Časoprostor II 21.

„Tak zavři oči, brouku a… jedéééééééééém,“ zařval jsem a odpíchl se z vysokého kopce. Tý jo, to sviští… „To je jíííííízdáááááá,“ řvu jako pominutej a užívám si to neuvěřitelný svištění větru kolem hlavy. „Pozóóóóór, nebrzdíméééééééééé,“ křičím na debila, kterej nám vlítnul do dráhy. Vypadni, ty vole, nebo tě zajedem… uff, na poslední chvíli uhnul. „Drž se, špunte, za chvíli jsme dolééééé,“ hulákám, ale pochybuju, že mi rozuměl. Drží se madla před sebou a ječí stejně jako já.
Flák ho, jsme ve sněhu.
„Dobrý, špunte?“ ptám se s obavou a hrabu prcka z hlubokého sněhu. Trochu jsme to neubrzdili a za pár metrů už je zamrzlý potok, tak jsem to radši stočil doprava. Naštěstí je tu hluboký sníh a ne silnice.
„Dobrý, skvělý… jedem znova, jo?“ svítí na mě očima Dejv. Směje se od ucha k uchu.
„Jo, ale nejdřív se musíme vyškrábat po svých do toho šílenýho kopce a na zádech tě neponesu, s tím nepočítej… počkééééj, sám nemůžeš, někdo tě zajedééééééé,“ volám na Dejva, který se neuvěřitelně rychle rozběhl a zdrhá do kopce. Ježíš, kde jsou sáňky… tady… „Stůůůůůůj!“ řvu, ale červená čepice už je někde v půli kopce. Já se z něj zblázním, tohle nemůžu přežít. Kalhoty mám od sněhu až do půli lýtek, o botách a ponožkách už není pochyb… plný vody… jestli z tohohle nenastydnu, tak budu fakt dobrej. Že já kretén si nepůjčil ty Billovy šusťáky, ale mladej mi to říkal… no nic, letím za ním, nebo mi zdrhne a už ho v životě neuvidím.

BILL

Filip usnul, musí být strašně vyčerpaný, protože podle všech předpokladů v té kombinéze strávil nejmíň deset minut. To znamená, že každou minutu dostal novou pecku, aby se probral. Kdybych nepřijel, nejspíš by to za chvíli nepřežil. Ještě že se postupně vybíjela baterie a ty šoky už nebyly tak silný. Monitor v kombinéze postupně vyhodnocuje EKG, které si natáčí, a když se mu zdá, že selhává srdce, okamžitě spouští elektrický výboj, který ho nastartuje, jenže bohužel nepočítá s tím, že v té kombinéze je nemocný člověk, kterému si srdce bije, jak chce. Znova a znova mu dával pecky, a tím ho strašně namáhal. Ten kluk je ale tele… no jo, vědecký mozek, kvantový urychlovač sestrojí, jako já uvařím špagety, ale takovouhle základní věc si neuvědomí. Stejně bychom měli zajet do nemocnice, aby ho tam zkontrolovali, jenže on to odmítl. Nemůžu ho nutit, ale byl bych určitě klidnější. Tvrdí, že ví, co má dělat a se svou nemocí je prý seznámený víc než kdejaký doktor v malé nemocnici. To má asi pravdu, na informace je bedna.

