Časoprostor II 31.

„Je sem vidět zvenku?“ zeptá se mě, když projdeme do domu.
„Ne,“ snažím se být stručný. Hned za dveřmi spojujícími garáž s domem je vypínač. Natáhnu se a rozsvítím, jinak bychom se tu zabili, a vzhledem k tomu, že jdu před ním, nemusel bych to přežít. Pistoli za krkem neustále cítím, tak se snažím dělat co nejmíň prudkých pohybů. Je tu naprostá tma, neproniká sem žádné světlo z ulice.
„Co je tohle za dveře?“ ukáže můj únosce volnou rukou na nahrávací studio pod schodama, když procházíme kolem. Dělal jsem si naděje, že si toho nevšimne, ale ty plechové dveře zřejmě upoutaly jeho pozornost. Bohužel jsou moc nové na to, aby mohly být v domě původní, a takhle křičí svojí nápadností. Museli jsme udělat uvnitř studia akustiku a dveře jsou zvukově izolované. Co mám říct? Když řeknu pravdu, zjistí, že je to ideální vězení, a okamžitě mě tam zavře, to je jasný. Když budu lhát, on se přesvědčí, že kecám, a bude to horší. Taky by mě mohl pěkně zmlátit, a to by se špatně utíkalo. Jo, mám v plánu zdrhnout, a dokonce už vím jak, ale musím být chvíli sám a nesmí mě zavřít do studia… odtud se bez klíčů nemám šanci dostat. Okno tam není a klimatizace je příliš malá, abych se do ní nasoukal. Musím riskovat, nedá se nic dělat.

„To je kotelna,“ řeknu a modlím se, aby se tam nešel podívat.
„Tak proč je tu taková kosa, když máš kotelnu? To si neumíš zatopit?“ pohrdavě zabručí a tlačí mě před sebou nahoru po schodech. Uf… snad mi uvěřil, ale jak mu mám vysvětlit, že tu rok nikdo nebydlel a zřejmě je kvůli tomu topení stažený na minimum? Musím se držet svého scénáře závodníka.
„Nebyl jsem doma, jel jsem ten závod,“ připomenu mu potichu, protože na chodbě se můj hlas rozléhá v ozvěnu. Jako ten večer posledního mejdanu… to se tu ovšem ozývalo moje a Tomovo vzrušené sténání… bože, lásko, miluju tě. Kde jsi? Potřebuju tě tu a ty… já vím, je to všechno moje vina, jako vždycky. To já pokaždý provedu nějakou hovadinu, a pak se tomu divím. Ale ta cesta do budoucnosti vypadala tak bezpečně, kdo mohl tušit, že tu narazím na takovýho magora… já vím, tys něco tušil.

„Sakra, kterej je to klíč!?!“ vzteká se, když se už asi potřetí snaží odemknout můj byt. Docela mě blaží uspokojení z toho, že nejsem jediný, kdo s tím má potíže, ale protože ten od bytu už mám dávno označený, ukážu mu na něj prstem. „No konečně,“ oddychne si, když povolí dveře a před námi se otevře tmavá předsíň. Vejdeme dovnitř a já automaticky sáhnu rukou na vypínač a rozsvítím. „Co děláš!?! Okamžitě zhasni!“ zařve a já se leknu, až poskočím o metr dopředu. Rovnou za hlavou takovej řev, to je na mě trochu moc. Jsem lekavej. Rychle couvnu zpátky a zhasnu světlo. Jasně, chce, aby si nikdo nevšiml, že je někdo v domě, ale když já jsem zvyklý tu rozsvítit… tomu člověk neporučí, to je automatika. Pohnu se směrem k obýváku, předpokládám, že si bude chtít sednout, ale zase jsem se spletl. „Stůj, kam jdeš?“ zařve znova a já zachytím v jeho hlase strach… že by se mě bál? Ale proč? Má mě pořád na mušce. Najednou mě napadne, že jsem vlastně na domácím území a mám nad ním navrch. Já vím, co kde je, kde najdu nůž, kde najdu něco, čím ho uškrtit… možná si to uvědomil. Okamžitě mě chytil za ruku a stáhl zpátky k sobě.

„Ani se nehni, zmetku, dokud ti to nepřikážu, jasný?!?“ zasyčí mi do ucha a ve mně je v tu ránu malá dušička. Jeho strach v hlase je pryč, už je tam zase jen ta vzteklá zloba. Dokonce mi začal nadávat. To předtím nedělal. Že by tam ten strach přece jen pořád byl? „Tak jasný?“ zařve mi znova do ucha.
„Jo, jasný,“ odpovím, aby dal pokoj.
„No vidíš, když budeš poslouchat, budeme kamarádi,“ úlevně si oddychne, a kdyby mi v tu chvíli viděl do obličeje, nejspíš mě rovnou odpráskne. Takový znechucení, jaký já umím vykouzlit na svým ksichtě, to jen tak někdo neumí. S tebou tak budu kamarádit, ty hajzle zlodějská… tos uhod.

