autor: B-kay
Slibované pokračování jednodílky Breeze je konečně na světě. Tentokrát je psáno více méně z Billova pohledu, takže je pochopitelně plné zmatku, obav, rozporuplných myšlenek a nekonečných obvinění, ale ruku na srdce, v jeho situaci bychom reagovali určitě stejně. Z noci je den, temnota se proměnila ve světlo, a tím se všechno stalo mnohem opravdovějším. Doufám, že si dodatek k povídce alespoň trošku užijete. Nepsal se lehce, takže jsem poněkud nesvá a nevím, co očekávat. Každopádně přeji krásné počtení!
Bill v dlaních svíral nedotčený hrnek s kávou, která stihla vystydnout již před několika minutami a zaplavovala kuchyň lahodnou vůní. Obloha za okny pomalu měnila barvu; tmavé tóny se měnily v bledší, temnota byla přirozeným střídáním dne a noci nahrazena světlem, na obzoru byl vidět první mráček. Vycházelo slunce. Bill bez pohnutí, beze slov, dokonce i hlubšího nádechu hleděl na tu nádheru a přál si stát se její součástí. Rozplynout se v něco nadpozemského, stát se součástí nekonečna na nebi, splynout s oblaky nebo být paprskem slunce, na tom mu nezáleželo. Důležité by bylo jen to, že by díky tomu zmizel ze zemského povrchu, protože lidé jako on si nezasloužili kráčet po zemi a dýchat vzduch. Lidé, kteří se zamilovali do svého vlastního sourozence, se nesměli nazývat lidmi. Věděl to. Dobře to věděl a právě tenhle fakt a vzpomínky na včerejší noc, ulpělé v jeho mysli, neustále se opakující jako scény filmu, jej připravily o klidný spánek.
Hluboce si povzdechl a odložil hrníček na stůl hned vedle talíře s palačinkami, který zůstal rovněž nedotčený. Jak by mohl vůbec pomyslet na jídlo, když udělal něco tak ohavného? Ukazováčkem si promasíroval spánek, naklonil hlavu dopředu a čelem se opřel o okenní tabuli, doufaje, že mu její chlad dodá potřebnou energii, vytrhne jej z letargie uplynulých hodin a on bude konečně schopen přijít na to, co by měl Tomovi říct. Oči měl orámovány výraznými kruhy, matné světlo vycházejícího slunce zvýraznilo třpytivé cestičky po slzách, které mu jen před malou chvílí stékaly po tvářích. Cítil se příšerně.
Během svého života prožil hodně špatných dní, i samotná cesta za slávou byla trnitá, nepřinášela pouze zlaté ovoce, za tím vším pozlátkem, za slavným jménem a známou tváří se někdy ukrývalo až příliš zkažené nitro; jako kapela i každý osobně si prožili své, ale nikdy to nebylo tak hrozné, nikdy nebyl dopad na dno tak bolestivý, protože Bill nikdy na nic z toho nebyl sám.
Vždy měl po svém boku bratra, jeho hřejivou náruč, pochopení, pohled, v kterém uměl číst jen on a nikdo jiný, úsměv, který pro Billa odjakživa symbolizoval domov a bezpečí, něco teplého a hlubokého. Něco, co nemělo být nikdy narušeno. Tom byl člověkem, věrně kráčejícím po jeho boku, nezávisle na tom, kolik a jak vážných chyb Bill udělal, osobou, s níž sdílel veškerá tajemství. Všechna až na jedno. To jedno jediné, které již celé měsíce třímalo jeho ubohou duši, které jej nutilo uvěřit, že je postižen nemocí, zákeřnou, ošklivou nemocí, která si postupně, kousek po kousku podmaňovala jeho podvědomí. Rozpínala se jeho tělem jako divoká popínavá rostlina, čerpajíc životodárnou sílu z Billova strachu a odporu vůči sobě samému. A když dorostla do bodu, kdy se již déle nedokázal ovládat, kdy touha být v Tomově blízkosti překročila povolené meze a jeho představivost více nerozlišovala mezi tím, co bylo povoleno a tím, co bylo daleko za hranicí snesitelnosti, pochopil, že se stalo něco hodně vážného. Něco, co mohlo ohrozit jejich dokonalé bratrské souznění a proměnit Billa ve zvrhlíka. Přetrhnout pouto, narušit důvěru, vytvořit ze spřízněných duší cizince bez možnosti vrátit to všechno zpět.
