Už vím, co k tobě cítím 9.

autor: Pajule

Tenhle díl mi přijde takový nezáživný a celkem o ničem. Tak doufám, že se to alespoň trošičku bude dát číst a nebudete u toho usínat ;-)…Pajule

Pomalinku otevřel dveře a jako myška přešel jen v boxerkách celou chodbu. Jediné okno, které bylo v celé chodbě, pouštělo záři měsíce dovnitř a chlapec tak viděl, kudy má jít. Měsíc mu tvořil takovou malou cestičku. Avšak když zašel za roh, už se mu šlo hůře. Sem už svit měsíce nedoléhal a byla tu tma. Pomalu přešel až ke dveřím, které se ukrývaly na samém okraji chodby. Pomalinku otevřel dveře a vklouzl dovnitř jako letmý vánek. Venku to však vypadalo naprosto jinak. Vichřice stále přibírala na síle a celý dům jako by se kýval ze strany na stranu, jako nějaký malý bezvládný stromeček uprostřed vykáceného lesa. Okna se klepala a bylo slyšet mírné pískání – vichřice. Chlapec udělal malý a tichý krok vpřed, když se to stvoření, které leželo naproti v posteli náhle otočilo.

,,Tome? Bráško?“ ozýval se jeho hlas jinak tichým pokojem.

,,Já-já… to jsem já,“ udělal dredatý chlapec další nejistý krok vpřed.

,,Co tu děláš?“ zeptal se černovlásek a otočil se už i tváří na svého staršího brášku.

,,Billí, já se hrozně bojím,“ špitl blonďáček a nervózně si žmoulal prsty lem svých boxerek.

,,Já vím. Moc dobře si pamatuju na to, co se stalo před dvěma lety. Chceš tu zůstat přes noc?“

nesměle se ho zeptal a nadzdvihl lem peřiny.

,,To-to bych mohl?“ dredáčovi se rozzářila očka. Nevěřil tomu, že ta víla, která leží na posteli, by tohle dovolila. Ale… přeci… jsou sourozenci a mezi sourozenci je tohle úplně normální. Tom si úplně vzpomněl na to, když jim bylo nějakých 14. Byl zrovna pátek. Matka už dávno spala a Gordon byl ještě v práci. Tom a Bill museli spát ve stejném pokoji, protože ten Billův se teprve zařizoval. Povídali si dlouho do noci, protože se ani jednomu nechtělo spát. Tomovi navíc byla zima a tak si lehnul k Billovi. Povídali si o svých zážitcích a snech. A ráno se probudili celí rozlámaní a nevyspalí, protože vstávali časně, kvůli návštěvě babičky.

,,Tomi? Tak co?“ vyrušil ho z myšlenek bráška. Tomi se rozběhl a skočil na postel. Málem spadl, protože neodhadl, jak je postel široká.

,,Ty můj blázínku,“ zasmál se Billí a tahal svého brášku za nohu, aby mu pomohl dostat se zpět na postel celým tělem. Tom však udělal něco, na co Bill nebyl připravený. Vymrštil se rychlostí blesku a ještě přitom stihl udělat jakousi nepovedenou otočku, takže povalil Billa ze sedu na záda a svalil se na něj. Teď na sobě dvojčata ležela tvářemi k sobě, které od sebe byly vzdáleny jen pár milimetrů. Hleděli si zpříma do očí. Ozařovalo je měsíční světlo, které se do pokoje dostávalo střešním oknem. To se nacházelo téměř vedle postele. Billovi projelo hlavou tisíce myšlenek a nevěděl, co v téhle situaci udělat. Napadl ho ten nejhloupější nápad. Nadával si sám sobě. Nemotorně nahmatal volnou rukou mobil z nočního stolku a nevinně, ale zároveň omluvně, se usmál. Prstíkem ukázal na malé čísílko které se ukrývalo v levé části displeje. Bylo tam napsáno 02:59.

,,Máš pravdu, měli bychom jít spát,“ zakýval Tom a odvalil se na úplný krajíček postele. Semkl oční víčka a snažil se usnout, i když to šlo velmi těžce. Venku stále byla vichřice a po tomhle okamžiku s bráškou – s jeho vílou – už nevěděl, co si má myslet a jak se má chovat. Bill se na druhé straně zachumlal až po uši do peřiny a neslyšně se rozplakal.

…………….

,,Tomi, vstávej,“ klepal černovlasý chlapec se svým bratrem, který se jak jinak – nechtěl probrat. Známá a ohraná kapitola.

,,Už?“ otočil se najednou dredáč.

,,Vždyť už jsou dvě hodiny odpoledne. A navíc jsem už dovařil oběd. Nechce se mi to znova ohřívat,“ zamručel otravně Bill a stáhnul z Toma peřinu, aby trochu prochladl.

