Na čtyřech kolech 2.

autor: Mishka

Ahojky, twincesťáci. Konečně jsem tu s tím slíbeným pokračováním povídky ‚Na čtyřech kolech‘, která u Vás měla celkem úspěch a spousta lidí si přála pokráčko. Jo jo, já vím, dala jsem si s tím sice na čas, ale prostě jsem se nechtěla do psaní nutit, když nebyla nálada. Ohledně dalšího dílu Vám jen řeknu, že nevím, kdy tu bude, protože ho ještě nemám napsaný, ale budu se snažit ho dodat co nejdříve. Takže, keců už bylo dost, přeju krásné čtení a určitě komentujte… pá Vaše Mishka  =o*.                                            

Bill:

Sedím na pohodlné sedačce v Tomově obýváku. Vlastně by se dalo říct v našem obýváku, protože od jisté noci (pozn. autora: A vy si určitě vzpomínáte které… xD), jsem se k němu nastěhoval. Svůj dům jsem samozřejmě neprodal, jen v něm teď bydlí takovej fajn týpek, kterýmu jsem ho za slušnou cenu pronajal. Po očku sleduju televizi, ale myšlenkama jsme úplně někde jinde. Přesněji řečeno u našeho vztahu. Tom je v garáži a zase se hrabe v tý svý Audině. Někdy mám pocit, že mě kvůli ní trošku zanedbává, ale ve skrytu duše vím, že mě miluje. Teda aspoň mi to pořád říká. O našem vztahu ví jenom Andreas, nikdo jiný z party. S Tomem jsme se shodli na tom, že bude lepší zatím nikomu nic neříkat, možná postupem času. Andreas se samozřejmě zachoval jako kámoš a neměl s tím žádný problémy. Prostě to je kluk, na ktrýho se můžem kdykoliv spolehnout.

Tom:

Zrovna jsem v garáži a šťourám se ve svý lásce. Samozřejmě teď nemluvím o Billovi, ale o mým čtyřkolým miláčkovi. No jo, tahle bílá kára sice své prvenství ztratila, protože první příčku v mém žebříčku začal velmi úspěšně okupovat Bill, ale nic to nemění na tom, že jí mám pořád rád. Možná teď trošku Billa zanedbávám, protože trávim víc času v garáži než doma, ale prostě jí potřebuju trošku vyladit. A navíc, Bill se o své černé Lambo taky nepřestal starat, takže si ani jeden nemáme co vyčítat.

Dotáhnu poslední šroubek, zaklapnu kapotu a jdu nahoru do baráku. Z obýváku slyším televizi, takže Bill se nejspíš bude nacházet taky tam.

„Toméééé…“ uslyšel jsem Billův podezřele zděšený hlas přesně odtud, odkud jsem očekával.

„Copak se děje, lásko?“ zeptal jsem se klidně a ignorujíc špinavé oblečení od oleje, jsem se posadil vedle něj.

„Tome, máme problém. Právě mi volal Andy. Ve městě je nějaká nová parta a chce naše území,“ vyklopil to ze sebe a úlevně si oddychl.

„A kvůli tomu tu tolik vyšiluješ?“ zeptal jsem se pobaveně.

„Tome, jak si to jako představuješ? Vždyť ty seš úplně v pohodě,“ vychrlil na mě zoufale. Přišlo mi ho v tu chvíli líto. Vzal jsem tedy jeho tvář do dlaní a políbil ho na špičku nosíku. Potom jsem si opřel čelo o to jeho a zašeptal jsem: „Ty se přece ničeho bát nemusíš. Vždyť ty každýho porazíš levou zadní,“

„Myslíš?“ zeptal se ustaraně. Už zase jsem v něm neviděl toho drsnýho týpka, ale křehkýho, citlivýho kluka, který potřebuje chránit. A já to dělal strašně rád.

