Časoprostor II 39.

BILL

ANDY! Mám takovou radost, že ho vidím?! To snad není možný, taková náhoda. Ještě, že mě sem Tom zahnal, jinak bychom se nepotkali. Až na tu patku vypadá pořád stejně, starej dobrej Andreas. Bože můj, jsem tak rád. Bylo mi tak líto, když mi Tom před půl rokem řekl, že už se s ním léta neviděl. Uvědomím si, co tenkrát říkal… no jo, on náš vztah nepřijal, ale asi vím proč. Ve vzpomínkách jsem ale neobjevil žádný rozhovor, který by mi to potvrzoval. Nejspíš jsem u toho zrovna nebyl, Tom to nejspíš řešil za nás oba. Pustím ho, aby s tím náhodou neměl problémy, ale mám takovou radost, že jsem mu div nevlepil pusu na tvář. Obrátím se na Toma, abych se s ním podělil o svou radost, ale když vidím jeho kyselý výraz, ztuhne mi úsměv na rtech. Co se děje? Proč je najednou tak naštvanej? Má zaťatou čelist, jako by měl za chvíli vybuchnout. To je zvláštní… Ale řekl mu, že ho rád vidí, když mu podával ruku. Andy se taky netváří nijak zvlášť šťastně, takže jsem asi jediná trubka, která o něčem neví. Zase já…

V mém minulém životě byl Andy až do konce věrně s námi. Byl to ten nejlepší kámoš, jakýho jsme měli. Vlastně jsem ho viděl naposledy měsíc před Tomovou smrtí. Mluvili jsme tenkrát o tom jeho pití, oba jsme z toho byli nešťastní, ale nepřišli jsme na způsob, jak ho z toho dostat. Jenže tenhle Andy nic takovýho se mnou neřešil. Tenhle se prostě vypařil chvíli po tom, co nám bylo osmnáct. Alespoň mi to tak Tom řekl. Proč mám teď pocit, že jsem na bitevním poli a ne v recepci motorestu? Je tu najednou strašně hustá atmosféra.

„Potřebuju pokoj tady pro Billa, je unavenej a usíná za volantem,“ řekne Tom Andymu, když se pozdraví.
„Jasně, není problém, vezmu vás k sobě do bytu, pokoje máme plný, ale vy jste vzácná návštěva,“ usměje se Andy na Toma. Na mě koukne tak nějak rozpačitě. „Nebude vám vadit naše manželská postel? Žena odjela s dětma k mamince, tak mám volnou ložnici.“ Vidím na Tomovi, jak se při jeho slovech zarazil. Co se mu nezdá?
„Ty seš ženatej?“ udiveně vydechne Tom.
„Jo, mám dvě dcery, pět a dva roky,“ usměje se Andy. „Ty máš syna, Bille, viď? Viděl jsem fotku, je ti moc podobnej. Fakt pěknej.“
„Jo, máme… vlastně… mám syna Davida,“ vypadne ze mě odpověď. Tak Andy se oženil. To je fajn, aspoň jeden z nás vede normální život. Má rodinu, dvě dcery… koukám, že mít syna je dneska docela luxus. Geo má taky holku.
„Geovi se narodila holka, je to pár dní,“ sdělím tu šťastnou novinu Andymu, ale on jen zakývá hlavou.
„Všechno vím, pořád vás sleduju, jak se máte a co děláte. Bylo to v časáku, jsou rychlý. Má krásnou manželku, to se mu povedlo. Fotka prcka v novinách nebyla, je pěkná?“ zeptá se, a když vidí Tomův škleb, usměje se.
„Jasně, že je pěkná, na Toma nekoukej, on je zaujatej. Nechápe, že z toho vyroste, je to s ním marný,“ omlouvám ten jeho znechucenej obličej.
„Tak pojďte, kluci, uložím vás k sobě,“ vyzve nás a za doprovodu stále vykulených očí slečny recepční nás odvádí do zadní části motorestu.

