Rebel II 1.

autor: B-kay

Já osobně moc neuznávám psaní druhých řad povídek, ale tím, co dělám, dokazuji akorát pravej opak. Takže i téhle povídce jsem se rozhodla věnovat ještě trošku času :). Teď jsem však dostala nápad na tuhle povídku, jejíž pokračování bude ze začátku možná malinko smutnější, ale zase mám dobrou zprávu pro ty z vás, které milují povídky, ve kterých se mezi dvojčata připlete i nějaké to miminko. Tahle povídka bude mít jenom dvě řady, protože trápení s třetí mi připadá už poněkud směšné xD.

Doufám a pevně věřím, že se vám i tahle řada bude líbit, a že mě znovu zahrnete množstvím vašich dokonalých komentů. Vaše B: )

„Takhle to nemělo být,“ věta, jež se prodrala z pevně semknutých rtů, byla jediným narušitelem ticha, jež se neslo pokojem. Tíživost a mírná strnulost, která se nesla všude kolem, ještě více zdůrazňovala úzkost, kterou cítil. Jeho ruce se mírně chvěly, stejně jako řasy, které měl bolestně přivřené. Jakoby se nedokázal podívat do skutečnosti. Tom byl zoufalý, a už více než rok běhal po světě úplně zničený…

Roby otěhotněla náhodou, protože se za ten rok milovali jedinkrát a i to, když byl Tom opilej namol. Ještě pořád nedokázal pochopit ten zázrak, nebo spíše těžkost důsledku jeho bezmoci. Tak moc mu chyběly bratrovy polibky a doteky, až to prostě nezvládl a miloval se s ní. Na následky však nehleděl. A teď se měl dívat na svého měsíčního syna a být mu skvělým otcem… To slovo otec mu způsobovalo husí kůži a představa dalších několika let manželství s Roby jej uvnitř přímo sžírala. Chtěl do světa vykřičet všechnu svou bolest! Tak rád by ze sebe dostal všechno, díky čemu se cítil tak příšerně, ale nešlo to. Bylo mu čerstvých dvacet a on byl náhle tátou malinkého kluka, který přišel hned po narození o svého staršího bratra…

A od té doby se jeho život řítil dolů raketovou rychlostí. Roby se na něj lepila ještě víc než předtím a pořád se vymlouvala na nějaké poporodní stavy a citlivosti. Kdyby nebylo miminka, jež je spojilo už navždy, okamžitě by podal žádost o rozvod. Nikdy nepřestal litovat dne, kdy jí řekl své „ano“. Jenomže teď toho malého nemohl opustit. Přišel přeci o brášku, a kdyby ztratil i tátu, nezvládl by to. Byl tak malilinkatej, až se Tom bál jediného doteku. Když se však zahleděl do těch krásných očiček, viděl v nich obraz svého bratra. To miminko bylo přesně takové jako oni dva. Nemělo snědou pleť po mámě, ale jeho tělíčko se skvělo smetanově bílým odstínem. Toma fascinovaly jeho hluboká, dětsky roztomilá očka, kterými jej zaujatě pozoroval.

Právě totiž ležel rozvalený na gauči s miminkem v náručí. Bylo už sice pozdě večer, ale on to prostě v ložnici s Roby už nedokázal vydržet. Přišla mu tak necitlivá. Na pohřbu staršího z miminek neuronila jedinou slzu. A jak by také mohla, když ji ještě pořád nedocházelo to pouto, které dvojčata pojí již v maminčině bříšku. Kdyby on náhle přišel o Billa, nepřežil by to…

