Láska prochází duchem 7.

autor: Leny

 

Povídali si spolu celou noc. Probírali všechno, co se ten večer stalo. To na párty, ale i  nehodu. Tom byl rád, že si bratr párty užil. Sám v duchu připustil, že byla možná jeho poslední. Usnul až po půlnoci. Bill se ho snažil uklidnit, aby neudělal něco, čeho by litoval. Domluvil mu, aby už se o něj nebál, aby se smířil s nevyvratitelnou skutečností, že on se z kómatu už neprobudí.

„Bille!“ Tom sebou trhl a rychle se na posteli posadil. Věděl, co má dělat. Musí za tím hochem z knihovny. Rychle se oblékl, uklidil alespoň z části svůj pokoj, aby to nevypadalo tak nepořádně a odešel. Vyšel na ulici. Hlavou mu zase prolétla myšlenka, co by teď dělal a kde by byl, kdyby se nestala ta nehoda. Ale měl svůj cíl, a tak se tím dlouho nezaobíral. Vešel do knihovny a znovu se ozval zvonek. Ohlášení, že je znovu zde. Uviděl chlapce, jak sedí za stolem a kouká nepřítomně do své skleněné koule.

„Ehm… ahoj.“ Přišel k němu blíž a promluvil na něj, načež hoch zvedl hlavu a provrtal ho pohledem.

„Jste tady znovu. Knihy vám nepomohly?“ Otázal se a pomalu vstal.

„Ne, jsem tu kvůli něčemu jinému.“ Pozoroval Tom velkou skleněnou kouli. Zdálo se mu, jako by v ní na chvíli spatřil Billovu siluetu.

„Počkejte!“ Chlapec zavřel oči. „Ten duch je tady, že?“ Tom se rozhlédl a skutečně uviděl Billa po své pravici, jak ho upřeně pozoruje.

„A-ano. Jak to víte?“

„Cítím jeho přítomnost. Je rozrušený.“ Mladík otevřel oči a zadíval se na Toma. „Co jste tedy chtěl?“

„Není nějaký rituál na to, jak dostat ducha zpět do jeho těla?“

„Bohužel, v tom vám pomoci nemohu. Je to možné jen za předpokladu, že duch učiní to, kvůli čemu se stal duchem. To jest nedokončenou věc nebo důležitou záležitost.“ Chlapec se otočil a odešel někam do zadní části knihovny. Tom se obrátil na svého bratra.

„Jaká je ta nedokončená záležitost? Víš to?“ Zeptal se ho důrazně.

„Nevím. Netuším, co to může být.“ Zakroutil Bill nešťastně hlavou. Oba vyšli z knihovny na rušnou ulici. Najednou Tomovi zazvonil mobil.

„Ano, mami? Co se děje?“ Neměl dobré tušení. Věděl, že se něco děje.

„Chlapče, jedu do Berlína. Doktoři chtějí Billa odpojit od přístrojů, jež ho drží při životě. A já jim podepsala listinu, kterou s tím souhlasím. Zítra Billa odpojí. Nemůžeme s tím nic dělat.“ Pro Toma to byla rána pod pás. Vyděšeně se na Billa podíval a ten mu odpověděl jen tázavým pohledem.

„Mami, to nemůžeš!“

„Bohužel. Bill by si to tak přál.“

„Nevíš, co by si přál!“

„Ale notak, Tome. Vždyť víš, že Bill nemá šanci na probuzení. Bude to tak lepší.“ Matka hovor ukončila a Tom se nešťastně posadil na lavičku poblíž vysoké pouliční lampy.

„Co se děje?“ Přisedl si k němu ustaraný Bill a čekal dychtivě na jeho odpověď.

„Bille, chtějí tě odpojit od přístrojů. Chtějí nás rozdělit! Už zítra!“ Tom začal plakat. Pár lidí co šlo kolem, se na něj vyděšeně otočilo. Přeci jen nikdo z nich Billa neviděl. Z jejich pohledu mluvil sám se sebou. Bill chtěl bratra pohladit, povzbudivě poplácat po rameni nebo obejmout ale nemohl. Nešlo to.

„Tak to se asi budu muset rozloučit. Chci si tenhle poslední den užít.“ Usmál se, ač to nebylo lehké. Vědomí blížícího se konce mu nedávalo moc optimismu, ale chtěl být silný, aby svého bratra povzbudil.

autor: Leny
betaread: Janule