Je to už pár let. Pár let pocitu naprosté samoty, pocitu viny…
Byli jsme malé děti, když se to stalo. Šťastné, protože jsme měli jeden druhého. Jedině dohromady jsme tvořili celek. Nemohli jsme být ani chvíli bez sebe.
Tohle trápení je šílené a já nevím, jak dlouho ještě budu schopen to vydržet. Možná bych měl jít za ním. Možná bych byl šťastnější. Ale… bojím se toho. Co když za ním odejdu, a on na mě bude naštvaný. Nevydržel bych to. Proto se schovávám tady… proto ještě žiji.
Asi si myslíte, že jsem se zbláznil. Vždyť po smrti nic není. Já si však myslím, že je. Nebo… chci tomu věřit. Ale zároveň mě to ničí. Nevím, co dělat. Zůstat nebo odejít? Po tváři mi teče už asi stá slza.
Oknem vzhlížím k nebi, na kterém se třpytí hvězdy. Přál bych si, aby jedna spadla a já si mohl něco přát. Ale zatím jsem žádnou padat neviděl. Každou noc tu sedím. V rohu tohoto pokoje… po tmě s mými myšlenkami a… čekám. Kdybych jednu někdy viděl padat, vím, co bych si přál. Abych našel způsob, jakým se vysvobodit.
Na ten den vzpomínám každou noc. Dokážu si ho úplně přesně vybavit. Dokážu si vybavit naše hlasy… náš veselý dětský smích. Zavřu oči, zpod kterých mi i tak utíkají kapky smutku… A začnu vzpomínat. Znovu…
Bylo chladné jarní odpoledne. Obloha byla pokrytá černými mraky. Schylovalo se k dešti. Ale nám to nevadilo. Neřešili jsme, že přijdeme domů úplně promočení. Že na nás maminka bude naštvaná. Žili jsme chvílí. Užívali jsme si přítomnost toho druhého. Nikým nenarušovanou. Houpali jsme se na houpačkách. Vždycky jsme všechno dělali společně, takže ani tohle nebylo výjimkou. Seděli jsme vedle sebe každý na jedné houpačce. Předháněli jsme se, kdo se zhoupne výš. Vlasy nám vlály ve vzduchu. Vítr si s nimi pohrával. A pak se spustil déšť. Ale tím jsme se nezabývali. Byl slyšet jenom náš bezstarostný smích. Ani jeden jsme netušili, že zažíváme naši poslední společnou chvíli. Mohli jsme to však tušit? Myslím, že ne.
Pamatuji si, jak se bráška najednou přestal houpat. Slezl z houpačky a deštěm se někam rozeběhl. Já jsem se houpal dál, ale současně ho pozoroval. Zajímalo mě, co ho tak zaujalo, že nechal něčeho tak skvělého, jako je ten pocit volnosti, když jste ve vzduchu. Najednou se zastavil. Ohnul se a klekl si na zem. Vypadalo to, jako by si s někým povídal. Pak se zvedl, otočil se směrem ke mně a já jsem v jeho náručí mohl vidět malý černý uzlíček… Krásné černé koťátko. Bráška se na něj usmíval a hladil ho. Musel jsem se usmívat taky. Koukal jsem se na něj a věděl jsem, že nemůžu být šťastnější. S mým bráškou bylo všechno tak nádherné. Každá chvíle, každý okamžik… ať to bylo cokoliv.
Po chvíli bráška zvedl pohled od černého klubíčka, které stále držel v náruči a podíval se na mě. Usmíval se a já mu úsměv oplácel. Udržovali jsme oční kontakt a uvědomovali jsme si, jaké je štěstí, že se máme. Z myšlenek mě ale vytrhl ostrý záblesk světla a zvuk motoru. Podíval jsem se tím směrem, odkud zvuk šel. Kdybych… …kdybych býval jen rychlejší, mohl tu ještě být. Kdybych ho varoval dřív. Kdybych jeho jméno zakřičel dřív…, ale já to nestihl. Sice jeho jméno vyšlo z mých úst, ale… pozdě.
Každý mi říká, že si to nemůžu dávat za vinu. Já to však vidím jinak. Pak už se ozvala jen rána. Celé jsem to viděl. A dodnes to mám před očima… Jeho tělo nehybně ležící na mokré silnici. Co se stalo s tím černým klubíčkem, netuším. Ale od toho dne věřím tomu, že černá nosí smůlu. Tehdy jsme byly malé děti, které si neuvědomovaly ten fakt, že bráška stojí na silnici. Že je to nebezpečné.
