autor: Janule
Niky ležela zachumlaná v posteli, chvílemi spala, chvílemi bděla a hlavou se jí honily jen samé pesimistické myšlenky. Když byla vzhůru, snažila se vleže na břiše hypnotizovat dveře, napínala uši, jestli neuslyší sebemenší náznak zvuku… nejspíš by byla šťastná, i kdyby se v nich objevil ten hnusný chlap místo Vivian, hlavně, kdyby už konečně někdo přišel. Jenže to se nestalo… Nejistota je strašná věc. Posledních pár hodin pro ni bylo vysilujících. Myslela na rodiče, vzpomínala na babičku a snažila se alespoň trochu uvěřit tomu, že jí nově nabyté schopnosti pomůžou přežít. I kdyby jí pomohly jen k tomu, že tu neumře úplně sama… byla za ně vděčná. Bude mít snad alespoň možnost poslat vzkaz svým blízkým, že je miluje, a že na ně myslela do poslední chvíle svého života… Hlavou jí neustále běhaly představy, jak tady sama pomalu umírá hlady a žízní… nedovedla si takovou smrt vůbec představit, netušila, jestli to bolí, ale věděla určitě, že všechno by bylo lepší než tohle. Tak zoufale chtěla žít… Musela doufat a věřit, že Bill a Tom na něco přijdou, že ji tu nenechají umřít o samotě v cizím domě, zamčenou za plechovými dveřmi, bezmocnou… Každou chvíli se modlila, aby se už konečně něco stalo, aby někdo přišel, kdokoliv… ale čas se vlekl a stále se nic nedělo.
Pomalu upadala zpět do spánku, když se ozvalo: „Niky, budíček!“ Prudce otevřela oči, jak se lekla, ale hned nato se úlevně usmála. Konečně změna toho nudného stereotypu, snad už kluci na něco přišli… snad už vědí, jak ji odtud dostat.
„Jsem vzhůru, je něco novýho?“ zeptala se zvědavě, protože Bill zněl poněkud míň ztrápeně než minule… Za ty dlouhé hodiny, které spolu mluvili pomocí myšlenek, cítila, jak mu v kterou chvíli zrovna je, a i když se snažil předstírat silného ochránce, věděla, že je stejně nešťastný a bezradný jako ona… teď ale nastala změna, jeho předaná myšlenka byla plná naděje, optimismu a snad i radosti. Ta další už byla vyloženě radostná…
„Jasně, že jo. Snad máme konečně šanci zjistit, kde jsi. Přišel na to bráška… je šikovnej, víš?“ odpověděl a hned pokračoval, „potřebujem, aby sis vzala k ruce discman. Máš ho někde u sebe?“
„Jo, pod polštářem,“ poslala odpověď a zajela rukou pro svého nepostradatelného společníka, stále bezpečně ukrytého před zraky muže, který o něm nesměl vědět. Bohužel, baterie byly skoro vybité a další neměla, takže si šetřila poslouchání na horší časy, o kterých věděla jistě, že pokud se nic nezmění, určitě nakonec přijdou… chtěla slyšet Billa, až nastane ta nejtěžší chvíle a ona už nebude mít sílu se s ním spojit. Optimismus, že se to nestane, ji opouštěl s každou další hodinou, strávenou o samotě v téhle sterilní hnusné kobce…
„Mám ho, tak povídej, co potřebuješ,“ poslala Billovi myšlenku a rozklepala se zimou. Musela chtě nechtě vyndat ruce zpod peřiny, aby mohla kulatý přehrávač vyndat a okamžitě jí naskočila husí kůže po celém těle. Zima byla vlezlá a dokázala se prodrat i tou nejmrňavější skulinkou pod peřinu, která ji jinak chránila.
„Mrkni se na spodní stranu a nadiktuj mi výrobní číslo,“ přišla okamžitá odpověď.
