Časoprostor II 47.

BILL

Nemohl jsem k ránu usnout… Tom se ještě chvilku mlel, ale nakonec začal zase mírně pochrupovat. Držel mě celou dobu v náručí a hladil mě, abych se uklidnil. Jsem mu tak vděčný, že přišel; nevím, co bych musel udělat, aby mě Andy pustil. Už jsem měl v plánu ho pořádně silně kopnout kolenem mezi nohy, ale dokud to nebylo akutní, nechtěl jsem mu způsobit tak strašnou bolest. Andyho vyznání mě dostalo na kolena. Nebyl jsem schopen ho v tu chvíli nenávidět. Byl opilý a za střízliva by mi tohle asi nikdy neřekl, proto jsem ho nechal mluvit, i když mě přitom držel v sevření. Byl tak strašně zoufalý a naléhavý… Připomnělo mi to mě, když jsem toužil po Tomovi a myslel si, že ho nikdy nebudu moci mít. Vybavily se mi tehdejší pocity a soucítil jsem s ním.

Až když mi tak samozřejmě a bez zábran nabídl své služby… zatrnulo mi. Došlo mi konečně, že v té sebelítosti ztratil soudnost a je schopen všeho. Alkohol mu zatemnil mozek. Vím, že to bylo ze zoufalství, i tohle jsem schopen pochopit, ale ne si to nechat líbit. Ještě mě pořád bolí hlava, když si sáhnu na temeno. Narazil mě na zeď šílenou silou, a když se mu podařilo začít mě líbat, měl jsem pocit, že už se nemůžu ubránit. Okamžitě mě začalo tlačit jeho vzrušení a dostal jsem šílený strach. V hlavě mi ale pořád blikalo, že se mu to tady nemůže podařit, začal bych se bránit a křičet, jen aby se to nestalo. Zvládl bych to, ale za cenu vzbuzení všech lidí v domě… i když jsem pochopil, že jeho žena o tom všem ví, stejně jsem ji a jejich děti nechtěl vystavit pohledu na šíleného manžela a tátu. To si nezaslouží, už jen za to, že ho miluje i s jeho „prokletím“, jak mě nazval.

Jsem jeho prokletí, já za všechno můžu, já můžu za to, že šel prodávat svoje tělo… ano. Tom měl nakonec pravdu, když si myslel, že to nedělal až tak úplně dobrovolně…

Andy ani z poloviny netuší, jakou má vlastně pravdu… ano, je to moje vina. Za všechno můžu já a moje láska k Tomovi. Kdybych nechtěl za každou cenu Toma zpět, nikdy by Andy tohle nemusel prožít. V našem starém životě jsme zůstali kamarády, nikdy nikam neodjel a všechno bylo v pořádku. Ani nevím, jestli mě tam taky miloval, ale rozhodně mi to nikdy nedal tak najevo jako tady. To já jsem hlavní viník jeho utrpení. Já…

Jak mám s tímhle žít? To už jsou dva blízcí lidé, které mám na svědomí, kteří zaplatili za moje štěstí. Jeden dokonce životem. Jsem snad já ten ďábel, co lidi ničí? Co Karin? Taky mě milovala a nakonec kvůli mně umřela. Nechtěl jsem ji a její dítě a ona to neunesla… zničila se alkoholem a prášky… a Tom vlastně taky umřel kvůli pití… a vlastně lásce ke mně. A co těch několik fanynek, co spáchalo sebevraždu a v dopisech nechaly jako důvod moje jméno? Ty mám taky na svědomí já… bože, proč? Je to všechno moje vina… moje vina…

