Upír v zrcadle 1.

autor: Blacky
betaread: Janule

Procházím se tichou podzimní krajinou… Mířím do lesa.Jedině tam mám pokoj od života. Ano, zní to asi blbě, mít pokoj od života, ale je to tak. Potřebuju občas klid od školy, běsnících rodičů, uspěchaných lidí, co do vás vráží na ulicích s omluvou, že mají naspěch… jo, všichni mají naspěch, pořád někam spěchají, nemají chvilku klidu a tu chvilku klidu já mám jenom v lese. Proč? Je to jednoduché, do lesa nikdo nechodí. Na co taky, že jo? Chodit se otravovat do lesa, kde není počítač, televize, obchody, ulice… tohle je život. Dnešní život, život, před kterým utíkám.Utíkám do jiného světa, tím nemyslím les, ale svůj vysněný svět, kde nejsou žádní uspěchaný lidi, běsnící rodiče, nepříjemní učitelé, škola… kde existuju jen já a můj anděl. Zvláštní co? Jak někdo může věřit na anděly… taková blbost…já na ně věřím.Věřím na to, že někde jsou naši strážci, kteří chápou naše pocity, chrání nás, dávají nám pozitivní energii, chuť do života…

Chtěl bych je jednou potkat, často nad tím přemýšlím, jak asi vypadají, jestli jsou nesmrtelní nebo umírají s námi nevím, spoustu věcí nevím a chtěl bych znát… Zase jsem ve svém světě, světě mimo realitu, kde je mým snům, myšlenkám a fantaziím přáno, nikdo je nekritizuje, nezesměšňuje, nikdo o nich neví… možná můj anděl, věřím, že někde je a chci ho najít, teď nebo potom. I když… kdy je potom? Existuje posmrtný život? Existuje nebe? Existuje peklo? Peklo na zemi… tak se dá nazvat můj život. Nemá smysl… Všichni mě nenávidí… Ale nevím proč… No, všichni možná ne. Bill… ano, tak se jmenuje člověk, kterého mám v srdci… jako jediného. Možná si říkáte a co rodiče? Tak ti

v mém srdci nejsou. Otec mě bije a matka na mě jenom křičí. Nevím proč, jestli kvůli mým známkám ve škole? Ty jim můžou být putna. Je to můj život, může jim být jedno, jak ho žiju, ale oni nemají páru o tom, že nežiju, ale přežívám…

Jsem tady… na tomhle posvátném místě, ano posvátném, pro mě posvátném. Na drahocenném místě klidu. Sednu si pod můj strom a poslouchám. Slyším cvrlikání ptáků, jak se shromažďují, aby odlétli pryč. Taky bych chtěl být pták. Odlétat pryč, ne pryč, na jiné místo, ale pryč od reality, ale na to asi žádná křídla nejsou. Tak tu sedím, dumám, přemýšlím, jak vyrobit něco, co mě odnese někam, kde neexistuje tento svět… z přemýšlení mě vytrhne hlasité „Baf!“a následné „To ses lekl, viď?“ No jasný, Bill… s Billem jsme kamarádi odmalička… vždycky mi připadal jiný, odlišný od ostatních, vybočoval z řady a mám pocit, že mě má jako jediný člověk rád. Taky nevím, že by měl jiné přátele…
„No, lekl.“ Přiznávám. „A co tu vlastně děláš? Jak jsi mě našel? Nepamatuju si, že bych ti někdy říkal…“ Přeruší můj vodopád otázek přiložením ukazováčku na moje rty.
„Nic neříkej, já jsem se přišel rozloučit.“ Promluví. Ale jiným hlasem, než ho znám… Je smutný, v jeho očích už nevidím takovou jiskru jako vždycky… Je utrápený, chci mu pomoct, ale nevím jak. Všiml jsem si toho už dřív, ale nevěnoval jsem tomu moc pozornost, byla to chyba.
„Jak rozloučit? Ty někam jedeš??“ Prolomím to ticho mezi námi šokovanou otázkou…
„Ne,“ odpoví Bill. Oddychnu si, už jsem myslel, že… „Já odcházím…Tome.“

Dodá Bill smutně.
„Proč?“ Zní můj jediný dotaz. Jen se na mě smutně podívá. „Sbohem,“ zvedne se a pomalým krokem zmizí v temné mlze lesa… nemám ani sílu rozběhnout se za ním… ztrácím přítele… Nemá smysl ho zadržovat, když chce odejít, tak ať jde, držet ho nemůžu… ukápne mi slza… pomalu se vydávám domů…

Nevím proč, ale mám pocit, jako by mě někdo sledoval, potichu šel za mnou… Ale když se otočím, nikdo tam není, nemám strach, nemám co ztratit, už jsem to totiž ztratil…

Znenadání ucítím prudkou bolest na krku… cítím, že padám na zem, někdo mě bere do náručí a někam nese… pak už nevnímám nic…

autor: Blacky