Bratrský instinkt

autor: LofinQa

 

Ahoj lidi!! Tak zase zdravím s moji novou povídkou. x)) Doufám, že se vám bude líbit, psala jsem ji ve špatné náladě, možná z toho nic nebude, ale já doufám, že k ní pocítíte aspoň trochu sympatie… Jsou v ní skryté nějaké pocity a emoce, vlastně je to podobné, jako co teď prožívám.

Psala jsem to u písničky Escape to The Stars od Cinema Bizarre. Doporučuju pustit… Už dost mých nesmyslných keců – a k povídce:

 

 

Bill seděl na posteli, v ruce držel fotku jeho a Toma, když byli malí. Byla to fotka, která v něm vždy dokázala vyvolat vzpomínky a emoce. Když si ji prohlížel, měl takový příjemný pocit, zdálo se mu, že všechno je jednoduší, že všechno zvládne, že to dokáže. Dokázal u ní prosedět celé hodiny. Slzy mu stékaly po bledé nenalíčené tváři, plakal, ale zároveň se smál. Nic nevnímal. Na tváři měl šťastný úsměv ze vzpomínek, které v něm vyvolala ta zázračná fotka, vybavovalo se mu, když byli s Tomem malí, smál se, byl rád, ale zároveň plakal. Nevěděl PROČ, možná štěstím, možná smutkem, ale nedokázal přesně vycítit proč…

Nebylo to poprvé, kdy si fotku prohlížel. Seděl nad ní každý den, přemýšlel, a opět se v něm nahromadily emoce, pocity a vzpomínky… Chtěl je dostat ven, zbavit se jich, přestat se dívat na tu fotku. Ale jeho oči to nikdy nedokázaly. Nezvládaly to, stejně jako to nezvládal on sám. Jeho srdce, jeho duše… Možná pláčem se chtěl zbavit smutných a zároveň veselých myšlenek.

Vždycky se přesvědčoval, říkal si, ať se na tu fotku nedívá. Ale srdce nedokázalo poručit. Zdálo se mu, že na té fotce byl už závislý, byla jako droga, bez které by nevydržel jeden den. Co jeden den, jednu hodinu… Připadal si blbě, trapně a uboze, užírat se nad fotkou z mládí a nic nedělat. Nějak se nad tím nezamýšlel, trápilo ho to, ale nedokázal se toho zbavit.

Když se to takhle opakovalo měsíc, chlapec si uvědomil, proč to tak je. Zamiloval se. Byla to ale nešťastná láska. Láska neopětovaná. Vlastně… ten, kdo za to mohl, neměl ani ponětí, že je někým milován.

 

 

Černovlásek opětovně seděl na své posteli, v ruce držel onu osudnou fotku, a rozhodl se. K čemu? Ptáte se? Odhodlal se tomu dotyčnému vyznat lásku. Nevěděl, JAK to řekne, ani nad tím nějak usilovně nepřemýšlel. Moc dobře věděl, že dotyčný jeho lásku nebude opětovat. Věděl to. Přece by jeho bratr nebyl takové zvrhlé prase!! Počkat. Bratr? Ano, bratr. Toto černovlasé stvoření se zamilovalo do svého bratra. Nenáviděl se za to, už kolikrát si hledal různé testy, které by mu mohly pomoct nějak se „odmilovat“, ale vždycky byly úplně k ničemu. Vadilo mu to, připadal si zvrhle a úchylně… Vždy, když vyšel ven, bál se, že to na něm někdo pozná, že mu někdo vidí do duše, do srdce, že ví, co teďka pociťuje…

Nemohl nic dělat. Přemýšlel o tom, jak to asi dopadne. Vymýšlel si příběhy. Vždycky ale skončily u smutného konce, protože to byla taková… předtucha… Vidina toho, co se stane…

Nedokázal se ale takhle dále trápit. Nemá na vybranou. Buď zajde k bratrovi, řekne mu to, a bratr jej odsoudí, zavrhne, vyhodí, nebo tam prostě zajde a bude doufat, že jeho bratr city opětuje. Když pomyslel na druhou variantu, posměšně se sobě zasmál.

Rázně vstal z postele a vykročil ke dveřím.

Na chodbě se Bill rozmýšlel. Nevěděl, jestli to má udělat nebo ne… Měl ale jakýsi pocit, že se mu hodně uleví, když mu to řekne. Že z něho ta plnost vyprchá, a že bude takový, jako předtím. Věděl ale, že jeho život už stejný nebude. Bratr se mu bude vyhýbat, možná i ubližovat. Nechtěl na to myslet.

Nakonec tedy zaklepal na bratrovy dveře…

 

 

Pociťoval velký strach, trému, a hlavně nervozitu. Obavy. Smutek. Ale čišela z něj odhodlanost a odvaha. Věděl, že to dokáže. Srdci se nedá poručit. Bál se, že ho bratr zavrhne. A věděl to. Protože jedině stejný prasák by mohl milovat své dvojče. A to jeho milovaný bráška není.

Přede dveřma stál jen pár sekund, ale připadalo mu to jako celou věčnost. Ruce se mu neuvěřitelně potily a klepaly. Nohy se mu podlamovaly.

Když se dveře otevřely, rozklepala se mu kolena a musel se opřít o zeď. Najednou z něj ta odvaha vyprchala. Po bledé tváři se mu mísily slzy smutku se slzami odhodlání. Smál se, protože věděl, že nemá co ztratit.

Jeho bráška se na něj díval tak… divně. Jako by věděl, co mu Bill přijde říct. Jako kdyby to tušil… Předtucha… Nebo bratrský instinkt?

Bill se na Toma omluvně usmál. Tím úsměvem jako kdyby chtěl omluvit to, co se za chvíli stane… Jako kdyby se chtěl omluvit za to, jak ho zklame, co mu řekne, jaké je prase… Chtěl se mu za všechno omluvit…

Tom mu otevřel dveře a vpustil ho dovnitř. Bill lehce nasál vůni pokoje. Voněl po Tomovi.

 

 

Bill se usadil do velkého křesla v rohu pokoje. Nevěděl, kam s očima, leskly se mu strachem, ale také omluvou. Nohu si přehodil přes nohu.

Povzbudilo ho možná jen to, že se na něj Tom povzbudivě usmál, jako kdyby opravdu věděl, co se teď bude dít…

„Nic neříkej, Bille. Vím, co mi jdeš říct,“ řekl jemně a usmál se. Bill se nervózně rozhlížel po pokoji a kulil oči. Pohledem zakotvil na Tomovi.

„A-a-le jak t-to můžeš to —- vědět?“ vykoktal ze sebe. Připadal si hrozně trapně.

„Bratrský instinkt.“ usmál se na něj Tommí a pomohl mu z křesla…

Dívali se do očí. Měli je úplně stejné, stejně hnědé, stejně krásné… A stejně s láskou.

 

 

Tom se zlehka přisál na bratrovy rty. Oběma jako by jimi přejel nějaký elektrický proud… Oba po tomhle toužili už dlouho… A teď se to vyplnilo… Je to realita… Stojí tady naproti sobě a líbají se. Když se Bill od bratra zlehka odtrhl, Tom se usmál.

„Štípni mě,“ poručil si Bill… Jenže jeho bráška se na něho díval jaksi vykuleně… Bill se začal smát… „No jenom abych uvěřil, jestli se mi to jenom nezdá,“ dodal…

Tom místo štípnutí Billovi zašeptal do ouška: „Je to pravda… Nezdá se Ti to… Miluju Tě.“   Billovi se rozzářila očička a jemně Toma políbil.

„Já tebe taky…“

autor: LofinQa

betaread: Janule