Autoškola 15. (konec)

autor: B-kay
betaread: Janule

„Ty ale nejsou tvoje co?“ řekl tichým hláskem a pomalu se od Toma odsunul. „Chtěl jsi odejít, tak běž. Já ti nebráním,“ vydechl tiše a opatrně si sedl na kapotu Tomova auta. Bezmocně přivřel víčka a nasál tu krásnou vůni deště, který kropil všechno kolem, bez výjimky jich dvou. „Nikdy jsem sem neměl s tebou jezdit! Nic by se pak nestalo,“ vzlykl a své krásné oči zase upřel na Tomovu tvář, po které stékaly kapičky vody. Bill si v ten moment nepřál nic jiného, než změnit se na tu kapičku deště a smět se jej dotýkat.
„Ty toho všeho lituješ?“ zeptal se Tom strnule a postavil se tak, že Bill seděl rovnou před ním. Z jejich očí sálala jenom neskutečná bolest a láska, kterou však oba dva pracně skrývali. Ale stejně tam byla… protože to, co k sobě ti dva cítili, nemohlo zmizet pouhým odhalením faktu, že jsou dvojčata. Prostě to nešlo. Zoufale se do sebe zamilovali a jejich srdíčka si jaksi nedokázala uvědomit, že tahle láska je pro dva bratry zakázaná.
„Možná jo,“ špitl Bill a zvedl pohled k Tomově tváři, po které teď nestékala jenom dešťová voda, ale Bill v těch jemných odlescích poznal slzy.
„J-já taky,“ dodal tiše Tom chvějícím se hlasem a pomalu se posadil vedle Billa. Bill se na něj otočil a s bolestným výrazem pochopení se na něj podíval. Pečlivě sledoval každičký milimetr jeho tváře, Tom se však na něj nedíval. Hleděl někam do prázdna před sebou a zamyšleně sledoval noční oblohu posetou hvězdami.

„Kdyby se to nestalo… myslím tím to s Veronikou, nebyl bych tady a neměli bychom tyhle trable. Možná bych tě doteď ani neznal. Mělo to tak být,“ řekl a schoulil se do klubíčka, jak mu začala být pomalounku zima. Jeho hebké tělo už poznačila husí kůže a on cítil, že tohle bude určitě rýma. Ale bylo mu to úplně jedno. V Tomově přítomnosti mu bylo zase tak krásně, a i když jej Tom nikdy nemiloval a už ani nebude, jeho city se nezměnily. Pořád cítil tu sílu, která jej na Tomovi tolik přitahovala. I když teď zeslábla, pořád ji cítil. Tom se na něj opatrně zahleděl a při vzpomínce na ní se mu zase chtělo plakat. V mysli si moc dobře dokázal vybavit její tvář. Měla krásné modré oči, dlouhé plavé vlasy a rozkošný úsměv -jenomže její obraz se náhle pomalu rozplýval a modré oči nahradily oči s hloubkou hořké mandlové čokolády. Její úzké rty se změnily na dokonale vykrojené a neskutečně žádoucí… a plavé splihlé vlasy nahradila hustá černá hříva… Už to nechtěl… Nechtěl to cítit… Chtěl na to všechno zapomenout! Je to jeho bratr, proboha! Nemůže po něm toužit! Nemůže jej milovat! Tohle prostě nejde!

