Symphonie 15.

autor: B-kay

Musím mu to vrátit!

Chci, aby cítil to samé co já. Chci, aby věděl, jak bolí, když na někoho bezdůvodně křičíte a nevěříte mu. Bill zřejmě nepochopí, jak mi je. A ani to od něj nečekám. Chci jenom jednu věc – aby předtím nezavíral slepě oči. Tohle už přeci není normální!

Jemná malá rodinná pusa, která má však cenu zlata, je normální, ne však divoké líbání… Ach bože… už jenom při vzpomínce na to, jak hltavě vjížděl jeho jazyk do mých rtů a následně je znovu opouštěl, mě nenechává chladným…

Zničeně jsem vešel do koupelny, kde jsem ze sebe svlékl všechno oblečení a vešel jsem do sprchy, kde jsem na sebe nechal dopadat kapičky studené vody. Potřeboval jsem se nějak zchladit a tohle mi přišlo jako jediné možné řešení. Urputně jsem se snažil nevšímat si mého napnutého klína, ale nešlo to. Už jenom představa, že mě dokázalo vzrušit mé vlastní dvojče, mě děsila! Zřejmě jsem se musel opravdu zbláznit. Alex jsem rázně odmítl, ale s Billem jsem se líbal jako o život. Co se to se mnou děje?! Proč šílím už jenom při pohledu do těch smyslných očí?! Opravdu mi už chybí nějaká skutečná holka! Ne tátova holka, kterou si mezi sebou nevědomky přehazujem. Myslím tím konečně opravdovou lásku, které se Bill snaží vyhýbat, já ji však už zoufale potřebuju. Je mi devatenáct a neměl jsem nikoho kromě menších aférek… a tedy holku, která mi kompletně zničila život. Také jsem tehdy lásku nesnášel! Měl jsem sto důvodů ji nenávidět a zůstat také sám, přesto jsem to však nedokázal. Bill si vybral cestu, kterou se lásce vyhne, já jsem si zase vybral tu, kterou se jí pomstím!
Zřejmě už nikdy nedokážu skutečně milovat, aniž bych nepochyboval. A o to víc, když jsem se díky Billovi a klukům stal někým žádanějším. Někým daleko slavnějším, holkám však nepřístupným. Máme tisíce fanynek a já si odmítám vybírat, jestli chci bloncku nebo zrzku. Přijdou mi všechny stejné. Hledaj v nás něco, co nejsme, a já nechci, aby pak byly zklamány. Neznají nás… stejně jako my neznáme je. Jenomže já se nedokážu vyznat ani ve svém bratrovi, takže to mám zřejmě o to těžší…

Už jsem dýl nesnesl pohled na svůj napnutý klín a opatrně jsem přejel dlaní od kůže na břiše, po malinko drsnější kůži, kde začínalo něco mnohem citlivějšího. Dělal jsem to nesčetněkrát, přesto jsem však věděl, že dnes to bude jiné. Dnes se v mých očích poprvé neukázaly holčičí nablýskané oči nebo rty skryté pod tunou laciné rtěnky. Nevědomky jsem si v mých představách představil jeho dokonalé oči, dětský smích nebo dlaně, kterými mi zoufale proplétal dredy. Můj dech se pomalu zrychloval s intenzitou pohupování a s nabírající se touhou. Tak moc jsem jej v tu chvíli potřeboval. Dal bych cokoliv za jedinej dotek nebo pohlazení. Cokoliv za projev náklonnosti nebo odevzdanosti, jenomže toho se u Billa dočkám asi těžko… Musím na něj zapomenout! Zapomenout na všechno. Na jeho doteky, polibky… přesně jak to řekl, nic to přeci nebylo, tak nač se tím zabývat?! Tohle je naposled, co dovolím svému tělu vzplanout při představě na něj! Naposled…

Bill zřejmě smýšlel stejně, jelikož na mě ráno při snídani jenom stěží pohlédl. A zatímco s klukama se bavil úplně normálně, mě ignoroval. Nechtěl jsem si to přiznat, ale bolelo to… Trápilo mě, jak se ke mně choval, ale vybral si a já to prostě musím respektovat. Ze svého pokoje mě přeci vyhodil on. Opačně to nebylo! Při zkoušce to však bylo daleko horší…

„Tome, no ták,“ rejpl si do mě Georg snad po desáté, co jsem ze své kytary nedokázal vyloudit nic lepšího, než amatérsky falešný tón, za který jsem se sám styděl. Omluvně jsem na něj pohlédl a zkusil jsem to znovu, žádná změna.

