Mám tě před očima a stejně tě nevidím 4.

autor: Meline

 

…Že by zase pomohla ta ledová sprcha?! No nic musím to testnout. Sice se teď celý klepu zimou, ale účel to splnilo. Zabalím se do ručníku, v rychlosti se odlíčím a vylezu z koupelny.

„No konečně. Cos tam tak dlouho dělal?“

„Co bych mohl v koupelně asi tak dělat?!“ Řeknu a radši se rychle spakuju do pokoje. Máma jen protočila oči v sloup a zalezla do koupelny. V protějším pokoji zahlídnu světlo. Bože, vždyť Tom má vlastně pokoj naproti mně. A… a… cc… co… to… on se svlíká. Nalepím se na balkónový dveře a pozoruju ho. Nemůže mě vidět, je tu tma, ale kdyby jo, co by si asi pomyslel. Že sem nějakej šmírák. Bože, má nádherný tělo… Doháje, co se to se mnou děje?! Nejdřív se při představě na něj málem udělám ve sprše, a teď ho tady šmíruju, jak se převlíká. To musí přestat!!! Shodím ze sebe ručník, rychle na sebe navlíknu boxerky a zalehnu do postele. Snažím se usnout, ale jaksi se mi to nedaří. Pohledem pořád ujíždím k balkónu. Ne, Bille, tak sakra nedívej se tam pořád. Všechna moje snaha byla marná. Oči jako by mě neposlouchaly a dělaly si co chtěly. A nejen oči. Moje ruka se pomalu sunula k mému klínu. Bože zase sem se při pohledu na jeho tělo vzrušil. Začnu pomalu pohybovat dlaní při představě, že je Tomova. Vzdychám jeho jméno a když dosáhnu vrcholu, zakřičím tak hlasitě, že mě snad musel slyšet celý barák. Chvíli sem se zaposlouchal jestli neuslyším nějakej zvuk, a  když mi bylo odpovědí jen hrobové ticho, oddechnu si. Zavírají se mi oči a po chvilce převalování nakonec vyčerpaně usnu.

Tom:

„Chmpf.“ Převalím se na posteli a pomalu otevřu oči. Skoro celou noc sem nespal, a navíc mě příšerně bolí ta ruka. Není taky divu, když si pořád vybavuju ten okamžik, jak jsme se s Billem málem políbili… no jo, málem. Nebýt mé drahé matky. Pořád musím přemýšlet, co by se stalo, kdyby máti přišla jen o chvíli později a my se vážně políbili. Možná bylo dobře, že vešla, ale možná taky ne. Já nevím. Mám v tom zmatek. Přestanu nad tím teď přemýšlet. Pomalu spustím nohy z postele a dobelhám se do koupelny. Bože!! Já teda vypadám. Mám kruhy pod očima a mírně nateklou tvář. Obavám se, že dneska se nebudu moct ukázat mezi lidmi. Vypadám příšerně, jako mrtvola, která právě vylezla z hrobky. Musím se dát trochu dohromady. Sprcha mě snad nabudí. Když za sebou zavřu dveře sprchového koutu, opřu se o chladné kachličky a nechám na sebe stékat proud vlažné vody. Bože, proč to musí být všechno tak složitý?! Kdybysme se sem nenastěhovali, nikdy bych Billa nepoznal a bylo by to v pohodě. Ale co když jsme se měli potkat?? Třeba je to osud.

Ježíš, přemýšlím upe nad kravinama. Já nikdy na osud ani na podobný věci nevěřil a teď?! Už mi asi vážně hráblo. A ještě navíc ŠKOLA!!! Jak já ji nesnáším. Byly týdenní prázdniny, ale ty už za dva dny končí. Vylezu konečně ze sprchy, zabalím se do huňaté osušky, udělám hygienu a jdu se do pokoje oblíknout. Ou ta ruka bolí. Začnu odvazovat obvaz, kterým jsem si tu ránu včera obvázal. Usyknu bolestí… Obvaz se mi přilepil k ráně a musím ho odtrhnout. Už zase to začalo mírně krvácet. Vypadá to ošklivě. Opláchnu si z ruky zaschlou krev a znovu to obvážu. Když sejdu do kuchyně, uvidím na stole lísteček. Tomi, šla jsem na nákup a táta do práce. Za chvíli se vrátím. M. Takže jsem doma sám. No, aspoň budu mít klid. Hlad stejně nemám, je mi spíš špatně a točí se mi hlava. Musím si sednout, jinak bych se nejspíš zhroutil. Kruci proč je mi tak zle?! Najednou se mi zamlží před očima a já spadnu ze židle na podlahu…

Nataša:

Vracím se spokojeně z nákupu. Když otevřu dveře a sundám si kabát, vejdu do kuchyně, ale to co uvidím mě šokuje. Pustím nákupní tašky a je mi jedno, že jejich obsah se teď válí po zemi.