„Asi někam odjedu,“ vydechl najednou Bill, což Toma úplně dorazilo.
„J-jak odjedeš?“ zeptal se a nedokázal v sobě ukrýt polekaný tón hlasu, se kterým tu otázku vyslovil.
„Nevím. Někam pryč. Odstěhuju se… nedokážu takhle žít. Já vlastně těchhle sedm dní ani nežil. Ale to je jedno! Musím odejít, Tome. Bude to tak snazší,“ špitl a vstal, neuvědomujíc si Tomovu bolest, kterou mu způsobil. Takhle jej mohl mít u sebe alespoň nějak. Ale když odjede, přijde o něj úplně.
„Svezeš mě prosím domů?“ zeptal se jej opatrně a ruce vložil do kapsiček na džínách. Ty jej však vůbec nezahřály, jak plánoval a byla mu ještě větší zima. Tom tiše přikývnul a otevřel mu dveře spolujezdce.
„A co náš kurz?“ zeptal se s naději v hlase.
„Já už řidičák nechci! Nechci ani to auto. Klidně si jej nech. Chci jenom odjet někam hodně daleko a na všechno zapomenout,“ pípl a zpod přivřených víček mu uniklo několik slz. Ve skutečnosti nechtěl vůbec zapomenout. Nechtěl, ale takhle to už dál nešlo… Tom jej nenávidí a sám mu řekl, že to s ním nemyslel vážně. Takže mu nebude ani chybět…

Tom se slzami v očích nasedl za volant a tiše míjel ulice, domky a různé zahrádky, až nakonec zastavil před domkem Billovy… tedy vlastně teď už i jeho mamky. Oba dva tiše hleděli před sebe, až Bill jako první promluvil.
„Nechceš jít třeba na chvilku nahoru? Mamka dneska nebude spát doma, a tak jsem myslel, že bychom si třeba mohli udělat čaj a… popovídat si… jenom tak,“ šeptl a utřel si slzy, které mu ulpěly na tváři.
„Já nevím, Bille, jestli je to dobrý nápad,“ řekl tiše Tom a odvrátil pohled.
„Chápu, měj se,“ ozvala se ztichlá odpověď a ta křehká osůbka opustila jeho auto. Tom se smutně díval, jak Bill tiše kráčí dovnitř… byl tak nádherný…
„Bille, počkej!“ vykřikl Tom rychle, čímž svého brášku zastavil. „Možná bych na chvilku zašel,“ pousmál se, a když uviděl Billův milý úsměv – po tak dlouhé době mu bylo konečně hezky. Rychle zamknul auto a došel až k němu.

Bill tiše odemkl a ustoupil, aby mohl Tom projít. Domem se rozprostírala ospalá tma, a když dveře bouchly, nebylo v domě ani kousíček světla. Jediné světýlko byla záře měsíce, která vytvářela na tvářích dvojčátek zvláštní obrazce. Najednou jako by se zastavil svět. Nedokázali se hnout, ba ani rozsvítit světlo. Jenom si hleděli do očí. Zoufale se vpíjeli jeden druhému do bezedného dna hořké čokolády, a přitom nevědomky krátili mezeru mezi nimi.
„Dáš si kávu… n-n-nebo čaj?“ zeptal se Bill tiše a cítil, že Tomův dech se malinko prohloubil stejně jako ten jeho.

