Taking the Fall 1/2

Učit se chodit bylo těžké; učit se jezdit na kole bylo dokonce těžší. Učit se jezdit na skateboardu bylo zatraceně skoro nemožné.

Křup.

Kousky asfaltu létaly do vzduchu, kolečka na prkně se divoce otáčela. Odrážel se od nich přímo vodotrysk štěrku. Svět se Billovi převrátil na ruby a on přistál na tvrdé zemi.

Gravitace dneska nebyla na jeho straně.

Ležel tváří na asfaltu, měl vyražený dech a všechno ho bolelo. Za sebou mohl slyšet melancholický zvuk koleček točících se setrvačností. Prkno se zastavilo někde u jeho hlavy. Jedna z paží byla zkroucená pod Billovým tělem v nepřirozeném úhlu a pravá strana hrudníku zlověstně pulsovala. Jedna část jeho mysli to chtěla vzdát; bylo to příliš obtížné, příliš bolestivé. Ale nakonec Bill zaskřípal zuby, zasténal a odhodlaně zaťal pěsti.

Nebyl z těch, co se vzdávají.

Nicméně byl zraněný. Takže zůstal natažený na zemi, snažil se nabrat dech a zkusil ignorovat modřiny, které se mu vybarvovaly na boku.

Byla tma, takže se Bill neobával toho, že by ho tu někdo v téhle poloze našel. Skate park nevykazoval žádnou aktivitu kromě té jeho a byla úterní noc, takže tu byla jenom malá šance, že se k němu někdo připojí. Bill měl celý park pro sebe stejně jako každou noc minulý týden. A pořád nechápal, co na tom vlastně je. Nerozuměl přitažlivosti tohohle sportu.

Naposled se nadechl, cukl sebou a vyhrabal se zpátky na nohy. Nevěděl, jak to Tom dělá. Každou noc mohl Bill přijít rozbolavělý, špinavý a ve špatné náladě a pořád mohl stěží na tom prkně se čtyřmi kolečky sjet chodník. Ale Tom doopravdy uměl jezdit, byl dobrý. Znal všechny ty fikané pohyby a krásné triky, o jakých se Billovi ani nesnilo. Nikdy nepocítil pád, vždycky dokonale zkoordinoval všechny svoje končetiny. Když nad tím Bill tak přemýšlel, pominul-li všechen ten čas strávený na zemi, nebylo to možná tak špatné.

Rozzlobeně pošťouchl prkno špičkou tenisky. To trochu popojelo dopředu, pak se zastavilo. Bylo neškodné, neživé, nenáročné. Tak jak to, že se s ním Bill nedokázal propojit?

Tom vypadal na to, že propojit se je jednoduché. On a jeho skejťácká parta trávili čas v parku každý den po škole a každý víkend od rána do večera. Pro Billa to znamenalo, že Tom v poslední době tráví víc času se skateboardem než s ním.

Poté, co byl Bill bez svého bratra minulý víkend skoro 48 hodin, rozhodl se vyřešit jeho ztrátu tím, že se do tohoto sportu taky vrhne. Usuzoval, že na tom nemůže být nic tak těžkého. Všem klukům a holkám, se kterými Tom jezdil, chyběl mozek nebo alespoň část, takže to asi nevyžaduje moc schopností, ne?

Brzy zjistil, jak moc se mýlil. Sotva šlápl na prkno, už letěl vzduchem, a než se stačil rozkoukat, ryl obličejem v zemi.

„Hloupý Tom!“ Bill nakopl skate prudčeji. Tentokrát ujel několik metrů. Zase se zastavil. Jako by se vysmíval. Bill se zamračil. „Hloupý skateboard.“

Skateboard mu pohled vracel, stříbrné středy koleček na něj mrkaly pod jasným světlem pouličních lamp.

„Fajn,“ pomyslel si Bill. „Je čas jít domů.“

Měl toho pro dnešek dost, ale věděl, že se zítra vrátí pro další modřiny a novou špínu, která se mu při pádech dostávala pod nehty.

Sehnul se, sebral prkno a strčil ho pod paži. Druhou rukou si opatrně přejel po žebrech. Když se posledně snažil zvednout skateboard nohou, mělo to za následek naraženou holeň, takže na další pokus rozhodně nespěchal.

