Můj zlobivej model 20.

autor: B-kay
betaread: Janule

Tohle přehnal… ale parádně… Jeho tvář se teďka podobala spíše rejčeti, než člověku a vlastně… dalo by se říct, že se až nápadně podobala odstínu, který vlastnila při včerejším nádherném orgasmu, který dosáhl při myšlence na bratra. Až teď, když pocítil, jak bolestivě můžou ty jemné dlaně udeřit věděl, že mu neskutečně ublížil, ale už to prostě nešlo vzít zpátky… Ale jenom při vzpomínce na ten pohled… tolik vyděšený a vylekaný… tohle opravdu neměl… Pěkně jej tím nejenom zesměšnil, ale také jakoby pošpinil. Bill si teď jistě přijde jako nějaký úchylák, který se musí svíjet na bratrově posteli… A tuhle myšlenku mu vnukla jenom Tomova nedomyšlená slova, která však našla svůj cíl a hezky zasáhla… Protože jedině Tom věděl, že Billa se ještě žádné dlaně nedotýkaly… že je jeho křehké tělíčko ještě pořád čisté a nedotknuté… že jeho nahé tělo ještě žádné oči nespatřily… A takhle mu ublížil. A to mu Bill plně důvěřoval…

Zbytečně teď utíkal za ním s taškami, které Bill v návalu pláče nechal položené na zemi. Už je prostě vzít nedokázal. Co nejrychleji musel utéct, jinak by se rozbrečel rovnou před bratrem. Jeho zběsilé nožičky obuty v pohodlných teniskách, se rychle řítily plnými ulicemi, jak se lidé sbíhali kolem něj a mířili do centra. Jenom on se snažil co nejdříve z centra vytratit. Srdíčko měl chudáček až někde v krku, ruce se mu nevýslovně třásly a oči už nestačily produkovat to nesnesitelné množství slz, které bolestivě zvlhčovaly jeho bledé tváře. Nedokázal věřit, že by toho byl Tom schopen… takhle jej ponížit… Vždyť on mu tak moc důvěřoval… za ten necelý týden se pro něj stal znovu vším, ba možná i něčím víc… a on jej teď takhle zklame. Jak mu to mohl tak surově říct?

Ta slova mu v uších zněla jako nekonečná ozvěna a pomalu se ztrácela v hloubce jeho srdce… Copak je tak ošklivé, že jej vzrušilo líbání s ním?! Vždyť Tom byl ten, co tomu nasadil tu korunku tím, že jej políbil jako první… a pak už se to prostě nedalo zastavit. Ale přesto Bill nemohl uvěřit, že to Tom řekl s takovou zlostí… a s takovým chladem. On určitě Billovy city neopětuje. Jistě to pro něj bylo jenom takové pohrávání a nakonec by skončil i on s tím vzkazem, o kterém mu Tom vyprávěl. A možná že je lepší, že to takhle dopadlo, alespoň předešel zbytečnému zklamání v podobě neosobní omluvy… Jeho krůčky se pomalu ale jistě pořád víc a víc přibližovaly Tomovu bytu, a když se za ním konečně zavřely vchodové dveře, nechal své slzy samovolně stékat, aniž by se jej snažil jakkoliv stírat. Doma jej přivítal akorát tak Bill, který se rozvaloval v obýváku na zemi a hravě si koulel malinkatý míček, který mu Bill včera objevil pod gaučem. Nejspíš zapomenutá hračka… Tašky nechal jenom tak položeny na chodbě a jeho kroky hned směrovaly do koupelny, kde se chvatně zamknul a poté se se zoufalým nářkem svezl podél dveří…

