Please don’t let it go… 8.

autor: Ivetka

Zavřel jsem se do pokoje. Cítil jsem se hrozně, jako nějaká troska. Vždyť bych mohl být šťastný, ale bráním se tomu? Celý život toužím po tom být šťastný, a když mám tu možnost, tak to prostě nedokážu… a musím se tomu bránit. Snad mám strach z toho, že bych se nenaučil žít jinak. Celá dlouhá léta pro mě neznamenal nic víc než bratra, ale teď? Jak je to vlastně teď?

Je jasné, že celý den jsem tam sedět nedokázal. Jsem prostě typ člověka, který nedokáže chvilku posedět a nic nedělat. Sešel jsem dolů do obývacího pokoje, byl jsem už oblečený do volných tepláků a bílého trička. Nikdo tam nebyl, usoudil jsem, že musí být v pokoji, protože nikde nebyl žádný vzkaz.

Vytáhl jsem lehkou deku, rozložil si sedačku, zapnul jsem si televizi a hlavu jsem si podepřel několika polštářky. Udělal jsem si pohodlí, nechtěl jsem se pořád užírat myšlenkami na Billa. Jenomže jak mám na něj zapomenout? Mám se k němu chovat nepřístupně? Mám ze sebe dělat chudinku? Takový přece nejsi, Tome…

,,Nikdy jsem tě do ničeho nenutil, nechci a nebudu tě do ničeho nutit ani teď. Ale měl by sis uvědomit, co děláš. Zahráváš si se mnou a já ti bohužel nedovedu odolávat. I kdybych chtěl, prostě to nedokážu. Ale někdy to hodně bolí, to, co děláš. Jednou jsi takový a po druhé zase jiný. Já chci, abys byl jen jeden… Nechci poznávat jiné tváře a nechci si zvykat na jiného brášku…“ pomalu jsem se otočil za hlasem. Byl to on, to mi bylo jasné. Jeho hlas bych poznal i kdyby na mě mluvilo sto dalších jiných lidí. Střetli jsme se pohledy. Ani jeden nic neříkal, jen jsme tiše oddechovali.

,,Promiň, jestli jsem ti nějak ublížil. Ale… asi sis uvědomil, proč se ti bráním. Sám víš, že za normálních podmínek bych to nedělal… Bille… já… sám to nechápu. Chci být šťastný a vím, že s tebou šťastný budu, ale… nechci se zamilovat. Aspoň teď ne, ale myslíš si, že to jde? Nejde, tenhle pocit se ve mně pořád stupňuje. Musím se chovat nepřístupně, nesmím ti to už dovolovat. Nechci na to zapomenout, ale musím…“ snažil jsem se o nějakou klidnou tóninu hlasu, ale uvnitř jsem byl neklidný..

,,Děkuju. Aspoň, že jsi mi to takhle řekl. Jenom, prosím… aspoň naposledy… mám strach z toho, že jsem onemocněl, že jsem se stal závislým na tvém těle a hlavně na tvých rtech. Aspoň naposledy mě polib, prosím tě…“ srdce se mi rozbušilo… Ulíbal bych tě k smrti, to mi věř… Pomalu jsem vstal z pohodlné sedačky a šel k němu. Jeho oči mě pořád čím dál tím víc propalovaly. Každým krokem blíž k němu mě srdce pálilo. Někdy jsem měl pocit, že stojím, že se nic neděje. Že jenom čekám, jaký osud mi bude přidělen… Žádný osud není, jen ten, který si uděláme. Na to nezapomeň, a jestli ty se zamiluješ do svého brášky… nebude to tvoje vina…člověk si lásku nevybírá… tu pravou ne…

Konečně jsem byl u něj. V bezpečí. Rukama jsem mu opatrně zajel na záda a přitulil se k němu jako malé štěňátko, které hledá úkryt.. Rty jsem se otřel o ty jeho. Zhluboka jsem se nadechl… ale pořád jsem měl vzduchu velký nedostatek. Přitiskl jsem ho na chladnou stěnu, která spojovala chodbu s obývákem a vpil jsem se do jeho rtů. Do polibku jsem dával naprosto všechno.

—

,,Pořád víc se mě zmocňuje pocit, že tě miluju…“ zašeptal po dlouhém polibku…

autor: Ivetka
betaread: Janule