autor: Bitter
Čik děcka, tágže sadistická Bitter se hlásí s další powídkou, ale bacha! Žádnej twincest, ale slash, konkrétně Bill x Andreas. A ani sadismu tam zas tak nejní… ten si šetřim na něco jinýho… XDD
Nějak mně bylo toho chudáčka blonďáčka líto, že z něj všude dělám takowýho hajzlíka a tohle je wlastně takej rewanž, aby si taky něco chudák užil XD A užije si, to mi wěřte… Takže nakonec tam ten sadismus krapet přewládá, no… Znáte mě.
No nic, tak kdo nemá nic proti tomudle pairingu, tak si to snad přečte, a kdo tohle nemusí, tak ať to radši nechá bejt, ju.
Hezký počtení, Waše Bitter :-*
(kurzívou je minulost, normálně přítomnost)
Každý song, který jsem kdy napsal, v sobě měl kus ze mě, kus mého života…
Můj život a songy jdou ruku v ruce a stejně jako každý koncert nějakým začíná a nějakým končí… i tenhle příběh začíná a končí songem…
Gegen meinen Willen
„Ahoj… vy se sem stěhujete?“ Drcnul blonďatý chlapeček do malého černovláska, který ho hned nedůvěřivě sjel pohledem.
,,Jo.“ Pípnul umíněně a založil ruce na prsou.
,,Tak to budeme sousedi… já jsem Andreas.“ Výskl ten klučina nadšeně a natahoval k černovláskovi ruku.
„Bill…“ Píplo to černovlasý kuře a stisklo nabídnutou packu.
Tímto pro mě začal nový život, máma se rozvedla a my se přestěhovali a poznali jeho… uplynulo pár měsíců a přišla škola a s ní další song…
Freunde bleiben
„Ahoj, kde jsi se loudal? Už tu na tebe čekám jak dlouho… Autobus už čeká na zastávce.“ Usměje se blonďatý mladík na svého kamaráda, a ten jen výmluvně pokrčí rameny a malinko se začervená.
„No on Tom…“
„Jasně, je nemocnej a ty abys mu sloužil, viď.“ Uculí se znova a plácne ho po rameni. Je mu nadmíru jasné, že Tom není příčina jeho zdržení, ale přece ho nebude nutit k tomu, aby se mu přiznal, že si musel přečesávat jeho manga účes, protože si ho pocuchal, když si převlíkal tričko.
„Jo.“ Potvrdil mu Bill a pokýval hlavou. Nastoupili do autobusu a jen co z něj vystoupili před školou, okamžitě se na ně strhla všechna pozornost Billových spolužáků.
Každý začal živě prodiskutovávat toho divnýho kluka, co vypadá jako holka, ale nahlas si netroufli říct nic, když s ním byl Andreas, který chodil o dva roky vejš, však oni si počkají, až bude Bill sám a bez dozoru.
…
,,Hele, Kaulitz! Vole, dej mi dvacet euro!“ Ozvalo se od radiátoru, kde seděl Martin s partou, sotva si Billa všimli.
,,Nemám.“ Odsekl Bill a ukládal si věci do skříňky.
„Ale nekecej a naval prachy… Dyť jsi teď hvězda, tak mi neříkej, že nic nemáš.“ Uchichtl se, popošel až k němu a přibouchl mu skříňku.
,,Nech mě bejt, já fakt nic nemám.“ Zaúpěl Bill, ale to už se Martin sápal po jeho batohu a vysypal ho na podlahu.
„No jo… nic…“ Ohodnotil a naštvaně rozdupnul Billův mobil a kopnul do kosmetický tašky.
„Koukej se zejtra polepšit, hvězdo.“ Sykl mu do tváře a chtěl říct ještě něco, ale najednou ho zezadu někdo chytil za vlasy a přirazil na skříňku.
