Časoprostor II 41.

TOM

Konečně. Za deset minut jsme doma. Máma už nás určitě netrpělivě čeká, aby se přesvědčila, že jsme oba v pořádku. Dejv se nemůže dočkat táty a snad i strejdy… někdy mám pocit, že nás s Billem bere jako rodiče. Nikdy se na mámu neptal, ale jednou to určitě přijde a co mu řekneme, to jsem zvědav. Musíme se na to s Billem připravit, asi se zeptám Mandy, až tam pojedu kvůli těm postelím. Mrknu do zrcátka. Taťka za mnou poslušně frčí ve svým černým bouráku a určitě si zase celou cestu zpívá jako vždycky, když je v autě sám. Musím se usmát… je roztomilej, vždycky byl, ale tenhle novej Bill je ještě o kousek roztomilejší než ten starej. Je to takovej důvěřivej kocourek… dneska s Andym se to zase ukázalo. Kdyby věděl… nikdy by Andyho nepozval, ale copak mu to můžu teď říct? Slíbil jsem, že to neudělám, tak dokud to půjde, budu mlčet. Sice mě Andy svým přístupem pěkně naštval, ale co můžu dělat? Můžu ho jen litovat.

flashback

„Billí, já si skočím ještě na záchod, než pojedeme, tak si zatím dej mobil do handsfreečka, ať zase neplatíš pokutu, jo?“ mrknu na něj, nečekám, až mi to odkývne, a zdrhám zpátky z parkoviště do motorestu. Musím s ním mluvit… nemůžu jen tak odjet bez toho, abych mu řekl pár vět. Měl jsem z něj u snídaně takovej zvláštní pocit, jako by se usmíval a říkal si: „Určitě mám ještě šanci“. Tak to teda nemáš, hochu, to ti já nedovolím. Rychle se zeptám recepční, kde je pan majitel. Prý je doma, tím líp… aspoň na tu debatu bude klid a soukromí. Zaklepu na dveře jeho bytu a chvilku čekám, jestli se ozve. Nic… Zkusím vzít za kliku. Dveře povolily, tak opatrně strčím hlavu dovnitř. Klíče jsou strčený zevnitř v zámku, takže je doma a asi se jen zapomněl zamknout. V bytě je ticho… zavřu dveře a jdu se mrknout do kuchyně. Ani noha… sakra, kde může být? Do ložnice jsou pootevřené dveře. Trochu do nich strčím a strnu. Andy leží oblečený na posteli, hlavu zabořenou v polštáři, ze kterého před pár hodinami vstal Bill, v ruce svírá ručník z jeho ranní sprchy a brečí. Sakra…
Jak mu mám vynadat, když je na tom takhle? To přece nejde… Ale mluvit s ním musím, nesmí si dělat naděje. Žádnou nemá, to vím jistě. Bill je věrnej, neudělal by mi nic podobnýho, a Andy to musí vědět. Bill je naivní a důvěřivej, a to, že ho pozval k nám, není žádný projev lásky, ale snaha o to vrátit zpátky naše staré přátelství.

Pomalu vejdu do ložnice a odkašlu si. Andy sebou trhne, doteď o mně neměl tušení. Přitiskne si Billův vlhký ručník na hrudník, jako bych mu ho chtěl vzít. Zadívá se na mě a v jeho ubrečených očích vidím strach. Pohnu se směrem k němu a on cukne, jako by se bál, že ode mě dostane ránu. Bože, co mu kdo udělal, že takhle reaguje… asi to jeho šlapání nebylo tak snadný, jak se mi snažil namluvit… je jak vyplašený zvířátko.
„Neboj se mě, nepřišel jsem ti nic udělat,“ řeknu potichu a přisednu si k němu na postel. Upřeně mě sleduje a pořád je ve střehu. Neví, co ode mě má čekat, a upřímně řečeno, už to nevím ani já. Co jsem mu to vlastně přišel říct? Proč tohle muselo přijít zrovna teď?

