Symphonie 10.

autor:B-kay

Je to zvláštní, ale pořád, když jsem u ní, cítím, jak podvádím… A nejenom ji. Podvádím hlavně mého tátu a z veliké míry také sebe. Zbytečně bych si nalhával, že stejné city, které sdílí ona, sdílím také já… Prostě se nedokážu přinutit k tomu, abych ji miloval. Nemiluju ji! A to je snad to jediné, co vím jistě… Kdybych ji miloval, neseděl bych tady teď v pokoji sám a nezíral bych tupě do textů, které najednou nedokážu přeložit. Nic mi nedává smysl a já se dokonce ani nemohu těšit z toho, kam jsem se to vlastně během půl roku dostal. Nic mě netěší…

V posledních dnech je to ještě horší. Sice jsou ke mně všichni milí a Géčka jsou jako mí další bráchové, můj skutečnej brácha mě totálně ignoruje a raději si mě nevšímá….

Někdy vlastně jenom tak přemýšlím, co mi chybí. Krize, která ulpěla kdysi dávno v mé peněžence je dávno zažehnána, ale za to v mém srdci je to ještě horší. Nevím, co cítím. Nevím, po čem vlastně toužím…

Kdysi jsem si myslel, že když budu mít na dosah holku, která mě bude milovat, nic víc už chtít nebudu… Alex mě miluje… každé její slůvko by mělo být naplněno nehynoucí láskou, kterou mi slibuje hory doly… ale já ji tam přesto necítím…

Smutně jsem si protřel víčka a unaveně jsem od sebe odložil hromadu textů. Byl jsem zralej tak akorát na sprchu a zapadnout do postele. Zítra nás totiž čeká dost důležitý koncert, který určitě nechci zkazit právě já! Já už jsem toho zkazil víc než dost…

Pomalu jsem vstal a svlékl jsem si triko, když se najednou ozvalo něžné klepání. Ach ne!

To je jistě Alex… absolutně jsem neměl náladu a vlastně ani chuť s ní spát. Ale přišlo mi hloupý, nechat ji vystávat na chodbě. Tak jsem se tedy nakonec přemluvil a konečně jsem se línými krůčky došoural ke dveřím. S nevrlým výrazem jsem je otevřel, avšak má tvář se náhle šokovaně stočila k těm nádherně hlubokým očím, které na mě nesměle koukali.

„J-já… myslel jsem, že,“ začal jsem koktat jako nějakej malej školáček a cítil jsem, že musím být rudej až někde za ušima.
„Čekáš někoho jiného?“ zeptal se tiše a poodstoupil malinko dál.
„Ne to ne. Jenom – tebe jsem nečekal,“ řekl jsem rychle a nervózně jsem si projel rukou dredy.
„Chápu,“ sklesle si povzdechl a jeho smutné oči směrovaly k jeho roztomilým botám. „Mohl bych jít na chvilku dál? Chtěl jsem si jenom promluvit,“ znovu zvedl oči k těm mým a já málem omdlel, když si spěšně olízl spodní ret…

Já už šílím… Mám dokonalou ženskou vedle sebe, ale přesto se mi jeví úplně tuctová. Ale když se podívám na něj, podlamují se mi kolena… Bill má zvláštní smysl svádění každou buňkou svého těla. Stačí jenom jeho vůně nebo slyšet jeho smích a je vám hned líp… A dnes mu to slušelo ještě víc. Vlasy měl úhledně vyžehlené a já jej snad poprvé viděl zmateného. Stačilo se jen zahledět do těch dvou hnědých kalíšků a hned jsem věděl, že neví jak dál. Nechtěl jsem jej víc trápit.

„Jo, jasně,“ řekl jsem a malinko jsem ode dveří poodstoupil, aby mohl vejít. Zvědavě se rozhlížel kolem a pak jeho křehké tělo unaveně dopadlo do mého křesla.