„Dobře, jdu na to,“ odpověděla a otočila discman vzhůru nohama. Chvilku zírala na dokonale hladký stříbrný povrch, připomínající svým leskem vyleštěnou plotýnku vařiče, ale nic takového, co by vypadalo jako výrobní číslo, neviděla. „Tady žádný není,“ poslala zoufalou odpověď a do očí jí vyhrkly slzy… i když za to nemohla, připadala si úplně neschopná.
„To není možný, podívej se pořádně. Je to řada tak deseti čísel, většinou jsou na začátku tiskací písmena…“ přesvědčoval ji Bill.
„Fakt tu žádný čísla nejsou, je to hladký a stříbrný,“ skoro se urazila, že jí nevěří. „Přece nejsem blbá,“ dodala ublíženě. „Čísla ještě poznám, tady není vůbec nic,“ dodala rozhodně.
„Ježíši, to mi neříkej… musíš to číslo prostě najít, zkus se podívat dovnitř nebo pod baterky, někde tam je… bejvá i na krabici, ale tu už asi nemáš, co?“ zoufale kňoural Bill… jeho naděje se zase začaly rozplývat a tuhle prohru už by asi neunesl.
„Náhodou krabici mám, dokonce i návod tady je,“ odpověděla Niky triumfálně a sáhla znovu pod polštář, kde schovávala rozloženou krabici. Viv ji tu nechala, když musela rychle odejít a protože jí jasně dala najevo, že se její nadřízený nesmí o přístroji dozvědět, Niky ji pečlivě složila, schovala a hlídala jako oko v hlavě. Vysypala z rozložené krabice tlustý bílý sešitek, do kterého se ještě ani nepodívala. Na discmanu nebylo nic složitého, nebyl důvod číst si návod k použití… stejně byl nejspíš německy, maximálně tak anglicky…
„Ještě řekni, že od toho máš účet a já padnu na zadek,“ poslal jí Bill ohromeně první myšlenku, která ho napadla. Nepočítal s tím, že má k discmanu ještě něco víc. Tahle varianta ho ani nenapadla…
„Ne, nic takovýho tady není, jenom ten návod,“ odpověděla, zatímco hledala na krabici něco, co by vypadalo jako řada čísel. Konečně narazila na bílou nálepku, popsanou všemi možnými údaji. „Hele, tady jsou nějaký čísla FH2874…“ začala číst.
„Počkej, pomalu, musím si to psát. Tak znova…“ vyzval ji Bill po chvilce s úlevou. Byla by to už vyloženě smůla, kdyby i tahle možnost selhala… ale naštěstí se to nestalo.
Niky začala pomalu diktovat dlouhé číslo z krabice a byla šťastná, že nezklamala. Snad ji zrovna tahle mrňavá číslíčka odtud vysvobodí a zachrání jí před dlouhou a krutou smrtí… musela věřit a to se jí teď bezezbytku dařilo. „Ještě značku, a jestli je tam něco o výrobci,“ požádal ji Bill o detaily, které nutně potřebovali, aby mohli vypátrat obchod, kde Viv přístroj koupila. Ochotně mu všechno z krabice přečetla a oddychla si, že to bez problémů našla.
„Díky, jsi zlatá,“ dostala nadšenou pochvalu od Billa, který se ale hned na to začal pomalu loučit. „Musíme začít makat na tom, jak se dostat přes číslo až k obchodu, kde ho ta tvoje Vivian koupila. Zkus usnout, a neboj, až se něco dozvíme, tak se ti zase ozvu… drž se, Niky, jo? Buď statečná… určitě tě najdeme a za pár dní budeš doma u rodičů,“ snažil se jí Bill ještě dodat odvahu. Potřeboval ji dodat i sám sobě. I když jejímu otci na schůzce slíbil, že mu zavolá, až bude vědět něco víc, dodnes k tomu nenašel odvahu. Bál se mu říct, že s Niky sice navázal kontakt, ale že zatím nezná způsob, jak ji dostat domů… radši mu nechtěl dávat naději, dokud si nebyl jistý, že jeho mise bude úspěšná. Jestli se tohle povede, tak rád vytočí jeho číslo a oznámím mu radostnou novinu… nemohl se dočkat.