„Andy, to v noci… já… chápu tě, ale tohle už jsi přehnal… Bill je můj. Nikdy ti nebude patřit… víš, neříkal bych ti to, kdybych si nebyl jistej, ale… já nechci, aby sis dělal zbytečný naděje. Tou návštěvou se nic nezmění. Miluje mě, tebe bere jako kamaráda, chce naivně vrátit dávný přátelství, ale neví, že tím otvírá starý rány. Jestli můžeš, vymluv se nějak a tu návštěvu odmítni. Bude to tak lepší pro nás všechny…“ konečně doklopýtám na konec své řeči a podívám se do jeho očí. Strach zmizel, pochopil, že bít jsem ho nepřišel… spíš prosit.
„Nemůžu,“ zašeptá tiše Andy. Rukou si nervózně prohrábne vlasy a ručník přitiskne ještě silněji k sobě. Hlídá si ho jako posvátnej předmět.
„Co nemůžeš?“ zeptám se nechápavě.
„Odmítnout. Chci ho ještě vidět… alespoň na chvíli,“ šeptá a já na něj nevěřícně zírám. To není možný…
„Budeš sám sebe jenom trápit, Andy. Zvaž, jestli ti to stojí za tu bolest. Když ho už nikdy neuvidíš, může to zase přejít.“ Zavrtí hlavou.
„Nemůže, teď už ne, stejně se budu trápit až do smrti, to už jsem pochopil. Jen víkend… pak zmizím a už se nikdy nepotkáme, slibuju,“ upře na mě oči. Nechápu, ale kývnu. Nic jinýho mi nezbývá, čas letí a já musím zpátky. Zvednu se z postele a dojdu ke dveřím. Otočím se na něj.
„Ještě jednou na něj sáhneš a zabiju tě, to si pamatuj!“ zasyčím výhrůžně a prásknu dveřma.

„Tak jedem,“ zamávám na Billa, naskočím do svého sporťáka a nastartuju. Konečně domů. Už se nemůžu dočkat, až uvidím toho našeho prcka. Stejská se mi po něm, jako bych ho rok neviděl.

konec flashbacku

BILL

„Tatíííí!“ ozývá se z otevřených dveří domu, Dejv stojí na prahu, divoce mává ručičkama a Gordon ho drží vzadu za triko, aby nezdrhnul ven. Nejradši by utíkal tím hlubokým sněhem, ale děda má větší sílu.
„Ahój!“ zavoláme na něj s Tomem oba naráz… usmějeme se na sebe. Oběma je nám jasný, že tohle setkání nemuselo už nikdy přijít, a kdyby pro mě Tom nedojel, mohl bych jako táta ztratit další rok života svého syna. Nebo taky celej. Nikdy mu za to nebudu moct být dostatečně vděčnej. Oba naráz zabouchneme auta a vydáme se směrem k domu. Vrazím Tomovi do ruky svoji kabelu a zrychlím krok. Něco mě nutí, abych byl u Davídka co nejdřív a mohl ho konečně stisknout v náručí. Ještě pár kroků a budu si jistý tím vším, co se stalo za posledních pár hodin. Všechno to bylo jako zlej sen, z kterýho bych se zrovna v tuhle chvíli moc nerad probudil. Nerad bych zjistil, že spím na sedačce vyklizenýho studia a s vývrtkou v ruce čekám, co se stane…

Konečně ho držím. Tisknu ho k sobě vší silou, líbám ho všude po tvářičce a užívám si ty jeho uslintaný pusinky, co mi vrací.
„Ty jsi měl čokoládu, co?“ zeptám se, když si pořádně prohlídnu jeho umatlanou pusinu.
„Jo, babička mi dala andělíčka ze stromečku,“ odsouhlasí mi to, a už se mi rve z náručí, aby si přeskočil ke strejdovi a pro změnu ušpinil zase jeho. Vezmu si od Toma svoji tašku, setřu čokoládu z pusy a neodolám, abych neobjal mámu.