Bill nešťastně zkřivil tvář, odtrhl pohled od probouzejícího se dne za oknem a přemýšlel nad tím, jestli si skutečně sbalil všechno potřebné. Ještě pořád váhal, zda by neměl odejít ještě před Tomovým probuzením, ale nakonec usoudil, že by to bylo vůči němu nefér. I kdyby teď měl Billa začít nenávidět a opovrhovat jím, zasloužil si vysvětlení, nemohl odejít bez jediného slova. Už takhle bylo jeho chování sobecké a zbabělé, sbalit se a utéct před problémem místo toho, aby si o tom společně promluvili… tohle neměl ve zvyku. Náhle se nepoznával. Možná byla celková proměna osobnosti jen další fází jeho prokleté nemoci. A tím, že se včera neovládl, vystavil stejnému riziku i Toma. Svého dokonalého bratra, který od narození dělal, co mu na očích viděl a tak bylo zcela přirozené, že se nechal strhnout tím šílenstvím, že udělal věci tak, aby byl Bill šťastný. Jenomže nebyl, na něco takového jako je štěstí nedokázal ani pomyslet. Výčitky a vina zaplnily veškerou prázdnotu jeho duše. Nezbylo místo pro nic dalšího.
Jeho tělo zachvátilo chvění, jakmile k němu z patra dolehlo tlumené šramocení, které mu napovědělo, že se bratr právě probudil a zjistil, že něco není v pořádku, protože nebylo obvyklé, aby se probouzel bez Billa přituleného k jeho boku, do včerejší noci ve vší počestnosti. Nemýlil se. Netrvalo ani půl minuty a na schodech zaslechl blížící se kroky a tiché ťapání psích tlapek. Jeho srdce se rozbušilo stejně divokým tempem, jako když jej včera Tom poprvé políbil. Nebyl si jistý, zda je připraven čelit realitě. Zhluboka se nadechl a těžce polkl, v rychlosti si protřel uplakanou tvář a prohrábl už tak dost chaotický účes. Najednou litoval svého rozhodnutí počkat na Tomovo probuzení. Kdyby odešel dřív, bylo by to možná zbabělé, ale jednoduché a jeho život byl v téhle chvíli natolik komplikovaný, že by opravdu uvítal, kdyby bylo pro změnu něco lehkého.
Do místnosti nejdříve vstoupil Pumba, se zvednutou hlavou čenichal známé vůn,ě a když konečně zavětřil Billa, vesele zakňučel a přiběhl si pro pohlazení.
„Ahoj miláčku, vyspal ses dobře?“ zeptal se šeptem, škrábaje jej na zádech. Při pohledu na veselého chlupáče zapomněl na své starosti a dovolil, aby mu na rty vystoupil drobný úsměv, který se vytratil, jen co do místnosti vstoupilo jeho dvojče s tichým popřáním dobrého rána a nevědomým úsměvem.
„Dobré ráno,“ odpověděl Bill roztřeseně.
„Jak ses vyspal?“ Tom působil naprosto uvolněně. Bill si dokonce nemohl, nevšimnout jeho náhlé změny. Zatímco byl posledních pár dní spíše mlčenlivý a uzavřený sám do sebe, působil nyní tak spokojeně, jako už dlouho ne. Vlasy měl stažené do neuhlazeného culíku, několik tmavých pramínků mu spadalo do tváře a zakrývalo pohled rozzářených očí.