„Davide, asi potřebujem menší pauzu,“ křikl na něj Gustav ustaraně, což mě u něj vůbec nepřekvapilo. David se na mě chápavě podíval, a poté zakroutil hlavou.

„Tak jo. Máte dvacet minut,“ mírně se pousmál a poté šel někam i se Sakym a zbytkem týmu. Mé oči se raději rychle zavrtaly do strun kytary, kterou jsem se snažil „doladit.“

„Tome… Příště to bude jistě lepší,“ dloubl do mě Gustav vesele a posadil se na židli vedle, která vždy patřila Billovi, dnes na ni však odmítal sedět. „Chceš se jít projít?“ zeptal se mě Georg s milým úsměvem a Gustav rychle přitakal. Bylo na nich vidět, že mají o mě strach. Alespoň někdo, když na mě můj vlastní bratr hezky kašlal. Nezajímalo jej nic. Klidně seděl vyvalenej v křesle u okna a popíjel svou kolu. Na mě se ani nepodíval. A když už, tak hezky zahlídl. Jakoby včerejšek ani nebyl… jakoby se vlastně mezi náma vůbec nic nestalo…

BILL:

Jsem hloupej… opravdu hloupej. Celý se v jeho přítomnosti chvěju, přesto však dělám, jakoby nic! Nedám na sobě znát nic. Bude mi stejně lhostejnej jako ze začátku. Co si to pořád nalhávám?!

Tom mi prostě nebude lhostejnej snad už nikdy… Od prvního momentu, co se náhle zjevil v mém nemocničním pokoji nebo když jsem jej s tou holkou načapal, se něco změnilo. A já nedokážu pochopit co. Pořád na to musím myslet. Bolí mě, vidět jej tak nesvého a vykolejeného, přesto však nedokážu nic víc udělat. Vím, že já jsem tím důvodem, proč se trápí a vydává ze své kytary jenom divnou faleš, než tu dokonalou souhru tónů, jakou umí dát jenom on.

Všechno jsem zkazil. Chtěl jsem, aby trpěl jako já, když u mě nebyl, ale nedokázal jsem to. I přes můj odstup a chlad se nedal odradit a náhle mi byl blíž, než kdy jindy. Líbal mě… ach bože, jak mě líbal… Ještě nikdy mě žádná nelíbala tak, jako právě Tom. Bezohledně, vášnivě, kašlal na mé svolení, dokonce se ani neptal a hladově plenil každý milimetr mých rtů. On však svolení nepotřeboval…

„Bille, vezmeš jej na vzduch?“ Gustavova tichá prosba mě vytrhla z přemýšlení.

„J-já, raději,“ ani jsem nedokončil a to už mě stavěl na nohy a pomalu strkal ke dveřím, u kterých stál Tom, s pohledem vrženým hluboko do mé tváře.

„My s Georgem totiž chceme ještě něco zkusit a koneckonců, je to tvůj bráška,“ vesele mě dloubl do boků, ignorujíc můj vražednej pohled. Co už. Nezbylo mi nic jiného, než jít s ním. Šli jsme vedle sebe jako dva cizinci. Jedinej pohled, jediné slovo, nebo nepatrnej dotek. Nic. Vedl jsem jej rovnou do parku kousek od zkušebny, kam jsem chodil dost často jenom tak přemýšlet. Je tam celkem hezky a hlavně žádný jekot a řev bláznivých fanynek.

„Tak, už je ti líp?“ zeptal jsem se nepatrně chladným hlasem a rychle jsem mu přelétl tvář.

