autor: B-kay
Opět další jednodílka z mé tvorby, opět nic výjimečného jen maličký nápad, touha vypsat se celou svou duší a smršť pocitů skrývající se za každým dalším slovem. Inspirována jejich paintballovým dobrodružstvím jsem se pustila do psaní, zda bude mít úspěch, to prozradí jen čas. Berte to jako zpříjemnění podzimního večera, zachumlejte se někam pod deku s šálkem horkého čaje a relaxujte :).
Přeji příjemné počtení!
Tomovo rozbolavělé tělo za zvuku tichého vrznutí přistálo na posteli. Zabořil obličej do polštáře, špičkou nosu přecházeje po jemné tkanině, na které i po několika hodinách nadále zůstávaly stopy její vůně. Zavřel oči a těžce si povzdechl. Něco s ním nebylo v pořádku a nebylo to v pořádku už hezky dlouhou dobu. Možná nikdy, pomyslel si sklíčeně přemýšleje nad tím, kdy se to všechno změnilo. Kdy se přestal cítit sám sebou a zejména z jakého důvodu. Otázek byly desítky a pořád přicházely další, odpověď však žádná, a to bylo pro mladého muže skutečně frustrující.
Chtěl se přetočit na záda a zírat do stropu tak dlouho, dokud pravda nepřijde sama. Možná bláhově doufal, že ji spatří napsanou na zdi nad hlavou a možná byl jen tolik zoufalý, že se jeho mysl začínala upínat k těm nejméně pravděpodobným cílům. A možná by stačilo svěřit se Billovi. Vždycky to tak přeci dělal, a krom toho i on měl před několika měsíci podobné období a překonal jej, možná mu bude umět pomoct. Možná mu právě on pomůže nalézt odpovědi na otázky, které mu posledních několik týdnů nedávaly spát.
Kousl se do jazyka a opatrně se převrátil na záda, očekávaje bolest, která se zjevila s dokonalou přesností, když se modřina po malé kulce otřela o měkkou matraci. Nikdy neměl paintball příliš v lásce, ale Bill jej miloval, byl to zřejmě jediný sport, ve kterém dokonce vynikal, pokud se střelba na fiktivní nepřátele dá nazvat sportem, a jelikož Tom musel už jen z povinnosti toho staršího milovat všechno, co miloval jeho mladší bráška, naučil se snášet i tuhle hru. Co se však snášet nenaučil, byly odporné bolestivé modřiny, které zůstávaly po střelbě a se kterými bude muset bojovat příštích několik dnů. I Bill měl několik ošklivých modřin. Na kameru by to sice nikdy nepřiznal, ale cestou domů Tomovi nadšeně špital o skvělém zážitku a tak nějak mu to vyklouzlo. Neměl strach, věděl, že Tom si to nechá jen pro sebe, ostatně jako všechna jeho tajemství, a Bill tak nadále udrží svou reputaci šikovného a neporazitelného střelce. Nikdy před nikým nemluvil o svých slabých stránkách, v očích ostatních se skutečně mohl zdát neotřesitelným, ale jen Tom mohl vědět o všech slabostech a zranitelných místech, o všem, co jeho bratra dokázalo dostat na kolena a právě tahle místa ochraňoval ze všeho nejvíce. Někdy to se svou starostlivostí přeháněl, sám si toho byl vědom, ale Bill se zdál s celým procesem jejich bratrské lásky naprosto spokojený, takže neměl důvod něco řešit.
V kapse ucítil jemnou vibraci. Už zase. Omluvil se jí, prosil ji, aby jej nechala chvíli samotného, aby mu dala prostor na přemýšlení, ale Ria něčeho takového zřejmě nebyla schopná. Nechtěl po ní přeci nic složitého. Toužil jen po jediném večeru, který stráví sám se svými myšlenkami. To mu ale nebylo dopřáno, protože vzápětí zaslechl jemné klepání na dveře a o pár vteřin později do místnosti nahlédla blonďatá hlava. Vlasy Billovi postávaly na všechny strany, krčil se za dveřmi v Tomově volném tričku a širokých kalhotách, které mu na bocích držely jen jakýmsi zázrakem. V šeru místnosti nedokázal rozeznat jeho obličej, ale věděl, že žádá o povolení vstoupit, což bylo na Billa nezvykle slušné. Tom se zhluboka nadechl, potlačil široký úsměv a rukou jej pozval dál. Bill byl vzápětí na jeho klíně, hlavou se tiskl do prohlubně Tomova krku a divokými vlasy jej šimral na tváři.