„J-já…“ Bill nevěděl, jak reagovat. S takovým uvítáním opravdu nepočítal. Byl připraven na nejhorší, v hlavě si přehrával tisíce různých scénářů, tisíce způsobů, jak jej Tom vyhodí z domu, na tohle připraven opravdu nebyl.
„Fajn,“ odpověděl nakonec, sleduje Toma, který se zívaje přesunul ke kuchyňské lince a vzal si kávu, kterou pro něj Bill připravil. Na rozdíl od něj ji pil ledovou a bylo zvykem, že když se Billovi náhodou podařilo vstát dřív, udělal kávu, aby na Toma počkala přesně taková, jak ji měl rád. „A co ty?“
„Skvěle.“ Tom se usadil naproti němu a přelétl Billův obličej plachým pohledem předtím, než sklonil tvář pokrytou ruměncem a zadíval se jinam.
„To je… dobře,“ řekl Bill sám pro sebe potěšen tím, že si Tom zatím nevšiml jeho zdrceného pohledu, ale možná to bylo jen tím, že na něj sotva pohlédl.
Po celou dobu, co seděl naproti němu, sledoval obsah svého hrnku a z neznámých důvodů se usmíval. Bill se přistihl, jak zírá na ty překrásné plné rty a bylo mnohem těžší odolávat nutkání políbit jej, protože nyní přesně věděl, jak chutnají. Díky včerejší noci se ujistil v tom, že jsou skutečně tak jemné, jak vypadají. Vybavil si jejich chuť a pocit, když je cítil na těch svých, vybavil si, jak se chvěly a jak důkladně laskaly jeho rty, jak nádherné bylo prožít svůj sen.
„Tome, myslím, že bychom si měli promluvit,“ navrhl váhavě.
Tom k němu zvedl rozzářený pohled a věnoval mu další plachý úsměv. „Můžeš začít.“
Bill překvapeně zamrkal. „J-já… myslel jsem, že budeš chtít začít ty. Myslel jsem, že,“ zasekl se a sklonil hlavu. „Myslel jsem, že na mě budeš křičet, že budeš chtít, abych odešel.“
Tentokrát překvapeně zamrkal Tom. S pozdvihnutým obočím se natáhl přes stůl, dotkl se Billovy tváře a zvedl ji k té své. Úsměv zmizel, nahrazen vážností vzniklé situace, avšak něha v hloubce jeho očí byla pořád patrná.
„Proč bych to měl udělat?“
Bill uhnul tváří. „Ty dobře víš proč. Nemám sílu o tom mluvit.“
„Chtěl sis promluvit,“ reagoval Tom na náhlou změnu Billova chování. „Co se stalo?“
„To ano,“ přikývl Bill. „Ale ne o včerejší noci. Chtěl jsem si promluvit o tom, co uděláme. J-já… sbalil jsem si věci, můžu odejít okamžitě, pokud to tak budeš chtít. Kufry mám ve svém pokoji, asi mi chvíli potrvá, než si je snesu k autu a taky než si v rychlosti najdu nějaké bydlení, ale slibuji, že o mně pak delší dobu neuslyšíš. Nechám tě na pokoji, nebudu ti už více otravovat život.“
Tomovo obočí nyní vystřelilo vzhůru. Byl zcela šokován. Znal svého bratra, věděl, jak impulzivní uměl být, zejména když neměl věci pod kontrolou, když se okolnosti nevyvíjely tak, jak by si přál, ale něco takového od něj nečekal. Nevěřil, že by byl někdy ve svém životě schopen jen pomyslet na odchod, natož postavit jej před hotovou věc.
„Bille, o čem to proboha mluvíš?“
Byl si vědom toho, že je Bill uprostřed jednoho ze záchvatů úzkosti a že bude v téhle chvíli hodně těžké přimět jej k rozumu, ale nehodlal více poslouchat o sbalených kufrech a o stěhování. Jen pomyšlení na něco takového mu lámalo srdce vejpůl.