„Tak jo, Billy, děkuju, jste s Tomem úžasní,“ odpověděla Niky s úsměvem na tváři. Sice zase zůstane sama, ale chápala, že se teď nesmí přepínat, aby jí brzo nedošly síly na telepatická spojení s Billem… už teď cítila únavu a nerada by přišla o to jediné, co jí ještě zbývalo, a k čemu se upínala… o Billa.
Na druhém konci spojení už bylo ticho, žádná další myšlenka nepřicházela, tak zastrčila discman a složenou krabici zase zpět pod polštář, kdyby náhodou, aby je nikdo neviděl. Netušila, jestli její věznitelé třeba jen neodjeli a nezjeví se během vteřiny ve dveřích. Musela počítat se vším a být opatrná.
Když se přikrývala peřinou, aby se zase zavrtala zpět do svého doupěte, shodila na zem návod, který zapomněla vrátit do úkrytu. Pleskl o zem tak nahlas, že to s ní úplně trhlo, jak se vylekala. Když si ale uvědomila, co to bylo, shýbla se pro něj a s úlevou se ho chystala strčit za ostatními věcmi. Než to udělal, napadlo ji návod zběžně prolistovat, aby se přesvědčila o správnosti své teorie, že by jí byl stejně na nic… „Jasně, je to německy…“ brumlala si pro sebe se zadostiučiněním… to si mohla myslet… Pak si ale všimla, že po pravé straně jsou pravidelně pod sebou malé černé obdélníčky, na kterých jsou bílými tiskacími písmeny zkratky všech řečí, kterými je návod napsán. Údivem se jí rozšířily oči, když jako úplně poslední pod nápisem HUN, spatřila dvě zázračná písmenka CZ. Ústa se jí bezděčně roztáhla do širokého úsměvu, bylo jí, jako by se najednou potkala s nejlepší kamarádkou… okamžitě nalistovala poslední strany brožurky a skoro jí vyhrkly slzy do očí, když viděla svou rodnou češtinu. Nikdy jí nepřipadalo nic tak krásné, jako tenhle příšerný technický popis ovládání přehrávače.
Otočila se spokojeně na břicho, pečlivě se přikryla, polštář si nahrnula pod bradu, ruce pod ním podsunula, aby se stále zahřívaly a přidržovala si návod přímo před nosem. Rozhodla se, že si bude číst… musela využít toho, že se může chvilku soustředit na něco jiného, tohle jí určitě bude bavit a na chvíli zapomene, proč tu vlastně je. Sice moc nevnímala, co se tam píše, ale už když viděla háčky nad písmenky, bylo jí nádherně.
♣♣♣
„Tak… a můžeme začít,“ podal Bill vítězně lístek s číslem a značkou discmana svému dvojčeti. Byl rád, že to nakonec Niky zvládla, pomalu začínal propadat beznaději, když mu odpověděla, že tam nic takového není… Určitě bylo někde uvnitř nebo pod baterkami, ale Niky ho už díky krabici hledat nemusela. Na chvilku ho i napadlo, že snad její únosci byli tak prozíraví a to číslo z přístroje odstranili, ale naštěstí se jeho obavy nenaplnily. Oni přece nemohli ani ve snu tušit, že má Niky nějaké telepatické nadání, a že si může s jeho pomocí přivolat záchranu. Vždyť to netušila ani ona sama… Tahle šílená teorie by nejspíš nenapadla nikoho…
„Kde začneme,“ nadhodil, když Tom mlčel a studoval jeho škrabopis.