„Přišel jsem se pomazlit,“ vysvětloval, zatímco se snažil co nejvíce natisknout do Tomovy náruče. Ani to se neobešlo bez občasných povzdechů doprovázených bolestí domlácených těl. Nakonec se zdálo, že energický a kroutící se Bill konečně našel vhodnou pozici. Hlavou sklouzl na Tomův hrudník, zavřel oči a zaposlouchal se do klidného tempa Tomova srdce. Nesměle zvedl dlaň a přiložil ji k pulzujícímu místu. „Nevadí?“
„Na to se ptáš trochu pozdě, nemyslíš?“ Tom jej jemně pošimral na boku, a vzápětí mu do vlasů vložil hned několik láskyplných polibků.
Bill se pod tím projevem nehynoucí dvojčecí lásky spokojeně zakroutil, přitisknul se k jeho tělu ještě silněji a vydechl úlevou. Po celém dni stráveném v obležení kamer, fotografů a později šíleného tempa paintballové hry byl konečně spokojený a připravený vychutnat si zasloužený odpočinek.
Během takových okamžiků nikdy příliš nemluvili, protože slova nikdy nedokázala dostatečně vystihnout hloubku citu, který vůči tomu druhému chovali, tentokrát to však bylo poněkud jiné. Spánek pořád nepřicházel, v tichu místnosti se ozývaly přerývané nádechy a výdechy, oba hleděli před sebe v pochybách, jestli by přeci jen neměli promluvit. Bill se ozval jako první.
„Tomi?“ šeptl, hypnotizuje překrásný bílý měsíc za oknem.
„Hm?“
Starší z bratrů roztřeseně zalapal po dechu. Cítit tíhu Billova těla na tom svém bylo více než příjemné. Právě v těchhle chvílích měl pocit, že už si blíž nemohou být. Dech přizpůsobili stejné frekvenci, dokonce i jejich srdce tloukla téměř totožným tempem. Jindy by propleteni do sebe usnuli během pár minut, zejména když byli unaveni tak dlouhým dnem.
„Jsi v pořádku?“
Tom v jeho hlase zaznamenal starost. „Proč bych neměl být?“
„Všiml jsem si, že poslední dobou nějak… nejsi ve své kůži. A co je horší, dnes si toho všimli i ostatní. Ptali se mě na tebe a já nevěděl, co odpovědět.“ Bill se pomalu převalil na bok a zvedl hlavu. Jeho oči ve tmě vyhledaly Tomův úzkostný pohled. Nemusel nic říkat, to, co v něm našel, jej prozradilo. „Co se děje?“ zeptal se, jemně přecházeje ukazováčkem po bratrově čelisti.
Tom pokrčil rameny. Ani on nikdy neuměl mluvit o svých slabostech a o tom, co mu dělalo starost. Nechtěl před Billem vypadat slabý, on nesměl být slabý. Už od narození cítil povinnost bratra chránit před vším, co by mu mohlo nějakým způsobem ublížit, musel být silný za oba.
„Jsem jen unavený, to je všechno.“
Jemným úsměvem se snažil maskovat přicházející třes těla, ale Bill mu na to neskočil. Všiml si křečovitého stažení Tomových rysů ve tváři, i obav zakořeněných v samotné hloubce jeho očí, mnohem hlouběji, než mohl nahlédnout kdokoliv jiný. „Bylo toho hodně. Koncerty, rozhovory, setkání s fanoušky a dnes ten zatracený paintball. Necítím záda,“ dodal s tichým uchechtnutím, ale Billovi to stále nestačilo. Utápěl se v hloubce jeho očí, tolik ustaraný a vyděšený, očekávaje odpovědi, které mu Tom nebyl schopen poskytnout. Sám je neznal.