Pohotově vstal, naklonil se přes stůl a dřív, než stačil Bill jakkoliv zareagovat, přitáhl si jej za týl ke své tváři a zastavil proud nesmyslných slov dlouhým polibkem. Postřehl, jak Bill do polibku zasténal a vzápětí se od něj začal odsouvat, ale čím víc se snažil vykroutit z Tomova sevření, čím více unikal jeho ústům, tím naléhavěji jej Tom líbal. Odsunul se od něj jen kvůli potřebě kyslíku, i tak však zůstával v blízkosti jeho obličeje, dýchal mu na rty, čelem se opíraje o to jeho.
Bill se zavřenýma očima a rty ve stejné poloze, v jaké je Tom zanechal, silně lapal po dechu a třásl se. Najednou byl na nohou, jeho dlaně v sevření těch Tomových, společně kráčeli neznámo kam, ale jemu na ničem nezáleželo. Nic nebylo důležité, nic, dokud Tom udával směr jeho kroků a stál po jeho boku, všechno ostatní bylo zanedbatelné.
Společně vstoupili do Billova pokoje, kde Bill okamžitě sklonil hlavu. Nesnesl by pohled na Toma bezradně hledícího na hromadu sbalených kufrů.
„Myslel jsem, žes jenom žertoval,“ řekl s náznakem bolesti v hlase.
Bill na něj nedokázal pohlédnout. Tíha výčitek usedlých na jeho ramenou byla náhle nesnesitelná. Přesunul se k posteli a se skloněnou hlavou tiše promluvil.
„Jsem nemocný, Tome,“ pípl, aniž by zvedal oči k dvojčeti, najednou klečícímu naproti němu. „Trvalo mi dlouho, než jsem si to uvědomil a ještě déle, než jsem si to přiznal.“
„O čem to mluvíš, Bille?“
„Jsem opravdu vážně nemocný. Odporně nemocný a musím odejít dřív, než tě nakazím stejnou nemocí. J-já… umím se ovládat, někdy více někdy méně, ale umím, takže nemusíš mít strach, že bych tě začal obtěžovat.“
„To co jsem udělal včera, bylo odporné. Já jsem odporný, copak to nevidíš?“
„Bille,“ Tom k sobě násilím zvedl bratrovu tvář. „O čem to pořád mluvíš? O jaké nemoci?“
„Vím o tom už několik měsíců. Ale možná je to ve mně už déle,“ vydechl a přelétl Tomův zmatený obličej sklíčeným pohledem. Bylo tak těžké o tom mluvit, tak těžké dostat ze sebe to, co se před ním tak úpěnlivě snažil utajit. Vzápětí si zděšeně překryl ústa rukou a tlumeně zakňučel. „Bože, co když jsem se s tím už narodil? Co když to bylo ve mně od narození a teprve teď se to začalo projevovat?“
„Mluvíš o tom, co se stalo včera?“ zeptal se Tom jemně a hladil Billa po vlasech.
Bill stiskl rty a zavrtěl hlavou. Do očí mu vystoupily slzy. „Mluvím o tom, co cítím. O tom, co cítím už delší dobu a to, co se stalo včera, bylo důsledkem všech těch pocitů.“
„Tak mi to řekni.“
„Nemůžu.“
„Řekni to,“ šeptl Tom. Ve stavu největšího zoufalství se narovnal, přitiskl Billovu tvář proti své, bezmocně vdechuje jeho vůni. „Řekni to,“ šepot se proměnil v prošení. Tom špičkou nosu přejížděl přes ten Billův, pootevřenými rty hladil sněhovou pokožku, která se pod jeho doteky napínala a chvěla jako struny jeho milované kytary.