„Sony… docela známá značka, ne?“ usmál se spokojeně starší z bratrů a byl rád, že Niky nedostala nějaký neznámý čínský šunt. To by bylo asi horší… děsil se toho celou dobu, co si kousal nehty nervozitou, než to Bill s Niky vyřídil. Sledoval jeho roztřesenou ruku, když zapisoval jednotlivá čísla. Tom je polohlasem odříkával, když do nich Bill píchal tužkou, jak si je s Niky ještě jednou kontrolovali, aby se ani jedno nezatoulalo… a ve chvíli, kdy viděl psát bratrovým rukopisem velké S a po něm O, úlevně vydechl. Teď už se jen kochal tím krásným nápisem, který pro ně představoval ulehčenou situaci. Sony byla známá firma, musela mít perfektní systém sledování svých výrobků, o tom nepochyboval. Japonci byli vždycky pečliví a přesní. Z přemýšlení ho ale vytrhl jeho bratr, když se zklamáním v hlase pronesl: „No jo, ale kdo ti co řekne v osm večer…“
Bill si jako první uvědomil, že budou muset nejspíš počkat až do rána, než se dokážou dostat k někomu zodpovědnému, kdo by jim byl schopen poradit a správně je nasměrovat. Pochyboval, že by zrovna v téhle firmě někdo provozoval noční linku pro zvědavé zákazníky… bylo téměř jisté, že ne.
„No jo…“ vykulil oči Tom. Tohle mu taky nedošlo… „Sakra, do háje… nechci bejt sprostej, ale tohle je k vzteku,“ rozčílil se. „Jak má člověk zachraňovat unesený holky, když mu někdo neustále hází klacky pod nohy…“ stěžoval si ublíženě na nespravedlivost světa, div nehrozil pěstí směrem nahoru jeho stvořiteli… geniální myšlenka Toma Kaulitze nakonec ztroskotá na pracovní době úředníků firmy Sony. To bylo opravdu k vzteku.
Alespoň tedy zapnul Billův notebook, aby našel adresu pobočky, která je jim nejblíž. Měli štěstí… přímo v Hamburku jedna pobočka byla a na jejích stránkách určitě najdou i podrobnosti o tom, v kolik hodin začínají pracovat… alespoň v to doufal. Kdyby to nešlo, byl Tom rozhodnutý využít opět Davidových kontaktů, ale dokud nemusel, chtěl se tomu prozatím vyhnout.
„Hmmm… tak začínaj v devět,“ informoval svoje dvojče o pracovní době firmy. Doufal, že tam bude nějaká mladá holka, co se nechá zblbnout jeho svádivým úsměvem, který už měl za ta léta perfektně nacvičený. Doufal, že mu Bill pomůže svými schopnostmi, ale jak to udělat, to budou muset vymyslet až přímo na místě. V každém případě se budou muset maskovat, protože ochranku si s sebou vzít v žádném případě nemohou.
„Tak půjdeme chrnět?“ vytrhl Toma z přemýšlení Bill, aby si ověřil, jestli věc správně pochopil. Po dnešním náročném dni byl utahaný a už se těšil, až svoje zmožené tělo složí na postel.
„Asi nám nic jinýho nezbyde…“ odvětil Tom, když během chvilky našel, co potřeboval a zaklapl notebook. „Jsem utahanej jako kůň,“ dodal a zívl na plnou pusu. Chvilku po něm zívl i Bill a oba se tomu rozesmáli. Tohle fungovalo spolehlivě…
„Nakazil jsi mě,“ postěžoval si Bill, když už zíval asi popáté a z očí mu tekly černé slzy.
„Já za to nemůžu, taky zívám,“ odporoval mu Tom z legrace. „Hele, ale třeba by to zastavilo líbání, co ty na to?“ lákal k sobě bratra, aby si ještě chvilku užil. Chtěl se mazlit, cítit Billovu lásku, která ho nabíjela a dávala mu pocit bezpečí, ale protože věděl, že se mu bratr chystá utéct rychle do sprchy, musel na to jít malinkatou lstí.