„Ne, Bille, já to vím,“ šeptl jsem a hluboce a procítěně jsem ho políbil. Ovšem nezůstalo jenom u jednoho polibku. Za chvilku jsme totiž oba leželi polonazí na sedačce a vášnivě jsme se líbali. Měl jsem na Billa chuť a on očividně taky. Přesunul jsem se polibky na jeho krk a hruď. Bill slastně sténal a tahal mě za černé copánky. Občas to až zabolelo, ale držel jsem. Neměl jsem mu to za zlé, sám jsem věděl, jak se teď cítí. Touha a chtíč prostupovaly celou místností a já měl pocit, jako bych se ztrácel v Billově vůni.  

Bill:

V tuto chvíli jsem dokázal vnímat pouze Tomovy polibky a nic jiného. Užíval jsem si vlhké doteky jeho rtů, kterými zasypával moje bříško. Oči jsem měl mírně přivřené pod návalem slasti. Všechno bylo naprosto dokonalé, až do doby, než se ode dveří ozval čísi hlas. „Ehm…!“ odkašlal si ten někdo, a já i Tom jsme byli nuceni se na něj otočit. Jaké zděšení se mě zmocnilo, když jsem uviděl ve dveřích stát Tobiase. To byl jeden kluk z naší party. Jenže, a to bylo ze všeho nejhorší, on nevěděl o mně a o Tomovi.

„Co potřebuješ, Tobe?“ zeptal jsem se mírně rozpačitě, s naprosto přiblblým úsměvem.

„No, víš, poslal mě sem Andreas, všichni jsme před chvílí dorazili do haly. Andy svolal mimořádnou schůzku, prej kvůli tý nový partě, že chce s tebou a ostatníma probrat strategii,“ fofrem to ze sebe vyklopil. Vypadal celkem vykolejeně.

„To si snad ze mě dělá prdel, né? Někdy mám vážně pocit, že tuhle partu neřídím já, ale spousta dalších šťouralů, co se mi hrabou do práce,“ konstatoval jsem rozzlobeně, načež ze mě rozpaky okamžitě opadly. I přes to jsem se ale začal oblíkat a Tom mě následoval. Když jsme se konečně nasoukali do džín pod přísným Tobiasovým dohledem, konečně jsme mohli vyrazit.  

Tom:

S Billem jsme mlčky došli do garáže a každý nasedl do svého auta. Vyjeli jsme na ulici, kde čekal Tobias. Byla už tma, tak jsme rozsvítili světla a vydali se za červenočerným Dodgem Viperem, který řídil náš udivený kamarád. No, opravdu by mě zajímalo, co se mu teď honí hlavou. Pomalu jsme projížděli ulicemi Berlína. Nechtěli jsme zbytečně přitahovat pozornost fízlů. Po chvilce jsme dojeli do našeho cíle, staré opuštěné haly. Vystoupili jsme z aut a všichni tři jsme zamířili k blonďatému klukovi, který se zaujatě bavil s Nolou, jednou ze tří dívek z party.

„Ehm…“ odkašlal si podrážděně Bill a tím Andrease donutil, aby se na něj podíval. Nola instinktivně vyklidila pole. Ještě než to však udělala, vrhla na mě takový zvláštní pohled. Nevěnoval jsem tomu moc pozornosti a raději jsem se věnoval hádce, která vypukla mezi Andym a Billem.

„…tak za mě laskavě přestaň rozhodovat, jasný? Já vedu partu, ne ty. A jestli si myslíš, že já budu tančit, jak ty pískáš, tak to seš teda na omylu, hochu. Já tě totiž můžu kdykoliv vyrazit…“ křičel po něm Bill. Andreas jen stál se sklopenou hlavou a pokorně přijímal Billovy nadávky. Na jednu stranu mi ho bylo trochu líto, ale na stranu druhou měl Bill pravdu. Přesto jsem se rozhodl zastat se ho a rozmluvit tak svojí lásce tu smršť nadávek, která měla nejspíš ještě přijít.

„No tak, Bille, on to tak nemyslel, jen chtěl udělat něco dobrýho pro partu,“ řekl jsem měkce. Otočil se na mě, a jeho výraz se pomalu začal měnit. Už se netvářil tak zuřivě, ale začal se uklidňovat.