„Ahoj,“ ozve se nesměle z pohovky.
„No konečně, tak už je ti líp?“
„Jo, už jsem zase v pohodě, můžu dál fungovat,“ odpoví mi Filip. Chvilku se rozkoukává, ale už vypadá celkem dobře. Tváře mu malinko zrůžověly, a to je snad známka zdraví… i když při jeho barvě pleti, kdo ví. Usměju se na něj s úlevou.
„Díkes, šéfe, asi jste mi zachránil život…“
„Hele, Filipe, nějak jsme se dohodli, ne? Tykej mi a říkej mi Bille jako všichni ostatní, jasný? Už mi ten tvůj šéfik stejně leze na nervy… v životě mi nikdo tak blbě neříkal. Všechny fanynky na mě křičí Bille a jsou o deset let mladší, a ty… škoda mluvit.“
„Jaký fanynky?“ udiveně na mě zírá Filip. Aha, to jsem řekl něco, co neví.
„Ale nic, to neřeš, musíme začít s Bédou, kvůli tomu jsem tady, ne?“ odpovím a snažím se ten trapas zamaskovat. Málem jsem mu prozradil, co jsem zač. Ne, že by mi to nějak vadilo, ale připadal bych si jako lhář, že jsem mu to neřekl hned na začátku.
„No to ne, to mě zajímá… jaký fanynky?“ nenechá si to vymluvit Filip. Bože, proč? „Vy… promiň… ty máš nějaký fanynky?“ doráží, když vidí, jak se blbě tvářím.
„Jo, mám, ale to tě nemusí zajímat, to je taková prkotina,“ tvářím se dál neutrálně.
„Aha, prkotina… ale mně jsi byl nějak povědomý hned na začátku, akorát mi to nedocvaklo… furt mi bylo divný, proč máš make-up a namalovaný oči, ale bylo mi blbý se ptát. To může být třeba nějaká nepříjemná úchylka, že jo… a ten rozhovor, co jsi o něm mluvil včera do telefonu… no jasně, brácha k tomu pasuje taky… dvojčata, každý jiný… už mi to došlo… něco málo jsem o váš slyšel. Bohatý a slavný dvojčata, ale na jména jsem blbej… ty hned zapomínám. Děláte nějakou muziku, že jo… já moc neposlouchám, ale když, tak Brahmse, ten mě uklidňuje… občas Dvořáka, Bacha, Mozarta, ale ten váš styl mi nějak uniká. Táta ho doma neměl, tak jsem si to nemohl pustit, stejně mě bavily víc knížky,“ přemýšlí si jen tak pro sebe a mumlá. „No to se mám, co? Takovej slavnej člověk a dělá mi šéfa,“ zašklebí se spokojeně, že mě konečně odhalil, a posadí se.
„No to se teda máš, člověče, skoro ti závidím…“ zašklebím se na něj zpátky a rozchechtáme se.

„Takže, šéfe…“ zarazí se a mrkne na mě, „… teda sorry, Bille… Béda je hotovej, musíme se dohodnout, co bude dál,“ pronese konečně větu, na kterou jsem čekal. „Béda je tvůj, já jsem jenom námezdní síla, takže je teď na tobě, jak se rozhodneš. Musíme ho vyzkoušet.“
A je to tady. I když jsem to věděl, stejně mě to znovu zaskočilo.
„Jsi si jistý, že to není pohřební vůz?“ zeptám se jen pro jistotu, abych si potvrdil, že si věří.
„Stoprocentně. Nemůže se nic stát, všechno je stokrát zkontrolovaný. Béda není první stroj svého druhu, už jich vyrobili pět, takže funkce by měla být zajištěná. A ten kvantovej urychlovač nebyl zase tak těžkej, jak se původně tvářil, poradil jsem si s tím celkem rychle. Děda měl nákresy naprosto přesný a zbytek vlastně dělal on. Někdo ale musí vlézt dovnitř a zkusit ho,“ sedí a čeká, co mu odpovím.
„Nechci být nedůvěřivý, File, ale nemůže se stát něco podobného jako s tou kombinézou? Něco, co by sis třeba neuvědomil…“ zadívám se na něj s obavami.
„No…“ je na něm vidět, že přemýšlí, ale pak nahodí zářivý úsměv a dodá: „Podle mě ne. Tohle nemělo s funkčností nic společnýho, to byla moje blbost… naopak, kombinéza fungovala přesně tak, jak měla nastaveno, ne?“ zazubí se. Jo, to má pravdu.

