What is inside? 17.

autor: Eleanot
betaread: Janule

„Ale zlato, něco sníst musíš,“ zaprotestovala Simone, odpovědí bylo jen zakroucení Billovou hlavou. Děsil ji jeho pobledlý obličej a tmavé kruhy pod očima. A v neposlední řadě také to, jak na něm oblečení viselo ještě víc, než dříve – byl slabý jakou muška a jeho propadlé břicho poukazovalo na silný stres a nedostatek živin.

Tom se přidal na matčinu stranu. Strčil bratrovi voňavý croissant pod nos, povytáhl obočí. Bill jeho ruku odstrčil, ohrnul horní ret. Nechtěl croissant. Nechtěl jíst. Chtěl Anise.

„Jestli si myslíš, že mu pomůžeš tím, že nebudeš jíst, tak jsi silně na omylu! Pokud na to přijde, jakože to nejde přehlédnout, bude mít jen o starost navíc – Bille, nic s tím neuděláš, proč si tedy nemůžeš vzít alespoň něco k jídlu? Vypadáš jako chodící mrtvola.“ Simone byla vždy starostlivá.
Bill opatrně vstal, matka i bratr zaregistrovali, že jeho pavoučí nožky se pod ním podlamují. Lehce zavrávoral.

„On taky nejí nic pořádnýho,“ zašeptal. Na víc neměl sílu, sotva se na nohou držel, ještě aby mluvil. Simone našpulila rty a vztekle začala utírat nádobí, Tom Billa odvedl do pokoje.

„Tohle není dobře,“ poznamenal mimochodem, prohlížeje si bratrovo křehké bílé tělo. Jemně ho chytil za ramena, usadil na postel.
„Co je to s tebou? Takhle jsem tě nikdy neviděl… Tohle není můj bratr. A abych byl upřímný, ten starý se mi zamlouval daleko víc. Nejíš, nespíš, nesměješ se… To všechno není jen kvůli tomu, viď?“

Bill malinko zavrtěl hlavou, opuchlýma očima zkoumal peřinu. Ne a ne se podívat bratrovi do očí.
Tom ho jemně pohladil po tváři, věděl, jak na něj. „Co se tedy stalo? Můžeš mi říct všechno, to víš už dávno. Když se trápíš ty, přenese se to i na mě. Bille, co se stalo?“
Bill na bratra upřel smutný pohled, po tváři mu kanula slza.

***

Anis seděl na posteli ve své cele ve vazbě, koukal do zdi. Matrace ho tlačila, byla tak slabá že pod ní jasně cítil železná pérka. Na tohle nebylo jeho tělo už dlouho zvyklé. Jako malý sice vyrůstal jako chudý chlapec ve velmi špatné čtvrti, ale už dlouhá let spával jen na nejměkčejších postelích s voňavým nadýchaným povlečením. Tohle se mu nelíbilo. A ty bílé zdi, ze kterých se na několika místech loupala omítka už vůbec ne. Vzpomněl si na svou tapetovanou ložnici. Na svou obrovskou manželskou postel. Na Billa v ní. Smutně vydechl, hlavu složil do dlaní. Bill. Nemohl přestat myslet na něj. Stále měl před očima jeho smutný zoufalý pohled, pobledlou tvář, nezdravě vypadající tělo. A přesto byl nádherný a přízračný jako měsíční záře. Vzpomněl si, jak spolu jednou v noci seděli na kraji bazénu, drželi se za ruce, navzájem se laskali, občas si věnovali jemný polibek nebo hluboký pohled do očí… A paprsek měsíčního svitu dopadal Billovi přímo do tváře. Anise tu noc nenapadlo lepší pojmenování, než že vypadal jako víla. Stříbrné jiskry měl v očích, na tváři mu hrál tajemný úsměv. Když ho líbal, připadal si jako v mystickém snu – nemluvě o následující noci. Věděl, že do konce života nezapomene na tu noc, kdy mu ten vyhublý černovlasý ďáblík ležel přes nohy a hrál si v jeho klíně, jako malá rozverná dívenka se svým lízátkem.

Anis tiše vydechl, tohle byly moc silné vzpomínky. Zakroutil hlavou, párkrát zamrkal.

„Však já se ti vrátím, ty moje vílo. A nikdy tě už neopustím, nikdy nedovolím, abys dále trpěl. Bille, kdybys jen věděl, jak moc tě miluju a jak moc mě tohle vše mrzí, kvůli tobě,“ zašeptal do ticha. A studené zdi zakryté tmou ne a ne odpovědět.

***

„Ten chlapec přece za nic nemůže!“

„No a? Ozvalo se tvé svědomí? Mé tedy rozhodně ne, pokračujeme podle plánu!“

„Podle plánu? Ale tohle v něm nebylo, Krügere! O tomhle nepadlo ani slovo!“

„Chceš couvnout?“

„Mám sto chutí!“
Dva muži na sebe křičeli, procházejíc dlouhou chodbu v rozlehlé honosné rezidenci, oba ve tvářích rudí.

„Plány se mohou měnit podle situace! A tohle je ta situace! Pokud něco neuděláme, celé se to zhroutí, to to nechápeš? Ten chlapec je naše jediná návnada, jediná pomůcka, kterou teď můžeme použít, abysme tomu tmavýmu zamilovanýmu idiotovi a jeho právníkovi dali šach mat! Vidíte jiné východisko?

Druhý muž se zamračil. „Stejně bychom to dělat neměli, je tak mladý… A nemůže za to, nemá s tím nic společného…“

Krüger se ledově usmál, otevřel dveře po své levici. „Měl jste již tu čest seznámit se s mou dcerou? Anito, pojď k nám na chvilku…“

„Oh, kotě, čeho se bojíš? Pojď sem, pomůžu ti.“

Drobná bledá dívka vyděšeně hleděla na muže, který ji pevně sevřel paži a přitáhl si ji k sobě. Cítila závan alkoholu a cigaret, pohledem zavadila o jeho krví podlité oči. Věděla, že v sobě měl dosti silnou drogu, i když nevěděla jakou a věděla také, že jejími cévami bude za okamžik kolovat stejná látka. Dělalo se jí mdlo. Vydýchaný vzduch v té malé místností, kam ještě doléhala hlasitá hudba a smích z baru, který byl hned za dveřmi, byl jen jednou z mnoha věcí, které se jí tu vůbec nelíbily. Včetně toho snědého muže s hustým obočím a téměř černým pohledem. Pokusila se vzepřít se, tohle nechtěla, nelíbilo se jí to!, ale bez výsledku. Muž ji přimáčkl na zeď a ruku jí zkroutil tak, až hlasitě vykřikla. Jeho tón se změnil.

„Tvá sestra tě tohle neučila? Mě ano, ona mě do toho zatáhla… Kvůli ní se topím v tomto sajrajtu, cpu do sebe prášky a šňupu tu sra*ku, píchám si sám heorinový dávky – tohle je příležitost vrátit jí to, nemyslíš?“ Násilím jí otevřel ústa, z kapsy vytáhl malou lahvičku, pár malých bílých kapsliček jí vsypal do úst.
„Spolkni to,“ přikázal. Byl zvyklý říkat lidem, co mají dělat. Chvíli počkal, ujistil se, jestli se vše dostalo tam, kam má.

„A teď si trochu pohrajeme, nemyslíš? Za pár minut budeš povolnější, neboj se. A ráno si nic, tedy téměř nic, nebudeš pamatovat,“ přejel jí rukou po stehně. Dívka naposledy vyvalila velké hnědé oči, než se schovaly za lehce mlžnou oponou…

autor: Eleanot