„Ok, takže už je to v pohodě, příště mi zavolej, Andy. No nic, prej si chtěl mluvit o tý nový partě, hm?“ zeptal se ho Bill, tentokrát už přátelsky.

„Jo, to jsem chtěl, zjistil jsem o nich totiž pár informací a není to zrovna nic dvakrát příjemnýho,“ rozpovídal se Andy.

Bill:

Celá parta utvořila kruh okolo Andreasovy Corvetty, na které seděl.

„Zjistil jsem, že vůdcem tý party není nikdo jiný, než ta svině Schwarz,“ řekl Andy a dramaticky se odmlčel. Chvíli jsem si to tak nějak přebíral v hlavě, až po chvilce ticha jsem se odvážil promluvit: „Ty myslíš TOHO Schwarze? Adama Schwarze?“ Můj hlas zněl nejspíš vyděšeně, to také proto, že jsem byl vyděšený. Najednou jsem se už necítil jako ten silný, a dokonce mi bylo líto, že jsem na Andyho křičel. Do očí se mi draly slzy, ale já je naštěstí nepustil ven. Nechtěl jsem brečet před partou. To já jsem měl být ten nejsilnější, to já byl vůdce. To jsem si prostě nemohl dovolit.  

Potřeboval jsem jít na vzduch. Sebral jsem se a bez udání důvodu jsem vyšel ven z haly, doprovázen nechápavými pohledy ostatních. Posadil jsem se na schody, které vedly k menším postranním dveřím, a až teď jsem nechal slzy volně stékat po mých tvářích. Bylo mi zle. Nedokázal jsem se soustředit na nic jiného, než na myšlenku, že je zpátky, a že to všechno klidně může začít znovu. V hlavě se mi jako útržky chaotického filmu promítaly vzpomínky. Vzpomínky na ty strašné chvíle, které měly být dávno za mnou.

Tom:

Vůbec jsem nechápal, co se to s Billem stalo. Před chvílí tu na Andrease řval, a teď najednou z ničeho nic odešel. A nejhorší na tom bylo to, že jsem absolutně nevěděl, co mám dělat. Nevěděl jsem, jestli mám za ním jít, nebo zůstat tady, nevěděl jsem vůbec nic. Ostatní z party si mezi sebou začali něco šeptat, nevnímal jsem je však. Po chvilce jsem se tázavě podíval na Andyho. V jeho očích se mísilo pochopení se soucitem a lítostí. Jeho pohled byl nepřítomný, jako by byl v jiném světě. Přešel jsem blíž k němu a lehce do něj drcnul. Probral se ze svého zamyšlení a tázavě se na mě zadíval. Naznačil jsem mu, jako že tady ne, a odvedl jsem si ho kousek stranou.  

„Nevíš, co se stalo s Billem? Vůbec ho nechápu. Proč odešel?“ vyhrkl jsem na něj spoustu svých otázek, dychtíc po odpovědi.

„Víš, Tome, tohle by ti asi měl říct sám,“ řekl Andy smutně a odešel k ostatním, aby rozpustil tuhle nadmíru nepovedenou schůzku. Tak teď už jsem byl dočista zmatený. Nerozhodným krokem jsem se vydal za Billem. Našel jsem ho, jak seděl na schodech u jednoho postranního vchodu do haly. Obličej měl zabořený v dlaních a usedavě plakal. Bylo mi ho tolik líto. Sedl jsem si vedle něj a objal ho kolem ramen. Ustrašeně se ke mně přitulil, ale neřekl jediné slovo.

„Billí, no tak, co se stalo?“ zašeptal jsem. Nechtěl jsem na něj naléhat. Bill ke mně zvedl uplakaný pohled.

„J-já… nechci o tom… mluvit…“ snažil se říct mezi vzlyky.

