autor: Janule
betaread: Janik
betaread: Janik
„Hallo,“ slyšela z obrovské dálky. Jednoduché slovíčko, ale jí připadalo něčím zvláštní… chvíli přemýšlela proč, ale nemohla na to přijít. Její myšlenky se ztrácely v podivné mlze zapomnění hned, jak si je uvědomila… Zkusila otevřít oči, ale byly strašně těžké… nešlo to, neměla sílu. Jako by jí je někdo násilím držel, aby neviděla co se děje kolem ní. Vtom to slovo zaslechla znovu. Bylo malinko blíž, ale znělo stejně zvláštně… „Hallo,“ šeptal ženský hlas. Ano, byl to určitě ženský hlas… z té mlhavé dálky to alespoň tak znělo. Ženský hlas byl příjemný, takový měkký a hladivý… Jistě… už věděla, co bylo zvláštní. Její „l“ bylo jiné, takové zvláštně měkké. Určitě nemluvila česky… Takhle se přece haló neříká…
„Mädchen… mach die Augen auf,“ slyšela neznámá slova. Jen jedno z nich jí bylo povědomé, to už určitě někde slyšela… augen… to slovo přece zná… nemohla si vzpomenout… tu řeč už někde slyšela, ale kde… měla pocit, že je v nějaké těžké mlze a nemůže se z ní dostat. Její tělo jako by jí nepatřilo… „Meine augen…“ ano, ano… to je ono… to je začátek písničky… v hlavě slyšela její melodii, ale nemohla si vzpomenout, odkud ji zná. Ale určitě ji zná… zpívá ji chlapecký hlas… ano… jasně se jí to vybavilo… Bill… ano, zpívá ji Bill… oddechla si spokojeně, že na to konečně přišla. Bill… to jméno bylo poslední, co si uvědomila, než se její mysl opět ztratila v temnotách…
„Nech ji být, vidíš, že nereaguje,“ obořil se na Vivian její manžel. Sledoval už pět minut marnou snahu své ženy to děvče probudit. Nechtěl, aby ji budila, nebylo to v jejich zájmu. Ať hezky spí, alespoň je klid…
„Chtěla jsem zkusit, jestli vnímá,“ omlouvala se mu a rychle se zvedla od bílého lůžka ve sklepní místnosti. Nechtěla ho rozzlobit.
„Dělej, musíme jít, klient na nás kvůli tobě nebude čekat,“ zavrčel, aby ji popohnal. Poslušně se zvedla a rychle kolem něj prošla na schody, které vedly ze sklepa jejich domu. Za sebou slyšela rázné otočení klíčem v zámku a funění svého muže, jak se ji snažil doběhnout. Měl by přestat kouřit, napadlo ji…
♣♣♣
Tom seděl s kytarou v klíně na své posteli a trénoval sólo jedné ze svých nových písniček. Přeskakoval při ní po hmatníku rychle nahoru a dolů a celé to tak trochu znělo jako z Pohádky tisíce a jedné noci, připomínalo to vzdáleně nějaký arabský motiv. Vůbec netušil, kde se v něm zrovna tohle vzalo. Melodie se mu usadila v hlavě a během čtvrt hodiny měl začátek pohromadě. Neustále mu tam lezl jiný tón, než chtěl a jeho to rozčilovalo. A nebyl sám…
„Tomi, mohl bys toho mňoukání už nechat?“ otočil se na něj od stolu Bill. Snažil se číst dopisy od fanoušků a bráškovo hraní už mu pomalu ale jistě lezlo na nervy. Kdyby to alespoň jednou za čas proložil něčím normálním, ale tohle bylo šílené. Měl strach se otočit, aby neviděl svého bratra sedět v tureckém sedu s turbanem na hlavě, jak se vznáší na létajícím koberci.
„Musím se to naučit… a neurážej moje hraní, není to žádný mňoukání. Já to tvoje hulákání ve sprše taky musím snášet a nestěžuju si,“ vyčítavě se na něj zahleděl. Nakonec byli v jeho pokoji, Bill si mohl klidně jít do svého, když mu to vadilo. „A to nepočítám to tvý věčný pobrukování všude, kam se hneš. Přestaň číst a radši vymysli nějaký slova. Chtěl bych z toho udělat akustickou písničku jen pro nás dva,“ pokračoval Tom, zatímco dál pilně „mňoukal“ na svou kytaru. Nemohl to nechat jen tak… nesnášel, když mu něco nešlo a byl schopen nad tím sedět klidně hodiny. Bill už by s kytarou dávno švihnul do rohu, v tomhle byli každý úplně jiný.
