Momenty 7.

autor: Dania

Bill ještě nějakou dobu zůstal ležet na pohovce. Před očima se mu promítaly poslední události. Nedokázal to pochopit, nevěděl, kde se to zvrtlo. Přetočil se na záda a zamrkal. Musel se vzpamatovat. Tušil, že za chvilku přijde Tom a za nic na světě nechtěl, aby jej tady takhle našel.

S bolestným zasténáním vstal z pohovky a vydal se do koupelny. Potřeboval horkou sprchu, smýt ze sebe stopy po jejich „milování“. Při té myšlence se ušklíbl. Heh, prej „milování“!! Zhluboka se nadechl a na chvíli zadržel dech. Potřeboval se uklidnit. Nedovedl si představit, že by se tu teď, v tuhle chvíli, objevil jeho bratr. Sesypal by se jako domeček z karet a všechno mu vyžvanil. A to nechtěl. Za nic na světě nechtěl, aby tohle Tom někdy zjistil. Protože potom by musel přiznat, a nejen Tomovi, že se mu to takhle zatraceně líbí. Že jej to neskutečně rajcuje. A hned potom by se propadl hanbou.

Svlékl zbytky oblečení a stoupl si pod horkou sprchu. Přemýšlel, co by měl udělat, jak to vyřešit? Zavřel oči a zhluboka si povzdechl. Když si vzpomněl na dnešní ráno, na svoje naděje, jež vkládal do rozhovoru s Anisem. Jak si představoval, co mu řekne, jaká bude Bushidova reakce. Bože! Byl idiot.

Styděl se. Protože i přes to, že byl Anis hrubý, jemu se to líbilo. Líbilo se mu to! A v tom byl ten zakopaný pes. Nechtěl věřit tomu, že by se z něj stala opravdu děvka! Protože kdyby musel říct pravdu, miloval ten pocit, když jej vyplňoval tvrdý, horký penis. Líbil se mu ten rozdíl mezi jejich těly. Vzrušovalo jej to na nejvyšší možnou míru. Kdykoliv na něj jen pomyslel, cítil mravenčení v podbřišku. Cítil se špinavý, ale jen svou vlastní vinou. Připadal si jako rozpolcený. Věděl, že kdyby za ním Anis přišel, opět by mu podlehl. Byl slaboch. Ale taky byl neskutečný egoista. Nechtěl nikomu nic nalhávat a sobě už vůbec ne. Prostě ho chtěl cítit v sobě. Ne proto, že by chtěl udělat Bushidovi radost, to rozhodně ne. Chtěl to jedině a pouze kvůli svému vlastnímu potěšení, jež mu to přinášelo. Chtěl opět cítit to vzrušení prostupující celým jeho tělem. Chtěl cítit jeho zpocené tělo na svém, horký dech, odrážející se od tváře.

Cítil, že opět tvrdne. Myslí mu bleskla myšlenka. Co by dal za to, aby jej opět cítil v sobě, aby jej držely ty silné paže, které si s jeho tělem dělaly, co je napadne?

Dlaní se opřel o horké kachličky, zaklonil hlavu a druhou ruku přesunul na svoje tvrdé mužství. Pevný stisk mu přinášel bolest spojenou s neskutečným vzrušením. Čelo opřel vedle dlaně a začal se rychle a prudce uspokojovat.

Vzpomněl si na jeho poslední slova, než odešel. Měl pravdu, nezapře to. Cítil, že se blíží k vrcholu, zaklonil hlavu, lapal po dechu. Ve chvíli, kdy to na něj přišlo, vykřikl. Měl co dělat, aby se udržel na roztřesených nohách. Když se dostatečně vydýchal, opláchl kachličky od zbytků svého semene a zastavil vodu. Najednou se cítil neskutečně vyčerpaný. Osušil se a nahý si lehl do postele. Během pár vteřin usnul.

****

O 4 měsíce a 30 dní dříve…

Bushido seděl v křesle a zíral na protější stěnu. Nikdy by nevěřil, že se ozve ta zpropadená věc uvnitř něj. Zrychlovala mu srdeční tep, nutila jej neustále dokola vzpomínat na to, co udělal. Zavřel oči a stiskl zuby. Nenáviděl výčitky svědomí. Před očima měl pořád výraz na Billově tváři, když odcházel.

Zaklel a promnul si oči. Už tady tak sedí tři hodiny a snaží se přemluvit svůj vlastní mozek, že přece neudělal nic špatného. Oba věděli, o co v jejich vztahu jde. Vztahu – zase to slovo. Vlastně spolu žádný vztah neměli. Nechápal, proč o Billovi musí pořád přemýšlet, proč jeho mysl neustále bombardují výčitky. Nikdy jej svědomí tak netrápilo, a to udělal už i horší věci, než je tohle.