TOM

Tak takhle se cítí člověk, když na něj vypadne jeho vlastní „kostlivec ze skříně“. Už to vím. Sedm let… strašně dlouhá doba, co jsem ho viděl naposledy. Všechno se mi to vrátilo, když jsem slyšel tak nadšeně Billa volat jeho jméno. „Andy!“… s tak roztomilým přízvukem, s takovou upřímnou láskou… bodlo mě u srdce. Jak se mohl oženit? Zrovna on? Po tom, co mi řekl?

flashback

„Proč nemluvíš? Stalo se něco?“ strká do mě Andy loktem. Nemám náladu se bavit. Bill leží doma s migrénou a já se tu mám smát? Kdyby mě sám neposlal pryč, nikdy bych od něj neodešel. Sakra! Teď tady musím čumět do skleničky s pitomým chlastem a bavit se s kamarádem, kterýmu s Billem už pár týdnů lžeme. Copak se s ním můžu normálně pobavit, když nemůžu mluvit o tom, co cítím? Jsem plnej citů, který nemůžu vůbec nikomu říct, a začíná mě to pomalu sžírat zevnitř. Co když zrovna on by to pochopil? Bill nechce, aby to věděl, dokud to nebude nutný, ale mě to připadá vůči němu nefér.
„Nic mi není, Andy, jen nemám náladu se bavit, když je Billovi blbě, vždyť víš, že máme tyhle pocitový věci propojený. Cejtím to s ním. Štve mě, že nejsem u něj,“ rozkecám se trošku víc, začíná se mi plést jazyk.
„Tak proč ses nechal vyhodit? Měl jsi u něj zůstat a nechodit ven se mnou. Já bych to přece pochopil. Nebo bych u něj zůstal s tebou,“ dodal tišeji. Cože to říkal? To byla tak zvláštní věta…
„Ty by ses chtěl starat se mnou o nemocnýho kámoše? Nejsi na hlavičku?“ zasměju se a podívám se mu do očí.
„Ne, nejsem, já ho totiž miluju,“ řekne tiše a mně se zatočí hlava. Div jsem nesletěl z barový židličky. Tak to mi ještě chybělo. Bože… on miluje mýho Billa?

„Jak dlouho?“ zeptám se po chvilce a hypnotizuju ho.
„Dlouho, tak od čtrnácti,“ řekne a odtrhne se od mých očí. Takže on tu byl dřív než já, a přesto Bill patří mně. Je mi ho na jednu stranu líto, ale z druhý strany se začíná plížit obava a nenávist. Co si to dovoluje, milovat mýho Billa?
„Máš smůlu, je zadanej,“ vyhrknu, aniž bych si to pořádně promyslel. Napiju se a mrknu na Andyho, jak na to reaguje. Kouká dál soustředěně do skleničky, jako by nic neslyšel.
„Já vím, je to na něm vidět. Nevíš, kdo to je?“ upře na mě svoje nešťastný oči a mně je ho v tu chvíli líto. Nemůžu ho nenávidět za to, že miluje… Co mu mám říct? Když mu budu lhát, brzo na to přijde…
„Já,“ řeknu a čekám, jestli mě rovnou zabije, nebo aspoň praští. Já bejt na jeho místě, asi bych ho v tuhle chvíli nejspíš zabil, a ještě bych ho na zemi dorazil baseballovou pálkou. Nic neříká, a když na mě za chvilku koukne, vidím, jak se mu lesknou oči.
„Tušil jsem to,“ řekne a já jen otevřu pusu v údivu. To jsme tak průhlední, že to nedokážeme schovat? „Je to pár měsíců, co jsem si všiml, jak jeden na druhýho koukáte, byli jste najednou jiní, hlavně ty ses změnil. Přestal si chodit s holkama, bylo mi jasný, že se něco děje. Ale až dneska jsem ztratil naději definitivně,“ mluví potichu, sotva ho slyším. Jistě, je s námi často, bylo by divný, kdyby si ničeho nevšiml. „Pořád jsem doufal, že to bude výmysl mého chorého mozku… Ale děkuju za důvěru, Tome. Jsi hodnej, žes mě nenechal dýl trápit, odjedu a už mě neuvidíte. Pozdravuj Billa a něco mu nakecej, to je jedno co, hlavně mu neříkej, co k němu cítím, nechci, aby to věděl. Zaplatím!“ houkl na barmana, hodil mu přes pult pade a vstal.
„Andy, proč se to muselo stát zrovna nám?“ zašeptám.
„Nevím, Tome, ale Bill je pro mě příliš přitažlivý, abych s vámi vydržel. Z jeho strany vůči mně nic nepřicházelo, ale měl jsem pořád naději, že jednou snad… Teď už vím, že žádná není. Musím pryč. Dej mu za mě pusu a starej se o něj. Chraň ho. Jestli se doslechnu, že mu ubližuješ, budeš mít co dělat se mnou. Čau, kámo,“ objal mě, lehce stiskl a byl pryč. Od tý doby jsem ho neviděl…

konec flashbacku

Bill nic z toho neví. Nenašel jsem v sobě odvahu říct mu pravdu. Když si uvědomil po dvou týdnech, že se mu Andy dlouho neozval, řekl jsem mu o našem rozhovoru, ale trošku jsem si ho upravil. Celé to mělo vypadat tak, že Andy nepřekousl náš vztah a někam zmizel. Bylo to vlastně na Andyho přání. Bill se mu ještě dva měsíce pokoušel dovolat, ale už měl dávno jiné číslo. Chtěl se úplně odříznout a udělal to dokonale. Sedm let jsem o něm neslyšel. A teď, uprostřed noci svého nejtěžšího dne v životě, ho potkám. To je snad hra osudu…

