autor: Áďa
Stál jsem na hotelové chodbě a David, jenž se náhle objevil těsně za mnou, mě sevřel v drtivém objetí. Tahal mě za vlasy a nutil mě k vášnivému polibku.
„Tak pohni už sebou, konečně!“ zavrčel na mě, tisknouce mě zády ke zdi.
„Ne… Neudělám to,“ vzdoroval jsem.
„Uděláš!“ sykl a zkroutil mi ruce za záda, až mě píchlo v rameni.
„Auuu, pusť mě,“ zasténal jsem. „Zlomíš mi ruku!“
„Klidně i obě dvě, ale na konci toho všeho mě políbíš, sám a dobrovolně,“ ušklíbl se na mě.
„Klidně i obě dvě, ale na konci toho všeho mě políbíš, sám a dobrovolně,“ ušklíbl se na mě.
„Ne, já miluju Toma,“ odporoval jsem mu.
V tu chvíli jsem cítil, jak mi praská kost na pravém předloktí. Zbledl jsem bolestí a svezl se po zdi o kousek níž, jak se mi podlomily nohy. Přesto jsem však pokračoval.
„Můžeš si se mnou dělat, co chceš, ale mé srdce bude navždy Tomovo…“
Naklonil se těsně ke mně.
Naklonil se těsně ke mně.
„Potom mi nedáváš na vybranou,“ zašeptal. „Pokud tě nebudu mít já, pak tě nebude mít nikdo jiný. Rozluč se se životem.“
„Neeeee!“ zachraplal jsem přidušeně, když se jeho ruce sevřely kolem mého krku.
„Neeeee!“ zachraplal jsem přidušeně, když se jeho ruce sevřely kolem mého krku.
Cítil jsem, jak po zdi padám až na hebký koberec. Vztáhl jsem své ruce ke krku, jeho prsty však byly silnější. Nelítostně stlačovaly mou průdušnici a já věděl, že už je konec…
„Co to děláte?“ ozvalo se kousek od nás.
Ve dveřích stál Tom s nevěřícným výrazem. Z posledních sil jsem na něj obrátil svůj pohled.
„Tome-„
Víc jsem říct nestačil, David totiž vtiskl své rty na mé a pronikl do mě svým jazykem. Tome, pomoz mi, prosím! zanaříkal jsem v duchu. Zoufale jsem na svého bratra pohlédl, on se však tvářil šokovaně a znechuceně zároveň.
„Zklamal jsi mě, Bille,“ řekl smutně. „Já ti věřil, dělal jsem pro tebe všechno… a ty se teď tady paktuješ s tímhle…“
To snad ne! Přece sám nevěří tomu, co říká! Nevěřícně jsem sledoval, jak odchází a do očí se mi draly slzy. Vyčítavě jsem pohlédl na Davida… a zbledl hrůzou. Nebyl to náš manažer, kdo mě objímal! Bylo to rozpadající se tělo, jež páchlo hnilobou a po strupovité kůži mu lezli červi! Cítil jsem tlející jazyk na svém patře… Nejhorší šok ale byl, když jsem se podíval na své vlastní tělo! Chytalo zelenavou barvu… kůže se začínala trhat a strupovatět… od kostí se odchlipovaly kousky masa a i já jsem vnímal, jak mi po obličeji leze červ…
„NEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE!“
Vyletěl jsem až do sedu a přerývaně dýchal. Po třesoucích se zádech mi stékaly snad litry potu, a moje vlasy byly ke tváři přilepené tak pevně, jako by je tam někdo upevnil vteřinovým lepidlem. Zděšeně jsem očima přelétával celý pokoj, ale nikde nebylo ani stopy po něčem nebo někom neobvyklém.