Cesta domů byla klidná, tichá. Další den byla škola. Jejich město bylo malé, tudíž o jediné noční zvuky se starali psi a příležitostně motor projíždějícího auta. Magdeburg nebyl stavěný pro Billa a Toma.

Vzduch byl studený. Bill stanul před domovními dveřmi s drkotajícími zuby a zmrzlými prsty. Při úporných pokusech o jízdu v parku mu bylo horko a Bill vždycky zapomněl, že když zajde slunce, ochladí se, a nikdy si s sebou nepřibalil rukavice a kabát. Možná příště by mohl, usoudil, když se opatrně snažil zahýbat prsty, aby se do nich vrátil cit.

Tom nesměl vědět, že trénuje, ještě ne, takže Bill schoval skateboard za popelnice, které stály u domu. Zkontroloval, zda je dobře ukrytý, pak zamířil zpátky k hlavnímu vchodu a oprášil se zkřehlými dlaněmi. Ujistil se, že všechny důkazy o jeho počínání jsou odstraněny. Otevřel dveře. Přivítalo ho teplo a útulno, které vonělo jako domov.

„Hey, Scotty,“ zavrkal Bill, když se ho čtyřnohý člen rodiny rozhodl přivítat skákáním. Obtočil kolem štěněte ruce a hladil jeho krátkou srst, dokud Scotty prakticky nevrněl blahem a jazyk mu nevisel z tlamy. „Hloupý pes,“ zamumlal Bill rozněžněle. Postavil se, vymotal se z mikiny a odkopl obnošené tenisky někam do rohu místnosti. Však on je později někdo uklidí.

„Zlato, jsi to ty?“ slyšel matčin hlas nesoucí se z kuchyně.

„Jo,“ odpověděl, ještě jednou si přejel dlaněmi po těle a vkročil hlouběji do domu.

„Oh, Bille, to jsi ty.“ Simone se objevila pod obloukem, který odděloval kuchyni a obývací pokoj. V rukou svírala hrnek s čajem.

„Kdo sis myslela, že jsem?“ zeptal se Bill a zamířil k pohovce. Celý se třásl na to, aby se mohl propadnout hluboko do matrace, utišit bolavé kosti a pustit všechno z hlavy. Nenarodil se pro jakoukoliv fyzickou námahu. Byl příliš křehký.

„Gordon přijde každou chvíli,“ řekla Simone na vysvětlenou a mrkla na hodiny pověšené nad krbovou římsou. Usrkla z hrnku a opřela se o zeď. Sledovala, jak se Bill natahuje pro dálkové ovládání položené na dřevěném konferenčním stolku. „Večeřel jsi?“

„Jo, u Andyho.“ Ve skutečnosti si Bill ráno udělal sendvič navíc a zhltnul ho v parku, ale to jsou detaily, které jeho matka nepotřebovala vědět.

Ulovil ovladač a neohrabaně manévroval svoje tělo zpátky na sedačku. „Oooou,“ zanaříkal, zavřel oči a hlavu položil na opěrku.

„Bille, miláčku.“ V Simonině hlase byla slyšet obava a Bill mohl uhodnout její další slova stejně jako její další poučku. „Co se děje?“

„Nic,“ odpověděl Bill a ani se nenamáhal otevřít víčka. „Dlouhý den.“

„Nemyslím si, že bys měl během týdne trávit tolik času u Andyho.“ Ano, přesně, jak Bill předpokládal.

Aby zatajil své eskapády na skateboardu jak před Tomem, tak před rodiči, řekl všem, že prostě tráví čas u Andyho. Věděl, že s nejlepším kamarádem – svým i bratrovým – může jako s alibi počítat. Ani nemusel nic vysvětlovat. Přátelé jako Andy byli jako vzácné drahokamy. Bill mu bezmezně důvěřoval.

„Jenom jsme relaxovali, dělali úkoly, hráli hry, však víš,“ zkusil Bill lehce argumentovat, ale slova vycházející z jeho úst byla nedbalá a zněla unaveně a Bill okamžitě věděl, že jeho matka bude trvat na tom, aby šel do postele a další den zůstal hezky doma.