„Jestli se chceš opláchnout, koupelna je támhle, čistý ručníky jsou v bílý skříňce, tak si vyber, co budeš potřebovat,“ nabídne bráškovi Andy, když nás provede svým bytem.
„Díky, jsi hodnej, dneska už toho mám za sebou tolik, že to rád využiju,“ zaraduje se Bill a zapluje do koupelny.
„Dáš si něco, Tome? Nemáš žízeň nebo hlad?“ opatrně se mě zeptá Andy. Stojíme proti sobě v kuchyni. „Mám tu něco na ohřátí, žena vařila…“ dodá nabídku. Teď určitě nemám chuť.
„Jak se máš?“ zeptám se, aniž bych odpověděl na dotaz. Andy pochopí a zavře lednici. Pokrčí rameny, rozpačitě se usměje, ale za chvíli vidím, jak se mu do očí tlačí slzy.
„Teď strašně, Tome,“ vzdychne bolestně a dál stojí naproti mně. Slza mu stéká po tváři. Bože, proč mi ho je tak líto, měl bych ho nenávidět, bát se, že se mi pokusí sebrat Billa, ale copak to jde, když vidím v jeho očích tu zoufalou lásku k němu? Udělám krok blíž a natáhnu k němu ruce. Nevím, proč mám potřebu ho utěšovat… Pochopí a vrhne se mi kolem krku. Zaboří svou blonďatou hlavu do mého ramene. Jeho hubená ramena se otřásají pláčem. Hladím jeho záda a snažím se v sobě probudit alespoň trochu tvrdosti, tohle není logický. Cítím vinu, že mi tenkrát ustoupil, že nebojoval a vzdal se? Asi jo…

„Neměl jsem ho vidět. Tohle se nemělo stát. Celý ty roky se mi dařilo zapomenout, a teď je to zase zpátky. Když si uvědomím, že bude spát v mý posteli… Promiň, Tome, nemůžu si pomoct, je to silnější než já,“ brečí mi na rameni. Zrovna mně. Já mu tak rozumím, vybavily se mi pocity těch dvou let, kdy jsem po Billovi zoufale toužil a neodvážil jsem se mu to říct. Jenže já měl tenkrát alespoň nějakou naději, on ji ztratil už dávno. A přesto ho pořád miluje… Sevřu ho v náručí a hladím jeho blonďaté vlasy. Co mu na tohle mám říct? Dá se vůbec říct něco, aby mu to pomohlo? Vždyť já jsem vlastně jeho nepřítel… já můžu za to, že nemá, co chtěl. Po chvíli přestal brečet a pustil mě. Rychle si utřel ubrečený oči.
„Promiň, Tome.“
„Nic se neděje, chápu tě. Proč ses oženil? Z lásky, nebo abys zapomněl?“ zeptám se a on jen pokrčí rameny.
„Měl jsem pocit, že se mi to podařilo. Až doteď…“ Mlčíme… došla slova.
„Máš děti, musej být krásný…“ snažím se nějak navázat řeč.
„Jo, jsou, tady…“ ukáže na lednici. Fotka od moře je k ledničce přicvaknutá dvěma magnety. Smějí se tam společně dvě roztomilý blonďatý holky a s nima jejich mamka.
„Hmm… krásný holky. Máš hezkou ženu, miluješ ji?“ zeptám se, abych mu připomněl, že má rodinu a musí se jí věnovat.
„Ještě včera bych ti řekl, že nejvíc na celým světě… ještě před hodinou bych ti to potvrdil. Teď nevím, čí jsem,“ pokrčí rameny a sveze se na židli. Sednu si, abych nad ním nestál. Z koupelny sem doléhá Billovo zpívání a zvuk sprchy. Vždycky si pod sprchou zpívá… on si vlastně zpívá pořád… už jsem si na to zvykl, že to ani neregistruju. Teď je to ovšem jiné. Andy jako by natahuje krk směrem, ze kterého se ty zvuky linou, a vidím na něm, že by se nejradši rozběhl a vtrhl za ním do koupelny. Ještě že jsem tady já. Kdyby se tihle dva potkali sami, kdo ví, jak by to dopadlo. Bill je důvěřivý… nebudu o tom vůbec přemýšlet.

