Please don’t let it go… 7.

autor: Ivetka

Probudil jsem se snad do toho nejkrásnějšího slunečného dne. Ale do samotného. Vedle sebe jsem nenašel žádné stopy po Billovi. Že by se mi to snad zdálo? Co si k němu smím a nesmím dovolit?

Nesmím nic, jsem přece jeho bráška, tohle se prostě nesmí!! Eh… chtěl jsi napsat, zatím nesmí, že?

—

,,Tommy… Tady jsem…“ křikl Bill ze zahrady, od které mě dělily pouze verandové dveře… Lehce jsem je otevřel a vyšel na zahradu k bazénu a dosedl jsem do lehátka na opalování.

,,Jsi tady už dlouho…?“ zeptal jsem se… nevěděl jsem, co mám právě říkat… shánění informací je sice trapné, ale užitečné.

Vstal, neodpovídal… jenom ke mně šel a sklonil se ke mně. Sundal si sluneční brýle a vlepil mi dlouhou pusu na rty.

,,Bez tebe je každá chvilka dlouhá… broučku…“ doplnil a já jsem tam zůstal sedět jako opařený… jenom jsem vnímal, jak na mě dostříkla bazénová, studená voda, která mě dobře probudila.

,,Nepůjdeš se vykoupat, hezky ke mně…?“ po tomhle mi došlo, že jsem asi nesnil, že se to opravdu stalo. Ještě víc mě dorazil fakt, že mi to vlastně schází.

,,Já nevím, mám věci na spaní… a je to určitě studený…“

,,Ne… studené to není a prádlo na spaní… Máš přece trenky, ne? To já mám taky…“ jeho úsměv mě přesvědčil, nedokázal bych mu říct ne, ale bál jsem se toho…

—

,,Cože? Říkal jsi snad, že to není studené… nebo jsem se přeslechl?“ zapípal jsem, když jsem vlezl do studené bazénové vody…

,,Mě to studené nepřijde, nemůžu přece za to, že ty nejsi ani trošku otužilý…“ došel jsem pomalu k němu a přitulil se k němu, teplo z něj jenom sálalo. Cítil jsem to, jak mě rukama objal okolo pasu a dal mi pusinku na mokré rameno, které vonělo po chloru.

,,Z… z… zima… ale hroznááá…“ zakoktal jsem a hned na to zacvakal zuby.

,,Ale no tak… tak se uvolni, zavři oči a nech se unášet tou vodou… přece ti zima nebude… taky je mi zima, když se tomu živlu bráním…“ koukl jsem se mu do očí…

,,Já se ti asi taky pořád bráním…“ zašeptal jsem tiše… ale jeho smích mě uklidnil.

,,Tak se mi nebraň…“ šeptl a začal mě líbat…chvíli jsem se nechal, nedokázal jsem se mu bránit, ale nakonec jsem přece jen odolal…

,,Bille… já… promiň…“ šeptl jsem a pomalu jsem odešel pryč… co se se mnou děje, že najednou toužím po jeho rtech, po jeho těle, ale najednou, jako bych se tomu neustále bránil…?

autor: Ivetka
betaread: Janule