,,Takže tobě to nestačilo vysvětlit?“
,,A hele… Kloss, bodyguard našeho buzíka.“ Uchichtl se Martin a do Andrease strčil. Andreas se už napřahoval, ale Bill ho zadržel.
,,Any, ne… nestojí ti za průser…“ Špitl a Andreas se na něj malinko usmál.
„Jo tak hvězda si pískne a Aný poslouchá… ty hele, Klossi, neděláš mu náhodou i děvku?“ Uchichtl se Martin a Andreas ve vteřině vystartoval, nedbaje Billa, který se ho snažil zadržet.
Takhle bych teď mohl pokračovat donekonečna, ale jen tyhle okamžiky, songy mého života, jsou pro tenhle příběh důležité, jsou něco jako prolog, protože ve skutečnosti tenhle příběh začíná daleko, daleko později.
Vlastně začíná, dalo by se říct koncem… songem, kterým bych se měl loučit…
Der letzte tag
Bill za sebou vztekle praštil dveřma a Tom mohl slyšet jen prudkou hádku, která nastala mezi ním a mobilem, respektive Davidem. Když nastalo konečně ticho a Bill se vrátil, vzal noviny, které před chvilkou přečetl a nenávistně se díval na stránku o sobě.
Jeho pohled se pomalu měnil. Počáteční zlost byla pryč, zůstalo jen čistý zoufalství. S povzdechem si sednul na gauč a noviny roztrhal. Kousky papíru rozhodil za sebe a znova vyčerpaně vydechl.
,,Kdyby všechno šlo tak snadno…“
Tom si sedl vedle něj a Bill mu položil hlavu na rameno. Přitáhnul si ho blíž a objal ho. Takhle to teď vypadalo hodně často. Bill už se pomalu z věčného napadání ze strany novinářů hroutil a David s tím taky nic nedělal. Nikoho nezajímalo, jak se cítí on, nikdo se neptal na jeho názor.
,,Já už na to nemám.“ Povzdychl si a zakroutil hlavou.
,,Ale jdi… to zvládneš…“
,,Tobě se to řekne, o tobě nic takovýho nepíšou.“ Škubnul sebou. Přemáhal se, aby nebrečel.
,,Bille, všichni vědí, že to není pravda…“ Tom se ho snažil alespoň trochu povzbudit, jaké bylo ale jeho překvapení z odpovědi.
,,Ale ona to možná pravda je…“ Bill vstal a začal přešlapovat po pokoji. Tolik se o tom diskutovalo, že o tom začal sám přemýšlet a s hrůzou si uvědomil pravdu.
,,Nechci, aby to byla pravda… já… já už ani sám nevím, co chci.“
,,Bille, i kdyby to pravda byla, tak na tom není nic špatnýho. Já se na tebe nezačnu dívat skrz prsty jenom proto, že seš na kluky, a kluci taky ne.“
,,To nemůžeš vědět…“
,,Bille, tohle není konec světa.“
,,Já vím.“ Špitl Bill a tiše popotáhl.
,,Tak neřvi.“ Napomenul ho Tom, ale oba věděli, že to nemyslel zle.
,,Jenže já… ať už mi daj pokoj! Jak mám vědět, co jsem a co ne, když z každý strany slyším něco jinýho.“ Tom chtěl ještě něco říct, ale znemožnilo mu to zaklepání na dveře.
,,Dále.“ Ozvali se oba jak na povel a do místnosti nakoukl Andreas, nejlepší kamarád dvojčat, který je s nima na turné.
,,Neruším?“ Zeptal se trochu nejistě, když zaregistroval krapet rozladěnýho Billa, a stejně nejistě vstoupil do pokoje.
,,Ne, co potřebuješ?“
,,No… překecal jsem Géčka a jdem do města, tak jestli půjdete s námi…“ Vysoukal ze sebe a zvlášť zvláštně se usmál na Billa, ten jen zrudl a zadíval se do země.