„Už to bude pět měsíců, co máme pokoje naproti sobě a já jsem u tebe poprvé,“ řekl do ticha, které se pokojem neslo a malinko provinile povzdechl. Já jsem si raději rychle navlíkl triko zpátky na sebe a posadil jsem se na kraj postele před něj…

BILL:

Ruce se mi potily a hlas se mi při každém slově malinko zadrhával. Vůbec nevím, proč jsem sem vlastně přišel… Ale už mě to opravdu nebaví!

Jsme dvojčata a mluvíme spolu jenom tehdy, když máme menší potíže kolem kapely nebo u oběda. Jinak jsem se mu raději vyhýbal. Ani nevím proč.

Před pěti měsíci jsme se ošklivě pohádali a od té doby jsme spolu vlastně pořádně nemluvili… Ale já jsem chtěl… Tolikrát…

Jen jsem měl prostě strach. A dnes to asi byla také chyba. Tom mi dveře otevřel jenom v boxerkách a já na místě málem omdlel. Byl opravdu hezkej… A smutnej… Teď toho ze sebe asi moc nedostanu, a i kdyby něco, tak jenom hlouposti…

TOM:

„Já vím,“ šeptl jsem tiše a nejistě jsem na něj pohlédl. „Zřejmě jsi ale nepřišel jenom kvůli pokoji,“ pokusil jsem se o mírnej náznak úsměvu a malinko jsem pozvedl obočí na znamení, že jej poslouchám. Vypadal strašně rozklepaně a dokonce se i malinko chvěl. Kdybych se k němu mohl přiblížit… třeba jej obejmout a říct mu, že jej mám pořád ještě rád… moc rád…

Jenomže tohle mi prostě nedovolí. A zřejmě už nikdy, takže se s tím budu muset smířit. Nedovedu to změnit. Bill má svůj život, já svůj… akorát kapela a hudba nás spojuje. Nic víc…

„Chtěl jsem se ti omluvit, Tome,“ mírně se naklonil a dlouze na mě pohlédl. „Víš, myslel jsem, že pro tebe nic neznamená… že ji chceš jenom využít. Neměl jsem se do toho motat. Bylo to ode mě hloupé. Celou hádku jsem vlastně vyprovokoval já. Můžeš být s kýmkoliv a já nemám právo ti do toho kecat, takže promiň,“ šeptl a smutně sklonil tvář.

„Bille, ale to není pravda… nic k ní necítím. Jsem s ní jenom proto, že nikoho jinýho nemám,“ přiznal jsem sklesle a sesunul jsem se z postele k jeho nohám. „Alex je hezká, ale víc jak sex s ní nechci. Nedokážu se s ní jenom tak líbat, protože vím, že mi skutečně nepatří,“ Bill mě překvapeně pozoroval. Vypadal jako nějaké zvědavé dítě. Byl opravdu krásnej…

Měsíc za oknem vrhal na jeho dlouhé černé vlasy odlesk svých paprsků a ty mu na tváři vytvářely různé obrazce. V té tmě dokonale svítily jenom jeho vábivé oči a nádherně plné rty, které byly však na pohled dost suché a strnulé… Zřejmě má stejnej problém jako já a s nikým se dlouho nelíbal. Ale zase při jeho přesvědčení se tak brzy líbat asi nebude.

„Bille já… já tě mám strašně moc rád a ani nevíš jak moc tě potřebuju. Nechci, aby ses mě bál. Ale já jsem byl hloupej, že jsem za tebou nepřišel sám. Dokonce jsem ti nedokázal ani poděkovat za to všechno, co teď jsem. Je to jenom kvůli tobě,“ cítil jsem, jak se mi do očí tlačí dotěrné slzy, ale nedokázal jsem si pomoct.

„Já jsem myslel, že už mě rád nemáš. Byl jsem na tebe odpornej… nechci o tebe přijít, Tome… už podruhý ne,“ vydechl náhle a mě se jeho slova pomalu nořila do srdce a znovu mu dávala sílu tlouct. Nesměle jsem k němu natáhnul dlaně, kterých se však Bill bez váhání chytnul a s mou pomocí se rázem ocitnul na mém klíně. Oba jsme se na sebe něžně usmívali a potlačovali jsme horké slzy, které si probojovávaly cestu ven.