Po chvíli, kdy jsem se začínal trošku zklidňovat, jsem si znovu lehl… když jsem ho uviděl! V rohu pokoje, hned vedle závěsu, stál David! Stál tam, ani se nehnul, a mlčky na mě zíral. Vyjekl jsem a přetáhl si peřinu přes hlavu. Očekával jsem, že se ke mně přiřítí a ranami mě ztrestá za to, jak jsem vykřikl. Nic se však nestalo. Opatrně jsem, milimetr po milimetru, stahoval peřinu ze svých očí…
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“
Stál těsně nade mnou! Rozklepal jsem se strachy, když ke mně mlčky začal vztahovat své ruce.
„NE! Nech mě!“ ječel jsem hrůzou. „Jdi pryč a nech mě být!“
On však nade mnou tiše stál a jen se ke mně skláněl…
Prudce jsem sebou škubl a vyletěl jsem z druhé strany postele, než stál on. Ani jsem se na něj neohlédl, věděl jsem, že už se za mnou rozbíhá… Tryskem jsem vyrazil ze dveří. Jako blesk jsem se prohnal hotelovou chodbou, až ke dveřím Tomova pokoje.
On však nade mnou tiše stál a jen se ke mně skláněl…
Prudce jsem sebou škubl a vyletěl jsem z druhé strany postele, než stál on. Ani jsem se na něj neohlédl, věděl jsem, že už se za mnou rozbíhá… Tryskem jsem vyrazil ze dveří. Jako blesk jsem se prohnal hotelovou chodbou, až ke dveřím Tomova pokoje.
„Tome!“ zařval jsem hystericky a ze všech sil bušil na dveře. „Tome! Tome, pomoc!“
Nedělo se nic.
Nedělo se nic.
„TOME!!!“ ječel jsem, jako by mě na nože brali. „Tome, prosím, pomoz mi! Otevři! Tome!“
Dveře se otevřely a v nich stál rozespalý Tom.
Dveře se otevřely a v nich stál rozespalý Tom.
„Bille, co se…“
„Tome! Ach, Tome,“ padl jsem mu zoufale kolem krku a třásl se strachy jako osika.
„Tome! Ach, Tome,“ padl jsem mu zoufale kolem krku a třásl se strachy jako osika.
„Bille, co ti je?“ zeptal se Tom polekaně. „Jak to, že nejsi v posteli?“
„Tome, já… já nemůžu,“ vzlykal jsem hystericky. „Je tam… je tam… je tam on!“
„Jaký on?“ nechápal Tom, zatímco se mě svým objetím snažil uchlácholit. „A kde?“
„U… u mně v po… pokoji!“ zakvílel jsem. „Je tam a pořád… Pořád na mě kouká!“
Tom na mě zaskočeně koukal, zatímco jsem mu brečel na rameni.
„Tome, já… já nemůžu,“ vzlykal jsem hystericky. „Je tam… je tam… je tam on!“
„Jaký on?“ nechápal Tom, zatímco se mě svým objetím snažil uchlácholit. „A kde?“
„U… u mně v po… pokoji!“ zakvílel jsem. „Je tam a pořád… Pořád na mě kouká!“
Tom na mě zaskočeně koukal, zatímco jsem mu brečel na rameni.
„No tak, klid, bráško,“ snažil se mě uklidnit. „Pojď, půjdeme se tam podívat spolu a ty mi ho ukážeš, ano?“
„NE!“ zařval jsem hystericky. „On tam je a čeká na mě!“
„Bille!“ napomenul mě brácha. „Neboj se! Jdu tam s tebou, nic se ti tam nestane! Stejně se ti nejspíš jen něco ošklivého zdálo.“
„Nene!“ vřískl jsem. „Nezdálo! Tommy, přísahám, že nelžu a že tam je!“
„Tak pojď… Koukneme se na něj…“
„NE!“ zařval jsem hystericky. „On tam je a čeká na mě!“
„Bille!“ napomenul mě brácha. „Neboj se! Jdu tam s tebou, nic se ti tam nestane! Stejně se ti nejspíš jen něco ošklivého zdálo.“
„Nene!“ vřískl jsem. „Nezdálo! Tommy, přísahám, že nelžu a že tam je!“
„Tak pojď… Koukneme se na něj…“
Chytil mě za ruku a vykročil směrem k mému pokoji. Váhavě jsem ho následoval. Pomalu, krok po kroku, jsme byli čím dál blíž. Když už jsme ale byli téměř v otevřených dveřích, zasekl jsem se.