,,Jo… jen se upravím…“Broukl tiše a se sklopenou hlavou odkráčel kolem Andrease do koupelny.
………..
,,Okej, takže teoreticky maj pravdu, ale co teď?“ Zeptal se Bill Toma, hned jak se vrátili z města. Tom si jen povzdychl a odložil, no spíš odhodil, na křeslo mikinu a kšiltku.
,,Začni chodit s Andreasem.“ Odvětil mu jednoduše, a Bill málem spadl na zem.
,,Co?“
,,Chceš to písemně?“ Tom nadzdvihl obočí, a už se natahoval po bloku, který měl Bill na stole.
,,Ne.“
,,Tak čemu se divíš.“ Toma vyloženě bavilo dívat se na jeho zrudlý tváře. Věděl, že uhodil hřebíček na hlavičku. Bill si začal hryzat nehet a pohledem těkal po pokoji.
,,Proč si myslíš, že bych měl chodit s Andreasem?“
„No je taky na kluky, a pokud to ještě ta tvoje naježená hlava nezaregistrovala, tak po tobě jede už od posledního roku, co jsme chodili do školy.“
,,Fakt?“ Zašeptal Bill nechápavě a Tom se chtě nechtě musel začít smát.
Vždyť to, že je Andy do Billa blázen, tenkrát věděla celá škola, jak se ale ukázalo, celá ne. Jedna osůbka si asi seděla na vedení.
,,A ty po něm jedeš taky.“ Přisadil si Tom a Billova čelist málem skončila na koberci.
,,No co civíš jak veverka na betonovej sloup? Jedeš po něm a ani si to neuvědomuješ. To, jak se na něj směješ a všechno.“
,,Ale já…“
,,Bille, prokaž mi laskavost a prosím tě slez už si konečně z vedení. Já beru, že seš z toho krapet v šoku, ale všim si toho každej. A divim se chudákovi Andreasovi, že se krotí, ty si ani neuvědomuješ, co s ním někdy děláš.“
,,A jak tohle můžeš jako vědět?“
,,Any se mi s tím svěřil, a taky mě poprosil, ať ti to neříkám…“
Na Billa už toho bylo opravdu moc. Tohle jeho hlava naprosto nepobírala. Ještě ráno by odpřísáhl, že je na holky a ne kluky, že Andreas je jeho kámoš a on to bere taky tak, a najednou je z něj během několika hodin někdo úplně opačnej, a navíc ještě balí Andrease a ví to každej, jen on ne.
,,Potřebuju cigáro.“ Žbleptnul úplně nepřítomně a kecnul sebou do křesla. Tom chytil hysterickej výtlem a Bill se jen kochal pohledem na koberec.
O týden později
Bill snad posté zkontroloval chodbu, než se rozhodl to Tomovi říct, ve chvíli, kdy se nadechl, ho ale všechna odvaha přešla.
,,Ježiš, tos někoho zabil nebo co?“ Nevydržel už Tom a vyjel na Billa, aby se už konečně rozpovídal.
,,Ne já… já se líbal s Andym.“ Žbleptnul tiše, zrudnul a začal si hryzat malíček.
,,A to je všechno?“ Zakroutil Tom hlavou nechápavě a vykulil oči.
,,Jak všechno?! To mi na to jako nic neřekneš?“ Vyjekl Bill šokovaně.
,,A co?“
,,Já nevím… cokoli…“
,,Fajn… už bylo načase.“
,,Twe ty mně teda pomůžeš….“
,,No a co chceš teda slyšet?“
„Já nevím, rozhodně ne to, co teď… „
,,Fajn, tak jak se to stalo?“
„No… stavil se u mě v pokoji, že někam jde, a ať mu držím palce, když jsem se ho ptal, kam jde, tak mi neodpověděl, no a pak jsme se loučili a on se najednou otočil, že prej něco zapomněl, dal mi pusu a odešel.“ Bill kolem sebe bezradně rozhodil rukama. Naprosto to nechápal. „Myslíš, že to mám zkusit?“
„Co jako?“ Nechápal Tom. Na rozdíl od Billa, on měl jasno, věděl, kam jeho kamarád dneska jel, ale ani na vteřinu si nepřipustil, jak vážný by to mohlo bejt… normální vyšetření srdce, rutina, nic se přece nemůže stát, jen Andy z toho byl krapet rozladěnej, tak mu to ujelo a políbil ho, no… Nic nelogickýho.