„Panebože, Tome… no ták, Tomi, probuď se přece.“ Pokouším se přivést svého jediného syna k vědomí, a při tom mi už tečou po tvářích slzy. Pomalu otevřel oči.

„Mami…“ Byl bílý jako stěna a vypadal strašně slabě.

„Bože, broučku, tys mi nahnal strach. Lež a ani se nehni, zavolám sanitku.“ Roztřeseně vytáčím číslo a čekám, až se mi někdo ozve. Po chvíli se konečně dočkám. Nadiktovala jsem jim adresu a čekala, až dorazí. Opatrně Toma přesunuli ze země na nosítka a naložili ho do sanitky.

„Chci jet s ním.“

„Dobře, tak si nastupte. Paní…“

„KückMüllerová…“ Doplním saniťáka.

„Potřebuju se vás teď zeptat na pár otázek.“ Na odpověď jenom kývnu. „Víte o něčem, co by to mohlo způsobit?“

„Ne, o ničem nevím, ale už včera večer mi říkal, že mu není dobře. Neměla jsem to brát tak na lehkou váhu.“ Odpověděla potichu, sotva ji slyšeli a rozvzlykala se.

„Prosím, uklidněte se, ano?! Tímhle svému synovi nepomůžete.“ Ten saniťák měl pravdu, ale nešlo to zastavit a slzy dál stékaly po mých tvářích. Mám o Toma takový strach. Když dorazíme k nemocnici, doktor mě požádal, abych počkala na chodbě. I když bych nejradši byla s Tomem, přesto poslechnu.

Tom:

Bylo mi strašně zle. Skoro jsem nevnímal. Před očima se mi ještě dělaly mžitky a zdá se mi, jako bych měl každou chvíli zase padnout do mdlob.

„Tak tedy, vím, že to bude obtížné, ale snažte se alespoň trochu vnímat, ano?! Teď mi prozraďte, jak se jmenujete, mladíku.“

„Tom…“ Zazněla tiše má odpověď.

„Dobrá tedy, Tome, víte o něčem, co by to mohlo způsobit? Nevolnosti, zranění…“ Chvíli přemýšlím. Nevolno mi bylo až dneska ráno a zranění žádné nemám, kromě tý ruky.

„No, včera sem se říznul do ruky.“ Pozvednu trochu svou pravačku.

„Tak se na to podíváme.“ Řekl doktor a začal mi sundávat obvaz. „Ou… je to opravdu ošklivé zranění a vypadá to, že to bude na šití. Myslím, že jsem našel tu příčinu, proč se ti najednou udělalo tak zle. Jelikož je ta rána hluboká a nebyla zašita hned po zranění, stále z ní tekla krev, ztratil jsi jí mnoho, a proto si teď tak slabý. Měl si s tím jít okamžitě do nemocnice na zašití.“

„Když já myslel, že to nic nebude. Byla to jen taková malá ranka.“

„No jo, malá, ale pěkně hluboká. Sestři, odvezte ho na zašití!!!“

„Jistě, doktore.“ Shodou okolností to byla ta sestra, která Toma měla před 17 lety převézt na pokoj, jenže bohužel se chopila špatného inkubátoru. To, ale nemohl vědět.

Nataša:

„Doktore, tak jak je na tom?! A kam ho vezete?“

„Paní KückMüllerová, váš syn si včera ošklivě pořezal ruku. Byla to malá ranka, ale strašně hluboká, a protože s tím nešel hned do nemocnice, tak ztratil mnoho krve. Teď ho vezou na zašití a pak na pokoj. Chci si ho tu aspoň ještě dnes nechat na pozorování. Jestli se jeho stav zlepší, pustíme ho domů, ale jestli ne, tak mu krev budeme muset doplnit.“

„Panebože… ale vždyť já vůbec nevěděla o žádném zranění. Je to moje chyba, měla jsem si víc všímat.“ Znovu se mi spustily slzy. Doufám, že bude v pořádku, protože jestli ne, budu si to nadosmrti vyčítat… Že jsem přišla pozdě…