Tom rychle utíkal za Billem, ale stejně jej nestihl doběhnout. Bylo mu nesnesitelně blbě z toho, jak ošklivě se k němu zachoval, ale věděl, že na tohle prostě není omluva… Ale částečně si za to mohl i Bill sám. Tom nechápal, proč se k tomu postavil tak, že je to nepřípustné a chtěl na to zapomenout. Možná právě to opovrhování a zapírání Toma naštvalo natolik, že řekl slova, která jej musela nesnesitelně bolet… Hned jak vešel dovnitř v opomnění strachu, jestli je Bill v pořádku se rozhlídl, jestli na věšáčku uvidí jeho oranžovou mikinu. Nakonec jej o usvědčení, že v bytě není sám, přesvědčily tašky, které se nesly celou chodbou, ba dokonce některé vyčnívaly i do obýváku. Tom rychle svlékl velikou mikinu, zavěsil ji na věšák a poté položil zbylé tašky na zem. Nemělo smysl je nějak ukládat.
„Bille,“ zvolal a těkal pohledem po obýváku, který však po nádherném modýlkovi dřímal prázdnotou. Bill se zatím v koupelně zapřel a tišil svůj zoufalý pláč do rukávků smáčené mikiny, která už stihla chudinka zvlhnout od jeho oček.
„Bille, no tak,“ zvolal Tom ještě jednou a ani sám nevěděl proč, ale lehce se opřel o dveře koupelny a svezl se po nich dolů až k zemi. Hlavičky dvojčátek byly ve stejné pozici, akorát je od sebe dělila studená stěna, přes kterou Tom neslyšel Billovy tichoučké vzlyky. Tom však nějakým instinktem dvojčete cítil, že je mu Bill právě v tuhle chvilku blízko.
„Bille, otevři prosím,“ šeptl a lehce pohladil tvrdé dřevo po hebké povrchu.
„Vypadni, Tome,“ řekl Bill nepříliš mile, ale také to nedokázal říct s nenávistí… tenhle cit k Tomovi prostě nedokázal cítit… Obývákem se pomalounku začala rozprostírat tma a dvojčátka se pořád trápila ve svých obavách. Tom tiše seděl nalepený na dveřích koupelny, zatímco Bill malinko snížil intenzitu pláče.
„Bille, otevři prosím… mě to moc mrzí… prosím, jsem strašlivej vůl, když otevřeš řeknu ti něco, co jsem ti měl říct dávno,“ Bill byl rozhodnut neotevřít a trucovat ještě déle, ale když Tom začal tímhle způsobem, jeho zvědavost se znovu naplno projevila.
„Ale já to nechci slyšet,“ špitl, ale pomalounku si kleknul na všechny čtyři, aby mohl jenom malinko pootevřít dveře. Hned jak Tom uslyšel cinknutí klíčku, malinko se pousmál. Vzápětí ze dveří vykoukla uplakaná tvář jeho brášky, který se mu však nedokázal dívat do očí. Jenom tiše klečel a otíral si zbytky slziček, čímž si zkracoval čekání na to, co mu chce Tom povědět. Ten se na něj jenom hluboce díval a nedokázal pochopit, jak mohl takhle nádhernému a neskutečně křehkému stvoření ublížit.
„J-já nevím jak začít… j-já sem tuhle chvíli strašně zmatenej, sám v sobě se nevyznám, Bille,“ řekl tiše a smutně sklonil tvář k Billovým dlaním, které se lehce otíraly o dveře koupelny. „Ale jenom jedno vím, že… že prostě to, co se stalo, nechci měnit… J-já nechci vrátit zpátky čas… nechci, abych na tvé polibky zapomněl,“ pokračoval tiše a najednou cítil, jak se Bill pomalounku posouvá po čtyřech směrem k němu… Jenom nekonečná tma… jenom tohle jediné je v tuhle chvíli obklopovalo, což dodalo téhle atmosféře malinko intimnější nádech…

„A chci ti říct… že jsem se nedíval… tedy já to jenom slyšel… slyšel, ale přísahám, že jsem se nepodíval, to bych ti neudělal,“ šeptl a jemně se zahleděl do dokonalých očí svého dvojčete, které jej zaujatě pozorovalo. „A moc mě mrzí, že jsem ti to tak řekl, protože jsem dělal… to samý,“ vydechl a jeho pohled pádil k zemi jako blesk. Bill překvapeně zamrkal a teď se už úplně přišoupnul ke svému dvojčeti. Dveře koupelny se tiše zavřely a oni dva zůstali sedět na chladné zemi.
„Vzrušily tě moje polibky, Tome?“ zašeptal Bill a nervózně si skousnul ret. Tom k němu zvedl své žádostivé oči a naléhavě přikývnul. Bill se v sobě nevyznal… ještě před chvilkou se zlobil, ale teď Tomovi znovu věřil… Opatrně se k němu přiblížil úplně a něžně mu dvěma prsty nadzvedl tvář. „Proč si to řekl?“ špitl tiše Bill svou otázku a jemně otřel svůj nos o ten Tomův.
„Protože tys lhal… sám dobře víš, co cítíš… a já to cítím také, Bille,“ vydechl a naléhavě utkvěl pohledem na té dokonalé malinové nádheře, která se skoro dotýkala jeho rtů.
„Cítíš co?“ špitl a jeho horký dech se odrážel na Tomových rtech, které nevědomky sladce zahříval.
„Cítím že…“

autor: B-kay