TOM

Pozoruju okna Billova bytu a zatím jsem zaznamenal jen jedno malinký bliknutí světla vycházející nejspíš z předsíně. Vzápětí ale zhaslo, takže asi budou potmě, aby si nikdo nevšiml, že jsou v domě. To je ovšem výhoda pro mě, protože ve tmě nemá ten hajzl šanci mě chytit. Znám ten dům příliš dobře, abych věděl, kam se schovat. Musím popojet blíž, abych mohl rychleji skočit do auta, až budeme s Billem utíkat. A já už dokonce přesně vím kudy.

flashback

„Strejdo!?“ slyším volání Dejva.
„Tady! Dole pod schodama!“ zakřičím zpátky nahoru, aby věděl, kde mě hledat. Za chvilinku už slyším drobné krůčky, jak běží ze schodů.
„Ahoj, my jsme byli… co to děláš?“ udiveně na mě vykulí očka, když vidí, jak držím v ruce pilu. Takhle mě ještě nikdy neviděl, hotovej kutil Tim… teda Tom.
„Masakr motorovou pilou,“ odpovím mu a udělám na něj výhrůžnej obličej starýho úchyla.
„Jo? Co je to masakr?“ dozvím se, že můj vtip nenašel toho správnýho adresáta… kde by taky Dejv přišel k těmhle znalostem. Na horrory má času dost. Stačí, co mu večer vyprávím, a už z toho má divoký sny.
„No… masakr… jak bych ti to… no… to je takovej… když se… víš co? Zeptej se táty, ten to určitě bude vědět líp,“ vylžu se z toho, protože nějak nevím, jak to popsat bez krve, uřezanejch hlav a končetin… to bude mít Bill radost, že jsem to nechal na něm.
„Jo, tak já se ho zeptám, ale táta šel ještě nakoupit, máš mě pohlídat,“ vyřídil mi vzkaz a dřepl si vedle mě na bobek. Ručičkama si podepřel bradu a fascinovaně sledoval, jak si maluju lihovkou čáry na zadní dveře, kudy povedu řez. Dvakrát měř, jednou řež, říkával děda, tak radši vezmu svinovací metr a ještě jednou přeměřím lítací dvířka, co jsem koupil pro Scottyho… jo, mělo by to sedět, tak jdeme na to.
„Dejve, teď jdi trochu dál, bude to hlasitý a můžou lítat třísky, tak jdi radši na schody, jo?“ vydám rozkaz, nasadím tmavý brejle, protože jiný bezpečný jsem v tomhle domě nenašel, a nastartuju motorovku z půjčovny.

Vykouknul hlavičkou a zvědavě se zeptal: „A na co je ta díra, strejdo?“
„To je pro Scottyho, aby měl kudy jít na zahradu, když se mu chce ráno čůrat.“
„Aha.“
„Bude si to moct otevřít čumákem, víš? A my s tátou nebudeme muset kvůli tomu vstávat tak brzo…“
„Aha.“
„Sám si sem pěkně doběhne, vyleze dírou na zahradu, tam si občůrá stromeček a zase se vrátí zpátky, víš?“
„Hmmm. A jak se dostane z kuchyně sem? Uděláš taky díru nahoře?“
„No jo… to mi nedošlo… sakra… díra je hotová… to bude zase keců… hele, už to mám… ty vstáváš brzo, tak mu vždycky otevřeš, jo? A my s tátou budeme chrnět.“
„Tak jo, já mu otevřu.“
„No vidíš, budeš mít důležitou funkci. Budeš Scottyho pouštěč, jo?“
„Jo! To bude bezva!“

konec flashbacku

A přesně touhle dírou se dostanu do baráku. Ještě že jsme s Billem tak hubený, vždycky mi to vadilo, a teď je to najednou obrovská výhoda. Sice jsem to ještě nevyzkoušel, ale když to bajvoko poměřím, určitě se tudy protáhnu. Scotty je tele, a když projde on, projdu já taky. Takže startujeme, popojedu blíž, zaparkuju a jdu na to… tohle se musí povést a musí to být blesková akce.

BILL

Můj budoucí „kamarád“, jak sám sebe nazval, mě dostrkal až do kuchyně, a hned zvědavě otevřel lednici… trochu se lekl, když na něj rozsvítila, a já měl konečně příležitost vidět alespoň část jeho tváře, kterou mu nekryly tmavé brýle. Nic zvláštního, stejně bych ho nepoznal, ale hlas, ten si budu pamatovat do smrti. Zpod čepice mu koukaly blond vlasy a fousy na bradě mu šly trochu do zrzava.
„Jak to, že tu nemáš nic k jídlu? Sakra, to je domácnost, tohle… ty nemáš ženskou nebo co?“
„Ne, jsem svobodnej a plánoval jsem dlouhej závod, tak jsem to všechno vyhodil. Jedině snad v mrazáku…“ uvažuju nahlas, kde by mohl sehnat něco k jídlu. Zrzoun otevře dolní mrazák, a když objeví v šuplíku pizzu, viditelně zajásá.
„Tak, závodníku, vem si zástěru a uvař nám večeři, já si sednu a budu sledovat každej tvůj pohyb, jasný?“ pohrozil mi, zřejmě tušil, kolik nožů mám k dispozici v prvním šupleti a nechtěl riskovat, že do něj sáhnu.