A ejhle, Simone už už otvírala pusu, ale než stihla vydat jakýkoliv zvuk, Bill se s povzdechem postavil a se slovy: „Jdu spát, mami, ahoj zítra,“ se hodlal vytratit.

„Dobrou, miláčku,“ řekla Simone a nahnula se, aby Billovi dala pusu na čelo. V půlce pohybu se zarazila a Bill se odtáhl a svraštil obočí. Čeho si všimla? Neočistil se pořádně? Byl si jistý, že jestli se matka všechno dozví, znamená to zákaz jakýchkoli dalších exkurzí do skate parku. Bill byl totiž magnet na nehody, a to i bez prkna s kolečky.

„Co to máš na tváři?“ zeptala se Simone, jemně Billa chytila za bradu a přitáhla si ho zpátky k sobě. Bill zafňukal a zkusil se dostat pryč, ale nemělo to žádný vliv. „Popral ses s Andreasem?“

„Cože? Ne,“ vykřikl překvapeně Bill. „Opravnu ne, mami.“ Chtělo se mu smát, když si představil boj s Andym. Bylo to absurdní!

Simone se pokusila položit mu ruku na tvář a on usyknul. Dočista zapomněl, že při posledním pádu skončil tváří na asfaltu. Ani si neuvědomil, že si sedřel kůži, a bolest cítil až teď, když matčiny prsty opatrně ohledávaly zranění.

„Uhodil tě Tom?“ vyzvídala Simone dál. Mračila se a studovala poškrábanou tvář momentálně z větší vzdálenosti, jelikož Bill udělal krok vzad a nakláněl hlavu do strany, protože se snažil ránu skrýt.

Bill se zamyslel. Tahle možnost byla pravděpodobnější. A když se to tak vezme, Tom byl svým způsobem příčinou všech těch bolístek, které se nashromáždily během posledních několika dní. Chytil se příležitosti svalit vinu na někoho jiného a pomalu přikývl. Nikdy nebyl příliš dobrý v přímém lhaní matce.

„Ten kluk,“ pokárala Simone nepřítomného syna. „Přála bych si, aby na tebe nebyl tak hrubý.“

„Mami,“ zanaříkal Bill, „nejsem holka. Umím se o sebe postarat. Praštil jsem ho na oplátku do nosu.“

„Bille!“ Simone vyplísnila pro změnu mladšího z bratrů a zapíchla do něj přísný pohled. „Oba s tím musíte přestat.“

Bill rychle kýval hlavou a nemohl se dočkat toho, až bude moct zmizet. „Omlouvám se. Mami, jsem opravdu unavený, mohlo by to počkat do zítřka?“

Simone si ho chvíli měřila a přemýšlela. Nakonec ukázala směrem nahoru. „Tvůj bratr už je ve svém pokoji, jdi za ním, ať se ti omluví,“ řekla ještě, ale to už Bill mířil ke schodišti. Třetí schod odspodu zavrzal pod jeho nohama – jako vždycky, když na něj člověk došlápl.

Bill se cítil opravdu unavený a ztuhlý. Apaticky dotáhl tělo ke dveřím svojí ložnice. Když je otevřel, spatřil v pokoji svoje dvojče. Tom seděl s překříženýma nohama na jeho posteli a na klíně měl kytaru.

Billovi se chtělo výt na měsíc. Kdykoliv jindy by skákal radostí, že může trávit čas s bratrem, ale dneska byl Tom jenom další nepříjemnost a Bill nechtěl nic jiného, než ho vystrčit z postele, aby se sám mohl natáhnout.

„Co tu děláš?“ zeptal se, sundal si ponožky a začal si rozepínat pásek. Čím rychleji se svleče, tím rychleji to snad Tomovi dojde a Bill ho nebude muset přímo vyhodit.

Tom vzhlédl od preludování. „Čekám na tebe.“

Bill byl touhle odpovědí potěšený. Byl šťastný, že si na něj bráška ještě pořád umí najít čas, ať už přes den nebo večer. Ale spánek byl momentálně na prvním místě, byl silnější, než jeho touha strávit chvíli s Tomem. „Mohli bychom spolu být zítra? Měl jsem dlouhý den.“

„Beze všeho,“ pokrčil Tom jedním ramenem, „ale zůstanu tu, dokud nebudeš připravený do postele.“ Přecedil skrz zuby kyselou poznámku a pak plynule navázal na melodii, kterou předtím hrál. Bill zavřel dveře a popošel do středu pokoje.

