Časoprostor II 50.

TOM

Zaplaťbůh, že jsem z tý mašiny venku. Těsně předtím, než to Filip odstartoval, jsem myslel, že umřu hrůzou. Najednou to na mě zase dopadlo, ale díky těm jeho bezpečnostním pásům jsem se nemohl ani hnout. Věděl moc dobře, proč mě do nich poutal. Pak už všechno probíhalo tak jako v Ádovi, žádná výrazná změna nebyla. Opravdu jsem vůbec nepostřehl, že bych se dostal do budoucnosti, v podstatě ty dvě minuty zmizely z mého života jako nic… když jsem si uvědomil, že zase jsem, otevřely se dveře kabiny a Filip už mě tahal ven. Billovy vyděšené oči, které mě hledaly, jsem musel nějak uklidnit, tak jsem zvedl ruku a udělal na něj viktorku, aby se přestal bát. Ten šťastný výraz v jeho tváři mi za to stál. Zamlel jsem sebou na křesle, a když mě absolutně nic nebolelo, zajásal jsem. Hned mě napadlo, jak toho náhlého uzdravení využít. Bill bude mít večer určitě radost…

Když jsem se konečně vymanil z jeho pevného objetí, mohl jsem si sundat kombinézu. Ne že by mi byla nějak nesympatická, ale že bych ji zrovna miloval, to se říct nedá. Ovšem ten pocit, že mě nic nebolí, je k nezaplacení. Už se strašně těším, až táta zjistí, že je zase zdravej. Musíme ho nalákat k nám na návštěvu a jen tak mimochodem mu ukázat, jakou jsme si koupili pěknou chalupu, o který jeho bývalá žena nemá ani ponětí, a shodou okolností v ní bydlí teď jeden takovej mladej geniální vědec… no… má to ještě mouchy, budu muset vymyslet nějakou věrohodnou historku, jak jsme k Filipovi a jeho zázračný budce přišli, ale snad na to přijdu. Dáme s Billem hlavy dohromady a něco už vymyslíme. Jak si tak přemýšlím a stahuju ze sebe ten mundůr na skoky v čase, všimnu si Billova zamyšlenýho pohledu. Co mu je? Že by se urazil? Musel jsem ho od sebe odtrhnout, byl by schopen mě začít líbat, a to jsem nemohl před Filipem dopustit… ale snad má proboha rozum a pochopil to…
„Co je, Billi? Něco se stalo?“ zašeptám mu těsně u ucha.
Zavrtí jen hlavou a šeptne mi zpátky: „Nestalo, ale brzo se stane.“
Co to má znamenat? Dívá se na Filipa tak nějak zvláštně, že mě to donutí se na něj otočit. Strnu v půli pohybu, když vidím, že se pomalu souká do kombinézy. Uvědomím si, co mi Bill vyprávěl, když jsme se vrátili z budoucnosti, a je mi jasný, že z toho není odvázanej. Takže Filip se rozhodl risknout svůj život… upřímně řečeno jsem to čekal. Podle jeho nadšených telefonátů, kterými mě každou chvíli bombardoval, mě napadlo, že to nebude jen tak a že do toho zřejmě vkládá nějakou naději i pro sebe. Snad si to dobře rozmyslel. Bill z toho ovšem evidentně není nadšenej.

„File, ty do toho chceš vlízt?“ zeptám se jen tak pro kontrolu, aby bylo jasno.
„Jo, mám to vymyšlený, ještě vás naučím, jak zacházet s kardiostimulátorem, a jdu na to,“ nadšeně ke mně zvedne pohled, když dopíná zip kombinézy u krku. „Nemůžu propásnout příležitost, musím to udělat, když jste tady. Sám se neoživím, kdyby něco. Bill už to všechno slyšel, tak teď ještě to školení, jo?“ mrkne na nás a hrne se k šuplíku pod počítačem. Vytáhne malou krabičku a začne ji před námi rozbalovat. Oba na to čučíme celkem vykuleně, protože jsme ani jeden podobnej přístroj nikdy neměli v ruce.
„Je to nejnovější verze… máte to nabitý na maximum, včera jsem to měl celý den v zásuvce, takže na dva až tři šoky to bude stačit. Víc by jich stejně ani nebylo potřeba, když se po druhým šoku neproberu, nejspíš je po mně…“ ušklíbne se na Billa, protože nejspíš tuší, co se bráškovi honí hlavou. Ne že bych já neměl podobný myšlenky, ale jak znám Billovu představivost, už klečí nejspíš zlomenej a plačící nad Filipovým hrobem… anebo se vidí připravenej v elektrickým křesle na popravě za úmyslnou vraždu… Ale Filip pokračuje, jako by se nechumelilo…