„Máš nějaký konkrétní návrh?“ zeptám se.
„Noooo, hodně jsem o tom poslední měsíc přemýšlel. Zkoušel jsem všechny možné varianty, ale nakonec jsem dospěl jen k jednomu člověku, který by to mohl zkusit,“ zvedne ke mně oči a je jasný, koho tím myslel.
„A fakt by to nešlo jinak?“ skoro zaprosím. Představa Toma, kterému sděluju, že nasedám do Bédy a jedu ho vyzkoušet, mě upřímně děsí. Zavrtěl hlavou.
„Nešlo. Já jsem vyřízenej, to jsi dneska viděl. Bez kombinézy se to nedá podniknout, a jakmile ji zapojím, tak se mě to pokusí popravit. Takže jsem ze hry venku. Kdo ještě o tom ví? Ty a tvůj brácha. Byl by snad ochotný to podstoupit za tebe?“ zeptá se.
„Ne, určitě ne, to je jisté,“ odpovím mu smutně.
„No vidíš, takže je to jasný. Budeš to muset risknout.“
„Ještě mě napadlo… co někomu dobře zaplatit?“ zkouším to dál.
„Myslíš někomu úplně cizímu?“ udiveně na mě zírá Filip.
„Jo, třeba nějakému bezdomovci. Možná kdyby dostal hodně peněz, tak by pak mlčel,“ uvažuju nahlas.
„Jo, ale taky by se mohlo stát, že by se nevrátil,“ usadí mě Filip a dál rozvíjí moji myšlenku. „Hele, takový člověk, co nemá prachy ani bydlení a je na ulici, tomu je jedno, kde bude žít. Vykašle se na to, aby se vracel. I když mu nedáš prachy předem, tak tam to fáro někde za babku střelí a bude si tam žít jako pán. Sice jen rok, ale to by se předem nedozvěděl… a hlavně, my máme po Bédovi. Může tam tak podělat naši budoucnost, že se mi o tom ani nechce přemýšlet… A i kdyby se vrátil a nic tam neprovedl, kdo ti zaručí, že tě pak nebude vydírat? Jsi slavný. Já bych to teda neriskoval, Bille.“

Co na to říct? Má naprostou pravdu. Jsem jediný vhodný kandidát, a ještě k tomu s vlastní zkušeností. To ovšem Filip neví. Nikdy jsem mu neřekl, že už jsem cestu do minulosti jednou absolvoval. A dost nerad bych mu to říkal, protože tím bych musel přiznat, že jsem dědu Schultze zabil. Přece jen je to citlivé téma.
„Jenže já mám strach,“ řeknu do ticha.
„Já vím a vůbec se ti nedivím,“ odpoví mi Filip. „Ale jak jinak zjistíme, jestli Béda funguje? A k čemu jsem ho vlastně stavěl, když tu bude nečinně stát a nikdo se s ním nikam nepodívá? Já potřebuju vědět, že se mi to povedlo, nemůžeš mě v tom nechat, Bille,“ mluví potichu a dost naléhavě. Jo, všechno tohle vím, ale přesto se mi sevře srdce, kdykoliv si představím svoji další výpravu do minulosti. Nechci tam… prostě nechci.

TOM

„Tak dost, Dejve, já už jsem mokrej až za ušima, jedeme k babičce,“ vydám povel, když se dohrabeme zpátky na kopec a táhnu ho za sebou na saních k autu. Představa, že to budu absolvovat znova, mi způsobuje křeče v nohách.
„Nééééé, strejdo, ještě aspoň jednou,“ prosí, ale jsem neoblomnej.
„Hele, prcku, desetkrát to stačilo, podívej se na mě. Jsem mokrej jako myš a nastydnu. Chceš, aby mi tekly z nosu nudle? Abych na tebe kejchal a kašlal? Pamatuješ, jak jsi měl tuhle kašel? To bys mi přál?“ nepokrytě vydírám a dál ho táhnu sněhem.
„Ne, to nechci,“ řekne smutně.
„To jsem rád… uvidíš, babička s dědou budou mít radost, až je překvapíme, a já se tam aspoň vykoupu a usuším. Takhle bych domů dojel už s rýmou.“