„Tatíííí,“ ozve se z chodby pleskání bosých nožiček a Davídek nakoukne do kuchyně. Sedím u stolu, zírám do kafe, které mi dávno vystydlo… „Ty brečíš?“ zeptá se mě Davídek s vykulenýma očima.
„Ne,“ usměju se na něj a setřu z tváře slzy. Přece mu nepřiznám, že jsem slaboch, který bulí sám nad sebou.
„Zase jsi krájel cibuli?“ zeptá se a rozhlíží se po kuchyni, kam jsem ji dal. Natáhnu k němu ruce a vyzvednu si ho do klína. Přitisknu ho k sobě a hladím jeho křehká zádíčka ve flanelovém pyžamku. I tenhle človíček odnesl mé chování. I on byl vystrašená chudinka, když jsem ho viděl poprvé. Seděl sám, nikoho nechtěl vidět, jen čekal, až si pro něj někdo přijde. A co jsem dělal já? Vybíjel si vztek na jeho matku. Nechal jsem ho zavřít do klece dětského domova a kašlal na něj. Byl jsem to já… i když jiný, ale pořád já. „Neplakej, tatí,“ dívá se mi Davídek smutně do očí a prstem mi stírá další a další slzy. Už to nemůžu udržet. Já jsem pro všechny prokletí! Nejen pro Davídka. Taky pro Toma. Nesmyslně na něj žárlím a ztěžuju mu tak život. Nikdo ze mě nemá žádný užitek… všichni kolem mě jen trpí. Nejlepší by bylo to skončit. Definitivně. Měl jsem se nechat v budoucnosti zastřelit. Všechno by bylo jednodušší. Tom by měl pokoj od mých žárlivých scén… ale co tohle stvoření? Tomu bych asi chyběl. Má mě rád, visí na mně jako na své poslední záchraně. Jsem jeho táta, tak se tak taky musím chovat. Teď už je pozdě litovat všeho, co jsem udělal. Teď musím udělat všechno proto, aby ti zbylí lidé kolem mě byli šťastní. Jedině tak můžu žít…

„Je mi smutno, víš?“ řeknu potichu Davídkovi, a hladím jeho hnědé vlásky. „Ale když tě mám u sebe, tak je zase všechno fajn. Jsi moje sluníčko, víš to?“ usměju se na něj a on mi to vrátí. Jeho úsměv je to nejkrásnější, co jsem teď mohl vidět.
„Mám tě rád, tati,“ usměje se a sklouzne mi z klína. „Musím pro bačkory, zase jsem na ně zapomněl,“ řekne a už pleská nožičkama o podlahu v chodbě. Za chvíli slyším spláchnutí záchoda a tekoucí vodu, jak se oplachuje. Je to můj šikovnej brouček. Všechno se naučí a vyroste z něj samostatný velký kluk. Ale já nechci, aby se to stalo. Jak to udělat, aby byl pořád takhle malý roztomilý špuntík? Radši toho nechám nebo mě ještě napadne nějaká pitomost…

„Tatí, někdo klepe, mám otevřít?“ strčí Dejv hlavu do dveří.
„Jo, ale nejdřív máš udělat co?“ zeptám se výchovně.
„Zeptat se, kdo to je,“ odpoví a už si to metelí ke dveřím.
„Kdo jéééé?“ slyším jeho vysoký hlásek a hned nato zvuk otvíraných dveří. Měl bych se zvednout a jít se podívat, koho sem pouští, ale mám strach, aby to nebyl on… když slyším hlas Kate, uleví se mi.
„Můžu?“ nakoukne její hlava do kuchyně. Kývnu a bradou jí ukážu na židli naproti. Usrknu studený kafe a zírám na stůl. Davídek někam zmizel, nejspíš se šel obléct do pokojíčku, jak je zvyklý před snídaní. Kate si pomalu sedla a já nejsem schopen se jí podívat do očí.
Jak mě vidí? Co jsem pro ni vlastně? Jsem její sok v lásce. To moje jméno vzdychá její manžel, když se s ním miluje… to musí být strašný pocit.
„Bille,“ ucítím její ruku na své. Zvednu k ní oči, a když vidí, že je mám červené od pláče, pohladí mě po tváři. Místo aby mi vrazila facku, ještě mě hladí. Co je tohle za světici? Jak ji mohl Andy najít? Tohle přece není normální ženská.
„Přišla jsem se ti omluvit,“ řekne potichu.
„Za co? Ty se nemáš za co omlouvat, já bych se měl omluvit tobě. Nechápu, že mě dokážeš po tom všem ještě vůbec vidět,“ řeknu nahlas svoje myšlenky.
„Ne, Bille, ty za nic nemůžeš. Měla jsem na Andyho dávat větší pozor. Myslela jsem si naivně, že takhle opilý bude spát až do rána a ze studia nevystrčí nos. Spletla jsem se, bohužel. Za to se ti chci omluvit. Přišel k ránu a brečel mi hodinu v náručí, než se mi ho podařilo uklidnit a uspat. Všechno mi vyprávěl. Chci se ti omluvit za to, cos musel prožít, cos musel vyslechnout. Nikdy ti to nechtěl říct. Vždycky si dával velký pozor, aby ses nic nedozvěděl, ale tentokrát to nezvládl. Věř mi, že je mu to strašně líto.“