„Ještěže už vyráběj ty velkokapacitní akumulátory, před pěti lety by tohle mrňavý nemohlo fungovat. Mimochodem, kluka, co ten systém vyvinul, znám ze školy… šikovný maník… ten určitě ještě něco vymyslí… No ale k věci. Takže! Tady je vodivý gel, kterým se musí namazat místo, kam se přiloží elektrody. Kdybyste mě vytáhli bezvládného, hoďte mě na zem, rozepněte mi kombinézu a košili, klidně to roztrhni, Bille, knoflíčky se pak zase přišijou,“ zvedne pobavené oči k bráškovi a snaží se neustále zlehčovat celou situaci. Brácha jen otočí oči v sloup, ale posloucháme dál. „Tady je hlavní vypínač, ten zapnu, než odstartuju, aby vás to nezdržovalo. Nejdřív mi přilepíte tenhle placatý čudlík do podpaždí na tu stranu, kde je srdce, a zapnete tuhle mrňavou mašinku, co k ní vede. Nelekněte se, nejspíš to začne vydávat nepřerušovaný pisklavý tón, což značí, že je srdce bez akce a na displeji bude tenká zelená čára. Namažete hrudník gelem, pak jeden z vás vezme do rukou tyhle dvě „žehličky“, jak já jim říkám, přiložíte mi je sem,“ ukáže přesně místo, kde se nachází jeho srdce, „a druhý zmáčkne tlačítko „Start“. Nesmíte se mě dotýkat rukama nebo jakoukoliv částí těla, dostali byste ránu se mnou a byly by tu rázem mrtvoly dvě. Takže jeden žehličky a s odstupem, druhý úplně mimo a mačká start… jasné?“ obrátí se na nás, a když mu to odkýváme, spokojeně se zakření. „Pokud naskočí srdce, tak se z monitoru ozve přerušovaný tón a vy poznáte, že jsem zpátky. Pokud ne, za chvilku to zkuste znova. Na třetí pokus už asi nezbyde energie, ale kdyby něco, tak to udělejte ještě jednou, člověk nikdy neví,“ dovypráví a poodstoupí od stolku. Vypadá spokojeně.

„Tak to je skoro všechno,“ oddychne si, že nám to tak pěkně vysvětlil a asi si nevšiml neustále vyděšenějšího Billova výrazu. Nebo si všiml? Trochu zvážněl, najednou přešel z rozverného radostného tónu do zvláštního naléhavého a skoro smutného. „Ještě jsem vám chtěl, kluci, říct, že pokud umřu, nevolejte nikoho… ani policii ani pohřebáky. Zahrabte mě v noci někde na dvoře nebo někde… já nevím, to už bude na vás… zařídil jsem to tak, že se po mně nikdo nebude dva roky shánět. Našim jsem volal a sdělil jim, že jedu na dva roky pomáhat vědeckému týmu na Antarktidu. Jsou srozuměni s tím, že se nebudu ozývat, takže si s tím nemusíte lámat hlavu. Tady mě nikdo hledat nebude, ani noha z mých blízkých netuší, že tu jsem. Nechci vám způsobit trable, takže to udělejte, jak vám říkám, je to nejjednodušší řešení, celé jsem to měsíc promýšlel,“ mluví jako by nám vysvětloval, jak uvařit guláš. To je neuvěřitelný, jak je s tím vším vyrovnanej. Podívám se na Billa, ale vidím, že jen třeští oči před sebe a možná už ani nevnímá Filipova slova. Ten se na nás zase šibalsky usměje a se zdviženým prstem pronese:
„Ještě než mě zahrabete, ověřte si tlakoměrem, jestli náhodou nejsem živej, nerad bych se probral v hlíně, abych se vzápětí udusil,“ promlouvá k nám jako k malým dětem a Bill se z jeho proslovu pomalu, ale jistě hroutí k zemi. Vidím na něm, jak postupně bledne a rychle mu podstrčím pod zadek židli, než sebou skutečně práskne.
Filip je prostě chladnokrevně připravenej umřít…

„Jestli se vám to zdá moc drsný, berte to tak, že tenhle život, co jsem až doteď žil, stál za starou bačkoru. Splnilo se mi moje největší životní přání, a to podílet se na nějakém fantastickém vynálezu. Za to ti, Bille, strašně moc děkuju, konečně jsem se cítil chvíli užitečný. Můj osobní život je úplně v háji, ve svém věku jsem ještě neměl ženskou a nevypadá to, že by se tohle mohlo v nejbližší době nějak změnit. Strašně rád bych měl holku, která by mě milovala takového, jaký jsem, ale až na jednu světlou výjimku, kterou si dodnes nejsem ani jistý, se mi to ještě nikdy nestalo. Jdu do toho s vědomím, že je to buď smrt, nebo nový život. Nic mezitím nechci. Pokud se to nepodaří, radši chci umřít. Tenhle život už dál nesnesu, zbláznil bych se,“ domluví Filip a nasadí si helmu. Jeho řeč skončila, zřejmě ho nezajímá náš názor. Má to v hlavě absolutně srovnaný a já mu dokonale rozumím. Nikdo z nás si nedovede představit, jaký život musel prožít, a nemůžeme soudit jeho rozhodnutí. Bill sedí zaraženej a zelenej, tak to musím zachránit za rodinu aspoň já. Popojdu k Filipovi, který se chystá nastoupit do kabiny, a obejmu ho. Přes tu helmu už mu stejně nemůžu nic říct, tak ho jen poplácám po zádech a usměju se na něj. Vrátí mi to, otevře dveře a zapadne dovnitř.