… Seděl jsem na houpačce, která se se mnou pomalu dohoupávala. Až se zastavila. Tak… jako se pro mě zastavilo všechno. Křečovitě jsem svíral studené kovové řetězy a se slzami v očích koukal před sebe. Na tělo mého brášky. Déšť mi smáčel oblečení, ale já jsem to nevnímal. Nevnímal jsem chlad… Nevnímal jsem nic a nikoho. Ani lidi, co vystoupili z toho auta. Ani sirénu po chvíli přijíždějící záchranky… Věděl jsem, že už je pozdě, protože jakmile jeho duše odešla, poznal jsem to. Část mě prostě chyběla…
Opravdu netuším, co budu dělat dál. Jak se nakonec rozhodnu. Kolik nocí tady ještě budu sedět. Kolik let tu ještě budu. Ale i tak se sám sebe ptám… Jak dlouho ještě budu schopen vzpomínat na den, kdy jsme od sebe byli navždy odděleni?
autor: beepinka
Úžasně napsaný!…celou dobu co jsem to četla jsem měla slzy v očích!;)
je to krásný =) vážně moc se mi líbí dík za příjemě strávené odpoledne=)
No… tak to je kruté!!! Steklo mi pár slz. Ale opravdu nádherná práce. A to nemluvím o té doprovodné skladbě, která tomu dodává tak strašně melancholický ráz. =)
Ach beepinko – úplně se mi svíralo srdce smutkem…
Napsala jsi to tak krásně, že jsem to měla úplně před očima.
Přenesla jsi nás přímo tam – to ochromení strachy, kdy člověku úplně létají motýlci v břiše a je mu špatně a hrůzou se nemůže pohnout – ach – to je tedy moc, moc smutné…
Smutné, ale krásné – já mám smutnější věci ráda. Budu se těšit na další povídku 🙂
Opravdu krásné 🙂 i když dost smutné.. Ale jinak je to nádhera ^^
Asi tě zastřelím…. umíš psát i veselý povídky???? zase bulím jako u každé tvé povídky…. krásný ale smutný…
bože já brečim..zase :((to je tak moc nádherné!fuuu těšim se určitě na další povídku :))
krásne a veľmi smutné. Bolo mi veľmi smutno pri jej čitaní. Krásne.
Oh Bože… Beepinko, ty jsi prostě úžasná… :))*
To bylo tak smutný… :'(… Měli tak nádherný vztah, který se až neuvěřitelně rychle zničil. Teda… ten vztah ne. 🙂 Já si totiž myslím, že tam nahoře se Tom na Billa dívá a opatruje ho. :') Přála bych si, aby se s tím Bill vyrovnal a začal opět žít. Ale asi…, asi by to nedokázal. Ani se mu nedivím… Nemyslím, že by bylo správné, aby se zabil, ale na jednu stranu by se mu ulevilo. A konečně by zase mohli být spolu… 🙂 Ale tentokrát už napořád… :')
Beepinkoooooooooooooo =(( FUUUUUUUU 🙁 Nééééééé! Grrrr! Hmmmmmmmmmmmm! To je na hovno! On UMŘEL! =((( Ale píšeš nádherně! Fakt dojemné a ta písnička! Hmm je mi Billa líto!
[9]: Áno měl by to udělat! :))
Achjoo … :(( CHudák Bill, musel se dívat, jak jeho bráška umírá. Měl by umřít, aby byly spolu. Alspoň tam nahoře, když už ne na zemi. Jinak nádherně napsané. Od začátku až dokonce jsem měla slzy v očích. 🙂
Ták, moje věčně dobrá nálada je zpátky, takže jsem schopná komentovat =) Proč si ostatně jedním kreténem kazit celý den, no ne? =)
Naty, myslím, že předem víš, co ode mě můžeš čekat, vždyť se už nějaký ten pátek známe 😀 Holka čílíš mě :D:D Pořád jen jednodílky, ale to, že já mám něco slíbeného, to je vedlejší, že? 😀 (Zrovna teď ti to chválím, poslední dobou totálně nezvládám :D) Co mě ale strašně deprimuje, je, že ty máš ty povídky všechny abnormálně smutné. Vím, co jsi mi psala, ale připadá mi, že by to chtělo alespoň jednou něco pozitivně naladěného. Nějak mi nejde napsat, že je to pěkná povídka, protože i když provedení je překrásné, obsah prostě hezký není 😀
Ale co se obsahu týče… Je smutné, že Bill přišel o… um… tu jedinou jistotu už tak strašně brzy. Obdivuji ho, že to vydržel tak dlouho. Předtím měli překrásný vztah, je škoda, že nepřetrval delší dobu. I když zase třeba by se jim ta okouzlující harmonie časem rozbila… (Nemyslím ve skutečnosti, myslím v téhle povídce :D).
