Zemřeme spolu v objetí

autor: Aima

„Chybíš mi,“ šeptám v prázdné místnosti, doufajíc, že on to uslyší. Stalo se to teprve nedávno. Připadá mi to jako včera… Oznámili mi, že můj bratr se již ve dveřích našeho domu nikdy neukáže, protože se přihodila strašná autonehoda.  
„Bille, nemůžeš se stále skrývat před světem. Seš zavřený v pokoji už více než tři měsíce. Já a Gordon o tebe máme strach.“ Do místnosti vstoupí máma, slzy jí stékají po tváři. Skloním hlavu a povzdechnu si. 
„Tom zemřel, potřebuju čas,“ hypnotizuju naši společnou fotku. Já a Tom, můj bratr-dvojče. Měl tak nádherný úsměv, díky kterému roztávalo mnoho srdcí, mé k nim patřilo. Před dvěma lety jsem mu vyznal lásku. Zprvu byl proti tomu, ale nakonec se objevil v mém pokoji a řekl mi ta prostá, a přeci tak nádherná dvě slova: „Miluji tě.“ Plakal jsem štěstím a pevně jsem jej objal, jako bych se bál, že mi zmizí. Teď už vím, že po právu. Simone mne vrátí zpět do reality. 
„Zítra bude pohřeb,“ oznámí a potichu zaklapne dveře. Zavřu oči a vzpomínám na chvíle, které jsme spolu trávili. Byli jsme tak šťastní, veselí. Netušili jsme, že se na naši rodinu valí taková pohroma, že u nás zavládne smutek z úmrtí. 

„Slib, že budeme navždy spolu, neopustíš mě. Zemřeme spolu, v objetí,“ žádal jsem ho.

„Samozřejmě, bráško,“ políbil mne něžně na rty. Přitulil jsem se k němu.

Nesplnil jsi slib. Proč? Stahuje se mi hrdlo a žalem nemohu dýchat. Lapám po dechu a vzlykám. Prosím Boha, aby vrátil ty časy. 

„Co řekneme našim? Jak budou reagovat, že jejich synové se do sebe zamilovali? Určitě nám to budou chtít rozmluvit,“ strachoval jsem se.

O mém vztahu s Tomem máma ani Gordon nevěděli. Vlastně jsme to neřekli nikomu, dokonce ani klukům ze skupiny. Měli jsme strach, že se nám vysmějí a kapela se rozpadne. To jsme nechtěli. Jsem si jist, že kdybychom jen maličko znali svou budoucnost… 
„Tome,“ zdá se mi, že jej vidím. Ale je to nemožné, nemůže být za oknem. Místnost, ve které bezmocně ležím na posteli, se nachází ve druhém patře. Musel by umět… létat? 
„Tome…“ Pomalu se zvednu a přejdu k oknu, které následně otevřu. 
„Jsem s tebou, neboj.“ Sladce se usměje. Oplatím mu úsměv a natáhnu k němu ruku, ve snaze se ho dotknout. Posmutní. 
„Nezkoušej to, stejně to nepůjde,“ přivře bolestně oči, zalesknou se mu v nich slzy. 
„Tome…“ Pořád vyslovuju jeho jméno. 
„Nedělej to. Nedopustím, aby se ti stalo to, co mně,“ zvýší hlas. Avšak já jej neposlouchám. Stoupnu si na parapet u okna a snažím se dostat co nejblíž k němu. 
„Bille,“ varuje mne. 
„Tome, miluji tě. Chci být s tebou, dovol mi to,“ pláču. 
„Ne, pomysli na mámu. Neber jí jejího teď už jediného syna. Zlomilo by jí to srdce. Přišel jsem se pouze rozloučit.“ Jeho hlas zní smutně, ale zároveň odhodlaně. 
„Dobře,“ pokývu hlavou, slezu z parapetu zpátky na pevnou zem. Tomův duch si oddechne. 
„Sbohem,“ sdělíme si najednou a v tu chvíli se Tom rozplyne. Vrátím se do postele a snažím se usnout… Nastává den pohřbu. Přišla spousta lidí, už přináší rakev. Neubráním se, nechci se ubránit slzám. Tolik se mi stýská. Možná si říkáte, proč se pohřeb koná tak pozdě po smrti. Já tomu také nerozumím, ale prostě to tak rodiče zařídili… 

„Baf!“ Pomalu se ke mně připlížil a vyděsil mě.

„Tohle mi nedělej!“ Okřiknu jej, ale začneme se smát a líbat. Hladí mě po celém těle, nezůstávám pozadu. Zanedlouho ležíme v posteli a oddáváme se vášni.

Moje poslední vzpomínka. Spouští rakev do země, když vtom… 
„Bille. Bille… Bille!“ Někdo se mnou cloumá. Rozmáchnu se rukama a dotyčného praštím. 
„Jauvajs. Uklidni se. Něco se ti zdálo,“ culí se na mne můj bráška. 
„Tome?“ Po tváři mi stékají slzy radosti. Byl to jen sen? 
„Copak?“ Pousměje se. Pevně jej obejmu. 
„Víš co?“ Zeptám se ho. Zavrtí hlavou a z tváře mu nemizí ten rošťácký úsměv. 
„Jdeme o nás říct ostatním,“ popadnu jej za ruku a společně vycházíme vstříc svému osudu, který nikdo nedokáže úplně změnit.