,,No jó, už vstávám,“ zamručel pro změnu Tom a zavítal ještě se zavřenýma očima do koupelny. Najednou se ozvala z koupelny rána. Bill, který se právě konečně převlíkal do oblečení, protože předtím byl jen v boxerkách a županu, teď se vyběhl jen v trenkách a s tričkem v ruce do koupelny podívat, co se stalo. Přiřítil se do koupelny, kde se válel Tom po zemi a smál se příšerným smíchem.

,,Co tu provádíš?“ nepochopitelně se na něj díval černovlásek, který stále ještě držel triko v ruce.

,,Já-já zakopl,“ rozesmál se Tomi ještě víc a Billi tam zůstal stát s nepochopitelným výrazem ve tváři.

,,Ale co ta rána? A proč se tomu tak směješ?“ nechápavě se podíval Tomovi do očí. Přesně jako by se koukal do těch svých. Omotal okolo sebe své ruce, protože mu začínala být zima díky otevřenému oknu.

,,Upadl jsem do vany a shodil pár sprcháčů, který jaksi vypadly z okna. A já si prostě úplně vzpomněl na to, jak jsme byli malí a šli jsme se koupat. Mamka měla moc práce a tak doufala, že to zvládneme sami. Tenkrát nám bylo pět. Jenže jsme nakonec vytopili koupelnu, rozbili okno a v neposlední řadě i zrcadlo. Hrozně rád na to vzpomínám.“ Tomi pomalu vstal a zabalil se s pohledem upřeným na usmívajícího se brášku, do županu.

,,Tome, proč už to není jako dřív?“ vypustil ze svých plných rtů Bill. Už dlouho si kladl tuhle otázku sám sobě, ale bál se na ni zeptat. Zajímala ho odpověď. Především jeho srdce prahlo po tom, znát ten problém, který je dělil. Jeho mozek však prosil o to, aby utekl někam daleko. A jeho tělo bylo zmatené. Udělal jakousi grimasu a celý se pod náporem mrazivého zimního vánku zachvěl, až upustil tričko, které doposud svíral v dlaních.

,,Bille, Bille, prober se! Bráško! No tak…“ Tom téměř beznadějně klepal se svým bráškou a poplácával ho po tvářích. To nádherné černovlasé stvoření teď bezvládně leželo na zemi se sklopenými očními víčky a neprokazovalo známku vědomí.

,,Billí! Prosím, probuď se…“ žadonil ten starší z bratrů. Rukou mu udělal vějíř, ještě párkrát ho poplácal jemně po tváři, až se konečně uhlově černé vlasy mírně zatřepotaly. Tomi si hlavu svého brášky položil na kolena a tahem zápěstí si utřel rychle slzu, která mu stékala osaměle po tváři. Billi zamrkal a ztěžka pootevřel oční víčka.

,,J-je mi zima,“ zašeptal svým sametovým hláskem a oči zase zavřel.

,,Bille, ne, hned tě odnesu,“ promluvil Tom, kterému se z očí draly další a další slzy. Nesnesl se dívat na tak úžasné stvoření, které bylo naprosto bezvládné.

,,Motá se mi hlava…“ promluvil najednou zase Bill.

,,Bude to dobré, neboj. Odnesu tě,“ uchopil svého brášku do náručí a utíkal s ním do obýváku, protože ten byl nejblíže. Rychle ho přikryl teplou dekou, a ještě běžel do svého pokoje pro peřiny. O Billa měl hrozný strach. Nevěděl, co má dělat. A především nevěděl, co mu je. Popadl peřinu, polštář a upaloval rychlým krokem zpět do obýváku. Div se nepřerazil sám. To by ještě scházelo. Brášku zachumlal do peřin tak, že mu byla vidět jen půlka obličeje. Rychle zatopil ve vyhaslém krbu a spěchal uvařit čaj. Zatímco se voda vařila, přišel Tom k sedačce, jen se sklenicí obyčejné vody. Uchopil bráškovu hlavu. Jeho vlasy byly tak jemné a husté. A jeho tvář ho fascinovala. I když by udělal v tuhle chvíli nejraději něco, co mu říkalo srdce, nešlo to. Musel se o něj postarat a vrátit ho zpět do vědomí.

,,Broučku, no tak, vstávej,“ zašeptal a nadzdvihl mu hlavu. Bill pootevřel své suché rty a snažil se vydat ze sebe alespoň nějakou hlásku. Bez úspěchu. Proto ji zase zavřel a zatřepotal řasami, až se nakonec otevřela jeho čokoládová očka, ve kterých se dal vyčíst jen strach a obavy.

autor: Pajule

betaread: Janule