Chtěl, aby Bill vyslovil ta slova. Aby protnula ticho místnosti a rozvibrovala okolní vzduch. Aby se vpila do uší obou, aby se impulz proměnil ve stopu usazující se v srdcích obou. Obdivoval Billovu sílu a odhodlání. Jeho mladší bratr, jeho křehčí a nádhernější já s tím dovedlo bojovat tak dlouhou dobu, zatímco on, on s tím nedokázal soupeřit ani pár hodin. Bylo to tak silné a intenzivní, tak neočekávané a zvláštní, že jej to pohltilo jako lavina a on z Billa nedokázal spustit zamilovaný pohled.
„Řekni to, prosím,“ zasténal mu na rty.
„Miluju tě,“ znenadání proniklo z Billových stisknutých úst a bylo to jako pohlazení. Jako doušek vody pro člověka, který celé měsíce trpěl žízní, žíznil po vyslovení těch slov, a když to konečně udělal, byl volný. Otevřel oči, zahleděl se do těch bratrových. Náhle to bylo tak snadné. „Miluju tě. Miluju tě, miluju,“ šeptal a vzápětí spojil jejich rty.
Byl si jistý, že někde ve svých vyznáních zaznělo i Tomovo. Nevěděl, co bude dál, co přinese budoucnost. Nevěděl dokonce ani to, co se mělo stát, když přeruší polibek a společně pohlédnou do reality všedních dnů. Zahaleni rouškou tmy si dovolili všechno. Ve tmě se vytrácely hranice i pravidla, to světlo to udělalo všechno mnohem těžším.
Bill přerušil polibek a nechal se bratrem silně obejmout. Hlavou se opřel o Tomovu klíční kost, přitiskl se k jeho hřejivému tělu a pohlédl směrem k oknu. Obloha byla jasná a zářivá díky slunci pronikajícímu do pokoje skrz bledé závěsy.
Svitl nový den.
Závěrem povídky bych si dovolila takový maličký průzkum. Už nad tím přemýšlím delší dobu a byla jsem opravdu zvědavá na váš názor, proto to nechci déle odkládat a vrhnu se do toho po hlavě.
Už mě znáte pěkných pár let, styl mého psaní prošel během tohohle období možná značnou proměnou, přesto jste však u mě zvyklí na jistý standard. Na dobré konce, milující dvojčata, postavy, v nichž se zrcadlí veškeré mé pocity i vlastnosti a byla jsem zvědavá, jestli z toho nezačínáte být unaveni. Možná jste unaveni tím, že víte, co ode mě očekávat, možná byste přijali nějaký zvrat, malou změnu, která by všechno udělala trochu jiné. Na twincest blogu jsou desítky autorek, desítky různých stylů a preferovaných žánrů, jsou tam drsnější i napínavější povídky, povídky, které končí hezky i takové, které vás dojmou k slzám, povídky, kde dvojčata neumíte vystát, a přesto vás nutí číst dál.