,,No chodit s ním, co asi!“
,,Ježiš nešil. Bych tě chtěl vidět…“
,,Já nechápu, co na tom furt řešíš…“
,,Tak si v mý situaci představ sebe, a pak se mě ptej, co řeším.“ Sjel ho Bill uraženě a Tom se chtě nechtě musel začít smát.
,,Ty seš fakt moje opora… fakt, že jo.“ Otočil se na podpatku a chtěl odejít do pokoje, to mu ale překazil právě přijíždějící výtah a osoba, která se v něm nacházela, a to opilý Andreas.
Nakonec to vypadalo tak, že Andy se přiblble hihňal na Billa, dokud se výtah zase nezavřel a nepokračoval ve své cestě. Bill byl celej rudej a Tom v sobě dusil záchvat smíchu. Tohle se mu snad jen zdá. Tohle nemůže bejt pravda. A podobnou větu si opakoval i Bill.
,,No tak já pudu…“ Špitnul Tom, a když procházel kolem Billa, trochu do něj strčil.
,,Mám dojem, že oporu tady potřebuje někdo jinej.“ Kdyby mohl, tak ho Bill doslova naporcuje. Nejdřív ale zabije Andrease. Sotva stiskl přivolávání výtahu, zapípala mu esemeska – Jsem na střeše.
,,Proč proboha na střeše? Víš, jak se bojím vejšek, a ženeš mě na střechu.“ Zanadával Bill, sotva viděl svého kamaráda sedět na okraji hotelové střechy a opatrně si sedl vedle něj.
„Líbí se mi tady…“ Špitl blonďáček a dál hypnotizoval auta, jezdící dole na silnici.
,,Ale mně ne.“ Špitl umíněně Bill a založil ruce na prsou a našpulil rty, jako vždycky, když se mu něco nelíbilo.
„Ale no tak… nenechám tě spadnout… neboj.“ Uchichtl se a stáhnul si ho vedle sebe.
„Jo, a kdo mi to zaručí, co? Co když mě už máš dost a hodíš mě dolů.“ Bill rozhodil rukama a koukl dolů. „Fuj… to by bolelo…“
,,Jo… asi jo.“ Odtušil Andreas nepřítomně a zadíval se do prázdna.
,,Tak… co se děje?“ Vysoukal ze sebe po nějaký chvíli Bill a nejistě se ošil. Celá tahle situace se mu zdála naprosto absurdní.
,,Co bys dělal, kdyby ti někdo řek, že máš před sebou posledních pár měsíců a možná ani to ne.“ Špitl tiše blonďáček a s naprostou vážností se na Billa zadíval.
,,Co – cože? To je vtip? To mě táhneš na střechu kvůli takový blbosti? Andreasi, to ti hrabe nebo co?“ Bill se afektovaně postavil a zkřížil ruce na prsou. Tak on se bojí, bůhví co se neděje a Andreas na něj vybalí takovou kravinu.
„Kdyby to byla blbost, neptám se. Nehrabe mi, neboj, zatím ještě ne… jen… nevím, co mám dělat.“
,,Any, já ti ale vůbec nerozumím…“
„Sedni si.“
„Ne, nesednu, dokud mi laskavě nevysvětlíš, co se děje, protože na nějaký opilecký depky nejsem zvědavej.“ Prskl Bill a Andy jen mlčky odvrátil pohled na rušnou silnici.