„Beze všeho,“ papouškoval. Billovo svlékání patrně dneska Toma z konceptu nevyvedlo. Po ponožkách a kalhotách přišlo na řadu tričko, jež s plesknutím dopadlo na podlahu. Bill pocítil závan chladného vzduchu na holé kůži a zachvěl se. Popadl pyžamo a chvatně si ho natáhl na prostydlé údy.

„Co se ti stalo s obličejem?“

Bill cukl hlavou a pomyslel si, jaké měl štěstí, že stačil zakrýt zbytek svého těla, než Tom zaznamenal jeho další zranění.

„Upadl jsem,“ řekl a uhladil si lem vybledlého trička s Nenou, ve kterém spal.

„Cože? Na tvář?“ odfrkl Tom, odložil kytaru a postavil se. Široké džíny tahal po koberci. Kráčel směrem k Billovi.

„Jo, na tvář,“ nafouklo pusu mladší dvojče a zamračilo se. Tom se stále přibližoval a Bill se rozhodl zmizet pod záminkou, že musí do koupelny. Nechtěl čelit v jeden večer matčinu i Tomovu výslechu. K odhalení nebylo daleko a on ještě nemohl dopustit, aby se všichni dozvěděli pravdu. Musí Tomovi předvést, že umí jezdit a že si zaslouží stát se znovu plnohodnotným členem party.

Došel si na záchod, vyčistil si zuby a opláchl obličej. Doufal, že poskytl Tomovi dostatek času k tomu, aby se vzdálil do svého pokoje, ale když se vrátil z koupelny, jeho bratr tam pořád byl, brnkal na svou akustickou lásku a pohupoval se do rytmu.

„Jdu si lehnout,“ vyjádřil se Bill jasněji.

Tom jenom přikývl. Ignoroval tón Billova hlasu, jenž mu jasně říkal, že má vypadnout. Naštvaný pohled, který Bill věnoval svému dvojčeti, zůstal nezaznamenán. Ztěžka vydechl a odfoukl si ofinu z očí.

Nakonec se rozhodl, že už se dál nebude starat o to, jestli tu nějaký Tom je, nebo není, když hodlá jít spát. Zhasl světlo a překonal krátkou vzdálenost mezi dveřmi a postelí. Vyšplhal na ni, škubl přikrývkou a zavrtal se do ní. Jeho tělo se v okamžiku, kdy se dotklo matrace, krásně uvolnilo. Bill byl konečně schopný zbavit se veškerého napětí, které se v něm hromadilo celý den. Každým pórem mohl cítit, jak všechno zlé odplouvá jako řeka do oceánu, rozptyluje se a nakonec přestává existovat. Byl vyčerpaný a rozbolavělý a jeho postel pro něj byla jako sedmé nebe.

Po několik dalších minut Tom pokračoval v hraní, sladké dojemné melodie se rozlévaly po pokoji. Ale pak Bill zaznamenal, jak píseň zpomaluje, až zastavuje. A najednou byl konec. Billa zvuk kytary uklidňoval, proto nespokojeně otevřel jedno oko a sklonil bradu, takže mohl vidět, že Tom stále sedí v nohou postele. „Proč jsi přestal?“

Tom se zachichotal. „Myslel jsem, že chceš, abych odešel.“

„Ne,“ zašeptal Bill. „Jenom jsem opravdu unavený.“

Uběhlo několik vteřin a Bill si pořád nevšiml, že by se Tom zvedl a odešel. Místo toho ucítil pohyb u svých nohou a najednou Tom ležel vedle něj.

„Co se ti stalo s tváří?“ zeptal se znovu. Bill mohl v jeho očích, kterými přejel přes škrábance a zakotvil v Billových čokoládách, vidět starost. Mladší z bratrů se teď cítil špatně, že Toma předtím odháněl. Jeho dvojče mu jenom projevovalo zájem, něco, co Bill potřeboval připomenout už tak dlouho. Oceňoval Tomovu péči. Příjemný pocit tepla se mu šířil z břicha do hrudi.