„Je mi ještě hůř,“ vydechl ztěžkle a jedovatým pohledem se na mě zahleděl. Jako bych za to všechno mohl jenom já.

Náhle mě však drapl za loket a prudce si mě k sobě přitáhl.

„Okamžitě mě pusť,“ sykl jsem hrozivě, zřejmě jsem však působil spíše legračně.

„Jinak co? Budeš snad křičet?“ rozhlédl se prázdným parkem a doslova mě od sebe odhodil.

„Co proti mně máš?“ vydechl jsem rozhořčeně, když jsem se jenom stěží vyhnul nehezkýmu pádu na trávu. Rychle jsem ze sebe setřel drobné lístky květů a znovu jsem se na něj přímo vražedně zahleděl.

„Myslím, že všechno! Nechápu, jak jsem mohl dovolit, aby se stalo to, co se stalo,“ řekl a ani se neobtěžoval být nějak milý. Malinko mě to zabolelo, přesto jsem se na něj naštvaně obořil.

„Jo?! A co se vlastně stalo? Podle mě nic! Akorát jsem měl menší zatmění,“ sykl jsem mu do tváře a spokojeně jsem se usmál, když jsem v jeho očích uviděl rozhořčení. I když jsem mu hezky lhal, štval jsem jej a to mě neskutečně bavilo…

TOM:

Myslel jsem, že jej chytnu a pořádně praštím. Štval mě jako ještě nikdo předtím, přesto, když se zlobil, byl ještě přitažlivější. Znovu jsem jej silně chytnul za tu jeho upnutou mikinu a bojovně jsem se mu zahleděl do očí.

„Tak to jsme na tom stejně. A abys věděl, spal jsem s ní!“ šeptl jsem a povýšeneckým pohledem jsem sjel jeho tělo. Bill na chvilku ustrnul, poté však jakoby nabral druhý dech.

„Jo? Stejně jsem to tušil! Jsi jenom odpornej lhář, Tome Kaulitzi! Nic víc a já lituji, že jsme tě vzali mezi nás,“ štěkl po mně a vytrhl se mi.

„A teď zpátky, jinak nás David zabije,“ vydechl sklesle a nehledě na to, jak zuřivě jsem se tvářil, mě drapnul za loket tentokrát on a beze slova mě táhnul zpátky do zkušebny… Mrzelo mě to.

Tak strašně mě mrzela ta kopa lží, kterou jsem mu řekl, ale jinak jsem už nemohl. Druhou půlku zkoušky jsem víceméně nevnímal, ale hrál jsem už jistěji. Mé srdce však jisté nebylo a vnitřek přímo pálil. Měl jsem se s Alex milovat. Měl jsem udělat raději to, než okusit to, po čem toužím čím dál víc, ale už to mít nikdy nebudu. V autě jsem seděl znovu vedle Gustava, kterému už zřejmě špatně nebylo. Smutným pohledem jsem se vpíjel do lidí, které jsme míjeli kolem. Většina z nich se usmívala nebo byla prostě úplně v pohodě. To jenom já musím být tak strašně chytrej, abych si ze života udělal kolotoč. Billovy oči se stejně jako ty mé dívaly z okna, a přesně jako mé působily přímo zdrceným dojmem. Zřejmě jsem to přehnal. Hlavně tedy s tou lží o Alex a našem milování. Jednal jsem zcela impulzivně a všechno jsem to řekl v pouhém afektu…

Když jsme se všichni ocitli na chodbě, kde jsme byli ubytování, Gustav s Georgem s unavenýma tvářemi vpluli do svých pokojů s letmým popřáním dobré noci a zbytek týmu taky. Zůstali jsme tam jenom my dva. Bill se na mě smutně díval s taškou přes rameno a v hrubých slunečních brýlích, které si však pomalounku sundal a probodl mě unavenýma očima plnýma očekávání. Nevěděl jsem co dělat. Proto jsem čekal, dokud ten první krok neudělá on. A po chvilce se skutečně rozhýbal. Nesmělými kroky popošel až ke mně a opatrně se dotknul svými prsty mé dlaně…

autor: B-kay
betaread: Janule