„Myslíš?“ pochybovačně uvažoval Bill nad jeho návrhem. V tu chvíli mu vůbec nedocvaklo, že si z něj Tom zase utahuje, ostatně jako vždycky. „Tak to zkusíme,“ rozhodl se a šoupl se k bratrovi co nejblíž. Už už se jejich rty blížily k sobě, když mu v hlavě zaduněl šílený výkřik: „Bille!!!“
Trhnul sebou tak, že Toma kousl svými předními zoubky do rtu tak nešťastně, že se mu na nich vzápětí objevila kapka krve.
„Jaůůůůůůůů,“ zaúpěl Tom a chytil si bolavou pusu. „Co děláš, ty pako,“ vyčítal svému dvojčeti zoufale, ale když viděl jeho vyděšený výraz v obličeji, zmlkl.
„Niky… něco chce, já se strašně lekl, promiň…“ omlouval se Bill se zkroušeným výrazem. „Vydrž,“ vydal rozkaz a oddálil se od Toma.
„Co je, Niky? Stalo se něco? Vrátili se?“ zmateně se vyptával. Nedovedl si představit, co ji přimělo takhle na něj zakřičet. To už ovšem z druhé strany přilítl vodopád slov, která sotva stačil sledovat…
„Co je, Niky? Stalo se něco? Vrátili se?“ zmateně se vyptával. Nedovedl si představit, co ji přimělo takhle na něj zakřičet. To už ovšem z druhé strany přilítl vodopád slov, která sotva stačil sledovat…
„Bille, mám tu nejúžasnější zprávu na světě!“ byla první nadšená myšlenka, kterou přijal. „Bille!!! Já vím, kde jsem!!!“ křičela Niky šťastně. Bill jen otevřel údivem ústa a nebyl schopen ničeho, ani jakékoliv smysluplné myšlenky, kterou by na tuhle úžasnou zprávu mohl reagovat. Ale Niky to vůbec nevyvedlo z míry, byla tak nadšená, že hned spustila další vysvětlování. „Víš, jak jsem ti říkala, že mám ten návod?“ chrlila na něj rychle. „Tak ona v něm byla část česky, tak jsem si to četla, a když jsem se dostala na konec, tak víš, co tam bylo?“ nadechla se zhluboka a vítězně poslala triumf svého vyprávění: „Potvrzenej záručák!“
Na druhé straně bylo chvilinku ticho, a pak se ozvalo jen Billovo ohromené:
„Ty kecáš… to nemůže bejt pravda… že si děláš srandu, že jo?“ Pevně stiskl Tomovu ruku na znamení, že se děje něco důležitého a čekal, až mu Niky s lítostí v hlase oznámí, že si to všechno vymyslela. Během té napínavé chvilky měl dojem, že mu vylítne bušící srdce z hrudi, ale nic takového se naštěstí nestalo.
„Nekecám, fakt ne… Je tam razítko obchodu a hlavně… adresa,“ vydechla Niky šťastně a očekávala nadšení i z druhé strany.
„Panebože, to je úžasný… tak mi to honem přečti nebo se tady zblázním,“ ulevilo se Billovi. Pořád ještě mu tak úplně nedocházelo, jak důležitá je tahle zpráva.
„Dobře, tak se připrav… je toooo… Moringen,“ vyslala vítězně myšlenkou jméno městečka. Nevěděla, jestli je přímo v něm nebo někde v okolí, ale to jí v tu chvíli bylo úplně jedno…
„Niky, ty jsi perfektní… nejlepší a nejchytřejší unesená blondýna na světě,“ poslal jí Bill vděčnou myšlenku a ani ho nenapadlo, že by to mohlo vyznít blbě. „Řeknu to hned Tomovi, aby měl radost, pak mi nadiktuješ celou adresu, jo?“ nadšeně jí posílal zprávu a samou radostí Toma políbil na opuchlé rty.