Zavřel oči a trochu zatlačil hlavu do polštáře.

„Upadl jsem, vážně.“

„Ty jsi takovej nemotora,“ řekl Tom něžně. Bill ucítil Tomovy prsty přejíždějící jemně po lícní kosti, sotva se dotýkající. Tom prováděl odhad škod. Zabručel a Bill se připojil, užíval si tuhle křehkou chvilku. Mít po boku svoje dvojče a moci spát bylo perfektní.

„Já vím,“ souhlasil Bill po nějaké době ospale. „Pořád se učím.“

„Co? Jak chodit?“ vysmál se mu Tom. Bill ucítil jeho dech na svém nose a uvědomil si svou reakci – měl husí kůži.

Znovu zabručel a svět se mu začal rozmazávat. Propadal se do snů. Zdálo se mu o skateboardech a o Tomovi, který ho hladil po tváři, a když se vzbudil, jeho bratr byl pryč. Zbyla po něm jenom rozházená polovina postele.

U snídaně řekla Simone zmatenému Tomovi, aby přestal týrat svoje dvojče, načež se Bill vytratil z domu v nebývalém spěchu.

***

O několik dní později Bill spadl z prkna jenom jednou za celou jízdu. Skončil s poraněným kolenem, a tím pádem kulhal, ale cítil se jako borec. Kulhání se cestou domů změnilo na radostné poskakování. Brzy, už brzy bude moct sdílet svoje úspěchy s Tomem a dokáže nejen jemu, ale i celé jeho partě, že může být jejím právoplatným členem. Ještě chvíli bude trénovat a bude z něho profík. Nebo alespoň bude schopný sjet celý chodník bez nehody.

„Jsem doma!“ oznámil, skopl tenisky a nechal svoje věci u zadních dveří. Než se stihla objevit Simone, aby ho pozdravila, vyběhl nahoru natěšený na to, až uvidí bratra. Tom teď trávil stále víc a víc času na jeho posteli, kde čekal, až se Bill vrátí. Ani dneska tomu nebylo jinak. Tom seděl v tureckém sedu, kytaru v klíně. Zazubil se, když vzhlédl a spatřil Billa vpadnuvšího do ložnice.

„Co tě tak rozradostnilo?“ zeptal se s pobaveným úsměvem.

„Nic,“ řekl Bill šťastně a rychle se posadil vedle Toma. „Jenom jsem rád, že jsem doma.“

„Když ti domov tak chybí, měl bys tu trávit víc času,“ odvětil Tom a Bill v jeho očích uviděl záblesk přísnosti připomínající mámu.

„Trávím tu dost času, to ty jsi ten, který tu nikdy není.“

„Tenhle týden jsem se vždycky vrátil dřív než ty. A minulý týden taky.“ Tom se zamračil, odložil kytaru a spustil nohy z postele. Ozvalo se tlumené zadunění.

Na tohle Bill neměl argument. „No jo,“ zamlumlal a začal zkoumat šev na svých obnošených džínách.

„Mimochodem, proč teď vlastně netrávíš tolik času na prkně?“ Bill vzhlédl ke svému bratrovi s otázkou v očích. Opravdu ho to zajímalo.

Tom se uculil.

„Měl jsem pocit, že už netrávím žádný čas s tebou,“ řekl a ťukl svým kolenem do Billova.

Bill usykl, když se Tomovo kostnaté koleno střetlo s jeho pochroumaným.

„Co? Co je?“ Tom věnoval Billovi legrační pohled.

Bill potřásl hlavou: „Nic, jenom koleno.“

„Zase jsi upadl?“ otázal se Tom. Sáhl dolů a zatahal za manžetu bratrových kalhot.

Bill vyjekl a vykopl nohou, ve snaze Toma zarazit. Ten pro změnu dloubl do kolene prstem.

„Au!“ zavzlykal Bill překvapeně. „Ty šmejde! Proč mi to děláš?“ Přitáhnul si koleno k hrudi a snažil se dostat pryč z dosahu bratra a jeho všetečných prstů.