„A má to nějakou souvislost s tím Schwarzem?“ zeptal jsem se ještě. Tahle otázka mi vrtala hlavou. Prostě jsem to musel vědět. Jen přikývl. „Dobře, Billí, teď pojedeme domů, ano?“ navrhl jsem mu. Znovu přikývl, otřel si uslzené oči, čímž si totálně rozmazal make-up, a začal se zvedat. Ještě než jsme se vydali do haly, otočil se ke mně se slovy: „Neboj, Tome, řeknu ti to, ale až na to budu připravený.“

Bill:

Nemohl jsem o tom mluvit. Ne teď. Pomalu jsem se s Tomem za zády vydal ke svému autu. Ještě, než jsem nastoupil, ohlédl jsem se za ním. Sjížděl mě ustaraným pohledem, ale neřekl jediné slovo. Bez řečí jsem si nastoupil do auta a nastartoval. Tom tak učinil po mně. Vím, že jsem se teď choval odtažitě, ale prostě jsem potřeboval být chvilku sám. Sám se svými myšlenkami. Zbytek party, včetně Andrease, už dávno odjel, takže jsme tu zbyli jen my dva. Pomalu jsem vyjel z haly a následován Tomovou Audi, jsem se vydal domů.  

Tom:

Seděl jsem v autě a nepřítomně jsem sledoval silnici před sebou. Nedokázal jsem myslet na nic jiného než na Billa. Byl najednou tak strašně odtažitý. Nechápal jsem jeho chování. Nutně jsem potřeboval vědět, co se mu stalo, nebo co mu ten Schwarz udělal. A jediný člověk, který to věděl, byl Andreas. Musím z něj něco vytáhnout. Jenže teď to nepůjde. Než jsem na něco přišel, dojeli jsme domů. Bill zaparkoval auto do garáže a já hned vedle něj. Vylezli jsme ven a oba jsme zůstali stát proti sobě. Ani jeden nevěděl, co má říct, nebo jak se má chovat. Jen jsme tam stáli a těkali očima všude kolem, hlavně se nepodívat na toho druhého. Nakonec jsem to už nevydržel, dvěma kroky jsem přešel k Billovi a přitiskl ho k sobě. Zabořil si hlavu do mé XXL mikiny a já cítil, že znovu pláče.  

Nekonečně dlouho jsme tam takhle stáli a jeden k druhému jsme se tiskli. Až když se Bill začal trochu uklidňovat a vypadalo to, že se pořádně vyplakal, jsem se od něj trošku poodtáhl. Měl zavřená očka a nasával vůni z mojí mikiny. Ani jeden jsme zatím nemluvili.

Bill:

Konečně jsem se cítil v bezpečí. Ta chvíle, co jsem byl bez Toma, pro mě byla jako věčnost. Až teď jsem si začal plně uvědomovat to, že už bych bez něj nedokázal žít. Byl pro mě to, pro co jsem v tuto chvíli žil, byl pro mě vzduch, který jsem dýchal, byl pro mě vším. Byl jsem nesmírně rád, že jsem zase u něj, v teple jeho náruče. Uklidňovalo mě to a dodávalo pocit bezpečí. Teď už jsem věděl, že se nemám čeho bát. Už ne. Věděl jsem, že Tom mě ochrání. Vždycky. Cítil jsem, jak se poodtáhl, ale oči jsem nechal zavřené a dál jsem si užíval vůně, kterou byla jeho mikina přímo nasáklá. Pomalu jsem usínal. „Billí, no tak, pojď, půjdeme si lehnout, nebo mi tu usneš mezi autama…“ zašeptal. Neochotně jsem rozlepil víčka a pohlédl na něj. „Tak dobře,“ šeptnul jsem a bez jakýchkoliv řečí jsem ho následoval do domu.  

Tom:

Hezky jsem si ho odvedl nahoru do baráku, a rovnou jsem ho nasměroval do ložnice. Ani neodporoval, jak bývalo jeho zvykem, když byl ospalý, ale nechtěl si to přiznat. Nejspíš byl totálně vyřízenej z toho pláče. Ani se mu nedivím. Mlčky se posadil na postel a začal se svlékat. Přišel jsem k němu a přerušil ho.

