členů kapely… rychle napíšu trochu formálnější zprávu a odešlu jim to tam… doufám že se nebudeme názorama lišit…

Poté najedu na nějaké stánky a blogy o nás, zasměju se na trapnýma smyšlenýma příběhama atd. Zaskočí mě až jedna internetová stránka s vážně velkou návštěvností, přejede mi mráz po zádech a na chvilku mám pocit, že nás s Billem někdo vyfotil… jsou to dosti realistické fotomontáže… a ještě jsou fans tak hodný, že mi půjčují daleko lepší tělo..xD chvíli se tím tak probírám, když tu objevím jedno fakt dosti realistické dílo, můj kamarád je rychle v pozoru a tak usoudím, že je čas na sprchu. Zavřu počítač a jdu se zchladit, pořádně se namydlím Billovým oblíbeným mýdlem (borůvkový) a nanesu ho na sebe od dredů až k patě, o moje tělo se tříští kapky horké vody a celá koupelna je zavalena hustou párou, pořádně se vysuším a natáhnu na sebe pohodlné boxerky a kraťasy… Sednu si na terasu a s plechovkou coly a brambůrkama v ruce se nechám unášet tou pohodou a klidem… Copak asi dělá Bill?! Je půl dvanáctý, neměl bych mu napsat smsku?! Ne, nebudu jako nějaká stíhačka… Ale proč se chtěl jít bavit beze mě a nechal mě tu trčet… vždyť, ví že sem tu sám… Taky bych si nějak vyšel, ale copak můžu?! Někde bych ho potkal a ta jeho tvrdohlavá palice by si zase usmyslela, že ho nenechám chvíli na pokoji, že nemá klid, svoje soukromí, že se chovám jak žárlivá slepice atd… Tohle já odmítám poslouchat. Ale co když se mu něco stalo? Ne, blbost to už bych dávno věděl, jsme dvojčata, jsem spolu propojený… Tak kde kuwa vězí…

Sedím venku ještě hodnou chvíli a přemýšlím, jaký by to bylo, kdybychom nebyli mediálně známí, kdybychom mohli žít spolu a nikdo by nás neomezoval, plánuju si naši krásnou budoucnost okořeněnou příchutí dobrodružství a nebezpečí odhalení…

Dojdu si do kuchyně udělat kakao, kouknu na hodiny… hm… dvě ,,Cože?!“ vykřiknu a pustím hrnek a opařím si nohu, skáču tam jak idiot po jedný, jedním okem kontroluju, jestli nešlapu na střep a druhým kde mám mobil.

Rychle po něm skočím a už vytáčim toho zabedněnce co neumí ani hodiny.

,,No? Co je? Kdo je?!“ ozve se mi na druhé straně drátu přiopilý a veselý hlas… ,,Bille?! To jsem já, Tom… Můžeš mi prosím tě říct, kolik je hodin?!“ snažim se mluvit klidně.
„To mi jako voláš kvůli tomu kolik je hodin,jo?! Hodiny máme v kuchyni na zdi, vole!“ řekne a začne se příšerně smát… Ach, tak jsem se spletl, on není mírně přiopilý, on je ožralej jako prase…
„Bille!! Kde jsi? Já tam pro tebe dojdu!“ zvýším na něj hlas…
,,Ne.e, to je… to je dobrý!“ začne koktat a rychle dýchat.
„Stalo se něco, zlato?!“ zeptám se ho klidněji, protože jsem se lekl, že se on se lekl toho zvýšenýho hlasu.
„Ne, všechno je v pořádku, za půl hodiny jsem doma, jo?!“ řekne zase vesele a položí mi to … Kdybych tak tušil co se u Billa odehrává…

Nasejřeně mu jdu rozestlat u něj v pokoji a pak si zalezu k sobě, zamknu dveře a v křesle u okna čekám, až milostpán dorazí… Vážně za necelou půlhodinu Bill dorazí, třískne dveřma a párkrát hodí hubu na schodech a dosti hlasitě nadává, nijak mě to nevzrušuje, když neumí chlastat, tak ať to nepije…
„Tome,“ křikne přes dveře a začne na ně škrábat nehty po zjištění, že je zamknuto…
,,Jdi spát k sobě!“ křiknu na něj nasraně, tohle mě fakt vytáčí…
,,Ale já chci spát s tebou!“ křikne jako malý děcko a ještě si dupne nohou…
,,Už jsem řekl, ne?!“ křiknu zpátky a skočim do postele, dorazil v pořádku domů, tak můžu v klidu spát, ještě chvilku stojí Bill za dveřma a pak se kolébavým krokem odvalí k sobě…

autor: Žabička a Edie
betaread: Janule