autor: lostmickey
betaread: Janule
betaread: Janule
(Bill)
Scházel jsem po schodech dolů do jídelny a pobrukoval si přitom melodii jedný úžasný zamilovaný písničky. Už z dálky jsem viděl, že Tom u stolu není sám. Byl tam i Gustav s Georgem. Trochu se mi ulevilo, že tam s ní nebudu muset být sám. Nasadil jsem svůj oblíbený úsměv a vykročil vstříc jejich otevřeným náručím. Tom dál seděl a ucucával kafe z modrošedého hrnku. Byl jsem docela rád, že dělá, jako bych tam nebyl. Nebyl jsem si totiž zcela jistý, jestli bych mu nevydrápal oči, za to, jak mě vyhodil. Rozhodl jsem se, že budu dělat, jako že nic nestalo, ale uvnitř se mi opět chtělo brečet. Vypadal tak klidně. Vyrovnaně.
„Ahoj, Billééé…“ Usmál se Gustav a poplácal mě po zádech. Georg mě jen tak letmo objal a oba se zase usadili na svá místa.
„Si nesedneš?“ Ozval se po chvíli Gee a kývnul na prázdnou židli vedle Toma. Na chvilku jsem zaváhal, ale pak se usadil. Tom se snažil nedívat se na mě a dál se věnoval své pečlivě rozjedené snídani.
„Ahoj…“ Kývnul jsem směrem k němu. Nechtěl jsem, aby kluci pojali podezření. Neměli rádi, když jsme se s Tomem hádali a posléze zarytě ignorovali.
„Čau…“ Šeptnul a vstal. Georg s Gustavem se na sebe významně podívali, ale dál to neřešili. Díval jsem se na Tomova vzdalující se záda a pak se s předstíranou chutí pustil do snídaně.
Po celou tu dobu, co jsem do sebe naoko požitkářky cpal kousky snídaně, jsem se cítil neskutečně uvolněně. Což bylo docela na pováženou, když jsem si uvědomil, jaká bouře ve mně zuří. Kluci pořád vtipkovali a rejpali tím jejich zábavným způsobem a já se smál na celé kolo. Občas jsem koutkem oka zkontroloval vchod, jestli nezahlédnu brášku, ale nikdo se neobjevil. Když už jsem dojedl, omluvil jsem se a vyrazil chodbou pryč. První jsem zamířil ke dveřím Tomova pokoje. Uvnitř zjevně nikdo nebyl, a tak jsem se rozhodl prohledat zbytek patra.
„Promiňte!“ Ozvalo se za mnou. Otočil jsem se a zpozoroval nějakého chlápka v hotelový uniformě jak za mnou mává.
„Ano?“
„Pak Kaulitz? Bill Kaulitz?“ Optal se udýchaně.
„Jistě.“
„Mám vám vyřídit vzkaz od vašeho bratra. Čeká na vás na střeše.“
„Na střeše?“ Vyvalil jsem oči.
„No ano.“ Kývnul a začal mi vysvětlovat cestu. Poděkoval jsem a vyrazil na… ehm… na střechu.
Co blbne? Co jako zkouší na střeše? Ptal jsem se sám sebe a vybíhal poslední schody. Mříž, co mě dělila od cíle mé cesty, byla otevřená. Spatřil jsem Tomova záda. Stál asi metr od kraje střechy, ruce založené na prsou a rozhlížel se kolem sebe. Vykročil jsem k němu a dotkl se jeho ramene.
(Tom)
Cukl jsem sebou, když se mého ramena dotkla cizí ruka, ale jakmile jsem zpozoroval Billovy černobílé nehty, uklidnil jsem se.
„Co tu blbneš?“
„Nevím.“ Zakroutil jsem hlavou a zadíval se na svoje boty. „Asi bych se ti měl omluvit.“
„Jo tak.“ Zamračil se Bill.
„Mrzí mě to.“
„Proč si to udělal?“ Tak jednoduchá otázka a já neměl kloudnou odpověď.
„Bráško…“ Začal jsem. „Šlo o to, že jsme tu byli první den a už jsme jeden druhému chyběli natolik, že jsme se spolu museli vyspat. A to byl jen začátek! Dovedeš si představit, jaké to bude, až tu budeme týden? To se budeme zamykat na záchodě a navzájem se uspokojovat, když za dveřmi čeká David…“
„Proto si mě vyhodil?“ Přerušil mě. „Proto?“ Bylo neuvěřitelné, jak nevěřícně jeho hlas zněl. „Omlouvám se…“
„Tomi, tak proč si to nezarazil, než k tomu došlo? Proč si něco neřekl!? Přestal bych a ušetřil bych se vyhazovu bezprostředně po sexu se svou láskou! To jsem si nasloužil!“ Zakroutil hlavou.
Měl pravdu. Mlčky jsem se mu díval do pobledlé tváře a přitom se k němu pomalu přibližoval. Měl jsem strach, aby neuhnul. Aby mi ho ten vítr nevzal a neshodil dolů. Objal jsem ho a rty přitiskl k jeho čelu. Jeho ruce mě od sebe odstrčily. Zklamaně jsem se zadíval na své boty a ustoupil od něj. Dvěma prsty pozvedl mou tvář do úrovně té své.
„Tohle už nikdy nedělej. Ublížil jsi mi.“ Zašeptal a políbil mě. Pak se ke mně otočil zády a já měl strach, že odejde. Ale on vzal mé ruce a zezadu si je omotal kolem pasu. Mé dlaně zakryl těmi svými, přitiskl se na mě svým zadečkem a popošel blíž ke kraji. Hlavu jsem si položil na jeho rameno a oba jsme se dívali dolů. Pohupoval jsem se s ním ze strany na stranu a občas ho líbnul na krk. Cítil jsem, jak s uvolňuje.
„Chtěl bych létat…“ Zasmál se. „Skočíme?“
„S tebou? Kdykoli!“
„Jednou poletíme…Vím to.“ Kývnul a v očích se mu zračila nejistota. Jen jsem se uchechtl a pustil ho.
„Měli bychom jít. Než nás budou hledat.“
„Jasně.“ Souhlasil tiše a otočil se k odchodu. Chytil jsem ho za ruku a otočil k sobě.
„Kazím to, já vím. Ubližuji ti, ale nedokážu s tím nic udělat. Bojím se, ne o sebe, ale o nás. Ničemu nerozumím a možná mi to tak vyhovuje. Ale jedno vím určitě. Miluji tě.“
autor: lostmickey
ah,jsem happy že si to vyřídili…bála jsem se co se stalo, už jsem v klidu:)super:)
to bylo pěkny 🙂 ještěže se omluvil 🙂
takže zase je to všetko v pohode to som rada 🙂
Nádherný 🙂
to je tak úžasný ..
dááál
nooooooooooo…..tak já tedy v klidu rozhodně nejsem….Tom se v tom nějak zmítá…..Bill ví, že si spoleně jednou jen tak skočí ze střechy… x(( to mě fakt moc neuklidnilo :((( tak dáááááál….červíček zvědavosti hlodá o 106….. :D:D
Kuu za komentky a abych pravdu řekla….už jsem celou povídku dopsala má 16 dílů, ale konec neprozradím. snad jenom muzu rict, že happy endy miluju, ale u sebe neuznávám……..
Ach jo, tak žádný šťastný konec? No, co se dá dělat, jen doufám, že nebudou odnikud skákat, to mi přijde jako fakt ohavná smrt. No ne že by snad nějaká jiná byla úžasná. Ježíš, to jsem se do těch smrtí nějak zamotala, vidíš, co děláš. Nejsem schopná napsat smysluplnou větu! K 🙂