Nechtěl si to připustit, ale pociťoval starost. Bál se, jestli mu skutečně nějak neublížil. Ještě nikdy si nikoho nevzal násilím. A to, co provedl před dvěma dny, ať už si to chtěl přiznat nebo ne, násilné bylo. Jediné, co jej utěšovalo, bylo vědomí, že i Bill vyvrcholil. Tudíž se mu to nakonec přece jen líbilo. Jenže si s hrůzou uvědomil, že tohle vědomí jej neuklidňuje. Moc dobře si pamatoval Billovu snahu o zavedení rozhovoru. Tušil, že to tomu klukovi přestává stačit, že chce něco víc. A on na to rozhodně nebyl připravený. Na jednu stranu nebyl připravený jej nechat na pokoji, nedokázal se připravit o neskutečný pocit, který mu způsobovaly Billovy vzdechy, jeho doteky, jeho horké rozkošné tělo. Na stranu druhou nebyl připravený ani na skutečný vztah. Celá ta myšlenka mu připadala absurdní. Vždyť to je směšné! On a Bill jako pár. Při té myšlence se rozesmál. Myslí mu bleskl Billův šťastný obličej, smějící se ústa, rozzářený pohled.

Položil hlavu do dlaní, cítil něco, co už si myslel, že cítit zapomněl. Ne! Nemůže! To přece nejde! Pevně stiskl víčka k sobě. Zavrtěl hlavou a zhluboka si povzdechnul. Takhle to už dál nejde.

****

O 4 měsíce a 10 dní dříve…

Už tři týdny o něm neslyšel ani zmínku. Neozval se. Bolelo to. V tuhle chvíli v něm převažovala jeho romantická stránka. Každou noc, kdy uléhal do své opuštěné, studené postele, si přál jej mít vedle sebe. Přál si cítit jeho paže, tisknoucí jej ke snědé hrudi. Chtěl být pro něj důležitý. Celou tu událost po Kometách vypustil z hlavy, protože se nedokázal přinutit přijmout skutečnost. Ještě na to neměl dost odvahy. V jeho nitru klíčila pravda, nabývala čím dál ostřejších obrysů, rostla. I když se tomu bránil všemi silami, nedokáže se ubránit navěky. Jednou jej to pohltí, donutí jej to přijmout skutečnost. A nepochyboval, že to bude v tu nejméně vhodnou chvíli.

Prozatím tato myšlenka, tato pravda, dřímala v jeho hlavě. Kdyby o tom dostatečně přemýšlel, mohl vymyslet mnoho argumentů, které by jeho pocity ospravedlňovaly, jenže nepřemýšlel, nechtěl. Bylo to příliš stresující, příliš čerstvé a strašidelné. Zvrácené.

Podíval se na prsten, klidně ležící na nočním stolku. Nosil jej každý den, miloval jej. Miloval ten pocit, co znamená, za jakým účelem jej dostal. Bylo to tak hříšné! Přetočil se na bok a nespouštěl z prstenu pohled. Uvědomil si, že jej chce vidět, že se chce setkat s mužem, jenž mu tenhle kousek kovu daroval. Vzal platinový kroužek do roztřesených prstů a podrobně jej zkoumal, ostatně jako každé ráno od té osudné noci před pár měsíci. Přiblížil jej k ospalým očím, pozoroval barevné odlesky, které způsobovaly paprsky ranního slunce. Ve chvíli, kdy jej pokládal zpět na stolek, mobil začal vibrovat.

Hmátl po něm a podíval se na display. Zalapal po dechu. Stiskl zelené tlačítko a přiložil telefon k uchu.

„Ahoj…“ ozvalo se z druhé strany.

„Ahoj,“ zašeptal Bill. Ruka se mu nepředstavitelně třásla, měl strach, že přístroj upustí. Obtočil zkřehlé prsty pevněji kolem kovového obalu a stiskl spodní ret mezi zuby.

„Nevzbudil jsem tě?“

„Ne, ale ještě jsem v posteli.“ Hlasitě polknul. Cítil, jak mu mrazivé vzrušení objíždí kolem páteře. Chvíli bylo ticho.

„Anisi?“ Bill nevěděl, co dál říct. Srdce mu bilo až v krku, dlaně se mu potily.

„Hmm, maličký? Jsem tady.“ Slyšel, jak si muž na druhé straně linky povzdechl.

„Proč voláš?“ Jakmile vyslovil ta dvě slova, okamžitě by si nejradši ukousl jazyk. Vyznělo to, jako že není rád, že jej slyší. Jenže ono to bylo právě naopak. Byl strašně rád, že může slyšet alespoň jeho hluboký hlas.

„Já… nechceš se sejít?“ po chvíli ještě dodal: „Chtěl bych si s tebou promluvit.“ Slyšel napětí v Bushidově hlase. Jeho tělem se rozlilo uvolnění. A radost. Vypadalo to, jako by se jeho motlitby staly skutečností. Anis jej žádá o rozhovor!

„Bille?“

„Ehhmmm, promiň. Jo, dobře, můžeme se sejít. Znáš tu restauraci na rohu Wolfgangova náměstí a Konigstrasse?“ Bill záměrně vybral veřejné místo. Když chce Bushido mluvit, tak budou mluvit. K tomu nepotřebují soukromí.

„A nešlo…, tak dobře, znám to tam. V pět? Hodí se ti to?“

„Jo, tak domluveno. V pět u Černé kočky, platí?“

„Dobře. A Bille? Omlouvám se.“ Po těch slovech se ze sluchátka ozýval už jen vyzváněcí tón.

autor: Dania
betaread: Janule