„Bille, budeš muset jít k tomu počítači, já to neumím,“ dojdu k němu a nabídnu mu ruce, abych mu pomohl vstát. Teď když je Filip v kabině, můžu se ho dotýkat, jak chci, ale on nespolupracuje. Sedí pořád na židli, kouká do blba a není schopen ničeho. Budu muset asi něco udělat, protože moc dobře vím, jak je teď Filipovi. „Tak, Bille!“ houknu na něj, až sebou trhne. Musím na něj tvrdě, aby se probral, jinak to nikam nepovede. Zvedne ke mně poplašenej pohled, ale reaguje. „Musíme jít, pojď to zapnout, já to neumím,“ mluvím na něj hlasitěji, aby nepřestával vnímat. Vytáhnu ho za ruce, pomalu se zvedne a přejde k počítači. Je na něm vidět, že mu není dobře, ale zapojil nejspíš všechny svoje rezervy, který má. Posadil se na židli, vzal do ruky myš, kliknul do okýnka, nastavil čas, do vedlejší tabulky dal o dvě minuty víc. Otočil se dozadu a zadíval se na mě.
„Mám?“ šeptne, a když mu na to kývnu, vrátí své oči na monitor, sjede myší na tlačítko Start a čeká. Nevím sice na co, ale hypnotizuje obrazovku. Už ho chci pobídnout, aby na něj kliknul, když vtom začne počítat.
„Pět, čtyři, tři, dva, jedna… start,“ řekne, a konečně zmáčkne myš. Kabina zmizí jako mávnutím kouzelného proutku… Stojím za sedícím Billem a jen udiveně zírám před sebe. Tak takhle jsem se před chvíli vypařil i já… děsivej pohled. Bráška se zakloní na židli a hlavu si opře o mé břicho. Zvedne ke mně nahoru pohled. Smutné oči svědčí o tom, že to, co před chvílí udělal, bylo proti jeho vůli. Pohladím ho po hlavě a políbím na čelo. „Co když jsem ho právě zabil?“ zašeptá a sklopí hlavu. „Proč musí být daň za tvoji lásku tak vysoká? Myslíš, že to splácení někdy přestane?“ svěří se mi se svým trápením. Otočím si ho na židličce k sobě a zvednu ho do náruče. Ochotně mě obejme a přitiskne se ke mně.

„Třeba to dopadne dobře, lásko, neboj se,“ snažím se ho utěšit, ale sám tomu moc nevěřím. Mám ještě minutu a půl, abych ho zbavil strachu. Jediný způsob, který mě momentálně napadl je ta nejjednodušší terapie. Zvednu jeho hlavu ze svého ramene, na kterém odpočívá, a políbím ho. Reaguje úžasně… ani jsem to nečekal, ale terapie zabrala. Přitiskl svoje ústa na moje, a dravě se začal dobývat jazykem dovnitř, piercingem mi v té chvíli cinkl o zuby, až to zazvonilo. Ano, lásko, tohle přesně jsi potřeboval. Cítit, že tě mám rád a jsem tu s tebou, že nejsi na všechno sám. Jsme dva a už vždycky budeme. Ani jeden z nás toho druhého dobrovolně neopustí.
Tisknu k sobě jeho křehké štíhlé tělo a snažím se mu vracet polibek tak, aby se uklidnil. Postupně přejdeme z dravého hladového líbání na něžné proplétání jazyků, jeden druhého hladíme a mazlíme se, dokud se neozve tiché pípání. Bill se ode mě pomalu odpoutá, pohladí mě po tváři a šeptne: „Děkuju.“ Usměju se na něj a naposledy ho políbím na rty, než se otočí a sedne si znovu do židle. Filipovi zbývá posledních deset vteřin. Pak nastane nejspíš obrovská radost, nebo šílená a nervózní rychlost. Jdu se připravit blíž k místu, kde se kabina objeví, abychom mohli jednat rychle. Bill hypnotizuje monitor, a když začne potichu odpočítávat od pětky dolů, zatají se mi dech.