„Jsi si jistý, že je to jen únavou?“ Bill si podepřel hlavu loktem, takže si najednou byli mnohem blíž.
Tom beze slov vdechoval vůni bratrových vlasů i pozůstatky kvalitního parfému. Tak moc si přál, aby ulpěly na tkanině a smyly pozůstatky Riiny vůně, aby se vpily do přikrývek a byly tím jediným, co by jej doprovázelo ke spánku.
Už mu déle nemohl lhát. Přerušil oční kontakt, sklopil pohled a téměř neznatelně zakroutil hlavou.
Bill se zatajeným dechem čekal, zda se odhodlá svěřit se mu se vším, co jej trápí, ach, tolik doufal, že mu bude schopen pomoct, protože bolest a strach v Tomově pohledu byly něčím nevítaným, něčím, co jej bodalo přímo do srdce, chtěl, aby byly pryč.
„Někdy mám pocit,“ začal Tom váhavě a ještě o něco ztišil hlas, když jej Bill pobídl k odpovědi měkkým pohledem. Celým tělem mu projela zimnice. „Že je můj život jen velkou lží.“
Bill pozdvihl obočí a překvapeně zamrkal. Pootevřel ústa, ale nevyslovil jediné slovo. Tom řekl pravdu. Vyslovil krutou a bolestivou pravdu o pocitech, které sdíleli a se kterou se mu on sám nedokázal svěřit, když jej před pár měsíci trápily možná ty samé obavy, které nyní vháněly strach do Tomových očí.
„Proč si to myslíš?“ zeptal se, když znovu nabral dech.
Tom na něj hleděl zpod závoje dlouhých hustých řas a nutil jej cítit se tak zvláštně. Myslel si, že se z toho všeho dostal, že byl silný a zvládl to překonat, ale mýlil se. Bylo to zase tady. Jeho srdce tlouklo splašeným tempem, skutečnost, že byl Tomovi tolik blízko, a přesto to nestačilo, mu vháněla slzy do očí.
„To nevím.“ Rukou sklouzl níž a objal bratra kolem boků, kterému v místech doteku ztlumeným jen kusem tenké látky, naběhla husí kůže. „Prostě mám takový pocit. Něco není tak, jak by mělo být.“
„Myslíš něco s kapelou?“
Tom zakroutil hlavou.
„Něco s Riou?“
„Já nevím, Bille.“
„Nebo něco s námi? Udělal jsem snad něco? Nebo řekl něco, co se tě dotklo? Pokud ano, nemyslel jsem to tak a omlouvám se.“
Tom se v duchu pousmál. Zastavit jeho bratra ve chvíli, kdy měl plná ústa řečí, bylo mnohem těžší, než zastavit rozjetý vlak. Proto byla většina rozhovorů vedena právě jím, proto on zodpovídal většinu otázek a mlčel pouze ve chvílích, kdy to vyžadovala slušnost, nebo nenacházel slov. Ale Tomovi to nevadilo. Bill prostě byl takový a on jej měl rád se vším všudy. Nikdy si nepřál, aby byl jiný, sám by na něm nebyl schopen změnit nic, protože právě Billova energičnost, dětské projevy, záchvaty mluvení a noční touhy po mazlení byly tím, co jej dělalo Billem. Kdyby se to někdy změnilo, kdyby to někdy skutečně bylo jinak, byl by to jen varovný signál. Jako tehdy před pár měsíci.