„Dík mami, že ses o Dejva postarala,“ líbnu ji na tvář.
„Nemáš zač, ty troubo. Jak můžeš vyjet na cestu bez benzínu? Jste oba pořád jak malý kluci, člověk aby na vás pořád dohlížel,“ vyčte mi a já jsem tak trochu mimo. Co to říkala? Já vyjel bez benzínu? To se mi snad ještě nikdy nestalo, jsem sice zapomnětlivej, ale na tohle si dávám bacha. Nerad bych někde skončil v pustině.
„Mami, nech toho, vždyť se zase nic tak strašnýho nestalo, má bráchu, aby pro něj v nouzi zajel, ne?“ mrká na mě Tom, zatímco jí odpovídá za mě. Aha, tak to bude nějaká habaďůra na naše, který prozatím nerozumím.
„Ty mlč, ty sněhuláku, kdybych ti nevysušila ty kuňkající boty, tak jsi neměl ani v čem vyrazit,“ setřela ho máma za ohoz, ve kterém jel s Dejvem sáňkovat. Mámě se prostě nezavděčíme. Pořád na nás hledá nějaký chyby… kdyby věděla, čím jsme prošli, asi by ji rovnou vezli houkačkou.
„Pojďte dovnitř, je zima, Davídek nastydne,“ žene nás máma do domu, a kdyby měla v ruce koště, snad nás přetáhne všechny po zadku, abychom šli rychlejc.

„Musel jsem něco narychlo vymyslet, když mi volal Filip, tak jsem jim nakecal, že ti došel benzín a stojíš někde v pustině,“ zašeptal mi Tom do ucha, než jsem zavřel domovní dveře. Dejv už byl zase na zemi, mazlil se se Scottym a neposlouchal nás.
„Co je to „pustině“?“ slyším zdola zvonivý hlásek. Aha, takže poslouchal…
„To je taková krajina, kde není nic kromě přírody, víš? Nejsou tam žádný domečky, ve kterých bydlej lidi,“ snažil jsem se jít do podrobností, protože už mám zkušenost, že když se ho snažím odbýt dvěma slovy, dočkám se ještě tak deseti doplňujících otázek. Naštěstí teď je spokojenej a dál drbe Scottyho za ušima. Tom mě chytne za loket a odtáhne trochu dál, aby nás už opravdu nemohl slyšet.
„Ví o nás, to jsem ti zapomněl říct. Asi nás viděl, jak se líbáme. Dozvěděl jsem se to včera dopoledne,“ šeptá Tom a mně se začnou tak trochu klepat ruce. Já to věděl, že se ty Tomovy věčný provokace nevyplatěj. Sakra!