Cítila jsem vůči své tvorbě jistou pochybnost, ale nebyla jsem si jistá, jestli by byla proměna tím pravým. Proto jsem zvědavá na váš názor. Nejsem zvyklá nad něčím takovým přemýšlet, má fantazie a představivost jsou nastaveny na jistou úroveň, snažím se tvořit jen to, co ve mně probouzí hezké pocity, co mi našeptává, že tohle je to pravé. Mé povídky jsou většinou odrazem mé duše a vnitřních pocitů, ale ráda si nechám poradit. Proto se nestyďte napsat svůj názor, slibuji, že je všechny pečlivě prozkoumám a vezmu na vědomí a uvidíme, co v budoucnu vznikne sloučením mých a vašich představ 🙂
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8
Hezké pokračování. 🙂 Ne, nadarmo se říká, že lidé mi měli mezi sebou mluvit. A co se týče tvé tvorby… Mám ráda tvé povídky i tvůj styl psaní. Tvá poslední rozepsaná povídka je jednou z nejlepších jakou jsem četla. Je pravda, že ráda čtu různé styly…u twincestu mám ráda povídky, kdy je mezi kluky žhavný, podrobně a dobře popsaný sex, tak jako píše Haylzee…ale na druhou stranu mám různá období, kdy mě baví různé povídky…jeden čas se mi líbila i możnost, že Bill otěhotní, nevadí mi násilí…a nejraději mám dobré konce. Ráda čtu povídky, které napsala Muckátko, ale mám ráda i styl, který si k předkladu vybírá Zuzu…ale na druhou stranu si myslím, že by jsi se měla při psaní držet toho, co cítíš ve svém srdci. Jak už jsem napsala, myslím si, že jsi skvělá autorka, i když je pravda, že v některých tvých povídkách najdeme nejdnoduší děj, převýdatelný děj a konec, ale nemyslím si, že je to na škodu a vůbec mi to i tvých výtvorů nevadí. Myslím si, že dokážeš zaujmout čímkoliv pro co se rozhodneš, že o tom budeš psát. Ale dobrá povídka vychází z tvého srdce, sama poznáš jestli to stojí za to, aby to někdo četl…nikdy své čtenáře nezklameš…už jenom, že píšeš pro někoho…já třeba tu odvahu nemám, i když ráda píši…a proto byses neměla nutit do tématu, který byse líbíl nám čtenářům, ale tobě byse psal velmi zle…hledej inspiraci, ať máš štěstí. 🙂
Píšeš úžasně, tahle povídka je dokonalá. Taky si myslím že by ses neměla nutit do ničeho co ti nesedí. Tvoje povídky jsou jedny z nejlepších a já často cítím že se mě dotknou někde hluboko uvnitř. Tak nějak pohladí duši. Ani vteřinu o sobě nepochybuj, protože k tomu není důvod.
Píšeš krásne, mrzelo by ma, keby si zmenila tan nežný a láskyplný štýl. Tvoje poviedky prežívam, väčšinu ostatných čítam. K Tvojim som sa ku všetkým vrátila už niekoľko krát a aj táto nebude výnimka. Nedokážem si užívať príbeh, kde sa Tom a Bill nemajú radi a ubližujú si, alebo sa na dlhú dobu opustia bez toho aby si vysvetlili, čo cítia. Vieme, aký majú vzťah a tvrdia, že si hovoria všetko, cítia pocity toho druhého, a Ty ich píšeš práve tak ako sa oni prezentujú a aj preto Tvoje príbehy milujem.
Nic neřeš píšeš srdcem a to je důležité.
kde začít, protože tohle bude fakt liebesbrief… a přitom to Karin přede mnou shrnula v osmi naprosto vystihujících slovech… 😀 😀
prvně opět smeknu před tímto pokračováním. dokázala bych žít i bez toho, aniž by vůbec nějaké pokračování Breeze bylo. ale myslím, že ty sama jsi měla určitou potřebu pokračování sepsat, dát povídce happyend… jasný, hřejivý, usměvavý… jako východ slunce. 🙂
