Časoprostor II 48.

TOM

Vzbudilo mě nejspíš cvaknutí dveří… Panebože, kde to jsem? Já si ustlal ve vaně? No potěš… to už je to se mnou hodně blbý, když nejsem schopen se vrátit ani zpátky do postele. Ale je to docela dobrý… hlava mě jen pobolívá, pili jsme včera čistou vodku… s Andym… s tím zmetkem mizerným, co mi v noci málem znásilnil Billa… hajzl jeden…

„Baf!“ vyskočí mi najednou u hlavy mrňavej človíček. Leknutím se mi zastavilo srdce…
„Fujtajbl!“ odpovím mu na jeho bafnutí. „Co mi to děláš? Chceš mě zabít? Víš, jak jsem se lek?“ usměju se na Dejva, když se vzpamatuju z toho nejhoršího, a chytím ho kolem pasu. Vytáhnu si ho k sobě do vany a posadím na peřinu. „Kdo mě tady přikryl?“ zeptám se a nechám se líbnout na čelo.
„No já,“ vytahuje se ten prcek a zubí se na mě.
„Nekecej, takovou velkou peřinu bys neunes,“ nevěřím mu.
„Unes. Dal jsem si jí na hlavu, trošku jsem jí táhnul po zemi, ale unes,“ přizná se a mně hned hlavou prolítnou všechny Scottyho chlupy, co se na mojí peřinu cestou nalepily. Budu ji muset převlíct… nebo radši udělat smutný oči na Billa, aby to udělal za mě… stejně to určitě poradil Dejvovi on. Má o mě starost, abych nenastydl, tak snad pro mě udělá i tohle. Nesnáším, když se mi ruce motaj do tý pitomý plachty a nikdy nemůžu trefit peřinu do rohů, aniž bych je třikrát ztratil. Debilní práce…

„Tak děkuju, špunte,“ vrátím mu opatrně polibek, abych na něj zblízka nedejchal ty svoje opilecký výpary, co ze mě ještě určitě táhnou. Po ránu je to obzvlášť strašný… i Bill přede mnou vždycky utíká, jak nejdál může… láska neláska. Zase jsem v noci chrápal… doufám, že mi to nebude ještě tejden vyčítat. „Kolik je hodin?“ zeptám se Dejva.
„Plnej komín…“ odpoví mi se smíchem a řehní se, jako by to řekl poprvé v životě. Hned mi došlo, že to byla špatně položená otázka… na tuhle má jen jednu odpověď, kterou jsem ho ještě ke všemu naučil já. Dokud neumí hodiny, je to s ním těžký. Strašně se mu tahle průpovídka líbí. Tak musím jinak.
„Už jsi po obědě?“ položím chytřejší otázku.
„Ne,“ překvapí mě, protože mám dojem, že jsem docela vyspalej, a tudíž by mělo bejt něco k večeru. Že bych se vzbudil tak brzo?
„Táta vaří?“ zeptám se, abych se ujistil, že je všechno v pořádku.
„Ne,“ zavrtí hlavičkou Dejv a mně ztuhne úsměv na rtech, když vidím jeho smutnej obličejík.
„Co se stalo?“ zeptám se ho.
„Táta brečel,“ zašeptá a já vidím, jak se mu lesknou oči. Panebože… já si tady chrápu a Bill se mi mezitím trápí. Davídek je na tohle strašně citlivej a špatně snáší, když je jeho milovanej táta naměkko. Má strach, že něco dělá špatně, a dává si to za vinu. Honem se vyhoupnu do sedu a přitisknu si ho na sebe. Utřu mu slzičku, co se mezitím vykutálela z jeho očka, a hladím ho po hlavě.
„Nebul, špunte, to bude dobrý, uvidíš. Tátovi je jen smutno, to se brzo spraví. Určitě se nic nestalo,“ snažím se ho uklidnit.