„Já… já tam nejdu,“ špitl jsem.
Tom se na mě otočil.
„Neboj se, prosím tě… Já tam jdu s tebou, přece! Jestli chceš, můžu jít první, ale ty tam půjdeš taky, ok?“
„Ale…“ hlesl jsem.
„Ale…“ hlesl jsem.
„No tak, bráško,“ objal mě Tom a upřeně se mi zadíval do očí. „Uvidíš, že tam nikdo a nic není, a jestli tam bude, tak ho odtamtud vyženu, slibuju… Vždyť víš, že nedovolím, aby ti někdo ublížil…“
Volnou rukou jsem si otřel slzy, a schovávajíce se za jeho záda, vyděšeně jsem ho následoval do pokoje. Tom postupně rozsvítil ve všech místnostech a všechny je prošel. Otevřel každé dveře, prozkoumal i skříně, balkon a místa za závěsem. Poté se podíval i pod postel.
„No vidíš, že tu nikdo není,“ pohlédl na mě, zatímco jsem ho se strachem sledoval.
Posadil se vedle mě na postel a zamyšleně mě sledoval.
„Tome, ale já si nevymýšlím,“ špitl jsem. „Vážně tu Da… někdo byl… Stál přímo u závěsů a pak se ke mně blížil…“
Při té vzpomínce mě zalil horký pot. Cítil jsem, jak mě bratr objal. Bezděčně jsem se k němu přitulil, jak jen to bylo možné.
„Tommy?“ hlesl jsem. „Taky si o mně myslíš, že se ze mě stává blázen?“
Nejprve neřekl nic. Pouze se na mě dlouze zadíval, načež mě lehce zatlačil do peřin a přikryl až po krk. Teprve pak promluvil.
Nejprve neřekl nic. Pouze se na mě dlouze zadíval, načež mě lehce zatlačil do peřin a přikryl až po krk. Teprve pak promluvil.
„Ty nejsi blázen,“ pohladil mě po tváři. „Jenom v sobě něco skrýváš a tohle tvoje tajemství tě ničí.“
Nastala chvíle ticha, kdy mě zaplavily výčitky vůči němu. Tak moc jsem mu to toužil říct! Jenže pak by mě to zavleklo až k tomu incidentu před naším barákem. A to mu prostě říct nesmím! Nešťastně jsem si povzdychl a nevědomky stočil pohled k závěsu.
„Tome, já se tak… tak bojím, že až zhasneš, tak se zase objeví…“
„Billí, nikdo tu není,“ vysvětloval mi trpělivě. „Mám tady s tebou pro jistotu přes noc zůstat?“
„Udělal bys to?“ špitl jsem sotva slyšitelně.
„Billí, nikdo tu není,“ vysvětloval mi trpělivě. „Mám tady s tebou pro jistotu přes noc zůstat?“
„Udělal bys to?“ špitl jsem sotva slyšitelně.
Zaraženě se na mě podíval.
„Samozřejmě že ano! Vždyť přece víš, že pro tebe udělám cokoliv! Zvlášť, když jsi… když ti není nejlíp!“
Zvedl se z postele a šel zhasnout. Tiše jsem vyjekl, když vše kolem mě zahalila tma a bázlivě jsem se podíval po závěsech. Nikdo tam nebyl.
Zvedl se z postele a šel zhasnout. Tiše jsem vyjekl, když vše kolem mě zahalila tma a bázlivě jsem se podíval po závěsech. Nikdo tam nebyl.
„Neboj, bráško,“ vsunul mi Tom svou ruku pod krk, jakmile vedle mě ulehl. „Nikdo si pro tebe nepřijde. Nikdo.“
Volnou rukou se vnořil do mých vlasů, kde mě vytrvale hladil až do doby, než jsem usnul…
„Billí, budíček!“
Nesouhlasně jsem zamručel.