„Jau, co blbneš, před chvíli jsi mě kousnul, to ti nestačí?“ vyčítal mu Tom, ale bylo mu jasné, že to nebylo jen tak. Něco se dělo a on už byl celý nedočkavý, až se to dozví.
„Máme to, Tomi… Niky je v Moringenu,“ vypadlo z Billa šťastně. Hleděl do vykulených očí svého bratra a pokračoval: „Našla v návodu záručák i s razítkem prodejny. Ta její Viv by si zasloužila první nápravnou skupinu a návštěvy navíc, až ji zavřou do lochu… tohle je to nejlepší, co pro nás mohla udělat,“ drmolil Bill šťastně Tomovi přímo do tváře, která se pomalu taky začínala podobat měsíčku na hnoji.
„Billí,“ vyjekl Tom, „ta holka je poklad,“ objal bratra kolem ramen a povalil ho na postel. „A ty jsi taky poklad… můj poklad… miluju tě, ty můj malej kousavej bráško,“ samou radostí ho drtil pod sebou a snažil se svými pokousanými rty olíbat Billův obličej. „To je paráda,“ jásal Tom, i když ho Bill ze sebe shodil, aby si honem zapsal jméno města, než ho zapomene… nikdy ten název neslyšel, budou ho muset najít na mapě, ale to už je to nejmenší… rychle se musí spojit s Niky, aby mu nadiktovala celou adresu. V téhle prodejně začnou… a to hned zítra…
autor: Janule
betaread: Janik
hééj, to je dokonalý, jupi jupi jééj, aspon něco mi dneska zlepšilo náladu, super, doufám že už brzo bude Niky v pořádku:)holt, dvojčátka jsou šikovní a mají štěstí;)
awwwwwwwwww tak to je naprosto úžasnýýýý já tady div neskáču radostí.. =o)
Krásně si mi zpříjemnila večer Janičko, nádhernej dílek..
tak šup šup za Niky, ať už může toho svýho Billa obejmout x)
supeeeeeeeeeer :):):)
zasa perfektné!
huráááááááááááá:D konečně, já už myslela že to budou 3 díly hledat podle těch čísel:D ta Niky je fakt skvělá:) ježiš já sem tak šťastná
Teda, tomu říkám parádní akční zvrat:D Začínám mít Niky čím dál radši, sice jsem ji měla ráda a litovala jsem ji od začátku, ale poslední dobou to ještě zesílilo:D Skoro mě dojalo (dobře, tak ne skoro, ale úplně:D přiznávám se), jak si tam četla ten český návod… to bylo prostě… smutné a zároveň veselé, to jak z toho byla šťastná. Dovedu si to přesně představit, jakou jí to muselo způsobit radost:) A nakonec to přineslo nečekané ovoce, takže o to je takhle situace cennější:)
Mám takové neodbytné nutkání říct jednu věc:) Nevím už přesně, co jsem psala k minulým dílům a čas mě tlačí, takže si to ani nemám čas přečíst. Pokud jsem pozapomněla říct, jak mám tuhle povídku ráda, říkám to teď:) Chci tím říct, že si vychutnávám každou větu, těší mě každé písmenko, které jsi napsala:)) Takže pokud by vznikl dojem, že netrpělivě čekám, až se všechno vyřeší a bude po všem, tak se omlouvám za své nedokonalé vyjadřování pocitů:) Sice hořím zvědavostí, jak to bude dál, jak to ti dva borci vymyslí a uskuteční, co bude s Niky… ale zároveň si užívám každou tu scénu, kdy Bill mluví s Niky a probírají možnosti, každý láskyplný okamžik, kde jsou spolu Bill a Tom, zábavné momenty, kdy Georg šílí z nějakých bab, co se kolem vyskytnou… a takhle bych mohla pokračovat, ale nechci zabírat tolik místa;) I kdybys tři díly za sebou popisovala krásu krajiny v okolí Hamburgu, líbilo by se mi to:)) Takže vůbec nejsem netrpělivá; možná zvědavá, ale hltám to, jak to leží a běží, každé slovo a čím víc jich bude, tím líp:) Takové to očekávání, jaké to bude dál a co se stane, je často stejně dobré jako to, na co se tak nedočkavě třeseme:D Začínám používat nevhodná přirovnání, radši pokročím dál :D:D
