autor: Bubbly
Ahoj, twincestná koťátka!
Tak jsem se zase jednou nechala unést chvilkou nostalgie a přitom vznikla tahle jednodílovka. Je to první oneshot, kterou jsem stvořila, tak doufám, že se Vám bude líbit… No, takže takhle to vypadá, když se vypisuju z pocitů, tak abyste měli představu, co se mi honí hlavou… Dost vykecávek a tady to máte 🙂 B.
***
Jsem zmatený. Moje myšlenky se bouří proti mně, nevyznám se ve vlastních pocitech. Je tolik otázek, na které bych se chtěl ptát, ale bojím se odpovědí, jež bych mohl dostat. V jednu chvíli mám dojem, že všemu rozumím, a v té následující je všechno tak jiné, tak nejisté. Jakmile se mu podívám do očí, zdá se mi, že vím, na co myslí a co cítí. Je to snad jen můj dojem? Nevím, jeho myšlenky mi pořád zůstávají ukryté v jeho hlavě. Přál bych si alespoň tušit, na co právě myslí. Co se mu honí hlavou, když si ulehává do postele, co se mu zdá, když sní? Myslí na mě tak moc, jako já myslím na něho? Třesou se mu ruce, když se mnou mluví? Uvažuje nad každým mým slovem, když se mnou hovoří? Vidí ve všem dvojsmysly jako já? Nebo to všechno vnímám jen já a on je docela jiný, než jak ho vidím?
Bill odvrátil hlavu od stránek deníku a zadíval se na spokojeně snícího Toma vedle sebe. Vypadal roztomile a nevinně. Hrudník se mu rytmicky zvedla při každém nádechu a výdechu, černé řasy se mu chvěly jako krajky ve větru. Rty měl pootevřené a mělce dýchal. Rukama pevně svíral polštář pod svojí hlavou. O něčem snil a jeho bratr si mohl jen domyslet, zda je to něco příjemného, nebo jestli ho pronásleduje noční můra.
Povzdychl a lehce se dotkl prsty Tomovy tváře a opatrně, aby ho neprobudil, ho pohladil po lícní kosti. Tom se ani nepohnul, klidně spal dál. Bill ani nevěděl, proč sedí tady, v jeho posteli, a nesmyslně čmárá do svého deníku. Možná proto, že když je vedle Toma, slova z jeho tužky plynou úplně sama. Bylo vždycky jednodušší přemýšlet o životě, když měl bratra na blízku, než když byl sám. Tom si to snad ani neuvědomoval, ale byl pro Billa mnohem víc, než jenom bratr.
Bill se zadíval na řádky v deníku. Měl v myšlenkách ještě tolik slov, které potřeboval vypustit na papír, aby v sobě uvolnil tlak, který cítil. Naposledy se podíval na Toma, a potom se hrot jeho propisky znovu rozběhl po papíře, jako kdyby chtěl psát úplně sám.
Čas utíká jako voda a nikdo ho nedokáže zastavit, zpomalit nebo dokonce vrátit. Někdy bych si přál, abych mohl vrátit ty nejhezčí chvíle, které jsem s ním prožil. Ty chvíle, kdy mě objímal, kdy mě laskal rty do vlasů. Ty chvíle, během kterých jsem se cítil tak strašně opuštěný a Tom byl vedle mě, aby mi dokázal, že nejsem sám, že mu na mně záleží.
Nevím, jestli Tom tuší, co všechno k němu cítím. Ano, je to můj bratr, moje opora, ale ví, že je dokonce mým světlem v té nejčernější tmě? Že je jako jediný záchranný bod, když se topím? Že je jako stéblo, kterého se chytám, když už nevím kudy kam?
Kdyby nebylo Toma, nevím, kdo bych byl. Možná bych to byl pořád já, jen z poloviny prázdný. Jako poušť bez písku, jako řeka bez vody, jako tělo bez duše. Byl bych jenom jedna část celku. Nikdy bych nemohl být úplný, kdyby nebylo mého bratra.
Černé desky deníku ostře kontrastovaly s bílým prostěradlem na posteli, kde ho Bill nechal a přešel k oknu. Černá obloha dávala život bílým sněhovým vločkám, které se snášely k zemi, kde tvořily studenou peřinu. Hvězdy a měsíc byly schované za hlubokou temnotou noci. Jediná pouliční lampa poblikávala teplým žlutým světlem, jež dopadalo na chodník a zahánělo stíny.
Bill se rukama objal kolem těla, jako kdyby mu byla zima, ačkoliv topení v místnosti příjemně hřálo a halilo ho do své teplé náruče. Se zamyšleným výrazem pozoroval tančící sníh, který tvořil závěje na chodníku před domem. Po několika vteřinách sledování zimního divadla tam za sklem, se otočil a sebral z postele svůj deník. Otevřel ho na další prázdné stránce, mezi prsty uchopil propisku a znovu se rozepsal ve chvilce nostalgie.
Pro Toma bych dokázal trpět a žít, milovat ho znamená toužit a chtít. Milovat Toma znamená mít rád, znamená to pro jeho lásku bojovat. Jen s ním chci ze srdce se smát a jen s ním život si užívat. Být s Tomem znamená vzlétat a padat, být s ní znamená ve strachu křídla skládat. Milovat ho, to nejsou jen dvě slova, já milovat ho musím stále a znova…
Bill se posadil na koberec, zády se opřel o hřející topení. Díval se na řádky, které právě napsal a uvažoval nad tím, jestli každé to slovo je pravda. Nemusel nad tím přemýšlet dlouho. Pohled na Toma, který pořád klidně spal, ho utvrdil v tom, že je to psané upřímně a ze srdce. Nepotřeboval žádný důvod k tomu, aby tohle musel napsat. Už jenom to, že Tom existoval s ním, byl důvod k napsání těchle řádků. Co jiného bylo důležitější, než to, co Bill cítil k Tomovi? Nic. Nic nemohlo poničit to, co Bill nosil uvnitř sebe, nebo uvnitř svého deníku. Nic to nemohlo změnit. Dokonce ani ta nejhorší bolest by mu nedokázala vyrvat z těla pocity, které choval, a které tak pevně uzamykal hluboko uvnitř sebe.
