„Miluješ mě?“ Díval se mu přímo do očí. Viděl v nich bouři. Potřeboval vědět pravdu, potřeboval to jako vzduch k dýchání. Srdce mu bušilo až v krku. Nevěděl, jestli bude schopen unést odpověď, ale všechno bylo lepší než ta nejistota. Musel to vědět jistě, slyšet ta slova z jeho úst. Doufal, že je uslyší, doufal, že vyřkne ta slova. Doufal v to celou svou duší. Hlasitě polkl.
„Tak řekni, miluješ mě?“ zašeptal skrz stažené hrdlo. Přiblížil se k němu, stáli od sebe jen několik centimetrů. Jazykem přejel přes vyprahlé rty, pohledem sklouzl k těm jeho.
„Řekni…“ přitiskl se k jeho tělu. Jejich rty dělily jen milimetry.
„Yeah…“ V další vteřině už cítil horké rty na svých. Miloval jeho chuť, jeho vůni, jeho sílu, miloval jeho celého.
Jazykem pronikal hluboko mezi jeho rty, navzájem se proplétaly. Ucítil jeho ruce na svých bocích, pomalu se přesouvající, ovinující jeho štíhlé tělo. Omotal paže kolem snědého krku, tiskl se k němu jak nejvíce mohl. Byl šťastný.
autor: Dania
betaread: Janule
betaread: Janule
Jůůůůůůůůůůůůůůů!!!!! Kwááášnýý!!!! ((=
omg ludia , čítajte ! uplne skvelá poviedka !!!
Tak tohle si teda rozhodně přečtu xDD
Yeah…
jestli to vážně skončí tak hezky tak sem happy člověk xD
mm ♥
Proč mu nechce říc že jej miluje.