„Nic jsi neřekl ani neudělal,“ řekl, když se konečně dostal ke slovu. Koutky úst zkroutil v drobném úsměvu. „Není to tvoje vina. Je to něco ve mně. Asi začínám bláznit.“
Bill se tlumeně zachichotal a nosem přejel přes Tomovu bradu. „Takhle nemluv.“ Zhluboka se nadechl a náhle ucítil stopy sladkého parfému. Těžce polkl a v duchu sám sebe přesvědčoval o tom, že takhle je to nejlepší, dokud je mezi nimi ona, dokud je jistou formou bariéry, nikdy nebude moct nahlédnout za ni. Nikdy v sobě nenalezne odvahu se k ní alespoň přiblížit, a to bylo dobře. Ano, rozhodně to tak bylo správné.
„Neměls mít dnes večer rande?“ zeptal se, přerušuje šílený tok svých myšlenek.
„Zrušil jsem ho. Potřeboval jsem být chvíli sám.“
„Mám raději odejít?“
Tom na něj pohlédl a usmál se a pro Billa to byl jasný signál, aby zůstal. Vždy to tak bylo. Když chtěl být jeden z nich sám, byla za tím tichá prosba – nechci nikoho vidět, ale ty můžeš zůstat, pokud chceš.
„Je dobře, že jsi dnes zůstal doma.“
„Oh, ano?“ Tom překvapeně pozvedl obočí a hravě Billa dloubl do boku.
„Jo,“ Bill plaše přikývl. „Udělal jsem totiž k večeři palačinky. A můj skromný názor je takový, že jsou jednoduše geniální.“
„Opravdu?“ Tom cítil, jak z něj pomalu opadá zvláštní úzkost, náhle dýchal volněji a z plných plic. Opatrně se převrátil na bok, takže měli tváře ve stejné úrovni. „Doufám, žes zase místo cukru nepoužil sůl.“
„To se stalo jenom jednou!“ bránil se okamžitě Bill, který se nemohl přestat usmívat při vzpomínce na to, jak kysele se Tom zatvářil, když se tehdy hladově zakousl do jeho veledíla. „A krom toho, nebylo to tak strašné.“
„Nebylo, protože ses jich ani nedotknul. Já tu věc málem spolknul, Bille!“
„Omluvil jsem se. Co víc jsem měl udělat?“
„Omluvil ses,“ souhlasil Tom s naoko vážnou tváří. „Až potom, co ses málem zadusil smíchy.“
„Vypadals legračně,“ pokračoval Bill v hájení svého chování. „A krom toho, tyhle palačinky jsou speciální!“
„Začínám mít strach,“ řekl Tom se smíchem a vesele se skrčil do klubíčka, aby se vyhnul Billovu hravému pohlavku.
Místo toho vystřelil vpřed, povalil Billa do přikrývek a sám se skláněl nad ním, šimraje každý centimetr kroutícího se těla pod ním. Zapomněl na modřiny po hře a chvíli si pohrával s myšlenkou, že se mu omluví, ale nezdálo se, že by ječícího Billa trápila nějaká bolest, a pokud ano, rozhodně to uměl dobře schovat. Převalovali se po posteli přesně, jako když byli malí kluci, v bláznivém zápolení zapomněli na bolest citlivých míst, ta ustupovala do pozadí s každým záchvatem smíchu, s každým dotekem, s každým pohledem do očí toho druhého. Sváděli spolu boj o to, kdo déle vydrží útoky obratných prstů toho druhého, Bill se smál na celý pokoj, ječel a kroutil se pod Tomem, ale ve své podstatě mu byl rovnocenným soupeřem.
Po několika minutách Tom přišpendlil Billovo tělo tím svým do měkké matrace, chytil mu ruce nad hlavou a odfoukl mu z tváře zbloudilý pramen světlých vlasů, zatímco se na něj seshora díval se spokojeným úšklebkem na rtech. Bill neochvějně zatahal zápěstími v Tomově pevném sevření, kroutil se pod jeho tělem a z posledních sil vyzvedl boky vzhůru ve snaze osvobodit se, čímž nevědomky přirazil proti Tomovu tělu. Ze rtů mu pronikl nečekaný, měsíci nastřádaný sten. Nedokázal tomu zabránit, ani kdyby chtěl, bylo to příliš rychlé, příliš silné, rozhodně silnější než on. A naneštěstí dostatečně hlasité, aby jej postřehl i Tom, který náhle zpozorněl.