„Ale stalo,“ odpoví mi Dejv.
„Co se stalo?“ vyděšeně se mu podívám do lesklých očí.
„Oni odjeli,“ vysvětlí mi a podívá se směrem nahoru, aby mi bylo jasný, o kom mluví.
„Myslíš, že táta brečí kvůli tomu?“ zeptám se s pochybností v hlase a zase si lehnu na záda.
„Asi jo,“ odpoví Dejv. „Teta byla u nás, mluvila s tátou a pak odjeli. Byl moc smutnej. Říkal, že museli rychle domů, protože maj něco důležitýho na práci. Tátovi to bylo určitě moc líto,“ vysvětlí mi to a mně se uleví. Už jsem se bál, že se ti dva ještě setkali a něco dalšího se semlelo. To bych si nikdy neodpustil. Dejv na mně sedí a pořád smutně kouká…
„Tak půjdem tátu rozveselit, jo?“ nabídnu mu řešení a v duchu k němu přiřadím i Dejva… potřebuje to jako sůl, nemám rád, když je smutnej. Nejkrásnější je, když se směje na celý kolo. Proto s ním tak rád blbnu a vymejšlím mu ptákoviny.
„Jo, a jak? Zahrajem si na indiány?“ rozsvítí se mu kukadla a zavrtí se na mně radostí.
„Nešil, sedíš mi na močáku, chceš, abych se počůral?“ vyděšeně ho šoupnu o kousek níž.
„Do vany můžeš, strejdo, já to občas dělám taky…“ přizná s potměšilým výrazem a mě to rozesměje.
„Chceš říct, že když se spolu koupeme, tak mi to sem pustíš, ty čuně?“ chechtám se už na celý kolo.
„Někdy musím, to se nedá vydržet, když mě lochtáš,“ směje se a začne mě šťourat svýma mrňavýma prstíčkama mezi žebra. Moc dobře ví, jak to dělám já, a snaží se mi to vrátit.
„Tak dost,“ chytnu mu ty jeho mrňavý chapadýlka a zvednu se zpátky do sedu. „Ode dneška vyhlašuju nový pravidlo! Zapiš si ho za uši! „Před koupáním se dojdu vyčůrat, jinak mě strejda zastřelí!“ Zopakuj mi to!“ vyhlásím slavnostně.
„Před koupáním se dojdu vyčůrat, jinak mě strejda zastřelí!“ řekne po mně, a už se hrabe ven z vany. Samozřejmě mi nezapomene na ten močák dupnout aspoň nohou, když už ne celým tělem… „A stejně nemáš pistoli,“ otočí se na mě ve dveřích koupelny a urychleně zdrhne… ví co by následovalo, kdybych ho chytil.

Konečně jsem se dohrabal přes záchod a umyvadlo do kuchyně k Billovi. Prcek měl pravdu, sedí na židli, čučí do blba a nevaří. To jsem snad v neděli ve dvanáct hodin ještě neviděl. Alespoň co máme Dejva. Bill vždycky v neděli vaří, když jsme doma. Tvrdí, že nedělní oběd je něco, co se v rodině nesmí zanedbávat, a já slyším přesná slova naší mámy.
„Copak, lásko?“ obejmu ho zezadu a líbnu ho do vlasů. „Pořád tě straší ten včerejšek?“ zeptám se šeptem a po očku sleduju dveře, kdyby sem náhodou vlítl Dejv. Před chvílí jsem ho viděl v pokojíčku, jak hrabe indiánský vybavení, takže předpokládám, že za chvíli přiletí s čelenkou na hlavě a tomahawkem v ruce. Bill mlčí a jen se o mě opře. Zvedne ke mně nahoru ubrečený pohled a smutně se usměje. Líbnu ho na čelo a úsměv mu vrátím.
„Děkuju,“ řekne stručně a pohladí mě po ruce ležící na jeho břiše. Pořád zní strašně smutně. „Za všechno můžu já…“ řekne potichu a slyším, že se asi brzo znovu rozbrečí. Hlas se mu chvěje a mně je jasný, že takhle to nemůžu nechat.
„Pojď ke mně, lásko,“ zvednu ho k sobě ze židle a přivinu si ho pevně do náruče. Hlavu mi zaboří do krku a začne vzlykat. Potřebuje ten šok ze včerejška asi ještě pořádně ventilovat… Hladím ho po zádech, druhou rukou se probírám v jeho krásných dlouhých vlasech a šeptám mu do ucha.