„Já sám…“ šeptnul jsem mu do ouška a začal mu svlékat tričko. Jen se unaveně pousmál a plně se oddal mojí péči. Takhle jsem ho vysvlékal až do boxerek. Nechal jsem ho lehnout si do postele, pořádně jsem ho přikryl a se slovy, že se jdu rychle osprchovat, jsem vyšel z pokoje směr koupelna. Tam jsem ze sebe shodil všechno oblečení a stoupl jsem si pod proud horké vody, která jako by smyla všechny problémy dnešního dne. Alespoň na chvilku se mi podařilo vyhnat z hlavy myšlenky na Schwarze.  

Když jsem byl řádně  umytý a maličko odpočinutý, vylezl jsem ze sprchy a ručník jsem si omotal kolem boků. Kromě mě a Billa v domě nikdo nebyl, takže bych klidně mohl jít i nahý, ale to je prostě síla zvyku. Došel jsem do ložnice a potichu, abych nevzbudil Billa, jsem za sebou zavřel dveře. Ten černovlasý andílek už dávno spinkal, proto jsem ho nechtěl vzbudit. Až po uši byl zachumlaný v bílých přikrývkách, odkud mu koukala jen rozcuchaná změť havraních vlásků. Rychle jsem na sebe hodil trenky a pomalu jsem si vlezl k němu. Trochu se ze spánku zavrtěl, ale jakmile mě ucítil vedle sebe, okamžitě se přitiskl k mému tělu. Objal jsem ho, a potom už jsem jen s hlavou zabořenou v jeho voňavých vláskách také usnul.

Bill:

Ráno mě probudilo jemné  šimrání na tváři. Trochu jsem se zavrtěl, ale oči jsem nechával zavřené. Věděl jsem, kdo je narušitelem mého spánku. Když  ale šimrání neustávalo, usmál jsem se a ospale jsem rozlepil očka. Nade mnou se skláněla Tomova tvář, kterou zdobil zářivý úsměv.

„Pročpak mě budíš?“ postěžoval jsem si a přitiskl se ještě těsněji k jeho tělu.

„Vždyť už je ráno, nemůžeš přece prospat celou sobotu,“ odpověděl mi. 

„No právě proto, že je sobota… Do prdele, Tome, vždyť dneska je sobota, už dávno jsme měli bejt v dílně a makat s partou na autech,“ vykřikl jsem zděšeně a dokonale se probral. „Kurva, to nám to teda pěkně začíná…“ ulevil si také Tom a oba jsme jak na povel vyskočili z postele a začali pobíhat po pokoji jako dva blázni.

„Tome, nevíš, kde mám tužku na oči?“ volal jsem z koupelny a přehraboval se v kosmetické taštičce. Ale to, co jsem potřeboval, jsem ani za boha nemohl najít.

„To fakt nevím, lásko. Jo a nevíš ty náhodou, kam jsem si dal tu černou čelenku, kterou jsem měl včera na sobě?“ optal se mě na oplátku.

„Netuším, Tomi…“ křikl jsem směrem do pokoje, a konečně jsem našel černou tužku. Byla hozená pod hromadou špinavého oblečení, které se nám kupilo v rohu koupelny. Bohužel v naší klučičí domácnosti se nenašel nikdo, kdo by tohle všechno byl ochotný vyprat. A tak se hromada našich špinavých hadrů zvětšovala a zvětšovala a počet čistého prádla v našich skříních se bohužel zmenšoval. No, něco s tím budeme muset udělat, ale teď to rozhodně nebude. V tom všem chaosu a shonu jsme si ani neuvědomili, že by na nás v dílně mohlo čekat nepříjemné překvapení.

Tom:

S Billem jsme konečně nasedli do aut a uháněli jsme směrem do naší dílny. Byl to starý autoservis, který parta odkoupila, zrekonstruovala, a teď ho používala jako společnou dílnu. Ne, že by každý z party neměl svůj vlastní dům s garáží, ale někdy prostě bylo fajn, když se sešla kopa lidí a společně se upravovala a opravovala auta. Bylo to příjemné, občas si popovídat o tom, co je ve světě aut nového, a přitom se hodně nasmát.  