„Kdo ti ublížil?“

„Nikdo,“ řekl Bill podrážděně. „Umím se o sebe postarat, víš?“ Trochu mu vadilo, že ho oba s matkou považují za neschopného se bránit, když dojde na boj. Fakt, že se do pěstních soubojů nedostával, byla jiná věc.

„Tak co se děje? Jestli se nerveš, proč se teda domů vracíš celý potlučený?“

Billovy rty se stáhly do úzké čárky, když si měřil bratra pohledem.

„Opakuju ti to už poněkolikáté. Upadl jsem.“

Tom zavrtěl hlavou. „Nevěřím ti. No tak, můžu aspoň to koleno vidět?“

„Cože?“ vysmál se mu Bill a objal si koleno pevněji. „Abys do něj mohl zase rýpat? Určitě! Ono to totiž fakt bolí, idiote!“

Tom zvedl oči v sloup. „Jenom se podívám.“

Bill neochotně spustil nohu dolů. Děkoval bohu, že posledních pár dní nosil volnější kalhoty – bylo to díky tomu, že první pokus o jízdu na prkně absolvoval ve svých oblíbených úzkých, které si hned roztrhl – takže se teď látka snáz vyrhnula přes koleno. Zasyčel, když se málem dotkl citlivé kůže. Ale potom ucítil Tomovy chladné prsty a vlastně to nebylo vůbec nepříjemné. Tom opatrně kroužil kolem rány, sotva přejel přes tmavou, skvrnitou modřinu, která obklopovala červeň.

„Ah,“ řekl Tom tiše. „Bille, teď vážně. Co se děje?“ Vzhlédl ke svému dvojčeti, oči plné obav a tenkou vrásku na čele.

Ale Bill si pořád stál za svým. „Nic, o co by sis musel dělat starosti.“

„Bille, tohle,“ ukázal na krvavé koleno, „je něco, o co si musím dělat starosti.“

„Mohli bychom to nechat být a jít do postele?“ Bill si skousl spodní ret. „Můžeš tu zůstat, jestli chceš.“

Tom dál fixoval Billa poněkud dotčeným pohledem a ten se cítil příšerně, že bratrovi nic nepřiznal. Popravdě si nic nepřál víc, než vyplakat se ze všeho trápení na Tomově rameni a poté se stulit do klubíčka a nechat bratra, ať se postará o to, aby všechny bolesti a zranění zmizely. Ale když nic jiného, byl umíněný a chtěl prostě Tomovi ukázat, že je schopný. Že stojí za jeho pozornost.

Bill si ale neuvědomil, že Tomovi stojí za pozornost už teď.

***

Příštího rána byl Tom pryč. Bill zabručel, překulil se na druhou stranu postele a snažil se najít nějaké teplo, které tam po sobě bratr zanechal. Tom musel ale odejít už před několika hodinami, protože Bill cítil jenom studené prostěradlo a prázdnotu.

Koleno ho pálilo. Zkusil ho opatrně ohnout. Šlo to a Bill se usmál, když si vzpomněl, jak mu Tom na ošklivou odřeninu vtiskl maličkou pusu a pak se k němu přitulil. To byl asi ten důvod, proč koleno bez problémů fungovalo, pomyslel si vesele.

Nečekaně se rozdrnčel budík, který vytrhl Billa z příjemných myšlenek a donutil ho zanadávat a znovu se zachumlat do peřiny.

Cítil se grogy a dezorientovaný. Nikdy nebyl ranní ptáče, a kdyby si mohl vybrat, prospal by klidně celý den. Bohužel nebyl víkend, takže musel vstávat v sedm – v takovou nekřesťanskou hodinu – a vyrazit do školy. Ještě že byl pátek. Končil už v půl čtvrté a měl před sebou dva a půl dne báječného volna.

„Ránko, zlatíčko,“ pozdravila ho Simone, když vešel do kuchyně. Seděla u stolu, před sebou šálek kávy a v ruce toast s máslem.

„Ránko,“ odpověděl Bill a nalil si sklenici pomerančového džusu. Pak ho napadlo, že by mohl nalít i Tomovi. Ten byl ještě menší milovník rán než on sám.