„Jak pro nás dva?“ udiveně se otočil Bill a zvedl obočí. „Chceš snad s klukama skončit?“ zvedl se a přešel k bráškovi. Posadil se na kraj postele a zkoumavě si ho prohlížel.
„Blázníš? Proč bych to dělal?“ usmál se Tom. „Jak tě to mohlo napadnout? Jen jsem si říkal, že by to mohlo být dobrý zpestření koncertů. Kluci by si dali voraz a hráli bychom jen my dva. Já na kytaru a ty bys k tomu zpíval,“ zvedl oči k Billovi a konečně přestal hrát. „Pojď ke mně,“ natáhl k němu ruce, když odložil kytaru vedle sebe. Bill se po čtyřech připlížil a stulil se mu do nabízené náruče. Miloval tyhle chvilky, kdy seděli a jen si povídali.
„Myslíš, že by to klukům nevadilo?“ zvedl pohled nahoru a studoval Tomovy hnědé duhovky.
„Když napíšeš písničku jen o nás dvou, tak to pochopí. Představuju si nás na barovejch židličkách, jak sedíme vedle sebe a hrajeme… nelíbilo by se ti to?“ odhrnul Billovi z čela neposedné vlasy a obkresloval prstem jeho obočí.
„A o čem by sis to představoval? Mám napsat pravdu?“ uculil se a stáhl si k sobě Tomovu hlavu. Políbil ho, a zatímco se dál rty jemně dotýkal jeho tváře, šeptal: „Zamiloval jsem se do jeho rtů, které mě svádí k hříchu. Miluju jeho mandlové oči, když se při polibku přivírají. Zbožňuju jeho úsměv plný bílých perliček. Miluju jeho nosík, když se dotýká toho mého. Mám rád jeho hlas, když se směje, potřebuju jeho ruce, aby mě hladily, když jsem smutný… mám pokračovat? Seděli bychom tam hodinu, než bych to všechno vyjmenoval…“
„Bylo by to krásný, ale hned po závěrečným polibku bychom museli spáchat sebevraždu na pódiu, aby to mělo styl. Bylo by to asi nejromantičtější vyznání lásky na veřejnosti, ale taky nejskandálnější,“ usmíval se Tom. „Musíš to napsat tak, aby se to dalo chápat jako vyznání bratrský lásky, tu nám nikdo nemůže vyčítat.“
„Zkusím to, ale bude to těžký,“ uvažoval Bill. „Napsat milostnou písničku tak, aby tam ani jednou nebylo „miluju tě“… snad mě něco napadne,“ uzavřel to a zvedl se do sedu. „Jdu se nabít, nebo mě zejtra Meg zastřelí hned mezi dveřma,“ omluvně se usmál, že musel tuhle hezkou chvilku přerušit.
„Kam si strčíš kabel? Všechny zásuvky jsou plný a rozdvojka se ztratila už loni,“ zašklebil se Tom a očekával spršku peprných výrazů na svou adresu. Vždycky si z Billa tímhle způsobem utahoval, když se jednalo o jeho schopnosti, stal se z toho už rituál.
„My profíci se nabíjíme z vody, víš? Kabel si strč někam,“ oplatil mu to bráška s úšklebkem a během chvilky za ním zaklaply dveře.
Tom popadl do ruky kytaru a znovu se ponořil do své nové melodie. Něčím ho tak fascinovala, že ji musel neustále zkoušet, i když už se spletl jen málokdy. Připadala mu opravdu jako stvořená pro ně dva, ale ať přemýšlel, jak chtěl, žádný smysluplný důvod pro to neměl, byl to jen pocit. Poslední dobou ho napadala samá skvělá sóla. Jedno z nich, které ho napadlo na dovolené ve Španělsku, měl možnost předvést poprvé živě před čtyřmi dny na posledním koncertě před plánovaným volnem. Musel se zamyslet, aby si vzpomněl, kde to vlastně bylo… byli už tak unavení… Cestovali tourbusem od města k městu, přejížděli tam a zpátky celé Německo a kdyby neměli napsaná jména měst na programu letní šňůry, aby mohl Bill správně pozdravit své fanoušky, nevěděli by, kde zrovna jsou.