Bylo pravdou, že by nejradši vykřičel do světa, proč je tak šťastný, že je Tom jeho součástí, ale zároveň se bál odezvy, kterou by mohla od Toma dostat. Raději mlčel a užíral se myšlenkami, co by se stalo, kdyby Tom tohle všechno alespoň tušil. Bill mu o svých citech nedokázal říct jen z jediného důvod. Je jedna věc ho děsila víc, než všechny noční můry. Bál se toho, že by ho Tom odmítl a vysmál se mu. Že by mu zlomil srdce.
Propiska se najednou rozeběhla mezi řádky, sama chtěla vyjádřit, co Bill cítí. Písmena se spojovala ve slova a slova ve věty.
Dýchám s ním a dýchám za něho. Když cítí bolest on, cítím jí i já. Když je spokojený a šťastný, jsem šťastný s ním. Když mu po tvářích kanou slzy, kanou i mně, ale já jsem ten, kdo se je snaží zastavit a vyléčit. Udělal bych pro Toma první poslední, kdyby si to přál, skočil bych pro něho i z okna, kdyby si to přál. Snad jedinou věc bych mu nemohl splnit – nikdy bych ho nemohl opustit a vědět, že nás to bolí oba dva. Bylo by to jako odtrhnout dítě od matky, nebo zlomit cizí srdce a jednu polovinu si nechat i přesto, že už je naprosto k ničemu.
Mám dojem, že tohle nikdy nedojde konce. Tenhle začarovaný kruh nemá řešení. Tom nikdy nebude vědět, jak to cítím uvnitř, protože mu to nikdy nedokážu říct do očí. Musím se naučit žít s tím, že pro něho jsem jenom bratr, který má potřebu mít ho neustále u sebe. Jenom bratr. Jen dvojče. Nic víc, nic míň…
Desky deníku se potichu zaklaply a Bill si ho přitiskl k sobě. V téhle malé knížce je napsáno každé trápení, které kdy cítil. Všechna slova uvnitř se týkají jen Toma a slabosti, kterou vůči němu Bill měl. Přesto, že si moc přál, aby se něco změnilo, neudělal nic, aby se to stalo. Ztrácel se sám v sobě, ve vlastních pocitech, ale pořád mlčel. Bylo to tím, že neměl dost odvahy a vnímal jen strach z toho, co by mu Tom řekl? Nezáleží na tom. Bill mu to tak jako tak nepoví.
Vstal od topení a tiše přešel k posteli. Deník strčil pod polštář a opatrně si vlezl k Tomovi pod deku. Najednou ho potřeboval mít blízko sebe, aby se cítil klidnější. Tom se neprobudil, ani když se k němu Bill přitiskl, pouze položil svou paži kolem Billova těla a přitiskl si ho k sobě, jako kdyby ve spánku, věděl, že je to jeho bratr, na kterém mu záleží víc, než Bill tuší…
autor: Bubbly
betaread: Janule
Tohle bylo dokonale napsaný ♥ Hrozně se mi to líbilo i když to bylo kratší 🙂 I tak se mi to líbilo ale..:)
Tak tohle musím strašně pochválit, protože to byl dokonalý slovní koncert ♥♥♥
Celé je to nádherně napsané, něžné, romantické a tak trošku smutné a nostalgické, prostě krásné ♥
Překrásná jednodílka ♥
Hej jak rekla Janicka, tohle byl slovni koncert. Dokonaly chansonovy koncert a to, ze jsem do chansonu ujeta ^^ to si asi jdu precist znovu… Ne! Jdu si to stabout do fonu!
vážně moc krásný 🙂
Takto toto bola krásne trochu smutné a jednoduch krásnr žil neviem ktomu nájsť vias slov.
to bylo opravdu nádherné… 🙂 absolutně dokonalé, nemám, co bych vytkla… ten způsob, jakým to bylo psáno… ty pocity, co z toho doslova sálaly… smutek, láska, něha, nostalgie a bolest… prostě dokonalost… 🙂 ♥♥♥
Nějak nevím co k tomu říct, tyhle pocitovky se mi vždycky špatně komentují, protože se mi líbí a ale nějak nevím co říct.
Takže alespoň něco, bylo to opravdu krásné, takové milé, něžné, dojemné, smutné. Přijde mi, že to byl přímo uragán pocitů, taková smršť, která se přeze mě přehnala, a ten konec:) krása…
Na začátek ti musím složit poklonu.:)) Umíš si úžasně pohrát se slovy, nádherně si vyjádřila Billovy pocity, z kterých se mi až svírá hruď a celkově se mi tvůj styl psaní hrozně líbí!
Tohle byla nádherná povídka, láska a něha z ní jen číší a i když se děj vlastně nijak nerozvíjí, přesto na mě velmi zapůsobil. Teď už můžu jen doufat, že se odvážil k nějakému činu alespoň Tom, když k tomu Bill nenašel odvahu…
Tak tahle povídka, to je dokonalost.Uplně jsem se do ní zažrala.Zajímalo by mě, jestli by to Bill Tomovi někdy řekl..moc chválím..opravdu luxusní práce