(…)

„Skvěle vaříš, kuchtíku, až si koupím restauraci, najmu si tě jako šéfkuchaře, abys už nemusel tolik závodit. Kolik budeš chtít měsíčně? Co bere takovej závodník?“ A je to tady, já věděl, že se do toho zamotám… jak mám tohle vědět? Ale on to taky neví, jinak by se neptal. Hodím nějaký číslo, snad se trefím aspoň přibližně.
„Dva tácy.“
„Hergot, ty si žiješ, za to že sedíš na prdeli a točíš volantem, to je docela slušnej plat. Nevím, jestli si tě najmu, asi se tu mraženou pizzu radši naučím sám… takhle drahej by ses mi nevyplatil,“ usmívá se. Slyším to v jeho hlase, protože vidět nemám šanci skoro vůbec nic. Ještě jsem nikdy nejedl pizzu v takový tmě. Připadám si jako slepec, protože i s otevřenýma očima jsem bezmocnej. Zahrada nás kryje od pouličního osvětlení tak dokonale, že jsme tu jak v jeskyni, jsou vidět jen některý obrysy nábytku.
„Máš dost?“ zeptá se mě a já kývnu. Pak mi dojde, že mě nemůže vidět.
„Jo, mám,“ odpovím.
„Tak naval klíče od kotelny, jde se spát.“
„V kotelně?“ vyděsím se upřímně. Sakra… jak mu tohle budu vysvětlovat.
„Jo, ty budeš spát v kotelně, milánku, abys mi neutek, já se vyspím tady nahoře. Nehodlám ti držet pistoli za krkem celou noc, chci si odpočinout. Takhle to bude nejlepší. Tak kde jsou ty klíče?“ Horečně uvažuju… já i Tom máme klíč od studia na svých svazcích a jeden visí u dveří. Co mu mám říct? Zkusím je cestou nenápadně čmajznout z háčku, třeba si toho nevšimne.
„Je na klíčích od bytu,“ ujistím ho v klidu. Musím se tvářit, že o nic nejde.
„Tak vztyk, kuchtíku, jde se do hajan,“ dostanu příkaz a už zase cítím hlaveň za krkem.

TOM

Jau, sakra, roztrhl jsem si svoje milovaný drahý kalhoty… že jsem si nenechal tu kombinézu… blbej plot, ty hroty stejně nikoho nezastavěj a jen ničej ubohejm zlodějům oblečení.
Jsem na zahradě. V domě je ticho, světlo nikde, tak se můžu rychle přiblížit k zadnímu vchodu. Doufám, že mi tu díru pro Scottyho nikdo z pečlivosti nezatloukl. Mámě se to moc nelíbilo, bála se, že nám tudy může někdo vlézt do baráku, ale my jsme ji uklidňovali, že by se tak malou dírou nikdo neprotáhl. Tenkrát ovšem dávali v televizi reportáž, jak jistý tmavší etnikum posílá krást svoje mrňavý děti, který se lehce protáhnou i takovouhle dírou. Doufám, že ji to nenapadlo udělat, když jsme oba před rokem zmizeli, protože klíče od těchhle dveří jsem si, já blbec, nikdy na svoje vlastní klíče nenechal přidělat a společný visej na věšáčku u Billa. Přišlo mi to zbytečný… Jak by se teď hodily…
Chudák máma, musela z toho bejt zničená, když jsme zmizeli. Dejv jí zůstal na krku a my s bráškou nikde. Doufám, že se tahle realita, ve který teď jsme, nikdy nestane. Až se vrátíme zpátky, zruší se to a bude po ptákách. Kdybych mamce teď zavolal, asi omdlí, že mě po roce slyší. Odjel jsem jen ve spěchu za Billem někam na dálnici a už jsme se ani jeden nevrátili. Musí si myslet, že jsme někde oba mrtví a zakopaní v lese.

No nic… konec zbytečných úvah, teď musím najít zadní dveře, procpat se dovnitř Scottyho dírou a nějak vysvobodit toho svýho zakletýho prince. Že bych se fakt začal modlit? Ale ne, nejsem srab, zatím jsem vždycky všechno zvládl sám, ty nahoře jsem k tomu nepotřeboval, tak proč by to mělo být teď jinak? Zvládneš to, Tome, jsi šikovnej kluk, co se ničeho nebojí, jsi rytíř Statečné srdce, jen musíš doufat, že tě na konci nezabijou jako jeho. To by bolelo…