Chvilku vzpomínal, než se mu vybavilo, kde měli v sobotu koncert… snažil se vzpomenout, jak Bill zdravil fanoušky. Ano… volal: „Ahoj, Neumarkte“. Jasně, to je ono… bydleli na náměstí v takovém malém hotýlku, v pokojích se šikmými stěnami. Byli až úplně pod střechou, aby měli soukromí a klid od ostatních hostů, ale v tom šíleném vedru to nebyla zrovna výhra. Letošní červenec byl horký a suchý, teplota každý den spolehlivě vyšplhala nad třicet stupňů. I z toho byli utahaní a odpočinek si už opravdu zasloužili. Dřeli celý rok jako koně, a přestože chtěli mít v létě víc volna, prozatím se to nedařilo. Pořád bylo co dělat. V pátek před koncertem měl premiéru klip, který točili čtrnáct dní předtím v Berlíně, a zatím to vypadalo, že bude úspěšný… alespoň v to doufali. Druhý klip, jehož natáčení si tak užili s fanynkami ve sklepě kina, si ještě schovávali na později, ale ten den chtěli na koncertě poprvé vyzkoušet novou písničku, ke které ho točili. Zatím ji živě před publikem nehráli, tak byli všichni trochu nervózní dřív než obvykle. Poprvé je poprvé… Ale ještě něco se Bill chystal udělat poprvé…
Tom se musel usmát, když se mu ta situace vybavila…
„Dneska jim ho ukážu,“ pronesl Bill slavnostně, když se všichni naskládali do auta, které je mělo odvést z hotelu na plac. Tři zbylí členové kapely se na Billa zaraženě otočili a vykulili oči. Věděli, že je exhibicionista, ale že by zašel až tak daleko? První se ze šoku vzpamatoval Tom.
„Cože? Ty se chceš svlíkat na pódiu? Zbláznil ses?“
„Proč? Vždyť je pěkný, sám jsi to říkal?“ udiveně zvedl obočí Bill a nechápavě na bratra zíral. Na Toma šly mrákoty… co to tady vytahuje před klukama… nemusí vykecat všechno, co mu v intimních chvilkách říká…
„Cože? Co je pěkný? Snad pěknej, ne, když ho chceš holkám ukazovat…“ zašklebil se Georg při představě, jak kamarád svlíká na pódiu džíny, které nosí stejně tak nízko, že mu občas hrozí spadnout samy od sebe. Ta představa šokovaných holek, jak zírají na Billův… ehm… jak to říct slušně… penis… v něm vyvolala záchvat smíchu. Zhroutil se na vedlejší prázdnou sedačku a nebyl schopen poslouchat, co se dál řeší. Gustav si po chvilce uvědomil, jak to Georg pochopil a začal se smát taky. Naskočil mu v mysli velice podobný obrázek, akorát že on by viděl před sebou v tu chvíli jen Billův holý zadek. Jako bubeník zpoza svého nástroje na fanynky moc nedohlédl. Jen Tom chudák nevěřícně hypnotizoval bratra a tu plánovanou stripshow na jevišti mu nějak nemohl odpustit. Co ho to popadlo? Zešílel snad z vedra?
„Odkdy je tetování pěknej?“ zeptal se Bill jen tak pro sebe, protože věděl, že ke Geovi a Gustavovi se tahle jeho otázka přes jejich hurónský řev nedostane. Ovšem Tom jeho mumlání zachytil a viditelně se mu ulevilo.
„Jo ty chceš ukázat hvězdu?“ vydechl a rozesmál se.
„A cos myslel? Co jinýho bych asi tak holkám ukazoval?“ udiveně se na něj otočil Bill a v tu chvíli mu to docvaklo. „Ježííííš,“ vyjekl a začal se smát s klukama. „Vy jste blbci!“ snažil se srozumitelně artikulovat, ale díky smíchu mu to moc nešlo. Smáli se skoro až do cíle své cesty, a když Georg vyprávěl všem svojí první představu, padali i chlapi z ochranky. Tahle historka se s Billem potáhne určitě ještě dlouho…
♣♣♣
Ve sklepní místnosti bylo ticho, jež přerušovalo jen pravidelné pípání monitoru, sledujícího činnost dívčina srdce. Ležela klidně, v rukou hadičky, vedoucí k umělé výživě a uspávacímu prostředku, který jí neustále po nepatrných dávkách odkapával do žil. Občas se jí zdály neklidné sny a mumlala něco z umělého spánku a právě teď se začala neklidně vrtět, když se v její mysli vynořila z mlhavého oparu situace, kterou prožila před čtyřmi dny…
Krajina pomalu ubíhala za okny jedoucího auta. Znovu před sebou viděla sebe a svou kamarádku Lucku, sedící poslušně na zadním sedadle a netrpělivě se usmívající jedna na druhou. Konečně… konečně se jim splnilo přání, které ze začátku vypadalo tak strašně vzdálené a nereálné.