Jsme někde na půl cesty mezi Berlínem a Loitsche, takže je vlastně jedno, kam se vydáme, ale máma měla tuhle zase kecy, že jsme u nich dlouho nebyli, tak to využiju. Jeli jsme jen tak nazdařbůh autem a hledali kopec na sáňkování. Tuhle činnost jsem fakt asi patnáct let nedělal a docela mě to bavilo, akorát jsem se na to dost blbě oblíkl. Už vidím mámu, jak na mě bude zase čučet… bude si myslet něco o nesvéprávný rockový hvězdě.
„Ahoj, Scotty, ty lenochu líná,“ pozdravím našeho psa, který se pohodlně rozvaluje na zadním sedadle auta. Potvora, když viděl bílej sníh, zakňučel a nikam se nehnul. Ani se mu nedivím, taky bych se nejradši takhle válel, ale copak tomu dítěti můžu říct ne? Vzal jsem Scottyho s sebou, protože jsem si myslel, jak se rád s Dejvem proběhne. Hodím sáňky do kufru a pofrčíme, už mám nohy jako rampouch. Mamča bude mít určitě něco dobrýho k jídlu. Teda doufám.
„Víš co? Radši babičce zavolám, překvapení si necháme na jindy,“ napadne mě, když zapínám Dejva do sedačky. Taky bychom mohli přijet nevhod a nemuseli dostat najíst, ale když jí brnknu, stihne něco připravit. „Tak jedem, bando,“ otočím klíčkem v zapalování, zapnu topení na plný pecky a rozjedu Billův černej koráb směr Loitsche.

~*~

„Ahoj babí, my jsme byli sáňkovat,“ vykřikuje Dejv hned, jak ho babička pozdraví od dveří. Celou cestu brebentil, nezastavil to svoje povídavý stavidlo, až mě z něj začíná bolet hlava… teda doufám, že je to z něj a ne z nachlazení. Máma je jen v krátkém tričku a zástěře.
„Tak utíkej, babička už tě svlíkne,“ popoženu ho, aby nečekal u auta a zdrhal. Vyženu Scottyho, musím ho z auta vystrčit, aby se vůbec hnul, lenoch jeden. Já už se tak těším na horkou vanu, že se to ani nedá popsat. V botách mi čvachtaj a kuňkaj žáby, už vidím mámu, jak si bude ťukat na čelo, až mě uvidí… už ani nemluví. Na tohle téma jí dávno došla řeč. Vždycky z legrace tvrdí, že jsme se s Billem měli oženit, protože manželky by nám takový hovadiny nedovolily. To má sice pravdu, ale to já budu radši do smrti poslouchat její kecy… doufám, že to bude ještě dlouho.

BILL

„Já do minulosti nechci,“ vypadne ze mě potichu.
„Proč?“ ptá se mě s otazníky v očích Filip. Nejspíš poznal, že to není jen nějaký obyčejný strach. Chvilku váhám, ale nakonec se rozhodnu. Nechtěl jsem, ale takhle to všechno bude jednodušší. Řeknu mu to… snad se to s dědou neproflákne.
„Já už tam byl,“ řeknu a podívám se mu do očí.
„Tušil jsem to,“ odpoví mi, a když vidí překvapení v mém výrazu, pokračuje. „Hele já si umím dát dvě a dvě dohromady. Mám analytickej mozek, kdysi mi dělali nějaký testy a vyšel jsem z toho skoro stejně jako počítač. Sice se občas seknu, jako s tou kombinézou, nebo si osolím kafe, ale to je holt lidský faktor, jinak mi ta mašina v hlavě šlape dobře. Bylo mi jasný, že jsi k Bédovi nepřišel jen tak. Vždycky, když jsem se před někým z odborníků zmínil o tomhle zázraku profesora Schultze, klepali si na čelo a posílali mě s tím někam. Kdybych totéž řekl někomu, kdo kvantovou fyziku v životě neviděl, nejspíš by mě rovnou nakopl… a pak se objeví inzerát, kterej mi vyrazí dech, a nakonec skutečně zjistím, že se jedná o Bédu. Byl jsi pro mě neznámej člověk, kterej o vědecký práci dědy nevěděl evidentně nic, ale zase věděl víc o funkci, než obyčejný amatér… nechtěl jsem se vyptávat, ale pro dobro nás obou by bylo dobrý, kdybych věděl aspoň něco.“

