Over us 4.

(Tom)

Nemohl jsem uvěřit tomu, co se právě odehrávalo. Nedokázal bych ten pocit popsat. Bylo to něco tak úžasného. Nového. Tak dlouho jsem se bál. Tak dlouho jsem měl strach, že svého bratra nadobro ztratím. Že už se na mě nikdy nepodívá tím svým roztomilým pohledem, kterým mi naznačuje, že i kdybych ho v tenhle moment chtěl praštit něčím hodně tvrdým po hlavě, nebude mi to vyčítat. Tak dlouho jsem se bránil tomu okamžiku, kdy budu muset říct pravdu. A teď. Ležím tu s ním na jedné posteli a snažím se ho donutit škemrat o polibek. Já vím, že je to zlé, ale tak rád nechávám svým tělem prostupovat pocit, že mám navrch. Že mám něco, co někdo potřebuje. A Bill teď potřebuje mé rty a já se bráním z posledních sil. Sám cítím neskutečné napětí a když se zaposlouchám do bráškových stenů, je mi jasné, že ani on není klidný. Je tak neuvěřitelně krásný. Má zavřené oči a narůžovělé rty neustále šeptají mé jméno. Občas tu opakující se agonii proloží nějakým tlumených povzdychnutím. Sleduji jak si nervózně žužlá spodní ret a uvědomuji si, že se pánví neustále vzpíná k té mé.

Přetáhnu mu triko přes hlavu a položím se zpět na jeho rozpálenou kůži. Už jen klidně leží a nechává vše na mě a já si poposednu blíž k jeho klínu. Cukne sebou a nehty zaryje do mých ramenou. Naštěstí mě stále chrání bavlněná látka, jinak bych měl Billovy nehty vtisknuté do kůže.

Skloním se k jeho rtům a lehce se jich dotknu. Projede mnou vlna elektřiny a Bill okamžitě otevře oči, zastřené stínem touhy. Dívá se na mě a lehce zvedá hlavu. Už nedokážu uhnout. Potřebuji ho cítit. Musím ho cítit.

(Bill)

Už jsem se nedokázal krotit. Bylo zvláštní, kolik pro nás oba znamená jeden polibek. Bylo to zvláštní hlavně z Tomovy strany. Nikdy pro něj líbaní nebo sex nebylo nic extra důležitého. Teď jsem ho nepoznával. Bylo krásné, jak něžně se mnou zacházel. Když jsem si byl jist, že před mým políbením neuhne, přitiskl jsem se na jeho rty.

(Tom)

„Bille…“ Zasténal jsem do jeho úst. Cítil jsem jeho vlhký jazyk, jak obratně proniká do mého krku. Byl tak nedočkavý. Spojil své ruce za mou hlavou a přitáhl si mě blíž. Před očima jsem měl jen tmu a spousty drobných záblesků. Tiskl jsem se k němu čím dál tím pevněji. Měl jsem sto chutí splynout s jeho tělem.

Pomalu mi docházel kyslík a já se potřeboval nadechnout. Bill mě ale nechtěl pustit. Snažil jsem se všelijak vymanit z jeho sevření, ale nešlo to. Začínala se mi motat hlava, ale já neměl sílu na větší odpor. Doufal jsem, že bráška dostane rozum. Chápal jsem jeho náruživost, ale já opravdu ztrácel kontrolu.

(Bill)

Začínal se bránit. Já sám jsem počal pociťovat nedostatek kyslíku, ale nechtěl jsem ho pustit. Měl jsem strach, že jakmile ho nechám, dozvím se, že to všechno byl jen sen. Šílel jsem představou, že se zvedne a odejde. Že mi oznámí, jaká to byla sranda a že děkuje jak lehce jsem mu pomohl vyhrát nějakou hloupou sázku.