Zase z toho mám slohovku, ale já to jinak asi neumím:) Rozhodně ne u tvých povídek:)
Dnešní díl byl ve znamení dobrých zpráv, rozebírat to nemusím, stejně bych v každé větě musela mít ''…tak to bylo naprosto skvělé'' a podobné variace;) Jen si dovolím politovat Toma, ten kousanec musel být opravdu nepříjemný, nezasloužil si to, chudáček. Ale nadšení se Niky vyčítat nedá, přece jen jí jde o život, že jo:D
Tentokrát se na další díl budu těšit trpělivě, a až se objeví, vychutnám si ho jako dobré víno:D Začínám plácat, že? Tak jo, končím:))
úžasné…x)) sem ráda, že si toho Niky všimla…. takhle to seknout, sem zvědavá, jak to bude pokračovat…x)) doopravdy moc hezký…x)) nechápu, kam na ty zápletky chodíš, mě by to v životě nenapadlo a kdyby jio, tak to v průběhu děje zapomenu a pak bych nevěděla, jak to rozmotat…x)) sklánim poklonu….=**
jupí!!! tak ready, set, go, do akce, hoši 🙂
n-a-š-l-i j-u ! teda skoro =D ja som šťatnáááááááá jako blech-a x) mňa by nikdy nenapadlo nejaké číselko na discmene , alebo hryzanec od Billa =D ja smekám …vlasy , je to úúžasné !! Moringen … 😀 ja pevne dúfam že ju tak rýchlo nenájdu , pretože chcem ešte veľa veľa veľa dielov =D
Ach to je zase něco !!!! Úažasné, prostě mi to přijde strašně napínavé a člověk se opravdu těší, co bude dál… Jsem ráda, že se to takto vyvíjí a ten konec hmmm, to vypadá na nějaké hezké chvilky :)))
ty jo to je užasny…asi budu brečet xD
To byl takovej optimistickej díleček 🙂 Teda ale když jsem se dostala k tomu, jak Niky přemýšlí o smrti hladem nebo jak si čte návod v češtině, byla jsem dojatá. Nádherné. Niky je opravdu silná osobnost, možná že na tom mají podíl i její schopnosti, já si prostě nedovedu představit, jak někde ležím zavřená a čekám na smrt 🙂
Tak jdu dohánět svoje resty. Nějak jsem dělala chcíplýho čerta, tak já se pokusím polepšit. :o)
Super díl, musela jsem si tu pro sebe zatleskat jak blbeček. Konečně něco pozitivního. Chytrej Tomík, on se nezdá… A to, že k tomu jménu místa přijdou tak snadno s tím hošánci taky určitě nepočítali, tak teď jen šup šup prozkoumat nějakou tu mapku a vydat se na cesty a já se jdu honem vydat na další díl. Povedlo se mi toho zameškat nějak mnoho. :o)
Ešteže sú takí poctivci a orazili záručák 😀 Neviem si predstaviť akoby hľadali ten stroj pomocou výrobného čísla,museli by baliť pol Nemecka aby sa k tomu dostali. A teraz len dúfať, že to mesto nebude veľké aby ju tam mohli nájsť.
Proboha, proč mě nenapadl záručák už dřív? 😀 Já přemýšlím nad nějakou účtenkou, kluci přemýšlí nad číslicema na cédéčku a přehrávači 😀 😀 a přitom je to takhle jednoduché! 😀 Sakra, konečně už ví, kde Nikča je. Sice to bude ještě chvíli trvat, než přijdou na to, kde přesně se Nikča nachází, ale už aspoň ví kde přibližně! Jsem opravdu šťastná!