Těším se na další dílko od tebe a pevně doufám, že nám ukážeš alespoň jednou i pozitivní stránku věci a ne jen pořád tu negativní ;))
Oh no prvně jsem ráda, že se tady opravdu objevila další jednodílka z tvojí tvorby, protože se mi to hodně líbí, jak píšeš a dokeš to tak dobře napsat, že jsem vždycky z toho celá rozechvělá ještě tři následující hodiny… Jsem ráda, že se tady znovu objevilo něco od tebe.
Povídka je naprosto dokonalá a zase jsi mě dostala do fáze, kdy nedýchám, slzy mi kanou na tváře a jenom vyděšeně zírám do monitoru. Jsem z toho taková emočně vytížená, že nevím. Každá tvoje povídka je opravdovým skvostem, vždy to napíšeš tak dokonale, že opravdu jenom nestačím zírat. Jakože tahle jednodílka mě překvapila. Bylo v ní tolik bolesti, že si ani nechci představovat, jak by to mohlo být ve skutečnosti, kdyby se něco takovéhleho stalo, i vzhledem k tomu, co sami řekli.
No jinak jsem na konci čekala, že nakonec ta hvězda spadne a Bill si bude přát následovat svého bratra…. Musí to pro něho být šíleně těžké se s tím vyrovnat a navíc to musí mít pořád jenom před očima… Opravdu se ti znovu povedlo tak nádherně vykreslit, že se mi to neskutečně líbí a chválím.
Vždycky napíšeš povídky tak smutné, že mě to doslova nutí ronit slzy, ale i přes svojí smutnost jsou krásné. A znovu se budu opakovat s tím, že je to opravdu hodně skvostné a rozhodně ji přidám k doporučeným povídkám! 🙂
Doufám, že se tu brzy objeví nějaká povídka, která bude i veselejšího kalibru, protože jinak budu muset nakupovat kapesníčky ve velkém. 🙂 Nicméně musím doufat, že znovu napíšeš nějakou další povídku a to co nejdříve! 🙂 Budu napjatě očekávat:-)
Nádherné, dokonalé, úžasné….. zkrátka skvotné!!!! 🙂 Písej dál!!! 🙂
Christine
Moc smutné a zároveň krásně napsané. Skoro jsem se u toho rozbrečela, ale je to fakt moc pěkné 🙂
*Chci vám moc všem poděkovat za nádherné komentáře. Vážim si vašich slov a toho,že jste si tuhle povídku otevřely a přečetly ..a že jste mu tu nechaly komentář. Moc děkuju!
Já vím,že moje povídky zatím byly všechny smutné…ono..ty smutné mi jdou líp psát,než veselé,jelikož se do toho dokážu pořádně vcítit a píše za mě něco vevnitř mě…je to složité..
KAŽDOPÁDNĚ JÁ VÁM ŘÍKÁM :D,JÁ TU VESELOU NAPÍŠU :DDDDD! A to jakože fakt!! 😀
Momentálně pracuju na další povídce. Tak uvidíme,jakého charakteru bude. 🙂 Já sama ještě nevim 😀 Tahle povídka vznikla úplně spontánně..takže předběhla tu rozepsanou.=)..uvidíme.
Jsem ráda,že se mi povedlo ve vás probudit ty pocity,které jsem chtěla a rozbrečet vás nebo skoro rozbrečet. Já jsem u toho psaní taky brečela..ono..neni nic lehkého tohle napsat=)..
Ještě jednou moc děkuju !!!!!*
Beepinko, bylo to nádherné ♥
A tak strašně smutné…
Úplně cítím všechen ten smutek a bolest, kterou jsi vepsala do Billa. Ta pasáž, jak se Bill dohoupával a držel se řetězů, bože…
A potom, když hned poznal, že Tomova duše odešla, to je nádherně napsané.
Jde z toho takový zvláštní temná atmosféra, plná lítosti a zmaru, povídka se ti moc povedla ♥
A myslím, že Bill na TEN den nezapomene nikdy, protože to ani není možné…
[16]: Moc ti děkuju za krásný komentář !!!!
🙂 Jsem ráda,že se ti to líbilo. 🙂
dokonalost… jinak s to popsat nedá
[18]: Tyjo děkuju moc !
ještě nikomu se nepovedlo mě rozbulet tak jak bulim tedˇ a když řikám nikomu tak nikomu ani bratrovi,mámě mím straceným láskám-povedlo se to jenom tobě.
JE TO ÚŽASNÝ,NEMÁ TO CHYBU
[20]: děkuju šíleně moc..jsem za to neskutečně ráda