,,Je to můj bratr. To by neudělal.“ Blesklo mi hlavou. Uvědomil jsem si, že je to pravda. Vždycky jsem mu mohl věřit. Tak proč ne teď? Nechal jsem své ruce lehce dopadnout do peřin a provinile jsem se na Toma zadíval. Vymrštil se do sedu a snažil se popadnout dech. Dokonce se i zakuckal.

(Tom)

„Chceš mě zabít?“ Vyrazil jsem ze sebe mezi jednotlivými nádechy a hodil po něm naoko uražený kukuč. Byl tak nádherný. Tváře měl krásně červené a oči se mu leskly slzami… Moment! Slzami???

„Ježiši, Bille! Děje se něco?“ Seskočil jsem z jeho nohou a vytáhl ho za ramena do sedu.

„Mluv se mnou…“ Cloumal jsem s ním a přitom se snažil přijít na to, kde jsem zjevně udělal chybu.

„Myslíš to vážně?“

„Co bych měl myslet vážně?“ Zase jsem měl pocit, jakoby mi utekla nějaká hodně důležitá skutečnost.

„Miluješ mě?“

Přiznávám, že mě jeho otázka dost překvapila. Myslel jsem si, že jsme si to vyjasnili. Přibližně před půl hodinou dole v kuchyni.

„Tak miluješ mě?“ Zopakoval Bill.

(Bill)

Bylo mi trapné takhle se ho ptát, ale nemohl jsem si pomoc. Chtěl jsem to slyšet. Potřeboval jsem jeho hlas. Ve škole mě nikdy nikdo neměl moc rád a Tom byl jediný, kdo mě chránil za každé situace. Držel mě nad vodou a neodvolil mi spadnout na dno. Pomáhal mi, kde se jen dalo a naše bratrská láska byla skoro až neuvěřitelná. A já mu teď dal své rty. Vím, že to od osmnáctiletého kluka zní hloupě, ale já jsem se líbal jen dvakrát v životě. Jednou na narozeninové párty kamaráda, kde jsem byl přiopilý a v podstatě nevnímal co se kolem děje a pak až teď. Tady s Tomem. S mým bráškou. Druhou polovinou mého já.

„Billy, jak můžeš pochybovat?“

„Tomi, řekni to. Řekni, že mě miluješ a mysli to upřímně.“ Žadonil jsem.

(Tom)

Usmál jsem se s políbil ho na čelo. ,,Miluji tě, Billí. A vždycky budu.“

Seděl jsem v obýváku na gauči a sledoval televizi. Děj mi víceméně unikal a ani mi to moc nevadilo. Sebral jsem ze stolu sklenku s colou a osvěžil své vyprahlé rty. Opřel jsem si hlavu a zadíval se kamsi nad televizi. Hypnotizoval jsem bílou stěnu a snad čekal, jestli se nepohne.

Z horního patra ke mně doléhala jen tlumená hudba, přerušovaná Billovým zpěvem. Vypnul jsem televizi a zaposlouchal se do melodie. Byly to nahrávky našich písniček, avšak bez Billova zpěvu. Tahal je všude sebou a když měl možnost, trénoval svůj hlas. Vždy jsem se divil, kde se v něm bere všechna ta energie. Já sám jsem měl na turné problémy vyhrabat se v deset z postele a on už v šest ráno připravoval snídani. Vždycky se prezentoval jako neúnavný teenager a rozdával úsměvy na všechny strany, ale když se ocitl sám, propadal jedné depresi za druhou. Ale já věřím, že se teď všechno změní. Máme čtyři měsíce klidu. Žádné koncerty nebo rozhovory. Nic. Máme naše vymodlené volno a já chci, aby si ho Bill užil se vším všudy. Chci, aby se bavil, ale také si odpočinul. Chci, aby nabral zpět všechen ten elán, o který ho náš hektický život připravil. Dal bych mu všechno. Stačilo by si jen říct. A já doufám, že to ví.

autor: lostmickey
betaread: Janule