„Ty za nic nemůžeš, Billi. Nic si nevyčítej. Jsi prostě moc přitažlivej, lidi tě milujou a některý to nezvládnou. To není tvoje chyba. Nemůžeš s tím vůbec nic dělat, tak se na to vykašli… důležitý je, aby se nestalo nic tobě… pro mě jsi ten nejdražší člověk na světě, a dokud tady budu, nikdo si na tebe nebude dovolovat, to ti slibuju. Nebreč a seber se. Dejv ti za to přece stojí, ne? Když tě vidí brečet, je ještě smutnější než ty, tak na to zapomeň a pojď si s náma zahrát na indiány, ty moje Praštěná Veverko,“ mluvím tiše a postupně cítím, jak přestává vzlykat. Když slyší svoje indiánský jméno, s očima plnýma slz se na mě usměje. Konečně…
„A chytneš nám něco k obědu, Dlouhý Péro?“ zeptá se a plácne mě jemně po zadku.
„Jistě, co si budeš přát, ty můj kocoure,“ vlepím mu pořádnou bratrskou pusu na čelo a oplatím mu stisk jeho úžasný pevný prdelky. Nejradši bych si k tomu obědu dal jeho, ale to by mi asi u Dejva neprošlo…
„Ua, ua, ua, ua,“ vletí Dejv s indiánským pokřikem do kuchyně a mává před sebou tomahawkem. Zarazí se, když nás vidí v objetí stát uprostřed kuchyně, ale když se na něj oba zašklebíme, přilítne k nám a obejme nás oba najednou kolem stehen. Vejš ještě nedosáhne, je to prostě Malý Péro…

BILL

„To jsme ho parádně utahali,“ pochvaluje si Tom. Sedím na sedačce v obýváku, jeho hlavu mám v klíně a koukáme na televizi. Teda já koukám spíš do blba, ale je to zapnutý. Před chvílí Tom odnesl spícího Dejva do postele. Ani nedodíval pohádku, co jsme mu pustili, a byl tuhej. Indiáni ho vždycky utahaj, lítá po celém bytě jako ztřeštěný. Dneska jsme žádnýho kojota neulovili, tak jsem nakonec objednal jídlo z nedaleké restaurace, kam občas zajdeme, když se mi nechce vařit. Docela to šlo… vůbec jsem neměl náladu něco kuchtit, pořád musím myslet na Andyho a jeho ženu. Tom se najednou otočí na záda a kouká zezdola na mě. Usměje se a pohladí mě po tváři.
„Nad čím dumáš?“ zeptá se tiše.
„Nad tím, proč jsi mi nic neřekl. Věděl jsi o Andym…“ konečně jsem schopen o tom mluvit. Zatváří se provinile, zvedne se do sedu a přitáhne si mě obkročmo na klín. Obtočí ruce kolem mého pasu. Dívá se mi do očí tak strašně zblízka.
„Slíbil jsem mu to, promiň. Tenkrát… než se vypařil, řekl mi všechno, ale nechtěl, abys to věděl. Já se bál, že když se o tom dozvíš, budeš se trápit, a taky jsem měl strach, abys mi za ním třeba neutekl…“ usměje se. Líbnu ho lehce na rty.
„Prosím tě… i když jsem byl poslední léta divnej, vždycky jsem miloval jenom tebe, to vím jistě. Všechno zkazila až Karin a její vydírání.“

„Já vím, ale tenkrát to bylo mezi námi strašně krásný a ještě moc křehký. Nemohl jsem vědět, co bude dál. Byli jsme spolu pár týdnů a mohlo se to tím všechno zkomplikovat. Ale hlavně… Andy mi to zakázal. Byl to kamarád, a i když mi řekl, že tě miluje, nepřestal jsem ho mít rád, jen jsem z něj dostal strach. Musel jsem si vymyslet tu lež, kterou znáš… i když ona to vlastně ani lež nebyla. Nemohl přijmout náš vztah, ale z jiných důvodů, než jsem ti řekl,“ dodá a vrátí mi něžný polibek. „Nenávidět jsem ho začal až teď, když se zčistajasna vrátil do našeho života a chtěl mi tě sebrat. Nechápu ho… takhle přece nemohl nic dosáhnout…“
„Není zas tak naivní, s ničím nepočítal, jen se to v něm zase probudilo v plný síle, když mě viděl. Byl to zkrat. Kdyby nebyl tak opilý, nejspíš by k tomu nikdy nedošlo. Ráno tu byla Kate. Všechno mi vyprávěla… ona šla do manželství s ním i přesto, že věděla, jak to je… já… já ho vlastně nevědomky vyprovokoval, a pak už to nešlo zastavit,“ zavřu oči, cítím se vinen.
„Jak vyprovokoval?“ zašeptá Tom udiveně. Řeknu mu všechno, nebudu před ním nic tajit… už nechci žádné tajemství mezi námi. Nebo skoro všechno… detaily Andyho nabídky radši vynechám. Jen se musím pořádně nadechnout…