„Jste nějak potichu, holky,“ usmála se do zpětného zrcátka její mamka. „Za půl hodinky jsme na hranicích,“ ujistila obě kamarádky a vytáhla pytlík bonbónů. „Dejte si,“ nabídla jim dozadu, a když se jejich ruce srazily nad pytlíčkem, všechny tři se rozesmály. Postupně si každá hodila do pusy jeden sladký kousek a v autě se zase rozhostilo ticho. S plnou pusou se přece nemluví, učil ji otec… „Bude ti patnáct, Nikolko, tohle už bys měla vědět,“ vybavil se jí jeho vyčítavý pohled, kdykoliv mluvila při jídle…ach ty jeho zásady…zadívala se na sedadlo řidiče a uvědomila si, jak ho má ráda. I přes ty svoje věčné výchovné poznámky byl fajn.
Zrovna se od volantu natáhl k autorádiu, a když se mu po usilovné práci konečně podařilo jakžtakž naladit nějakou německou stanici, spokojeně si oddechl. Čím blíž budou k česko-německým hranicím, tím lepší bude signál. Neměl ticho v autě rád, potřeboval rozptýlení a ony dvě mu ho nedopřály, protože díky cestovní horečce, která je obě zachvátila, prokecaly celou noc a teď z toho byly šíleně unavené…
Z rádia se ozvala písnička, kterou táta díky ní znal už nazpaměť, a protože už věděl, že se co nevidět zezadu ozve hlasité „Zesil tooo,“ sám se sklonil k rádiu a provedl nevyřčený rozkaz. „Dobrý?“ Koukl s úsměvem do zpětného zrcátka, jestli je to tak v pořádku. Obě nadšeně přikývly. Klučičí hlas z rádia německy zpíval „Křič tak nahlas, jak jen dokážeš“, a přesně podle toho to taky dělal. Nikola s Luckou se k němu s chutí přidaly a ticho, které bylo v kabině auta, zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku. Konečně měl tatínek to své rozptýlení. Niky se na tátu usmívala a v tu chvíli jí hlavou prolétla vzpomínka na to, co jí provedl za kulišárnu, když netrpělivě očekávala, až přijdou po internetu objednané vstupenky na koncert, na který právě všichni společně jeli…
„Tak co? Máš je?“ nadšeně vítala tátu ve dveřích, ale když viděla jeho smutný pohled, zarazila se. „Nemáš? Ale jak to? Vždyť v tom e-mailu psali, že už je odeslali,“ zoufale se snažila přesvědčit otce i sebe, že to co vidí v jeho očích, nemůže být pravda.
„Nemám, Nikolko, někde se to zadrhlo. Asi jsme vyplnili špatně směrovací číslo a ty lístky jsou na nějaké malé německé poště, a když si je tam do dvou dnů nikdo nevyzvedne, pošlou je zpátky.“
Byla z toho v tu chvíli tak zničená, že jí ani nenapadlo přemýšlet o tom, jak na to její táta přišel nebo kdo mu to vlastně řekl a do očí jí vyhrkly slzy zoufalství. Tak strašně se na ten koncert těšila… Chtěla ho už konečně vidět, svého milovaného Billa…a teď to vypadá, že kvůli nějakému pitomému směrovacímu číslu se s ním bude muset rozloučit. Celý svět se jí zhroutil před očima, a když jí táta podával pro útěchu hudební časopis, se slovy, že tam je jeho plakát, ať si z toho nic nedělá, pomyslela si něco velice nevhodného o otcově inteligenci. Jak jí může nějaký papír nahradit živého Billa? Nejradši by celý debilní časopis zahodila, roztrhala a nacpala do kamen, protože lítost najednou vystřídal vztek. Jak jí to mohli udělat!? Kdo tohle zavinil!? Tak strašně se s Luckou těšily na koncert…jak jí to vysvětlí? Bude jí muset zavolat, že nikam nejedou a při téhle myšlence jí začaly po tvářích stékat slzy jako hrachy. Táta se začal najednou tak zvláštně usmívat a pořád jí do ruky strkal ten pitomý časopis, aby ho alespoň otevřela.