„Měla byste teď jít domů a odpočinout si. O případných změnách vás budu informovat po telefonu.“

„Tak na to zapomeňte, doktore. Zůstanu u svého syna jak to jen půjde. Přece tu nebude sám.“

„Jak chcete, ale stejně teď bude většinu času spát. Dáme mu sedativa, aby si odpočinul.“

„To nevadí, ale až se vzbudí, nechci, aby byl sám.“

„Tom má štěstí, že má tak starostlivou matku.“

„Zřejmě ne dost, když jsem dopustila tohle.“ Řeknu sotva slyšitelně. Jakmile Tomovi tu ruku zašili, doktor mi ukázal kde má pokoj a já se tam okamžitě vydala. Sednu si na židli co byla vedle lůžka. Panebože, Tome, co se ti to stalo. Jak jsem si jen mohla nevšimnout…

Bill:

Otevřu oči. Přes okno už sem pronikaly sluneční paprsky. Nechtělo se mi vstávat, ale stejně už bych neusnul. Cítím zvláštní pocit uvnitř mě. Jako by se něco stalo… Něco moc špatného, ale já nevěděl co a hlavně komu… Protáhnu se a zamířím do koupelny. Udělám hygienu, namaluju si nějakej obličej a sejdu dolů do kuchyně. Čeká mě tam však nemilé překvapení. Lukas seděl u stolu a cpal do sebe snídani. Nebo počkat, že by oběd? No to je jedno, prostě nějaký jídlo, co já vím, mě je to fuk. Já mám teď prostě snídani.

„Ále, šípková růženka se probudila.“

„Taky tě zdravím, Lucasi.“ Odpovím mu s úšklebkem.

„Nemohli byste toho nechat?!“ Řekla máma podrážděně a položila přede mě talíř s polívkou. Tak to nakonec byl oběd, no. Jídlo jako jídlo.

„Stačilo už to, že Toma dneska odvezli do nemocnice.“ Vyprsknu polívku, kterou jsem se právě chystal spolknout.

„Cože?! Jak to?! Co se mu stalo?! A jak to víš?!“ Spustím na mámu vodopád otázek. Že by tohle byl ten špatnej pocit? Zřejmě jo…

„Co?? Jakého Toma?! O čem to tady mluvíte??“ Zeptal se Lucas. Vůbec nevěděl vo co go.

„Víš, drahý Lucasi, to je syn našich nových sousedů. Ale kdyby si tu včera byl a šel je s námi slušně přivítat, věděl bys to.“ Řekla naštvaně máma. „No jo… mami nemusíš mi hned dělat přednášky.“ Odfrknul Lucas.

„Tak mami?!“ Kouknu se na ni už zoufale a ona konečně začala vyprávět.

„No… nevím kvůli čemu ho tam vezli. Viděla jsem jen přijíždět sanitku a pak jak ho nakládaj. Nataša z toho byla úplně vedle.“

„Panebože, a vážně už nic víc nevíš?“

„Ne, Bille, bohužel nevím.“

„A cože tě to tak zajímá, bratříčku?“ Zeptal se Lucas a přitom se xichtil.

„Je to přece náš soused, ne.“

„No a co. Je to snad tvoje věc?! Ne, není. Leda, že by ses dal na kluky.“ Uchechtl se připitoměle.

„Ty seš prostě kretén, co?! Vůbec nic nechápeš!!“ V zápalu vzteku popadnu talíř a tu polívku mu chrstnu do xichtu. Byla gulášová a on měl svoje oblíbený „BÍLÝ“ tričko. No po mém zákroku už flekatý.×D Seděl jako omráčený a mamka nebyla schopna slov. Než se vzpamatoval, rychle jsem si nazul tenisky a utíkal směr Dianin domov.

„Tak to si vypiješ, ty jeden malej červe.“ Křikl Lucas, ale to už Bill nemohl slyšet…

Hned jak dorazím před dveře Dianina domu, stisknu zvonek a vyčkávám.

„Bille?! Co tady děláš?“ Zdá se, že byla překvapená.

„Taky tě rád vidím, Dí.“

„Promiň… pojď dál. Já tě jen nečekala.“ Prosmýknu se kolem ní a prásknu sebou na pohovku v obýváku.

„Je tu nějaký ticho. Kde máš rodiče?“

„Mámu v práci a táta je týden na služebce.“

„Jo takhle.“

„Dáš si něco k pití?“

„Jo, panáka!!“

„Cože? Bille, stalo se něco?!“

„Tak máš nebo nemáš?!“

„Počkej chvilku.“ Za chvíli se vrátila se dvěma štamprlema v ruce. Kopnu to do sebe na ex.