,,Fajn… tak mi příště dej pokoj, jo.“ Vyjel na něj Bill a otočil se na podpatku. Už se chystal opravdu odejít, když ticho pročísl Andreasův hlas.
„Umírám.“
„Cože?“
,,Jo, mám nádor…“
„Tohle je vtip, že jo“ Zakroutil Bill hlavou a sedl si znova vedle něj. „Any, je to vtip…“
„Ne… dneska jsem byl u doktora… prej je to až moc velký na to, aby se to dalo operovat.“ Špitl blonďáček a zadíval se do jednoho okna protější budovy.
„Ne… ty lžeš… Andreasi, tohle je hodně blbá sranda!“ Vyjel na něj a znova se postavil.
„Chceš vidět papíry z toho vyšetření?“ Zeptal se ho nepřítomně a Bill jen zavrtěl hlavou. Pomalu mu to všechno docházelo, Andy nelže, nezačne se smát s tím, že je to vtip, jako tolikrát, kdy mu s naprostou vážností něco odvyprávěl, a pak se bavil tím, že tomu věří… ne, dneska se nikdo smát nebude.
„Ale přece… dyť ty nekouříš, chodíš cvičit, piješ a jíš ty zdravý břečky, tak jak můžeš mít… nádor…“
„Nevím… nikdo neví, prostě tam je a nic s tím nikdo nenadělá…“
„Ale v televizi přece ukazovali nějakej ten laser bo co to je, a tím to operujou, musí to jít!“
„Nejde… mám ho v srdci… za pár měsíců už bude tak velkej, že mi přestane bít a nejde s tím nic dělat…“
„Ale to přece…“Bill jen tiše vzlykne a po tvářích se mu roztečou slzy. „Nemůžeš umřít… to nejde! Nesmíš!‟
„Bille, já…‟
„Ne, nemluv, já, mám dost peněz, zařídíme nějakýho doktora a… A…‟ Dál nedomluvil, jen se bezradně svezl na zem pod římsu, na které seděli.
„Já tě nenechám umřít.‟ Špitl tiše a ani nevnímal Andrease, který se svezl vedle něj a přivinul si ho k sobě.
„Kdyby to bylo tak jednoduchý… Víš, o tom vyšetření jsem věděl dopředu a bavili jsme se o tom s Tomem, ten jedinej to věděl, a on mi pořád říkal, že to nic nebude, prej rutina a já tomu tolik věřil, víš, ráno… byl jsem si tak jistý a měl jsem sebevědomí na rozdávání, dokonce jsem tě chtěl konečně pozvat na rande, a pak… všechno je v háji.‟ Povzdychl si a schoval obličej do dlaní. „Nevím, co mám teď dělat… neumíš si představit, jaký to je, když máš život ohraničenej…‟
„A proč to neuděláš?‟
„Neudělám co?‟
„To, co jsi chtěl? Proč mě nepozveš na rande?‟
„To nejde, Bille…‟
„Proč by to nešlo?‟ Špitl Bill a něžně si natočil Andreasovu tvář tak, aby se mu mohl dívat do očí.
„Když tě pozvu, půjdeš jen ze soucitu a to nechci.‟ Odvětí a vymaní se z Billova sevření.
„Nechci, abys kvůli mně něco předstíral.‟
„Ale to nemůžeš vědět… Já bych šel, protože bych chtěl… Víš, před týdnem mi Tom řek, že jsi do mě hotovej už od školy, já si myslel, že si dělá srandu, ale za ten týden jsem si uvědomil, že je to fakt a… a dneska ráno… celý den jsem přemýšlel, co ti řeknu, co udělám, až tě uvidím a rozhodně to nebylo ze soucitu…‟
„Jo? Takže ty se mnou teď nějakej čas budeš… dejme tomu, že vydržím pár měsíců a pak co? Ty se do mě třeba opravdu zamiluješ a já pak umřu… Tohle chceš? Já myslím, že ne.‟
„Už ti někdy někdo řek, že moc myslíš? Jestli ne, tak ti to teď říkám já… moc myslíš a úplně nejvíc myslíš na to, co ostatní, ale tady o ostatní nejde, čili nejde ani o mě, Any, tady jde o tebe… vykašli se teď na to, co je lepší pro mě… To nemůžeš vědět, a navíc, přísahám ti, že neumřeš… ne, dokud ti to nedovolím.‟ Dokončil Bill odhodlaně a Andrease k sobě otočil čelem.