Následoval stud a strach, slzy v Billových očích, zmatené krčení obočí a otevřená ústa, neschopná zformulovat dostatečnou omluvu pro něco tak špatného. Odvrátil pohled. Uměl si představit, jak se na něj Tom dívá. Bylo jen otázkou času, kdy mu plivne do tváře a odejde s tím, že už ho nechce nikdy vidět. Být na jeho místě, reagoval by přesně tak, protože Bill byl odporný. Odporný a zvrácený. Právě o všem rozhodl. Právě o něj přišel.
Málem spolknul vlastní jazyk, když se Tom pomalu položil na jeho třesoucí se tělo a jedním přesně mířeným pohybem přirazil proti Billovu klínu, nutíc tak Billa zatínat ruce v pěst, lapat po dechu, dostávat se do stavů, s nimiž bojoval celé měsíce. Zděšeně vyhledal Tomův pohled, ale Tom se na něj nedíval. Se skloněnou hlavou a zavřenýma očima přímo zuřivě tiskl čelist, opakovaně přirážeje proti Billovým bokům v mučivě pomalém tempu. Bill poplašeně hodil hlavou dozadu, zamrkal slzy v očích, ústa otevíraje v němém výkřiku, když se Tom svým klínem cíleně otřel o Billova třísla, nutící jej zapomenout na vše, co si předsevzal, nutící jej zapomenout na vše, zejména na pouto, kterým byli propleteni, příslib bratrské oddanosti, která se nad jejich hlavami vznášela celá léta, nebo náklonnosti, která nikdy neměla překročit dovolené hranice.
Bill zoufale stiskl víčka, omotal ruku kolem Tomových boků, jeho tělo začalo samo od sebe hladově přirážet proti Tomovu, jak sjednotili rytmus pohybujících se těl, který je měl přenést hluboce do pekel. Ne, pomyslel si Bill, jakmile Tom konečně opětoval jeho pohled a jejich oči se do sebe zapletly, tolik vyděšené a přesto s jasným cílem, dostanou se mnohem výš, možná společně dosáhnou až ke hvězdám a možná, jen možná bylo tohle všechno počátkem něčeho mnohem většího. Něčeho, co nemohli změnit, na co neměli dosah a nebylo v jejich moci bojovat s tím. Protože to něco vstoupilo do boje jako jasný vítěz.
Tom mělce přijal vzduch, který byl prosycen vůní Billa pohybujícího se proti jeho tělu. Sám v pravidelných intervalech narážel na tělo pod sebou, tváří se otíral o tu jeho, přičemž mu Bill tichounce sténal přímo do ucha. Bylo to neomalené a bláznivé, bylo to mnohem víc, než byli schopni snést. Srdce mu v hrudi tlouklo divokým tempem, pozůstatky Riiny vůně na povlečení byly dávno minulostí, všude kolem sebe cítil jenom Billa. Měl pocit, že jej někdo ve hře trefil do hlavy, že usnul, možná leží v kómatu někde v nemocnici, ale to, co se právě dělo, nemohlo být pravdou. Třásl se po celém těle, v uších mu hučelo, dalo by se říct, že se s ním v tu chvíli točil celý svět. Celé to netrvalo déle než dvě minuty, ale i během tak krátkého času stihlo všechno zapadnout na své místo a Tom věděl, že když se po odeznění uspokojení zadíval do očí svého bratra, byl jeho pohled jiný a už nikdy, nikdy, nemělo být nic takové jako předtím.
„Tomi,“ pípl Bill plačtivě, sotva lapaje po dechu. „Tomi, já se omlouvám. Tolik se ti omlouvám,“ mumlal Bill jako v horečce. Po tvářích mu stékaly veliké slzy, bolest a strach zhmotněné do podoby tekutých krystalů.
„Pššt.“ Tom mu něžně přejel ukazováčkem po třesoucích se rtech a sklonil tvář, aby jej mohl poprvé v životě políbit. Něžně se otřel o jeho rty, na krátkou chvíli je vsál mezi své a vzápětí opět vyhledal Billův pohled.