Obyčejní lidé to nedokážou pochopit… Vztah dvojčat je založen na něčem, co se nedá jenom tak vyjádřit slovy. Nejsou ani žádné poučky nebo výrazy, které by dokázaly přesně určit, co by k sobě měla dvojčata cítit. Tom však moc dobře věděl, že mít bratra dvojče v jeho případě znamená mnohem víc, než mít obyčejného brášku. Poznal v něm nejlepšího přítele, člověka, kterému důvěřoval nejvíce, ale také zamilovanou bytost, do které se přímo zbláznil. A právě tohle bláznovství zplodilo toho malinkatýho prcka, jenž klidně ležel na Tomově bříšku a malýma pěstičkama nevědomky máchal všude kolem sebe. Kdyby jej měla v náručí Roby, brečel by. Stejně jako brečel i tehdy, když jej měli v náručí její rodiče. Jakmile se však dostal do rukou Toma, uklidnil se a byl schopný vydržet tiše hodiny, jen když na něj mluvil nebo se jej nesměle dotýkal.

Jakoby i to malé dítě přesně cítilo, kdo jej má skutečně rád…

„No copak? Chybí ti bráška?“ zašeptal Tom opatrně a jemně se dotknul drobného nosíku, který jeho synek roztomile krčil. Ten unavený výraz ve tváři a bezzubá pusinka, mu přišly naprosto roztomilé. Za ten měsíc si na něj navykl natolik, že by bez něj už sotva dokázal přežít.

Jediným problémem však byli Robyini rodiče, kteří vystřídali Billa za něj a po svatbě jim náhle pro jejich Robynku už nepřišel tak dokonalý. Všechny výčitky a hloupé urážky náhle patřily jemu a on až tady zjistil, jak příšerně to muselo Billa bolet… Všechno co dělal, dělal náhle špatně. I jeho práce už nebyla dobrá a také ani byt nebyl vyhovující. Tom se však zatnul a do tváře jim bez milosti chrstnul, že kdyby si měl vybrat mezi bydlením v jejich domě a někde pod mostem, našel by si raději nějakej hezkej most, než by musel dennodenně poslouchat jejich nespokojenost a vnímat to neustálé vření a pohrdání.

Tom se zamyšleně zahleděl před sebe, když jím náhle trhlo tiché klepání. Nechápavým pohledem nahlédl ke dveřím, vzápětí se však postavil a rychle odnesl malého zpátky do postýlky. Drobné stopy po slzách roztržitě setřel a zhluboka se nadechl.

„Ahojky,“ ozvalo se tichým hláskem, jenž Toma naprosto odrovnal. Čekal kohokoliv, jeho však ne…

„Co tady děláš?“ zeptal se jej rozechvěle a pohledem těkal po jeho tváři. Bill se za ten rok skoro vůbec nezměnil. Jediné, co bylo na něm jiné, byla jemná ofinka, která mu nepatrně skrývala jedno oko. Pořád byl však nádhernej a Tomovi se při pohledu na něj rozechvěly všechny potlačované touhy nebo city.

„M-mamka mi volala… Přiletěl jsem tak rychle, jak se dalo. Je mi to strašně líto,“ špitl a oči se mu náhle podlily slzami. Tom zničeně svěsil hlavu, a když ucítil Billovy dlaně, které jej nesměle objaly, trpce semkl rty a přitulil se k němu. „Nikdy jsem od tebe tenkrát neměl odcházet… nic z tohohle by se nestalo,“ šeptl. Tom pomalu od sebe Billa odsouval.

„Jak dlouho tady zůstaneš?“ zeptal se při pohledu na bratrovy kufry, jež stály za dveřma. Bill smutně přivřel oči a mírně našpulil pusu. Tak rád by jej políbil… teď však už nemohl.

„Jak dlouho budeš chtít,“ odpověděl tiše a strnule se pousmál. Tom byl poznačen velikou bolestí a nedokázal to v sobě ukrýt chladným výrazem, s jakým k Billovi vzhlížel. Ve skutečnosti by jej nejraději držel a už nikdy nepustil. Dal by cokoliv za to, aby to bylo jenom jejich miminko! Jenom Billovo a jeho!

autor: B-kay
betaread: Janule