a tím můžu volně navázat na ten tvůj dotaz. už jsem nad tím vším vlastně uvažovala před pár minutami, když jsem měla veliký problém sepsat nějaký komentář k Breeze. upřímně, je pro mě hrozně těžké ti něco takového sepisovat, vzhledem k tomu, že se absolutně neznáme a já četla jen zlomek tvých příběhů… nejvíc si osobně užívám povídek, které mou duši pořádně drásají, ve kterých se během čtení mění pocity čtenáře jak na běžícím pásu, kdy se v jednu chvíli směju, třeštím oči šokem, zaháním motýlky v bříšku a pláču nad tragickým osudem, který postavy provází. takových povídek je ale velmi málo, možná na deseti prstech bych se jich dopočítala. dokážou mě rozervat, dostat mě na úplné dno, abych se na konci, po celé strastiplné cestě, cítila opět jako znovuzrozená. ano, takovéhle povídky v prvé řadě vyhledávám já… JENŽE! pak jsi tu ty, asi momentálně snad jediná autorka, která svým psaním působí jako balzám na mé psychicky labilní nitro. 🙂
B-Kay, jak jen můžeš pochybovat o svém psaní..? tohle u tebe nikdy nepochopím. už v úvodu tohohle pokračování jsi psala, že jsi z toho nějaká nesvá. nerozumím proč… vždycky maximálně ocením, když se autor v komentáři podělí o pocity, které ho při psaní provázely. ale u tebe spíš cítím, že tvé negativní pocity souvisí se stylem sepsaného dílu než s vývojem povídkových událostí. tak snad tě to, co píšu, už alespoň trochu ujistí v kramflecích. pokud jsou tvé povídky "většinou odrazem tvé duše a vnitřních pocitů", jsou prakticky tvou osobní zpovědí, zrcadlením…pak věřím tomu, že žádný čtenář by si nedovolil tě za "styl" tvého psaní jakkoliv odsuzovat, případně tě nutit do jeho změny. pokud má nějaká změna nastat, příjde časem, příjde sama a příjde pěkně zvolna. každý autor se vyvíjí. ten, který chce psát dál, musí být té přirozené změně otevřen, ať chce a nebo ne. takže nic neřeš, piš srdcem dál, to je důležité. 😉 takže asi tak.
Souhlasím se vším, co bylo shora sepsáno, nám čtenářům tvůj styl vyhovuje, ale řeknu to i trochu jinak. Pokud máš pocit, že tvému psaní něco chybí a TY sama bys chtěla změnu, směle do toho!
Ale!!! Nevrhej se do ničeho, co ti nesedí, protože pak by ses u toho strašně trápila a výsledek by tě rozhodně neuspokojil. Mohlo by tě to odradit od další tvorby.
Změna se nedá vynutit, musí vyjít z tebe, zcela přirozeně, takže všechno tohle polemizování je vlastně naprosto k ničemu. 😀
Ja osobne veľmi nesledujem, kto je autorom poviedky a aký má štýl. Začnem čítať a buď sa mi to páči, alebo nie. Nemám rada príbehy, kde sú chlapci arogantný, kde sú ich životy rozdelené a každý si žije ten svoj úplne sám či s niekým iným. Nemám rada tretie osoby a ani príliš brutálne veci. Často sa stane, že autor má dobrý štýl, ale príbeh je mimo toho, čo by sa mi páčilo. Ale teba si pamätám. A vieš čo? Rozhodne nič nemeň! Netvrdím, že skáčem od nadšenia po strop pri každej tvojej poviedke, ale tiež si myslím, že ak by si mala písať niečo, čo ti nie je blízke, nebola by si to ty a to by nebolo dobré. Ja osobne nikdy nevymýšľam svoje príbehy, len ich píšem tak, ako mi ich moje postavy rozprávajú. Keď som mala písať o niečom, čo som si nevymyslela ja, nešlo mi to a trvalo mi to dlho. Pokiaľ to nie je tvoj príbeh, vychádzajúci z tvojho vnútra, nie je to ono. Prosto len píš. Veľa šťastia.
