Láska prochází duchem 5.

autor: Leny

 

O tři týdny později

„Jeho auto narazilo do svodidel.“ Odpověděl Tom na otázku jednoho z novinářů. Od té nehody se nikdo neptal na nic jiného než na to, jak se to stalo. Nikdo netušil, jak to Toma neuvěřitelně ničí a spaluje. Bratr mu chyběl. Ano, velice mu chyběl.

„Co teď bude se skupinou dál? Znamená to konec Tokio Hotel?“ Položil reportér další otázku a natáhl k Tomovi ruku, ve které dychtivě svíral mikrofon.

„Děláte, jako by Bill zemřel!“ Tázaný nedokázal ovládnout své pocity. To co v sobě tak dlouho dusil, muselo vyjít ven. Věděl, že ta chvíle právě nastala. „Bill nezemřel! Bill je jen v komatu, proboha! Tak proč mu všichni upíráte naději na život?! On to zvládne. Přežije to! Já mu věřím!“ Ještě se dlouze podíval na překvapeného reportéra a pak utekl.

Běžel, co mu síly stačily. Po chvíli dorazil na toalety. Práskl za sebou naštvaně dveřmi a s tichými nadávkami se svezl zády po zdi. Cítil se tak lehký, když ze sebe dostal všechno tu úzkost a bolest. Křik mu dělal dobře. Uvolňoval ho a dodával mu alespoň trochu klidu. Už týden nespal. Skoro nejedl. Byl unavený a nešťastný. Jeho dvojče mezitím leželo v nemocnici. Celé tři týdny od té osudné nehody byl v komatu. Doktoři byli přesvědčení, že nepřežije noc, avšak Bill se nehodlal vzdát. Ovšem kóma, do kterého upadl, bylo hodně vážné. Všichni Toma přesvědčovali, že se už nikdy neprobudí. On tomu ale nechtěl věřit. Nemohl připustit, že by Billa navždy ztratil. Že by jeho dvojče zemřelo, stejně jako řidič auta. Podle policie byl řidič unavený a neodhadl své síly. Ve vysoké rychlosti usnul, a zavinil tak nehodu. Tom vstal s odhodláním dostat se nepozorovaně do auta a počkat tam na Gustava a Georga, a potom odjet do hotelu, kde by konečně našel tolik vytoužený klid. Pomalu se vykradl z budovy, a konečně usedl na sedadlo auta, kde již na kraji seděl David. Manažer kapely.

„Tome, jsi v pohodě?“ Položil mu opatrovnicky ruku na rameno.

„Ne, vůbec nejsem v pohodě.“ Odsekl Tom naštvaně a ruku zachmuřeného Davida ze sebe setřásl.

„Vím, že ti Bill chybí. Nám všem taky chybí, ale…“

„Nedáváte mu naději. Ale on má naději. Vím to!“ Složil hlavu nešťastně do dlaní.

„Měl by ses smířit s tím, co se stalo. Měl bys přijmout skutečnost, že Bill se už neprobudí.“

Ač nechtěl, musel s Davidem v duchu souhlasit. Věděl, že Bill nemá moc nadějí. Ale věřil, že je silný. Je to přeci jeho malý bráška, který vždycky všechno vydržel. Všechno zvládl s úsměvem a nikdy ho nic nesložilo. Mlčky se díval z okna auta, než přišli jeho kamarádi a v tichosti se naskládali do auta, které se váhavě rozjelo. Stačila jen desetiminutová jízda ulicemi města a Tom už vyskočil z auta, načež zamířil ihned do hotelu. Procházel pomalu chodbou až ke svému pokoji, před kterým se zastavil. Odemkl dveře a otevřel je dokořán.

Chvíli stál ve dveřích a rozhlížel se po místnosti, kde na zemi byly poházené jeho osobní věci bez jakéhokoli pořádku. Poté vešel a potichu za sebou zavřel. Prošel až k posteli a pomalu si lehl na záda, upřeně pozorující kufr ležící v rohu místnosti. Byl to kurf jeho bratra. To co po něm zbylo v jeho prázdném pokoji. Tom si už několikrát vyčítal, že ho nechal na tu párty odjet. Vždyť viděl, jak je Bill vyčerpaný a ospalý. Tušil, že se stane něco zlého, když bratr odešel a nastoupil do auta. Nic ale neudělal a tím se provinil. Jeho myšlenky pluly tiše pokojem a hlasitě se odrážely od stěn. Věděl, že je vinen.

„Ahoj, Tome.“ Ozvalo se tiše z rohu místnosti. Tom se prudce vymrštil a šokovaně se posadil, zírajíce na osobu, která seděla elegantně na kufru. Byl to jeho právoplatný majitel.

„Bi-Bille?!“ Vyjekl. V té chvíli nebyl schopný slova. Bill se usmál.

„Ale co tu děláš? Vždyť jsi přeci v nemocnici! Proč mi nikdo neřekl, že tě pustí? Že ses probudil?!“ Otázal se rozčíleně.

„Nemohl ti to nikdo říct, protože…“ Billův tichý hlas přehlušilo váhavé klepání na dveře. Tom běžel rychle otevřít.  Ve dveřích stál Gustav.

„Gustave, Bill je tady! Bill se probudil!“ Chytl ho za mikinu a rychle ho vtáhl dovnitř, ukazujíc do rohu, kde seděl jeho bratr. Gustav se ale zachoval jinak, než čekal. Vyděšeně na něj stočil zrak a neklidným hlasem se ho zeptal.

„Tome, jsi v pořádku? Vím, že toho na tebe bylo moc, ale…“

„Vždyť je to Bill! Podívej na něj!“ Vyjekl. Nechápal, co se to s Gustavem děje. Proč se jeho kamarád neraduje s ním?

„Tome, nikdo tu není. Bill je přeci v nemocnici. Je v kómatu! Radši by sis měl lehnout a odpočívat. Jsi unavený.“ Poplácal ho povzbudivě po rameni a s ustaraným výrazem ve tváři odešel.

„Co se to děje?“ Otočil se Tom na svého bratra, který s kamenným výrazem ve tváři upíral svůj pohled na všudypřítomný nepořádek.

„On mě nevidí. Nikdo mě nevidí. Kromě tebe.“ Zvedl k němu zrak.

„Počkat… to znamená… to znamená, že jsi duch?“

„Ano. Vidíš mě jen ty. Jen ty, Tome.“

autor: Leny
betaread: Janule