„Teď,“ řekne Bill a já sebou jen nepatrně trhnu leknutím. Po chvilce zaváhání odemknu kabinu a otevřu dveře. Bráška se mezitím zvedne ze židle a rychle doběhne ke mně. Filip leží na křesle, nehýbá se, ale já zřetelně vidím, že se mu zvedá hrudník. Dýchá, tudíž mu nejspíš bije srdce. Chytím ho za ruku a zmáčknu, abych si ověřil, jestli mě vnímá. Malinko pohne hlavou, a když otevře oči, vidím, že máme vyhráno. Je živý… Bill si za mnou nahlas oddychne, ale oba strneme, když si uvědomíme jednu zásadní věc. Filipovy oči mají stále stejnou růžovou barvu a pod přilbou jsou vidět jeho sněhobílé vlasy… Jak je to možné? Čekali jsme, že bude buď mrtvý, nebo vyléčený, ale s touhle variantou nepočítal ani jeden z nás. A hlavně Filip ne. Pokud je teď ještě živý, až to zjistí, umře nejspíš šokem. Vidím jeho vyděšený pohled, kterým nás oba propichuje, a pomalu mu asi dochází, že je něco špatně. Vlezu za ním do kabiny a sundám mu helmu, abych s ním mohl komunikovat.
„Filipe, jak se cítíš?“ zašeptám a sleduju jeho smutný pohled. Asi to pochopil.
„Blbě, něco se asi nepovedlo, co?“ zeptá se ztěžka a snaží se pomalu zvednout z pololehu do sedu. Pomůžu mu a musím ho zachytit, když se začne hroutit zpátky dozadu. Bill se ochotně vecpe za námi do kabinky, aby mi s ním pomohl, a společně ho vytáhneme ven. Nemůže stát, je slabý, tak ho doneseme na postel a podložíme mu hlavu. Tázavě se na nás oba dívá a čeká, co se dozví. Ani jeden z nás není schopen mu to říct. Mrknu na Billa a kupodivu zjistím, že se rozhodl promluvit první.
„Bohužel, File, něco se nepovedlo. Jsi… máš… pořád bílé vlasy,“ dostane ze sebe a sklopí pohled. Filip se podívá na mě, a když mu to kývnutím hlavy potvrdím, nešťastně zavře oči. Zpod řasy mu po chvilce steče první slza a za ní hned druhá. Zírám na tu hromádku neštěstí a nějak nevím, co s ním. Bill se ale vzpamatuje a přisedne si k němu na postel. Obejme ho kolem ramen a nadzvedne si jeho tělo k sobě. Pevně ho přitiskne na svůj hrudník a hladí ho po hlavě.
„Nebreč, File, to bude dobrý, určitě na to přijdeme, uzdravíš se…“ utěšuje ho a kolíbá s ním v náručí. Filip obtočí svoje ruce kolem Billova hubeného těla a poddá se jeho náruči. Už se nesnaží skrývat své slzy a rozbrečí se nahlas.

Chvíli sleduju tu nešťastnou dvojici a nepřítomně setřu rukou slzu, která mi stekla po tváři. Nejradši bych všechno vrátil zpátky… hlavně ten svůj blbej nápad. Filipovo nadšení a těšení se na normální život… to je teď víc než hořká vzpomínka. Nechápu to. Proč já se uzdravil a on ne? Vždyť to nemá žádnou logiku. Co je na Filipovi jinak než na mně? A co náš táta? Teď už nemám vůbec jistotu, že by ho to mohlo uzdravit. Naopak… bojím se, že jsme právě definitivně skončili s naším slavným časoprostorovým experimentem.

BILL

Filip pomalu usíná únavou v mé náruči, je těžký a bezvládný. Opatrně ho položím zpátky do peřin. Brečím s ním, oči musím mít rozmazané až na bradě, ale je mi to jedno. Proč se tohle muselo stát? Říkal, že chce buď smrt, nebo nový zdravý život… a zůstal někde uprostřed cesty. Přesně tam, kde nechtěl. Mám o něj strach… nemůžeme ho tu teď nechat, bojím se, že by si něco udělal. Otočím se a očima vyhledám Toma. Sedí v křesle, hlavu zakloněnou, zavřené oči a vypadá, jako když spí. Asi ho taky zmohla únava. Zvednu se a jdu se do koupelny opláchnout. Filip tu nemá nic, čím by se daly umýt rozmazané šminky, tak vezmu mýdlo, pustím teplou vodu a namydlím si celý obličej. Všechnu černou barvu smyju a v tu chvíli pocítím úlevu. Jako bych tím ze sebe smyl vinu, která se mi zase plíží do myšlenek. Za všechno můžu já… Za všechno…

autor: Janule
betaread: Janik