Byla z toho v tu chvíli tak zničená, že jí ani nenapadlo přemýšlet o tom, jak na to její táta přišel nebo kdo mu to vlastně řekl a do očí jí vyhrkly slzy zoufalství. Tak strašně se na ten koncert těšila… Chtěla ho už konečně vidět, svého milovaného Billa…a teď to vypadá, že kvůli nějakému pitomému směrovacímu číslu se s ním bude muset rozloučit. Celý svět se jí zhroutil před očima, a když jí táta podával pro útěchu hudební časopis, se slovy, že tam je jeho plakát, ať si z toho nic nedělá, pomyslela si něco velice nevhodného o otcově inteligenci. Jak jí může nějaký papír nahradit živého Billa? Nejradši by celý debilní časopis zahodila, roztrhala a nacpala do kamen, protože lítost najednou vystřídal vztek. Jak jí to mohli udělat!? Kdo tohle zavinil!? Tak strašně se s Luckou těšily na koncert…jak jí to vysvětlí? Bude jí muset zavolat, že nikam nejedou a při téhle myšlence jí začaly po tvářích stékat slzy jako hrachy. Táta se začal najednou tak zvláštně usmívat a pořád jí do ruky strkal ten pitomý časopis, aby ho alespoň otevřela.
„Podívej se na ten plakát, určitě mu to tam sluší, tomu tvýmu Billovi,“ přesvědčoval ji a Nikola odevzdaně rozevřela časopis uprostřed, kde bývaly plakáty skupin. Něco žlutého jí vypadlo na zem, a když se pro to shýbla, zůstala strnulá v předklonu zírat na zvláštní černě potištěný papír. Snažila se přes slzy zaostřit, co je na něm napsáno, a když si přečetla nápis Open air a pod ním Tokio Hotel, hrábla pro ty dvě spojené kartičky a přitiskla si je štěstím na prsa. Oči zalité slzami se jí najednou rozzářily a místo pláče se v nich leskly hvězdičky štěstí. V tu chvíli se ale vzpamatovala, došla jí celá ta komedie a začala do tátových svalnatých prsou bušit pěstičkami a křičet: „Ty!… Ty!… Táto, jeden! Málem jsem z toho umřela, mohl jsi mě mít na svědomí!“ Ten se ale jen smál a snažil se sevřít její hubené ručičky, kterými do něj soustředěně bušila. Nakonec ho s vděkem objala a poslední slzičky mu otřela do flanelové košile. Stáli tak chvíli uprostřed předsíně, oba šťastní, že to dobře dopadlo. Věděla, že táta zná její lásku k tomu ‚zvláštnímu klukovi s namalovanýma očima‘, jak mu říkal a dobře věděl, že touhle komedií ji málem přivede k infarktu…a taky věděla, že ji má rád a udělal by pro ni všechno, i když její lásku vůbec nechápal. „Co na tom zženštilým stvoření vidíš?“ ptal se jí pokaždé, když přišel k ní do pokojíku. Hnědé podmalované oči na něj zíraly z každého volného místa. „Miluju ho, tati,“ odpověděla pokaždé…
Na tváři dívky se objevil spokojený úsměv. Její dlouhé blonďaté vlasy byly rozházené po bílém polštáři, ležela klidně, jen nad hlavou se ozývalo neustálé protivné pípání monitoru. Kdyby teď mohla vidět svého otce, nevěřila by, že je to on. Byl z něj zlomený starý člověk, který se vůbec nepodobal tomu, který ji ještě nedávno odvážel daleko za jejím snem…
autor: Janule
Owww tak tohle začíná bejt docela zajímavý..
sem napnutá jak kšandy, honemko dááál!!!