Nesouhlasně jsem zamručel.
„No tak, vstávačka!“
Z hrdla se mi vydralo další protestující vrčení. Vzápětí jsem ucítil, jak mě něco šimrá pod nosem.
Z hrdla se mi vydralo další protestující vrčení. Vzápětí jsem ucítil, jak mě něco šimrá pod nosem.
„Bille, vstávej, nebo tě zlechtám hned po ránu! David už na nás čeká v jídelně…“
Prudce jsem se narovnal až do sedu a zběsile se rozhlížel po celém pokoji.
Prudce jsem se narovnal až do sedu a zběsile se rozhlížel po celém pokoji.
„David? Kde je?“ vyhrkl jsem.
„V jídelně, ty trumpeto,“ odpověděl mi překvapeně Tom, zaskočený mou hyperaktivní reakcí.
„Koukám, že ti tehdy večer na tom hotelu opravdu nejspíš dával kázání ohledně zaspání a dochvilnosti, viď?“ culil se na mě.
Uchopil jeden ze svých rozpuštěných dredů a začal mě jím lechtat po obličeji. Aha, tak to bylo to, co mi rejdilo pod nosem… Dred mi přejížděl přes celé čelo, načež sjížděl po tvářích a dostal se opět pod nos… Zalapal jsem po dechu a kýchl si, což Toma velice pobavilo.
„No na zdraví! A na dnešní autogramiádu a koncert!“
„No jo, máš pravdu,“ přikývl jsem s váhavým úsměvem.
Natáhl jsem na sebe džíny, nové tričko a mikinu. Automatickým pohybem jsem za pomocí makeupu, stínů, linek a řasenky zušlechtil svůj obličej a vyžehlil jsem si vlasy.
„Hele, nehodláš se lakovat teď hned, že ne?“ staral se Tom a s obavami pohlédl směrem ke svému žaludku.
„Neboj, až po snídani, nejsi jediný, kdo tady má hlad,“ vyplázl jsem na něj jazyk.
S úlevou jsem v zrcadle zaznamenal, že je červeno-růžový jako vždycky, že na něm není ani stopy po zelenavém nádechu. Ještě jsem si zapnul obojek a dva řetězy kolem krku, na zápěstí natáhl návleky a náramek, a spokojený se svým vzhledem, počkal jsem na Toma, který se přeběhl na svůj pokoj převléknout. Poté, co se objevil ve svých vytahaných kalhotách a tričku až po kolena, samozřejmě se šátkem a kšiltovkou na hlavě, vydali jsme se na snídani. Géčka a David tam už seděli.
„Dobré ráno, pánové,“ usmál se na mě David. „Teda, vám to dnes na tu autogramiádu fakt sluší! Hlavně tobě, Bille.“
„Teda… tak teď fakticky nevím, jestli nemám začít žárlit!“ naoko se rozčílil Tom, přesto však s úsměvem usedl na židli, zatímco já na ni spíš ztěžka dopadl. Ach Tome, kdybys jen věděl, jak jsi touhle větou tak blizoučko tomu, co ve skutečnosti mezi mnou a Davidem je…
„Kdepak jsi nechal dikobraze, Bille?“ zeptal se manažer. „Nebo chceš dnes jít bez něj? Vystavit světu na obdiv nevídanou hebkost svých nezlakovaných vlásků?“
Naštvaně jsem se na něj podíval. Ach jo, proč zrovna já musím sedět hned vedle něj?
Naštvaně jsem se na něj podíval. Ach jo, proč zrovna já musím sedět hned vedle něj?
„Ne,“ procedil jsem skrz zuby. „Měl jsem hlad, tak si to nalakuju až po snídani.“
„To je dobře,“ kývl hlavou. „S dikobrazem ti to totiž sluší mnohem víc…“
Georg vyprskl kávu rovnou do talíře.
„To je dobře,“ kývl hlavou. „S dikobrazem ti to totiž sluší mnohem víc…“
Georg vyprskl kávu rovnou do talíře.