„Davídek v noci brečel. Vstal jsem k němu, uklidnil ho, a když usnul, vrátil jsem se k tobě. Jenže ty jsi chrápal, tak jsem vzal peřinu a šel do obýváku. Cestou jsem slyšel, že venku něco šramotí. Napadlo mě, že je to krysa, ale když se ozval Andyho hlas, došlo mi, že ho asi vzbudil Davídkův pláč. Zapomněl jsem mu dole stáhnout babysitting. Vykoukl jsem na chodbu, abych se přesvědčil, že je v pohodě, ale pak mi došlo, že nahoře je Kate zamčená a on na ni bude muset bušit. Vzal jsem klíče a šel za ním. Řekl jsem mu, že by se v tomhle stavu netrefil do zámku, a on si to v tý svý opilý hlavě nějak převrátil a začal mě přesvědčovat, že by se trefil, že v tom je nejlepší a že kdybych ho nechal, že mě o tom přesvědčí… já tomu nerozuměl, došlo mi až potom, jak to myslel. Když na mě mluvil, upadl, tak jsem ho chytil. Držel mě kolem krku a byl děsně těžkej. Když se postavil, chtěl jsem, aby se mě pustil a pokračoval nahoru, ale on se najednou začal vztekat, že jsem netykavka, že na mě můžeš sahat jenom ty a že on tady byl první… nechápal jsem, tak jsem ho donutil, aby mi řekl, o co tu jde. Pak už jsem jen poslouchal jeho monolog o tom, jak mě miluje, jak kvůli mně prodával svý tělo a chtěl se nechat zabít, jak jeho žena v noci poslouchá moje jméno, místo svého, jak za všechno v jeho podělaným životě můžu já. Natlačil mě na zeď, držel mě děsnou silou a já nechtěl vzbudit křikem celej barák, tak jsem se snažil bránit tiše… nemělo to vůbec účinek. Dostal jsem strach, až když mě začal zuřivě líbat… pak jsem dostal nápad zahodit klíče na zem a přišel jsi ty…“ dovyprávím a otevřu oči. Setkám se s těma Tomovýma, které mě soucitně pozorují… „Jsem jeho prokletí…“ dodám ještě to, co mi z Andyho slov zůstalo v hlavě zaryto nejvíc.

Tom opře své čelo o mé a mlčí. Asi měl Andy pravdu… za všechno můžu já. Vím to…
„Jsi moje láska,“ řekne Tom tiše. „Nejsi žádný prokletí. To je blbost. Nemysli už na něj, nemůžeš s tím vůbec nic dělat. On se musí vyrovnat s tím, že se nešťastně zamiloval, ne ty,“ přitáhne si mou hlavu na rameno a hladí mě. Malinko syknu, když přejede místo, kterým mě Andy narazil na zeď. Zpozorní, a když přejede rukou znovu, odtáhne se a zadívá se na mě.
„Máš tam bouli. Co ti udělal?“ vidím na něm, že je najednou vyděšený.
„Jen mě omylem trochu víc narazil na zeď…“ snažím se Andyho omluvit, ale Tomovi je Andy v téhle chvíli ukradený.
„Není ti špatně? Nemáš otřes mozku?“ vyptává se a snaží se mi tu bouli neustálým hlazením nejspíš zatlačit zpátky. Je tak roztomilý, když o mě pečuje…
„Ne, nic mi není, to by mi bylo už v noci. Je to jen pitomá boule, není to nádor,“ usměju se na Toma a přitáhnu si ho zase zpátky.
„No jen aby…“ slyším ještě jeho zamumlání, než se vpiju do jeho rtů. Snad budeme mít už klid… Vlastně ještě jsem mu neřekl jednu věc… ale to není důležitý… bylo nám jen čtrnáct… nemusí vědět zase úplně všechno… ještě by se mohl sebrat a jet si to s Andym vyřídit… radši ho budu líbat, to je daleko hezčí. Nakecali jsme toho už dost a dost a musíme využít chvíle, než se Dejv vzbudí.

autor: Janule

betaread: Janik