„Nemyslím si, že je dobrý nápad jít dnes k Andymu.“

Bill vzhlédl a zamračil se. „Proč ne?“ Dneska chtěl pár hodin cvičit, vyrazil by rovnou ze školy. Chtěl to totiž stihnout, než se park začne plnit na víkend.

A než by tam mohl přijít Tom.

„Vypadáš unaveně,“ řekla Simone stejně znepokojeně jako pár nocí předtím.

„Mami, je prakticky úsvit, tak co čekáš?“ opáčil Bill. Do jeho hlasu se vloudilo rozhořčení. Byl připravený bojovat za svou věc.

„Já vím,“ pokračovala Simone, „ale myslím si, že bys dnešní večer měl strávit doma. Možná by ses s bratrem mohl dívat na film? Gordon a já jdeme ven, takže budete mít dům pro sebe.“

„Mami, dobře víš, že Tom bude dneska večer v parku, tak proč taky nemůžu být venku?“

Simone sledovala svého syna přes okraj hrnku. Našpulila rty a zvažovala pro a proti, zda nechat Billa zavřeného doma, když Tom mohl jít ven. Na jednu stranu mohla Billa přinutit jít si brzy lehnout a ujistit se, že je v pořádku, na druhou stranu Bill mohl strávit celý večer, než se Tom vrátí domů, nadáváním na svou matku.

„Oba můžete zůstat doma,“ řekla.

„Cože?“ vykřikl Bill, třískl sklenicí do stolu a vylil její obsah na dřevěný povrch. „Ne, to není fér.“

„Je to absolutně fér. Oba na tom budete stejně.“

„Ale já potřebuju jít ven,“ trval na svém Bill a zíral na matku, jako by se jí snažil vsugerovat nějakou myšlenku. Očividně nedávalo žádný smysl držet je oba spolu doma. Pozabíjejí se, nebo umřou nudou. Proč to matka nechápe? Když Bill nebude cvičit, nikdy nebude schopný Tomovi předvést, že umí jezdit. Konečně tomu sportu začal přicházet na kloub.

Možná by to mohl bratrovi ukázat, když už posledně neskončil obličejem v prachu.

Vlastně by nemuselo být tak špatné přitulit se k Tomovi a dívat se na film, zvlášť pokud by Tom věnoval další pusinky jeho zraněné noze. Tahle myšlenka odstartovala neposedné hejno motýlků, jež mu začalo poletovat v břiše. Bill jim nerozuměl. Ani se o to nesnažil a nechal je třepotat se a šířit zvláštní druh tepla.

Uvědomil si, že na něj matka mluví, takže se pokusil zapnout příjem.

„…nic zakazovat, ale momentálně jsi vážně dost unavený, Bille.“

„Jo,“ pronesl Bill nepřítomně. „Mami, mohl bych zůstat u Andyho aspoň do šesti nebo tak nějak?“ Bylo to dostatečně brzy na to, aby ho Simone ještě zastihla, než odejde s Gordonem, a možná potom nebude Tom tak naštvaný kvůli tomu, že mu Bill neúmyslně zhatí plány na večer strávený venku.

Bill sledoval svou matku, jak se na něj dívá s nakrčeným obočím a zvažuje jeho žádost. „Oukej, ale jestli nebudeš doma do šesti, máš domácí vězení na celý příští týden.“

Bill rychle přikývl na srozuměnou a vzal si z tácu toast. Byl rád, že si stihne trochu zajezdit, než se do parku kolem sedmé začnou hrnout davy. Věděl, že v pátek je tam plno skejťáckých blbečků, kteří si potřebují vynahradit ztracený čas za celý týden. A ty si Bill milerád nechá ujít.

„Namaž mi jeden, prosím,“ řekl Tom, který se konečně také doloudal dolů stejně grogy, jako byl jeho bratr před chvílí. Bill přestal dumat a sledoval Toma, jak se se zíváním svezl na židli vedle něj a protřel si oči.

Bill trhl ramenem a rozhodl se, že bude hrát hodného pomocníčka, aby si Toma, který se měl právě dozvědět o tom, že dnešní večer nestráví venku s partou, usmířil.