„Ne, děkuju, nemám žízeň,“ odpověděl tiše Tom a sám rozsvítil světlo.
„Tak fajn,“ dodal zamyšleně Bill a rozpačitě se rozhlédl ztichlým bytem. „Tak co tedy budeme dělat? Budem tady jenom stát a dívat se na sebe nebo?“ pohlédl nejistě na Toma, který si rychle sundal z hlavy promočenou kšiltku.
„Mohl bych si to tady pověsit?“ zeptal se a prstem ukázal na své XXL triko, které bylo totálně promočené a tudíž také hezky těžké.
„J-jasně, já… já se půjdu také převlíknout,“ vydechl tiše Bill, avšak mu nemohl uniknout hladový výraz v Tomových očích, kterým sjel jeho mokré tělo od hlavy až k patě.
Najednou si svůj plán rozmyslel. Tichými krůčky popošel až k vypínači a jedním stisknutím zhasnul světlo. V tuhle chvíli byl jediným zdrojem světla krb, ve kterém Tom zapálil, aby se mohli ohřát. Nic… jenom ticho se rozprostíralo celým domem a sem tam bylo narušeno jemným bubnováním deště na okenní parapet nebo pukáním v krbu.
Ani jeden z nich nemluvil. Jenom se k sobě pomalounku přibližovali a najednou mezi nimi vznikala pára z jejich hlubokých výdechů. Nepadlo ani slůvko, i když se jejich těla srazila… nepadlo také ani tehdy, když se jejich dlaně naléhavě rozběhly po těle toho druhého a v divokém tempu ze sebe svlíkali všechno oblečení. Nepadlo dokonce ani tehdy, když se jejich nahá těla pomalu pokládala na koberec před krbem ve zběsilém tempu vášnivého líbání… nemluvili… nechtěli mluvit… mělo to být naposled… jako loučení… Oba dva tiše plakali, ale přitom se nedokázali vzdát té vytoužené slasti. Vášnivě se líbali a přitom jejich tváře kropily horké slzy… milovali se… mezi nimi vznikla nádherně čistá láska, která však nesměla pokračovat. Touhle nocí si chtěli jenom naposled užít všechno to krásné, co mezi nimi bylo…
Milovali se snad celou noc. Nedokázali se jeden druhého nabažit. V těsném objetí se líbali, hladili a dokonce už jenom letmými doteky přiváděli jeden druhého k šílenství. Tom si bral Billa se vší vášní, kterou v něm Bill dokázal vyvolat. Jednou Bill ležel pod ním a pak zase udával to krásné tempo milování on…
„Co jsme to provedli?“ ozval se tichý hlásek vedle Toma hned, jak se další den ráno vzbudil a opatrně otevřel oči. Vedle sebe uviděl Billa… vlasy měl krásně rozcuchané a jeho rty byly dokonale naběhlé… seděl vedle něj zabalen jenom v lehké dece, která přikrývala i Tomovo tělo. Opatrně se posadil a byl rozhodnut jít konečně s pravdou ven! Svůj strach už konečně musel pokořit.
„Proč jsi mi to znovu udělal?“ vzlykl Bill a skulil se do klubíčka, které se lehce otřásalo vzlyky. „A teď mi znova odejdeš ze života,“ šeptl a svůj uplakaný pohled vnořil do Tomových očí, které se na něj bolestně dívaly. Tom se pomalu připlazil až k plačícímu Billovi a opatrně si jej stáhnul na klín. Jeho srdíčko se rozhoupalo zvláštním směrem hned, jak ucítil, že Billovy dlaně automaticky přitulily své křehké tělíčko k tomu jeho. „Já na tebe nedokážu zapomenout, Tome,“ špitl a nechal se hladit po nahých zádech až k malému zadečku.
„Bille… já ani nechci, abys zapomněl… protože já nezapomenu nikdy. Miluju tě,“ řekl rozhodným hlasem a jemně Billa políbil na šokem pootevřené rty.
„C-cože?“ špitl a nedokázal uvěřit, že to Tom řekl.
„Miluju tě… miluju tě víc než ji. A proto jsem ti to musel říct právě teď. Teď, když jsi u mě a v bezpečí a nehrozí ti nic. Musíš to vědět, jsi pro mě vším… Já byl blázen, lhal jsem ti a křičel po tobě – je mi to líto… všechno mi je to líto. Je mi jedno, jestli jsi můj bratr, dvojče nebo kamarád, stejně tě miluju k zbláznění,“ vydechl Tom s úsměvem a v jeho očích se zatřpytily slzy. Bill se na něj rozechvěle usmál a naléhavě jej políbil…

Teď se už Tom nebál! Pokořil svůj strach z lásky jenom díky tomu andílkovi, do kterého se zbláznil hned v prvním momentu. A možná právě síla téhle lásky pokořila Tomovu nešťastnou bolest ze smrti Veroniky. Věděl, že zatímco on si střeží svou lásky tady na zemi, Veronika se na ně dívá shora a střeží jejich štěstí…

KONEC

autor: B-kay