„Bille, tak co se stalo?“

„No… Toma odvezli do nemocnice.“ Odpovím zkroušeně.

„Co? A jakto?“

„No tak to já nevím. Řekla mi to ráno máma, páč viděla přijíždět sanitku a pak jak ho nakládali. Jeho máma prej z toho byla na zhroucení… já na tom nejsem líp.“

„To je mi líto.“ Objala mě. Hrnuly se mi do očí slzy. Rychle však zamrkám, abych je zahnal. Začnu Dí vyprávět o včerejšku, jak jsme se málem políbili, kdyby nevešla jeho máma. Příhodu s balkónem si radši nechám pro sebe.

„Tak to je hustý!!“ Zvolala Diana ještě mírně v šoku. „A co k němu vlastně cítíš?“ Zeptala se.

„No já… já vlastně nevím. Je to něco zvláštního, co jsem ještě nikdy k nikomu necítil. Mám pocit, jako bych ho znal celý život… jako bych čekal celou dobu jenom na něj.“

„Myslíš, že je to láska?“

„Tak to já nevím… nevím jestli je to láska, protože jsem ještě nikdy nikoho nemiloval. Je to prostě zvláštní cit. A ještě zvláštnější je, že ráno jsem cítil nebezpečí. Byl to takový zvláštní pocit uvnitř mě, že se prostě něco stalo. Nejdřív sem tomu nepřikládal velkou váhu, ale když mi mamka řekla, že Toma dneska odvezli do nemocnice, tak ve mně hrklo… Víš, jako bych vycítil, že se mu něco stalo.“

„A-ale jak je to možný?“

„No to já právě nevím. Cítím… jako by mě s ním něco pojilo, ale vůbec tomu nerozumím.“

„A… ty… půjdeš za ním do tý nemocnice?“

„No nejspíš jo.“

„Tak na co ještě čekáš?!“ Pobídla mě Dí a měla vlastně pravdu. Rozloučím se s ní a razím směr nemocnice.

Nataša:

Strašně mě bolel pohled na vyčerpaného Toma. Vypadal tak bledě, zranitelně. Vezmu jeho tenkou ruku do své.

„Tome kdybys jen věděl, jak mě to mrzí. Jak jsem mohla tohle dopustit?! Jak jsem si mohla nevšimnout?!“ Šeptám potichu se slzami v očích, když najednou ucítím slabý stisk ruky.

„Mami..“ Tom pomalu otevřel oči.

„Zlato, nenamáhej se musíš odpočívat.“

„Ne já… chci ti říct, že nechci, abys sis to vyčítala, není to tvoje vina.“ Mluvil pomalu a skoro ho nebylo slyšet.

„Ale je zlato… je to moje vina, protože kdybych si všimla toho zranění, mohlo být teď všechno jinak.“

„Mami, nevyčítej si to, nemůžeš za to. Jak by sis toho mohla všimnout, když se mi to stalo včera večer. Nemohla si nic tušit, není to tvoje vina. Nebýt tebe, tak nevím… přišla si a vlastně mě jakoby zachránila. Po tom, jak jsem se k tobě celý ty roky choval… byl na tebe drzej… vůbec bych se nedivil, kdyby ses na mě vykašlala, ale ty ne a ještě si to dáváš za vinu. Víš, mami, já bych se ti za to všechno chtěl omluvit… nikdy jsem to tak nemyslel, protože přes to všechno, co špatného jsem ti kdy řekl nebo udělal, tě mám strašně moc rád. Jsi ta nejlepší máma na světě. Takovou si ani snad nezasloužím a nechci, aby ses trápila kvůli něčemu za co nemůžeš. Mám tě rád, mami.“ Při těchhle slovech se rozbrečím dojetím. Tohle mi ještě nikdy neřekl.

„Taky tě mám moc ráda, broučku.“ Řeknu mu a obejmu ho. „A nebreč, úsměv ti sluší líp.“ Prstem mi setřel slzy a slabě se na mě pousmál. Úsměv mu oplatím a dám mu pusu na čelo.

„Jsem unavený…“

„Jen spi, zlatíčko, neboj, budu u tebe, až se zase probudíš.“ Jen se usmál a zase usnul. Snad se zase brzy probudí, ale už odpočatý a v pořádku…

autor: Meline

betaread: Janule