At Night 3.

autor: Vanity

„Víš, vlastně ani nevím, kdy přesně jsem na to přišel… ale nejspíš to bude něco málo přes rok. Vlastně od našich 18tých narozenin. Nevím, jestli to bylo přesně ten den, nebo snad den potom, či předtím, ale někdy okolo začátku školního roku, to bylo určitě. Vždycky jsem ze srdce nenáviděl ty tvoje rozhovory s Georgem o tom, která holka je lepší v posteli, jestli blondýnka, brunetka nebo snad zrzka. Nevěděl jsem proč mi to tak vadilo. Nejspíš mi to přišlo hrozně povrchní. Mluvili jste o nich jako o nějakém kusu obyčejného hadru, který se jen použije a poté odkopne. Jenže, když jsem se snažil bavit se s váma, oba jste mě zpražili, že to není pro malý děti a podobně. Určitě si to taky pamatuješ…

Vlastně jsem k tobě pomalu začal ztrácet důvěru, kterou jsem vždycky považoval za samozřejmost. Najednou tu byl někdo, s kým jsi si rozuměl mnohem víc než se mnou a mohl ses s ním bavit o holkách tak, jak jsi chtěl a on ti to nevyčítal, spíš tě obdivoval. Dostal jsi od něj to, co jsi u mě postrádal.

Uznání a obdiv. Já tě nikdy neobdivoval za to, že dokážeš být takový sukničkář. Promiň, ale je to tak… Nejhorší na tom všem bylo, že když šlo o nějaké popichování a plytký humor, urážející mojí osobu, postavil ses pokaždé proti mně a utahoval sis ze mě také. Přiznávám, někdy to vtipné opravdu bylo, ale často jsem neměl daleko k slzám. Postupně jsem ti přestával věřit a bál jsem se ti říct cokoliv důvěrnějšího, protože jsem se domníval, že bys to mohl později použít proti mně. Vždy, když jsi se mnou chtěl mluvit, raději jsem ti řekl, že sám dobře víš, že je můj život nudný a nic zvláštního se u mě neděje. Pak jsem rychle obrátil řeč na tebe, abychom se o mně nemuseli bavit. A ty jsi byl ve svém živlu. Rád ses chlubil, vlastně se rád chlubíš dodnes…

Spoustu věcí o mně nevíš, Tome. Mrzí mě, že jsem ti je neřekl dřív, ale opravdu jsem se bál tvých reakcí a následných činů. Ale teď už to před tebou tajit nedokážu. Ať už potom uděláš cokoli, budeš vědět pravdu, ale upozorňuji tě, že budeš šokovaný.

První věc, kterou bych ti měl říct je, že jsem gay. Překvapený? Věř mi, že když jsem to zjistil já, chtěl jsem se sám před sebou schovat. Děsilo mě to samého. Přišlo mi to divné a nemorální, ale naučil jsem se s tím žít a vlastně docela rychle. Nejspíš chceš vědět jak jsem na to přišel, že? No… je to rok, co jsem se s tím smířil, ale popravdě, pochybnosti o svojí sexualitě jsem měl snad od 14 let. Chvíli jsem uvažoval i nad tím, že bych mohl být bisexuál, ale po prvním polibku s dívkou jsem o tom začal značně pochybovat. Samozřejmě jsem se snažil vnutit si myšlenku, že jsem normální, heterosexuál. I ty sám dobře víš, že jsem nějaký čas chodil s Cleo… Byla to skvělá holka, asi nejlepší, jakou jsem si mohl přát. Neposmívala se mi kvůli mému stylu oblékání, ani se mě nesnažila přesvědčit, abych se přestal malovat. Brala mě takového, jaký jsem byl a nesnažila se na mě hledat jen samé chyby. Strašně ráda se mnou chodila nakupovat a sama mi vybírala to bláznivé výstřední oblečení, stejně jako já dokázal odhadnout její vkus a styl. Jakoby jsme byly stvořeni jeden pro druhého. Jenže ať byla dokonalá, jak chtěla, já si poručit nedokázal. hrozně mi na ní záleželo, ale nemiloval jsem ji a ona to poznala. Věděla, že ji nemiluju. Teď si dokážu představit, jak moc se trápila. Proto jsem se s ní rozešel. Nerozešli jsem se ve zlém, naopak. Stala se mým nejlepším přítelem. Lepším, než je Andreas. Zní to sice vůči němu nefér, ale ty sis s Andym rozuměl vždycky líp než já. Cleo se pro mě stala tím, čím pro tebe je Andreas. Cleo je ta, co o mně naprosto všechno ví. Byla první a taky poslední, komu jsem se se vším svěřil. Byla první, komu jsem řekl, že jsem se zamiloval… do kluka…

Sám jsem tomu nechtěl věřit, že miluju zrovna jeho. Jenže on se pro mě stal někým bezchybným, úžasným a nenahraditelným. Miloval a miluji jej stále. Všechny jeho chyby jsem přehlížel. Nic mi nemohlo zkazit mé vysněné představy.

Jenom Cleo zná jeho jméno a já chci, abys to teď věděl i ty… Vím, že tě to překvapí a nejspíš mnou budeš opovrhovat, ale lásce neporučíš. A já za to vážně nemohu. Snažil jsem se to v sobě potlačit, ale nešlo to. Jsi to ty, Tome. To do tebe jsem se zamiloval. Věř mi, prosím, že jsem se moc snažil, přestat na tebe neustále myslet. Jenže copak to šlo? Měl jsem tě neustále u sebe. Proto jsem se snažil vyhýbat se ti, být s tebou co nejméně. Nebrat si s tebou společné pokoje… odpusť, byl jsem to já, kdo požádal Davida o oddělené pokoje… Prosil jsem ho, aby ti to neříkal. On neví, proč jsem to chtěl, ale vyhověl mi.

Teď už záleží na tobě, co bude dál. I když si to moc přeju, nepočítám, že by ses mi vrhnul kolem krku a vyznal mi lásku, kterou jsi přede mnou tajil jako já před tebou. Jediné o co tě prosím je, abys mě neodepsal. I přes to, co jsem ti teď pověděl, pořád jsi můj bratr a já tě moc potřebuju…“

Bill dokončil své vyprávění, otřel si uplakaná očka a pohlédl na své vykolejené dvojče. Co bude dál?

autor : Vanity
betaread: Janule