„Kde jsi byl celý ty roky?“ zeptám se. Zvedne ke mně ubrečený oči a zašklebí se.
„První rok jsem šlapal v Amsterodamu… myslel jsem, že to tím v sobě zabiju… nešlo to, tak jsem to zabalil a vrátil se domů. Nebylo to zas tak špatný, dělal jsem na svý triko, byl jsem luxusní šlapka, sjížděj se tam boháči z celý Evropy, platěj dobře,“ odmlčel se a pozoroval moji reakci. „Hnusím se ti?“ zeptá se, když mlčím.
„Ne,“ zavrtím hlavou. Nelžu, rozumím mu. Je to divný, nikdy jsem tohle nechápal, ale u něj mi to přijde tak nějak jiný. Někdo by v takový situaci spáchal fyzickou sebevraždu, on jel páchat psychickou. Chtěl to v sobě zabít, sám to řekl. Přijde mi to brutálnější, než kdyby se oběsil. Zase se cítím vinen… Sakra… Byla to přece jen souhra špatných okolností.
„Za ty vyšlapaný prachy jsem koupil tohle,“ rozhodí rukama, aby označil svoje království. „Vzal jsem si k tomu ještě hypotéku, ale za chvíli bude splacená. Je tu velkej provoz, tak mám kšefty. Viděl jsi, je pořád plno.“ Sedím a pozoruju jeho děti a ženu na fotce. Ta menší je celý on, ale obě mají jeho světlé vlasy. Není od přírody tak bílý, jak to má teď, ale tmavý vlasy neměl nikdy.

„Potkal jsem tady Kate, dělala u předchozího majitele účetní, tak jsem ji tu nechal. Zamilovala se do mě, chvíli jsem se nechal uhánět, a když přišla do jinýho stavu, vzali jsme se. Mám jí moc rád, stará se o mě, je hodná, miluje mě a naše děti…“ vypočítává, proč si ji vlastně vzal, jako by chtěl ujistit sám sebe, že udělal dobře. Jen jedno neřekl… že ji miluje… V koupelně přestala téct voda. Je slyšet jen Billovo pobrukování.
„A jak vy? Klape vám to? Četl jsem v létě o Davídkovi. Muselo to bolet…“ soucitně se na mě zadívá. Kývnu hlavou na souhlas, nebudu předstírat, že to nebolelo. Ale nemůžu to nechat jen tak.
„Bill za to nemohl, byla to souhra okolností a náhod. Opila ho a prakticky zneužila, neměl o tom ani tušení. Kluka mu zamlčela, dozvěděl se to, až když mu byly dva roky… náhodou… vydírala ho,“ snažím se ho omluvit a sám sobě zopakovat, jak to vlastně bylo. Ještě pořád mě to bolí, ale postupně to bledne.
„Miluješ ho?“ zašeptá s nepatrnou nadějí v hlase. Napadlo ho, že bych po tomhle mohl mít Billa míň rád? Musím ho zklamat…
„Miluju. Víc než kdy dřív,“ odpovím popravdě. Poslední půlrok se ta láska vrátila v plné síle, jako by to bylo znovu od začátku. Zklamaně vydechne. Jeho naděje spadla zase zpátky pod stůl. Zvedne se ze židle.
„Musím pryč, nemůžu ho vidět. Ne takhle…“ rychle setře zbývající slzy. „Co jsi mu vlastně řekl? Proč si myslí, že jsem zmizel?“
„Namluvil jsem mu, že jsi nevzal náš vztah, že ti to vadilo… promiň, Andy,“ řekl jsem mu pravdu. Je to sice krutý, ale musí to vědět.
„Dobře, chápu tě, bylo to divný. Nic mu neříkej, nechci, aby to tušil. Jdu ještě do casina, pak se vyspím v dětským pokoji. Pozdravuj ho a vyřiď mu, že se ještě potkáme ráno. V restauraci budete mít připravenou snídani. Ještě se uvidíme,“ obejme mě krátce, a rychle za sebou zavře dveře. Bože můj, kam jsem se to zase dostal. Myslel jsem, že už bude konečně klid…

autor: Janule

betaread: Janik