Kývnu, jakože rozumím, a naštěstí to teď nemůžu komentovat. Určitě bychom se pohádali. Tom ví přesně, kdy mi takovýhle informace má sdělovat. Zásadně v davu lidí, pokud možno těch, co se jich to nejvíc týká, abych nemohl vybouchnout. Ví, že postupně vychladnu a pak už je to všechno jednodušší. Ale tentokrát nejsem vzteklý, spíš vyděšený.
Tušil jsem, že to přijde, jenže copak tohle můžu nějak řešit? Jak to tomu dítěti vysvětlit? Nemám tucha, jak mu jednou budu vysvětlovat normální sex, natož to, co je mezi námi. Několikrát jsem měl chuť se na to někoho zeptat, ale koho? Už tak je moc lidí, kteří o nás vědí. U kluků z kapely se dá předpokládat, že to nikde troubit nebudou, je to i jejich zájem, aby se to nedostalo ven, ale co ti ostatní? Sabine… půl roku jsme o ní neslyšeli, ale kdo ví, jestli jednou nebude na dně a neprodá náš příběh novinám? Snad ne, ale možnost je tu vždycky. Andreas… je to kamarád, ale co já vím, náš vztah mu vadí. A co Mark? Toho se asi bojím nejvíc. Právnický žralok, který dostal výpověď ze smlouvy, to není zrovna mírný zvířátko. Říkal jsem Tomovi, že nedělá dobře, ale na té výpovědi trval. Když se dozvěděl, jak se ti dva spolu paktovali proti němu, co chtěli udělat s Dejvem, nesnesl ho už ani chvíli. Všechny moje přesvědčovací metody tehdy selhaly a Mark u nás skončil. Zkoušel jsem mu vysvětlit, že naštvanej právník je ta nejhorší saň, jenže měl spoustu protiargumentů a těma mě ukecal. Tvrdil, že kdyby tohle Mark udělal, už by si neškrtl ve svém oboru. Přišel by o všechny klienty, jejichž tajemství zná, a mohl by se jít pást. Jen pod tíhou těchhle argumentů jsem nakonec výpověď Markovi podepsal, ale stejně z něj mám strach. Zažil jsem ho sice jen chvilku, jenže vzpomínky, který se mi postupně vrátily do hlavy, mě přesvědčily, že je to všehoschopný člověk.
Jediný bližší člověk, který by tomu mohl alespoň trochu rozumět, je Mandy. Je dětská psycholožka, tak by mohla poradit, ale zatím se pořád ještě neznáme tak dobře, abych si troufl jí svěřit. Co když je ve skrytu duše zapřisáhlá jeptiška a náš vztah by někde nahlásila? Pro Dejva si přijede sociálka a jsme v háji. Zatím to prostě musíme řešit sami.

TOM

„Představ si, mami, koho jsme dneska v noci potkali,“ nadšeně pronese Bill, když všichni zasedneme v kuchyni ke stolu a čekáme na oběd. Dejv se válí pod stolem se Scottym a kočka Brita je pozoruje z důstojné vzdálenosti.
„Koho?“ otočí se na nás máma s úsměvem a dosypává něco do hrnce na plotně.
„Andyho!“ skoro zavolá do ticha Bill a je slyšet, že z toho má opravdovou radost. Na rozdíl ode mě. „Náhodou jsme na něj narazili v jednom motorestu u dálnice. Patří mu to tam, tak jsme u něj přespali,“ vypráví nadšeně Bill a já s údivem pozoruju, jak se máma tváří divně. Co se jí stalo?
„Andrease? A jak vypadal?“ pronese máma celkem vlažně. Bill se viditelně zarazí, když na svoji nadšenou informaci nedostane odpověď ve stejně radostném duchu.
„No… pořád stejně, slušelo mu to. Nemá patku, ale vlasy má pořád stejně světlý, jako míval. Je ženatej a má dvě dcery,“ otočí se ke mně, abych mu s tím pomohl. „Jak jsou starý, Tome, já to nějak zapomněl.
„Pět a dva roky,“ odpovím stručně, nechce se mi vyprávět žádný podrobnosti. Pořád je to pro mě ještě moc živý. Vidím, jak se máma zhluboka nadechla…
„Víš, Bille, asi by ses s tím klukem moc stýkat neměl, jestli nechceš, aby kapela přišla o dobrou pověst. Po vesnici šly fámy, že dělal někde v cizině…“ vtom se máma zarazila a mrkla pod stůl na Dejva. Asi jí došlo, že tohle slovo by nebylo pro jeho uši vhodný, všichni známe jeho poťouchlé otázky v tu nejnevhodnější chvíli.
„Co?“ civí Bill na mámu a čeká, co z ní vypadne. Máma popojde blíž ke stolu, nakloní se skoro až k našim hlavám a zašeptá: „Šlapku…“ Bohužel do naprosto hrobového ticha.
„Co je to „šlapku“?“ ozve se zpod stolu zvonivá otázka…

autor: Janule

betaread: Janik