„Jo, to asi jo…“ budu muset s pravdou ven, ale trochu si ji přizpůsobím… rozhodně mu neřeknu, proč a jak jsem zachraňoval bráchu. Bratrská láska mu bude úplně stačit, je jedináček, tak by mu to nemuselo přijít divné. A s dědou… uvidíme, jestli na to přijde sám, ale já ho k tomu vést nebudu… radši… ještě by ho mohl chtít zachraňovat. Nakonec mám štěstí, že je Filip tak nemocnej, nemůže sednout do Bédy a jet to všechno vrátit zpátky, ale tím by se zase sám připravil o práci na dědově vynálezu… no tak uvidím. Až začnu povídat, zjistím všechno podle jeho reakcí. Jak to říct stručně, ale jasně.
„Začalo to všechno bráchovou smrtí,“ začnu vyprávět a Filip udiveně zvedne obočí. Tohle nejspíš nečekal. Ten se ještě bude divit, až se rozpovídám.

TOM

„Ahoj, mami… všechno vím, tenhle vyčítavý pohled si nech, měl jsem si vzít sněhule a šusťáky, ušetři si slova, teď už to vím taky… jdu se vykoupat, tak mi ty hadry hoď prosím tě do sušičky, ať mám co na sebe,“ vychrlím na ni hned jak vlezu do baráku a cestou odhazuju svoje mokrý svršky. Ona si s tím už nějak poradí, hlavně ať už se válím v tý horký vodě. „A boty taky!!“ zařvu ještě z koupelny a doufám, že mě slyšela. Bože to je nádhera… horká voda, moje záchrana. Z kuchyně sem voní nějaká dobrota, slyším hlas Davídka, jak vypráví mámě o sněhulákovi a sáňkování. Je tak roztomilej, když něco povídá… vzpomínám, kdy jsem ho viděl poprvé. Vylezli z auta, když tenkrát přijeli po soudu z Berlína, a já stál za záclonou a se slzami v očích zíral na Billa. Byl tak nádhernej… tři dny jsem ho neviděl a v tu chvíli mi připadal ještě hezčí než v době, kdy jsem ho opouštěl. Měl úsměv na tváři, vyndával Dejva ze sedačky a seznamoval ho s tátou. Když si ho pak děda hodil za krk a šel směrem k domu, konečně jsem mu viděl do tváře. Byl nám tak podobnej… neuvěřitelně. Celé dopoledne jsem poslouchal jeho hlásek, jak se pořád na něco vyptával, a hlavně jeho zvonivý smích… bylo mi líto, že tam nejsem s nimi, ale něco ve mně se pořád bálo jít za nimi a seznámit se. Bylo to něco tak nového… a on mi lhal, to byla ta myšlenka, která vždycky přebila ty ostatní, které by mě snad donutily jít do kuchyně a najíst se společně s nimi. Vidět zase tu milovanou tvář… ale patřila člověku, který mi lhal. Nešlo to, nedokázal jsem to v sobě potlačit.

„Strejdo?“
„No?“
„Babička mě posílá, že si mám vlízt k tobě, jsem prej zmrzlej jak rampouch.“
„Tak pojď, špunte.“
„A dáme si potápěčský závody?“
„Jasně… A nechceš se nejdřív svlíknout?“
„A jo…“