Právě tam, v bezedné hloubce hořké čokolády spatřil to, po čem tolik toužil. Nalezl odpovědi na veškeré otázky, dokonce i na ty, které se snad ze strachu neodvážil Billovi před několika měsíci položit. Bylo toho tolik, co v nich nalezl, tolik toho, co mu tak dlouho tajily a náhle mu zoufale chtěly povědět všechno. Tom nevěřícně zakroutil hlavou, opětovně se vpíjeje do chvějících se úst pod ním.
Miloval Billa celý svůj život. Celá ta léta, co prožili vedle sebe, tu byl jen pro něj ochoten odevzdat mu do rukou celé své srdce. Něžně se kousl do rtu, překrývaje zářivý úsměv, špičkou nosu pohladil Billovu čelist a otevřel náruč pro jeho drobné tělo, které se vzápětí omotalo kolem něj, tak krásně zapadající do jeho objetí.
Vánkem šelestícím se závěsy do pokoje pronikla mírumilovnost noci, ztlumila červeň ve tvářích a stínem zahalila silně se objímající těla dvou bratrů. Tom Billa něžně líbl do vlasů a nyní zcela klidný, ničím netížený, zavřel oči. Všechno bylo zase v pořádku. Konečně bylo všechno tak, jak mělo být.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 9
Krásně napsáno. Ani jsem si k tomu nemusel vařit ten čaj a zahřálo mě to. Moc pěkné.
Nádhera! Já si teda čaj uvařila, ale ještě jsem si ani nesrkla, jak jsem hltala povídku.
Nádherná povídka.
No teda neco tak prociteneho jsem dlouho necetla. Skvela prace
Další výborná práce, B-Kay! Já jednoduše vím, proč miluju všechny Tvoje povídky! ♥ Naprosto mě zahřála u srdce, vykouzlila mi úsměv na rtech a myslím, že se mi bude usínat hnedka lépe! 🙂
Tohle byla taková krásná jednohubka a já doufám, že by jich od Tebe mohlo být více! Díky za krásný zážitek! ♥
Taký nádherný nežný príbeh čistej lásky:) Ďakujem, že si ho stvorila♥♥♥
Krásná povídka 🙂 Moc ti za ni děkuju 🙂
Povídka opět nádherná. Krásně procítěná, protkaná čistou láskou těch dvou. Vůbec nechápu, jak to děláš, že jsou pocity z Tvých povídek tak intenzivní pro toho, kdo o skutečnostech v nich popsaných jen čte. Každou scénu, která se v díle objevuje a rozvíjí, jakobych živě viděla před sebou do detailu. Slova jsou zbytečná, nevím co bych víc dodala než prostě: Dokonalost! <3
ty budeš asi jediná autorka, u které mám vždycky problém s napsáním komentáře. 😀 nechápu to.. asi je to tím, že tvoje povídky ve mě dokážou vzbudit jen jeden jediný přenádherný pocit. pocit, který mi v nitru rozlévá příjemné, uspokojující teplo. tak to je. 🙂
Asi nikdy nedokazu presne popsat, jak se mi tahle povidka zalibila a proc. Je plna tolika emoci! Rozhodne prvni kategorie, co se kvality tyce. Opravdu bohata v jazyce a znovu, emoce emoce! Nadherne vystizene vsechny, i ty nejmensi detaily, je videt, ze to muselo stat spoustu energie, opravdu jsi do toho dala celou dusi, citim to:) Je to tak krasne uprimne… A ten vztah dvojcat mi prijde jako ten nejvic intimni, co muze byt, tesne pred tim, nez se polibi a preroste to jeste v lasku paru. Miluju to! Laska z toho fakt cisi, libi se mi presne ty okamziky, jak jsou popsane tesne pred tim "zlomem" – kdy se poprve polibi. Ach. B-Kay, jsi skvela autorka, pokracuj ve tvorbe!:)