„Musíš mě nenávidět. Jak můžeš žít s tím vědomím…“ šeptám a držím ji za ruku.
„Když miluješ, vydržíš všechno, Bille. A já ho miluju. Ze začátku mě nechtěl. Bránil se, když jsem mu řekla, že ho miluju od první chvíle, kdy jsem ho viděla. Utíkal přede mnou dlouho, ale pak se mi nakonec svěřil. Všechno mi řekl. Vyprávěl mi, jak je do tebe zamilovaný, o tom, jak je to beznadějné, protože máš svoji lásku, které se nikdy nevzdáš. Nechtěl mi říct, kdo to je, ale vyprávěl mi, že pouto mezi vámi je příliš silné a nikdy se mu ho nepodaří přetrhnout. Střežil vaše tajemství, ale když se pak po čase objevila ta aféra s polibkem v novinách, došlo mi, kdo to je. Andy mi už jen potvrdil moji domněnku. Věděla jsem, že jestli ho chci, musím ho brát i s tebou. Byl jsi jeho součástí, která nešla oddělit. Ještě dva měsíce trvalo, než mi uvěřil, že mi nevadí naše „láska ve třech“. Pak teprve se mnou začal chodit. Byla jsem připravená na všechno… i na tvoje jméno v těch nejintimnějších chvílích, kdy jsou si dva lidé nejblíž. Vím, že je v tu chvíli šťastný, a to je pro mě důležité. Nic víc, jen jeho štěstí. A štěstí našich dětí,“ odmlčí se a pustí moji ruku. Zhluboka vzdychne…

„Když jsme se s holkama vrátily od mámy, našla jsem doma zhroucenou trosku. Nejedl, chodil jako tělo bez duše a já z něj nemohla dostat, co se mu stalo. Až jsem se dala do řeči s naší recepční a zjistila, že jste u nás přespali. Tak dlouho jsem do něj šťourala, až se mi přiznal. Taky mi řekl, že za tebou v noci byl, že tě políbil na rameno a nebýt Toma, nejspíš by se na tebe vrhl už tehdy. Byl z toho nešťastný. Myslel si, že už to není tak silné, a teď přišel na to, že se krutě mýlil. Ručník, kterým ses utíral, mi nedal vyprat, chrání si ho a spí s ním… vyměnili jsme si strany v posteli, protože chce spát na té „tvé“. Zešílel, Bille.“
„Promiň, Kate. Byla to obrovská náhoda. Netušili jsme, že mu ten motorest patří, nikdy jsme tam nebyli. Já nevěděl, co ke mně cítí. Kdysi, když nám bylo čtrnáct, tak mě políbil, ale myslel jsem si, že to byl jen zkrat. Nikdy už se o nic nepokusil, takže jsem o jeho citu ke mně neměl páru. Kdybych to jen tušil, vyhýbal bych se tomu motorestu jako čert kříži. Tom se mě snažil odradit od vaší návštěvy, jenže já byl zvědavý, co se děje. Začal se totiž chovat podivně a já nevěděl proč. Dělal jsem to vlastně kvůli své zvědavosti. Neměl jsem tušení, že mezi nima tu noc k něčemu došlo… Tom mi to neřekl. Nevím proč, musím se ho na to ještě zeptat, ale nechal mě v nevědomosti až do poslední chvilky,“ vysvětluju zase já. „Proč jsi vlastně souhlasila s tím, že sem pojedete?“ zeptám se.
„Nevím, snad jsem doufala, že se tu něco vyřeší nebo se to alespoň někam pohne… nevím. Miluju ho a udělám všechno, o čem vím, že ho to udělá šťastným. A tahle návštěva pro něj byla jako pro malé dítě lízátko. Moc se na ni těšil, byl šťastný, že tě uvidí zase tak zblízka, chtěl si jen užít tvé společnosti. Dušoval se mi, přísahal, že se tě nemá v úmyslu dotýkat, ani se ti nebude svěřovat. Jenže se to celé zvrtlo…“