„Davide, mluvíš úplně stejně jako ty tisícovky jeho obdivovatelek,“ poznamenal škodolibě.
Všichni se hned začali smát, já jsem však sklopil oči k jídlu. Věděl jsem totiž, jak to ve skutečnosti myslí… Mé chmurné úvahy byly ale o pár vteřin později něčím přerušeny. Strnul jsem, když jsem ucítil, jak mi po stehně přejíždí čísi ruka. Nepocházela však zleva, kde seděl můj vysmátý bráška… Přicházela zprava, kde seděl David, a když jsem se na něj polekaně podíval, přejel mu po tváři výhružný pohled.
„No tak, co vy dva na sebe pořád koukáte?“ ozval se Geo. „Tu moji poznámku nemusíte brát zase tak moc vážně…“
S povzdechem jsem se opět začal mlčky věnovat jídlu, zatímco Davidova ruka pod stolem šmátrala přes džíny v mém rozkroku…
Autogramiáda se konala na Václavském náměstí. Zatímco nás tam auto vezlo, hleděl jsem na nepřeberné množství věží a věžiček, které jsme míjeli. Aha, tak proto se Praze říká stověžatá… Abych byl upřímný, tohle město se mi hodně líbilo. Dýchala z něj architektura a tajuplnost minulých staletí, moderní život dnešní doby a jezdily tu úplně stejné tramvaje, jako u nás v Magdeburku. Zrovna jsme přejížděli most přes Vltavu. Linula se jako stříbrná šňůra a v dáli se nad ní tyčil Pražský hrad… Asi si sem někdy udělám mimokoncertní výlet, přemýšlel jsem. Opravdu se mi tu moc líbí, a tím víc doufám, že dnešní koncert nebude takový propadák, jako minule…
Tři hodiny strávené na Václavském náměstí, přímo pod sochou Václava sedícího na koni, utekly neuvěřitelně rychle. Fanynky nebyly nijak vtěrné a bylo hlavně legrační poslouchat jejich snaživou němčinu s důrazným českým, v některých případech anglickým přízvukem. Sluníčko svítilo na modré obloze, a ačkoliv bylo jen asi deset stupňů a město halil mlžný opar, bylo to opravdu vydařené odpoledne.
Stejně jako koncert. Ten dnešní se nedal s loňským srovnávat ani náhodou! Všechno proběhlo do puntíku podle plánu, prošly nám i přídavky, a když jsem opouštěl podium, byl jsem sice unavený, ale šťastný, že se nám to povedlo. Optimistický pocit mě neopouštěl ani cestou do hotelu, jelikož jsme měli mít ještě zítra nádherné volno, než kolem páté hodiny odpoledne vyrazíme směr Varšava…
autor: Áďa
betaread: Janule
takhle hezky mluvit o Praze..že se nestydíte!!! Mě se tu teda ale vůbec nelíbí!
nhodou… Praha není zas tak špatná 🙂 sice tam nebydlím, ale tak trocha poetiky, případně nadsázky, být musí 🙂
oh kukám…. krasny..
je to krásný, ale davida nesnášim!!!grr!!!a chudák billy
Opět "rytíř Tommy" (měla bych spíš napsat princ Tommy) na scéně. Bylo strašně krásné, jak Billa utěšoval a jak s ním zůstal do rána. Ale je tady přesně to, čeho jsem se bála. Na Billa je toho příliš, svědomí ho tíží. Takhle ho brzy zničí. Bille, na co ještě čekáš, řekni vše Tommymu, prosím!
A Praha? Existují sice i jiná krásná města, ale jednou prostě kluci koncertovali tam, tak čtenář může být šťastný, jak krásně o Praze Bill mluví…♥
Já se o Billa strašně bojím, on všechen ten stres, bolest, strach a zklamání, které by podle něj způsobil své lásce, Tommymu, nezvládá. To zas bude na konci pořádný průšvih…
Koľko ešte musí Bill trpieť? už to nezvládam, mám chuť prestať čítať…