„Billy… tohle ale není pohádka o princi a princezně se šťastným koncem…‟ Pousmál se a pohladil ho po tváři. Bill si to ani neuvědomoval, ale tou svojí nevinností a téměř dětským pohledem na svět, dokázal v člověku vzbudit tolik naděje a víry, kolik jen člověk potřeboval a Andreas ji teď potřeboval hrozně, hrozně moc.
„Já vím, že ne… a navíc… skleněný střevíčky bych stejně nenosil.‟ Pousmál se a opatrně se k Andreasovi přisunul tak, že jejich obličeje od sebe dělilo jen několik zanedbatelných centimetrů.
„A království taky nechci…‟ Zašeptal a přivřel oči.
„A co… co teda chceš… Bille, já to nemůžu… nemůžu udělat, protože bych ti jen ublížil…‟ Andreas zakroutil hlavou a odvrátil se od něj.
„Takže to se budeš radši zbytek života užírat tím, jaký by to mohlo bejt a jednoduše to vzdáš? To přece nemůžeš! Nesmíš to vzdát! Ráno jsi snad něco chtěl, tak to udělej, kurva, na mně teď přeci nezáleží!‟ Vyjel Bill a po tvářích se mu znova rozkutálely slzy. Tohle bylo jako ze špatnýho filmu.
Ještě před pár okamžiky si byl jistý, že konečně našel, co chtěl, že mu Andreas ukáže tu lásku, po které celý život tak touží, a teď? Místo toho, aby využil situace a byl alespoň na chvíli šťastný, se ohlíží na to, aby mu tím náhodou neublížil? Ublíží mu stejně tak i tak… Láska už taková prostě je, bez bolesti by to snad ani nešlo. Rozhodně vstal a zadíval se na Andrease, který upřeně sledoval zem pod sebou.
„Až si to rozmyslíš, tak přijď… víš, že já tady pro tebe jsem vždycky…‟ Špitl a pomalu se vydal ke dveřím.
Už je otvíral, když je najednou něčí paže prudce zabouchly. Bill se polekaně otočil a zmateně zamrkal. Ani Andrease neslyšel a najednou stál přímo za ním a upřeně mu hleděl do očí.
„Víš, že všechno hrozně komplikuješ?‟ Špitl Andreas zničeně a vzal Billův obličej do dlaní.
„Jo, občas se mi to stává… zvykej si.‟ Odvětil mu Bill a pohledem sklouzl na Andreasovy pootevřené rty.
„Ublížím ti…‟
„Už jsi ublížil… víc už to nepůjde…‟ Zaprotestoval Bill a obtočil ruce kolem jeho krku. Andreas si ho za pas přitáhnul a malinko nadzdvihl tak, že Bill, i s jeho výškou, stál na špičkách, aby měl rty s Andreasem v jedné rovině. Ten pomalu přivřel oči a opatrně se vpil do jeho rtů.
autor: Bitter
betaread: Janule
Óoo, krásný, Bitterko. 🙂
nemám ráda, když někdo umírááááá…ale je to krásně napsanéé
hezký….
Jetli umře, tak zabiju já tebe! *wýhružnej pohled* xD
A prý,že to nebude sadistické!!!!
nesmí umřít
To je nádhernéé! ale co andreas, chudák 🙁
kráása..ach….