x))
časoprostor byl sice o MNOHO lepší,ale tohle je taky fajn
Začíná se rýsovat nová zápletka… zajímavé, zajímavé xD Něco takového bych nečekala a vsadím se, že spoustu překvapivých věcí se ještě dozvím. Kvůli čemu ji tam drží, kdo a proč… spoustu podnětů k přemýšlení, jen co je pravda:D
Pasáže s Tomem a Billem jsou úžasné, Tom – předpokládám – vymýšlí In die Nacht, jsem zvědavá, jak Bill napíše slova:) Stále idylka ve vztahu… tak je to správně a všichni jsme spokojení:) Dneska jsem se konečně pořádně zasmála, když jsem četla, že Bill ho dneska ukáže… ještě teď, když se mi to vybaví, se směju, to nemělo chybu xD Jsem zvědavá, jaká bude souvislost mezi tou holkou a klukama… Těším se na pokračování;-)
hmmm…. teda…to vypadá hodně zajímavě…těším se na rozuzlení!;)
noooo …. sem zvědavá 😀
vypadá to a úžasnou propracovanost, rychle dál …
nebo mě budeš mít na svědomí TY Jani XD
Co se te holčině stalo? já už sem netrpěliva, ale to je užasny…. ty jo to je napínavy xD ja to nevydržím
oh..oh…ooohh…áááááááááááááááááááááááá ííí ooouch…..máááj goooooot ……..vžííí jooooooooooooooooooooooooo xo))
Kouzelné 🙂 Celá tahle poslední část mi příjde velmi povědomá. V hlavě se mi najednou zobrazují mé vlastní vzpomínky, jak mě táta rád potrápil, co se týče koncertů. Hlavně všeobecně Billa 😉
Janu ty opravdu umíš kouzlit. Nejenom psát,.. do klávesnice umí ťukat každý, ale vykouzlit tuhle nádheru, kterou jsi pojmenovala Dar 🙂
já si to prostě musím přečíst klidně i víckrát :o)
…omg ! ja ..mne to akosi …do seba zapadá a s hrdosťou oznamujem , že ASI viem , ako to bude pokračovať ..no je mi jasné že ty na nás vymyslíš úplne inú kulišárnu a ja som tu nadržaná pre nič 😀 ♥ krááááása x)
Kuwaa….honeem daaal….ja se těšim na pokračovááníí
Chudák Niky… takovej krásnej zážitek a pak pic a probudí se a vůbec neví, kde je. :´( Naopak když Bill říká, že se půjde nabít a Tom odpoví něco o tom, kam se strčí ten kabel… první co mě napadlo bylo něco děsně perverzního ale evidentně to kluky vůbec nenapadlo 😉 :D:D a stejěn tak mě rozesmál i Bill exhibicionista. Miluju lehkost a vtip, s jakými píšeš své povídky. Fakt že jo 🙂
Tak u tohoto dílu naprosto souhlasím s Michelle. Máme stejný literární vkus, takže se není čemu divit, že se na mnoha povídkách shodneme 🙂 Část s kabelem neměla chybu a to veřejné obnažování jak by smet 😀 Prostě super! Jo a část s Niky, no chudina…Doufám, že ji Billda pomůže:-D
Jani, Jani, tohle je ale smutné… a navíc vůbec nevím, o co tam s tou blonďatou osůbkou jde… no jsem zvědavá, jak se to týká našich twins… nebo snad té potvory z první řady? Jdu na dalšího díla…
Páni!!! Neuvěřitelná shoda náhod… jak tam popisuješ příběh Niki, tak sem se do něj oupe vžila, páč já sem taky Nikola a ta Lucka je moje sestřenka x) až na malej rozdíl, že sme nejeli na koncert do Německa, ale do Prahy… x) jojo… 3.4.2007… v tý době sem taky čekala na svý 15. narozky… x) a chtěla bych tohohle taťku z povídky, páč ten můj se může zbláznit, když příde do mýho pokoje a uvidí mé krásné plakáty a jen zaslechne slovo ´Bill´nebo ´Tokio Hotel´, tak by nejradši vraždil… xD jinak, Dar I jsem začala číst teprve nedávno, ale za to jsem ho zmákla za 2 dny a došla jsem k tomu závěru, že píšeš naprosto nepopsatelně nádherně, už jen při Časoprostoru jsem žasla, že něco tak skvělýho může někdo vymyslet, ale jak vidím, tak jo x) A Dar je taky na mým pomyslným stupínku vítězů hned na 1. místě i s Časoprostorem x) dokážeš tak nádherně vtáhnout do děje, že se to prostě nedá popsat… x) takže se s chutí vrhám na další dílek, kterej bude určitě taky tak senzační jako všechny ostatní x)
Wow, tak tohle vypadá opravdu velice zajímavě! Vidím novou zápletku a jsem opravdu zvědavá, co se z toho vyklube. Úplně mi běhal mráz po zádech,Nikči je mi líto a mám strach, co s ní mají ti lidi zalubem!
Tomovy vtípky ohledně Billova nabíjení byly prostě skvělé! 😀