„V noci to byla blbá náhoda. Nevypnul jsem ve studiu babysitting a Davídek ho vzbudil. Proto jsme se sešli na té chodbě.“
„Vím, říkal mi to… zapomeň na to, jestli můžeš, Bille. Nechci po tobě, abys mu odpustil, to asi nepůjde, ale alespoň na něj nevzpomínej ve zlém. Nechtěl ti ublížit, to vím jistě. Jen se neovládl a teď toho lituje. Až se vzbudí, pojedeme domů. Vím, co mu řekl Tom a beru to na vědomí. Stejně už byste se nemohli vy dva setkat. On by to nesnesl. Styděl by se ti podívat do očí.“
„Neboj se, nenávist je to poslední, co k němu cítím. Je mi to všechno strašně líto. Byl to skvělej kamarád. Chtěl jsem to jen naivně vrátit a zase jsem všechno zkazil. Poslední dobou se mi to stává dost často,“ usměju se povzbudivě na Kate.
„Děkuju,“ zašeptá a vstane. „Musím nahoru, holky se za chvíli vzbudí a začnu balit. Jen jsem se chtěla rozloučit, vysvětlit ti to… jsem ráda, že jsem vás s Tomem poznala,“ popojde ke mně a políbí mě na čelo. „Ahoj,“ řekne a za chvilku za ní zaklapnou dveře bytu. Láska je asi opravdu šílená, když nutí dělat lidi tohle. Já si tady dělám hlavu s tím, že Toma vyfotí někdo s Melanií, a přitom ostatní prožívají takovéhle věci. Andy nemá manželku, má vedle sebe svého strážného anděla.

„Tatí, já mám hlad… kde je teta?“ vejde už oblečený Davídek do kuchyně a já se musím vzpamatovat. Je třeba začít zase fungovat jako taťka…
„Teta šla nahoru za holkama. A co by sis tak dal?“
„Co máme?“
„Noooo, chleba s máslem a s medem nebo s marmeládou, sýrem nebo se salámem, taky jsou tam rohlíky, cornflacky nebo bych mohl udělat palačinky…“
„Jo! Palačinky, ty má strejda rád. Udělej nám palačinky.“
„Ale strejda spí, ten asi dneska jíst nebude, Daví.“
„Jak to? Vždyť už vstal, já ho viděl.“
„Jo? A kde?“
„No před chvilkou, když šel do koupelny.“
„To je zvláštní, jak vypadal?“
„Rozcuchaně a bledě.“
„No jo, no, včera to s Andym trochu přehnali.“
„Co přehnali?“
„Ale nic, trochu víc pili, víš?“
„Oni měli žízeň?“
„Jo, měli žízeň, a aby ji uhasili, tak ji zalejvali tak dlouho, až jim z toho bylo špatně.“
„Aha.“
„Chceš k těm palačinkám čaj nebo kakao?“
„Čaj.“
„Jdi se mrknout, co dělá strejda.“
„Jo.“

(…)

„Strejda spí.“
„To je dobře, bude spát asi ještě dlouho… schováme mu palačinky, jo?“
„No jo, ale on spí ve vaně.“
„Vážně? Ježíš, aby se neutopil!“
„Neboj, nemá tam vodu.“
„On spí v prázdný vaně? Tak vem z ložnice jeho peřinu a přikrej ho, jo?“
„Ty ho tam necháš?“
„No a myslíš, že ho mám tahat zpátky do postele? Víš, jak je těžkej?“
„Ne.“
„Strašně… Ani spolu bychom ho neunesli. Tak ho jdi přikrejt, ať nám nenastydne. Víš, jak je protivnej, když má rýmu…“
„Už letím!“

(…)

„Dopij ten čaj, Dejve, máš ho tam ještě půl hrnku.“
„Já už nebudu.“
„Proč? Je málo sladkej?“
„Ne, ale nechci, aby mi bylo špatně jako strejdovi. Až bych spal ve vaně, tak by mě to tlačilo a studilo…“

autor: Janule

betread: Janik