Jenže tentokrát bylo před starou budovou znepokojivě klidno. Většinou, když bylo horko, a holky z party, kterých tam mimochodem bylo jako šafránu, neměly co na práci, lehly si na trávník a opalovaly se. Jenže dneska nic. A přitom bylo totálně k padnutí. Největší obavy se mě ale zmocnily, když jsem uviděl zavřená vrata. Ta bývala vždycky otevřená, ať bylo horko nebo zima. Zaparkovali jsme s Billem před budovou a oba jsme vystoupili. Bill na mě hodil pohled plný otazníků. Já jen pokrčil rameny, jako že absolutně netuším, co se to tu děje. Chvilku jsme udiveně koukali na zavřená vrata dílny, pak jsme chvilku koukali na sebe, a když jsme se konečně rozhodli udělat pár kroků, stalo se něco absolutně nečekaného.

Bill:

Jakmile jsme s Tomem vykročili k vratům, tak se najednou otevřela a vyřítily se z nich tři Alfy Brery. Tak tak jsme oba uskočili, že jsme neskončili pod jejich koly. Ta skutečnost, že nás teď málem přejeli, mě ale nevyvedla z míry tolik, jako fakt, kdo jedno z těch aut řídil. Jakmile jsem totiž spatřil to auto, které teď ujíždělo závratnou rychlostí pryč, znovu se mi vybavily ty hrozné vzpomínky. Bylo to přesně to auto, které tenkrát přijelo před můj dům. Bylo to přesně to auto, které ke mně přivezlo člověka, jehož jsem ze srdce nenáviděl. Bylo to přesně to auto, ve kterém jsem tenkrát ležel na zadních sedačkách, se svázanýma rukama a slzami stékajícími po mých tvářích.

Z mých myšlenek mě probudil až Tomův naléhavý hlas. Zatřepal jsem hlavou a zoufale se na něj podíval. Přál jsem si mu všechno říct, ale teď na to prostě nebyl čas. Až teď jsem si uvědomil, že jsem celou dobu stál na místě a zíral na teď už prázdnou příjezdovou cestu. Do očí se mi znovu draly slzy. Nechtěl jsem brečet.

„Bille, tak sakra mluv se mnou!“ křikl na mě Tom. Teprve teď jsem začal vnímat jeho hlas.

„C-co?“ zeptal jsem se zmateně.

„Můžeš mi konečně  říct, co se to s tebou ksakru děje? A kdo to do prdele byl?“ celkem zuřil. Bylo mi líto, že mu to teď všechno nemůžu říct, ale už takhle jsme měli zpoždění. Mlčky jsem vykročil směrem k dílně. Jeho jsem nechal nechápavě stát za sebou. Než jsem tam však došel, zastavila mě jeho ruka, která mě chytla za loket a donutila mě se na něj podívat.  

„Tak dost, Bille, nemůžeš přede mnou jen tak utéct a tvářit se, že se nic neděje…“ začal už mírnějším hlasem, ale nedokončil. Přerušil jsem ho.

„Podívej, všechno ti povím, ale až budeme sami. Teď to nejde, je tu parta a já potřebuju čas. A právě proto, že ho máme tak málo, potřebuju být alespoň na chvilku sám a všechno si srovnat v hlavě. OK? Prosím,“ dokončil jsem svůj proslov a prosebně jsem se na něj otočil. Pomalu pokýval hlavou, ale než jsme vykročili k dílně, ještě řekl: „OK, Bille. Dám ti čas. Ale dovol mi prosím jednu jedinou a poslední otázku.“ Pokýval jsem hlavou, jako že může mluvit. „Byl v jedný z těch Brer Schwarz?“ zeptal se a pevně se na mě zadíval. Tušil jsem, že se na to zeptá. Už jsem mu nechtěl lhát. Neznatelně jsem kývnul hlavou.

„Ano, byl tam,“ šeptl jsem potichu a pak už jsme se oba konečně vydali do dílny.