That day will never come

Sedím v obýváku na gauči a… sním. Zase a znovu o tomtéž;

´Jaké by to bylo, být s Tomem? Být s Tomem… opravdu být? Jaké by to bylo, kdyby mě něžně hladil a líbal? Být v jeho náruči? Kdybych ho mohl obejmout… a on objal mě? Jaké by to bylo, milovat se s ním?

Muselo by to být tak krásné… Mít ho vedle sebe jako oporu, by určitě bylo tak… tak naplňující. Cítit jeho horké dlaně, jak mě hladí, třeba jen po tváři, by bylo tak… krásné a povznášející. A jeho dlaně třeba na hrudníku nebo bocích… by byl určitě dokonalý a nepopsatelný pocit. Kdyby mě líbal, muselo by to určitě být tak vášnivé… A kdyby polibky přesunul na krk, pak by to bylo určitě tak vzrušující…

Kdyby své polibky přemístil na mé bradavky… vzrušením bych dozajista zešílel. Sex s ním by byl… ne! Nebyl by to sex, bylo by to milování… Milování, které by mě naplňovalo… a cítil bych se konečně zase celý… Ale přesto by to byl pověstný ´Sex Gott´, se kterým by bylo i to milování tak vášnivé… Nebo jen pouhé obejmutí… a možnost být na chvíli v jeho náruči… Bylo by to to nejlepší, co jsem kdy zažil… Vlastně ne, nebylo. Nejlepší a nejkrásnější by bylo, kdyby mě miloval… alespoň jako bratra, jako dvojče… když ne tak, jako já jeho…´

Ze snění mě vytrhne bouchnutí dveří. Otočím se a posmutněle na Toma kouknu. „Ahoj, Tome…“ Pozdravím ho.

„Čau.“ Dostane se mi obvyklé odpovědi, po které se otočí, do uší si dá sluchátka a vyběhne nahoru. Pak slyším jen další prásknutí dveří, což značí, že se zavřel u sebe v pokoji.

Povzdechnu si a promnu si obličej v dlaních. Kéž by se na mě alespoň upřímně usmál… Ale ten den nikdy nepřijde…