Výborná povídka, jsi talentovaná a lepší blog jsem asi nečetla 🙂
Pokračování k Breeze je prostě opět perfektní! 🙂 Dostala jsem od toho všechno, co jsem očekávala: trochu smutku a bolesti, hodně lásky a porozumění, dvojčecí pouto, které je jednoduše k nepřervání,…
A k tomu Tvému průzkumu: Vůbec nechápu, jak můžeš o sobě tak pochybovat. Tvoje povídky jsou dokonalost sama. Dlouho jsem hledala autorku jako jsi Ty… S povídkami psanými romantickou a něžnou lyrikou, s milujícími se dvojčaty a hlavně s dobrými konci. Proto Ti řeknu jen tohle: Něco nového zkus jedině, pokud to Ty sama chceš, ne kvůli čtenářům. <3
Nádherné pokračování, B-Kay! V jednu chvíli jsem maličko trpěla, protože jsem měla strach, co se stane, ale naštěstí všechno dobře dopadlo. Bylo mi líto Billa, jak si sbalil věci a chtěl odejít, protože měl ze svých pocitů strach a hlavně měl strach z toho, že bude pro Toma odporný. Naprosto ale jeho myšlenkám rozumím, protože věřím, že zamilovat se do dvojčete je zvláštní a ze začáku děsivé. Každopádně věřím, že Tom Billovi ukáže, že je to ta nejkrásnější a nejčistší láska, jaká kdy existuje! 🙂
A k Tvým povídkám. Asi bych se ani nemusela rozepisovat, protože již za mě bylo všechno napsáno výše, ale stejně mi to nedá. Patříš k mým nejmilovanějším autorkám, takže si rozhodně zasloužíš můj názor ať se už opakuje nebo ne.
Myslím, že za ta léta, co čtu Tvé povídky sis i sama mohla všimnout, jak moc zbožňuji Tvé povídky! ♥ Bez vyjímky! Mohla bych je číst stále dokola a i když znám některé už téměř nazpaměť, nevadí mi to, protože zbožňuju všechno, co napíšeš. Máš svůj vlastní, osobitý styl psaní, který mi neuvěřitelně vyhovuje. Jsi v psaní jediná svého druhu, protože ačkoli mám ráda dost autorek, ani jedna nemá tak něžný styl psaní jako Ty. Každá Tvá povídka mě dokáže pohladit na srdci a vyvolat ve mně ty nejkrásnější pocity. Netuším, jak to děláš, ale ani jedna věta v povídce nevyjde nazmar, všechno má svůj účel a i z té nejobyčejnější věty čiší, s jakou láskou jsi ji psala. Jak již bylo psáno, jde vidět, že píšeš přímo od srdce a že to je všechno z Tvého nitra. ♥ Neumím slovy ani popsat, jak se těším na každý díl Tvých povídek a jak se těším na každé nové povídky. Do toho všeho jsem ještě velký milovních happy endů, protože zastávám názor, že v životě je toho špatného až moc, tak proč trápit kluky v povídce? Jasně, přečtu si i srdce drásající povídky, ale více upřednostňuji ty, které mě potěší, zasměju se u nich a mám díky nim motýlky v břiše i já. Čert vem to, že vždycky někde ve skrytu duše vím, že to dopadne dobře. Vůbec mi nevadí, že v Tvých povídkách není nenávist mezi kluky a že je nikdy nenecháš se trápit dloho. Naopak, já jsem za to neuvěřtelně ráda! ♥
Ovšem pokud se sama rozhodneš, že chceš zkusit něco jiného, nového, jdi do toho! Pokud to tak cítíš, zkus to! Třeba to ani nakonec Tobě nebude vyhovovat a uvědomíš si, že kluky nemůžeš nijak trápit. 😉 Mně osobně ale Tvoje povídky nikdy nepřestaly nudit a myslím, že ani nikdy nezačnou. Naopak musím říct, že mám pocit, že každá Tvoje nová povídka je lepší a lepší a nemůžu se ubránit pocitu, že se zlepšuješ s každou povídkou! Tím ale nechci říct, že by ty starší byly špatné. Vůbec nejsou, protože i k těm nejstarším se stále ráda vracím!
Děkuji, že pro nás píšeš! ♥♥♥
Opravdu moc děkuji za to, že jste se zapojily do mého maličkého průzkumu, vaše odpovědi byly vskutku inspirující a mnohokrát příjemně zahřály u srdce. Vážim si vašich názorů a jsem opravdu ráda, že ve mě a v mé povídky tolik věříte. Ještě jednou děkuji!
A speciálně tobě Mischulko♥ Tvůj komentář byl jedním slovem dechberoucí a vyvolal ve mně hotovou lavinu krásných pocitů. Děkuji 🙂