„Říkala jsem tvému bratrovi, že dneska večer zůstanete oba doma,“ oznámila Tomovi Simone ve chvíli, kdy před ním přistál plátek chleba s malinovým džemem. Bill odvrátil pohled. Věděl, jaká přijde reakce, a přál si, aby bývala matka s touhle zprávou počkala, než se vzdálí.

„Cože? Ale mami, Kenny nám chce dneska večer předvést novej trik!“ Tom se napřímil a okamžitě zapomněl na jídlo.

Bill se sunul po židli čím dál níž a čekal, až přijde bouřka.

„Tvůj bratr je moc unavený na to, aby šel ven, takže jsem mu řekla, že oba můžete zůstat doma.“

Tom se otočil na Billa. „Ty debile! Takže tys mi zkazil plány?“

„Tome!“ okřikla ho Simone.

„Neudělal jsem to schválně, kreténe,“ odvětil Bill. Teď, když si Tom vlastně začal, se cítil odvážněji.

„To je peklo,“ odfrknul Tom, vztekle se zakousl do toastu a prudce od toho kazisvěta odvrátil pohled.

Bill nemohl vymyslet žádnou pořádnou odplatu. Nakonec ho, jakkoliv to vypadalo dětinsky, praštil do ramene. Tom odpověděl zlomyslným úderem do hrudníku, který Billa poslal na zem.

„Aaaa,“ vykřikl Bill a oči se mu zaplnily slzami. Tom ho praštil přesně tam, kde si před pár dny natloukl žebra. Ne, že by to bratr věděl – chtěl jenom, aby si byli kvit – ale bolelo to.

„Kluci!“ Simone zvýšila hlas a vstala od stolu. „Přestaňte, nebo dneska nepůjdete ven ani na chvíli!“

Tom se uraženě stáhnul, ale Bill si byl jistý, že ještě neřekl poslední slovo.

„Jak jsem už pověděla Billovi,“ pokračovala Simone pevným hlasem nepřipouštějícím námitky, „můžete se toulat, kde chcete, ale vrátíte se oba do šesti.“

„To ani nemá cenu jít ven,“ zabručel Tom do pomerančového džusu. Simone už mu ale nevěnovala pozornost a opustila pokoj. Doprovázel ji klapot podpatků.

Na obou stranách panovalo po několik minut naštvané ticho. Pak se Bill rozhodl, že už má dost.

„Promiň,“ nabídl příměří. Mírně rozechvělý šťouchl Toma pod stolem chodidlem, a i když starší dvojče ještě chvíli pokračovalo v metání nasupených pohledů, nakonec nevydrželo a svou nohou narážení oplatilo.

„V pohodě,“ zaslechl Bill.

Nasměroval k bratrovi hlavu a překvapeně zjistil, že se Tom zamračeně dívá na Billův hrudník. Co se děje?

Bez varování se k němu Tom natáhl a škubnul za lem Billova trička.

„Tome!“ vydechl Bill, když ucítil studený vzduch. „Co to, do háje, děláš? Jdi ode mě!“

Ale bratr nevypadal, že by poslechl. Místo toho zíral na odhalenou část Billova těla. Bill se nepohodlně zavrtěl, byl nervózní z Tomových očí na své nahé kůži.

„Vážně, Bille,“ kývl Tom prstem k bratrovu hrudníku, „nepraštil jsem tě tolik, abych tě takhle zranil.“

Bill se podíval dolů a pak zase nahoru. Byl rozpačitý.

„Zapomeň na to, to je stará modřina.“ Opravdu byla. Už se barvila do žluta a místy dokonce začala mizet. Vypadalo to hnusně a Bill si připadal ošklivý. Pokusil se triko si stáhnout, ale Tom zatlačil dlaní na Billův hrudník a zabránil tak tomu, aby se látka spustila dolů.

Mladší z bratrů sledoval, jak Tomovy oči chvilku kmitaly mezi modřinou a Billovou tváří. Pak se Tom skrčil a vtiskl polibek na poraněná žebra, na okraj podlitiny. Bylo to vlhké, teplé a Bill by přísahal, že cítil mezi rty i špičku Tomova jazyka.

Zachvěl se. Najednou se Tom prudce postavil a opustil kuchyni.

Bill zamrkal. Najednou netoužil po ničem jiném, než mít Tomovy rty na své kůži znovu. A napořád.