„Můžu tě obejmout?“ pípl nesměle a já jsem konečně poznával svého Billa… Billa, kterýho jsem miloval celý dětství… toho Billa, který byl snad od narození křehčí než panenka. Už nebyl chladnej… ani nedostupnej. Dokonce se na mě usmíval! Jemně na mě cenil svoje zoubky a já zase cítil, že je konečně zpátky! Zpátky u mě! Ale teď se ho jenom tak nepustím!

Naléhavě jsem si strhnul jeho tělo do svého objetí a cítil jsem, jak se ke mně horlivě přitulil… Bylo to dokonalé! Už jsem se vzdal naděje, že bych se jej ještě mohl takhle dotknout…

Objímali jsme se asi deset minut.Jenom jsme se tiše tulili a beze slova jsme vnímali tu nádhernou blízkost a vůni toho druhýho. Najednou jsme se však pomalounku odsunuli a naše oči se do sebe hluboce zabodly. Mé rty se bez mého vědomí vydaly na průzkum a opatrně mapovaly Billovu tvář… Vnímal jsem jeho nádhernou energii… teplo jeho kůže, ale i zběsilé dýchání a mocné pulzování srdce. Najednou se mé prsty přiblížily a lehce otřely o koutek jeho rtů… Nevím, proč jsem to dělal, ale třásl jsem se jako miminko… Až na to, že jsem se třásl vzrušením a ne pláčem… Billův pohled střídavě sklouznul z mých prstů do mých očí, a pak se zastavil na mých rtech. Malinko naklonil hlavu na stranu, čímž byl od mých rtů vzdálený tak několik milimetrů. Automaticky jsem je pootevřel, protože už jsem cítil jeho horký dech na spodním rtu. Náhle jsem však ucítil něžné políbení na líci. Bill se ke mně ještě na chvilku přitulil a poté se malinko odsunul.

„Asi bych už měl jít,“ pípl tiše a mile se na mě usmál…

Ach bože… proč jsem tak moc chtěl, aby to udělal?! Proč jsem chtěl, aby mě alespoň jednou políbil?! Nechápu se… Je to přeci můj bratr!! Dokonce dvojče… ale je nádhernej a já jsem si prostě nedokázal pomoct. „Zítra je ten koncert a měl by ses prospat. Dobrou noc,“ opatrně vstal a pomohl na nohy i mě.

„Jo, dobrou,“ brouknul jsem tiše a nesměle jsem se zahleděl do hloubky jeho očí… Tohle nedokážu! Vypadal dokonale a ještě když našpulil rty, tak jsem šílel! Oba jsme se malinko chvěli a pořád jsme stáli naproti sobě. Bill malinko nesměle sklonil tvář a pomalounku se ke mně přiblížil. Nemohl jsem mu dovolit, aby odešel! Ne teď…

Jeho oči vzhlédly k těm mým a jeho rty se náhle opatrně přitiskly na ty mé. Strnule jsem vydechl a jeho jemný polibek jsem lehce opětoval… Bylo to dokonalé! Cítit jej takhle blízko… ale zároveň daleko… Bill se krátce odsunul a poté si opatrně olízl rty. Nechtěl jsem, aby si to ještě rozmyslel. Teď jsem to byl já, kdo si jej k sobě naléhavě přisunul a hluboce jsem jej políbil. Bill s lehkým výdechem pootevřel rty a naše jazyky se po chvilince divoce mazlily a mísily se s hořkostí našich polibků. Billovy dlaně putovaly za můj krk, za který si mě k sobě přitulil malinko víc. Já jsem se nesměle dotknul jeho boků, ale líbat jsem jej nepřestával. Přidržel jsem si jeho tvář pevně u té své a po několika minutách intenzivního líbání, jsme se od sebe odsunuli…

autor:B-kay
betaread: Janule