autor: Janule
Bill se šťastně usmíval do zamlženého zrcadla, sušil si ručníkem čerstvě umyté vlasy a potichu si zpíval. Byl šťastný. Konečně se k něčemu dobrali, konečně vědí, kde Niky je… konečně bude moci jejím rodičům zavolat, že má stopu. Sice bylo všechno ještě nejisté, vůbec nevěděl, jak se k Niky nakonec dostanou, ale byl rozhodnutý, když to bude nezbytné, zalarmovat policii a nechat prohledat každý dům v tom podělaném mrňavém městečku, jen aby dívku zachránil. V tu chvíli by mu bylo jedno, že porušuje slib daný Meg. Kdyby to jinak nešlo, byl rozhodnutý do toho policii zasvětit, šlo o život a ten byl důležitější, než nějaké jeho členství ve skupině mágů… udělal by to. Sice anonymně, ale udělal. Zkoušku by nesplnil, členem Efka by se nejspíš nestal, ale Niky by žila a to bylo nejdůležitější.
„Už to mám,“ ohlásil mu Tom hned, jak se vrátil ze sprchy voňavý a usměvavý. Nápis Moringen svítil na mapě a Tom kolem něj netrpělivě jezdil myší. Bylo to malé městečko zhruba napůl cesty mezi Neumarktem a Hamburkem, ale k jejich štěstí, do Hamburku to bylo o kus blíž. „Je to tak dvě a půl hodinky autem,“ spokojeně prohlásil Tom. „To zvládnu…“ usmál se na Billa, na jehož tváři už viděl starost, jak se tam dostanou. „Koukej,“ ukázal bratrovi plán cesty, který si mezitím na mapě nechal vyhledat, měl přesnou trasu, podle které snad nemohli zabloudit. Bill se podíval na monitor, aby mu udělal radost, ale jeho myšlenky byly už daleko vepředu.
„No jo, to je hezký, ale kde vezmeme auto?“ zeptal se Toma.
„To už jsem promyslel… Máme štěstí, Marcus nechal dneska dodávku v garáži, když nás tu vyklopil, pamatuješ? Cestou říkal, že s ní odjede až zítra, protože jde s kámošem do hospody, a aby nemusel nametenej domů k manželce, tak přespí tady,“ triumfoval Tom s radostí. „Ptal se na to přece Davida,“ dodal ještě na vysvětlenou, když Bill vykuleně zíral, kde k těm informacím přišel. „Tím pádem máme auto přímo dole v garáži a nemusíme nikde krást cizí,“ spokojeně zkonstatoval Tom, bylo vidět, že už má v hlavince všechno pěkně vymyšlené. „Marcus se určitě zbourá tak, že se vzbudí až bůhví kdy, tak na to možná ani nepřijde… záleží na tom, jak dlouho nám to bude trvat. Necháme mu tam když tak vzkaz, že jsme si auto půjčili,“ uvažoval dál Tom.
„Stejně to bude průšvih, až David zjistí, že jsme utekli,“ vzdychl Bill odevzdaně. „Aspoň budou vědět, že nás nikdo neunes a že jsme zdrhli sami,“ dodal. Bylo mu jasné, že se jejich výlet neobejde bez následků, ale v tuhle chvíli se nedalo nic jiného dělat, museli to risknout.
„Nějak nám dneska všechno podezřele vychází,“ usmál se na Toma. „Hlavně abychom se někde nevymlátili, ty Schumachere…“ šťouchl do brášky, když si k němu sedal na postel.
„Nech toho, nebo pudeš pěšky,“ ušklíbl se Tom naoko uraženě, nesnášel, když ho někdo podceňoval, obzvlášť jeho mladší dvojče. Řídit uměl, tím si byl jistý. Jeden políbený strom ho nemůže dostat na kolena.
„Máš klíčky?“ zeptal se ho se smíchem Bill.
„Na co? Mám tebe, ty Copperfielde,“ vrátil mu Tom jeho předchozí šťourání, „ty seš můj dokonalej šperhák,“ naklonil se ke svému dvojčeti a políbil ho na ucho, „určitě i elektronickej, že, jo?“ ujišťoval se pro jistotu. Systém elektronického zámku by pro Billa přece neměl být problém, když je schopen přivolat i bouřku.
„Jo, jasně, v pohodě,“ usmál se Bill. „Kdy vyrazíme?“ zeptal se, protože už tušil, že i tohle má Tom dokonale promyšleno. Stal se z něj momentálně mozek záchranné akce a Bill se mu rád svěřil do rukou, bylo to pohodlné.
„Co nejdřív,“ dostal jasnou odpověď, když k němu Tom zvedl pohled. „Vysuš si vlasy, hoď na sebe něco nenápadnýho a jedem, chci tam bejt co nejdřív, dokud je tma a poldové jsou zalezlí v pelechu,“ zdůvodnil svoje rozhodnutí Tom a zapojil notebook do nabíječky. Baterie musela být co nejvíc plná, aby měli spojení se světem a mohli se kdykoliv podívat na internet.
Bill souhlasně přikývl a ihned začal plnit bratrovy příkazy. Fén pracoval na plné obrátky, vlasy tentokrát nechal tak, jak mu rostly, trochu vlnité a přirozené, stejně je před akcí sváže do culíku a strčí pod kšiltovku. Nesměl si být vůbec podobný, takže se ani nehodlal malovat, aby ho nikdo nepoznal. Ze stejného důvodu si Tom bude muset nasadit svou velkou kapucu, aby schoval dredy, ale to už nebude takový problém.
Bill mrkl při fénování na brášku, co právě dělá a musel se usmát. Jeho ubohý zraněný bratr s opuchlým rtem studoval něco v notebooku a bylo na něm vidět, že si svoji roli začíná báječně užívat. Konečně se dočkal vytoužené akce a hodlal si ji vychutnat až po okraj.
„Půjčíš mi něco na sebe?“ zaslechl v tom randálu Bill a ztuhl v půli pohybu. Cože? Tom chce půjčit jeho oblečení? Nastal snad konec světa? „No nekoukej na mě, v těchhle hadrech mě každej pozná,“ usmíval se na něj bratr. „Opovaž se to někomu vykecat, že jsem na sebe narval ty tvoje nudle nebo uvidíš,“ dodal ještě Tom s bojovným výrazem, když viděl škodolibý úsměv svého dvojčete, jemuž vždycky tvrdil, že by ty jeho prťavé hadříky na sebe nikdy nevzal… ani kdyby mu šlo o život…
„Jau,“ vypískl Bill bolestně, když ho fén začal pálit, jak se zarazil z bratrova překvapivého požadavku. „Jo… vyber si, támhle máš plnou skříň,“ vzpamatoval se z ohromení a sledoval Toma, jak vstal a váhavě zíral na jeho pečlivě srovnané komínky triček a džín. Nakonec si vybral černé s nenápadným obrázkem, k tomu ty nejobyčejnější džíny a začal se svlékat ze svých volných šatů.
„Budu v tom jak závodní uzenáč,“ posteskl si, když si natahoval úzké kalhoty, nešťastně do nich cpal své volné trenky, které se vymykaly jeho kontrole a nejradši by z kalhot zůstaly čučet ven. „Ty vole, jak v tom můžeš chodit, vždyť to strašně tlačí,“ zoufale stál uprostřed pokoje a dopínal si knoflík těsných kalhot. Vypadal, jako by ho někdo zmáčkl silou mezi nohama, alespoň podle bolestného výrazu v obličeji. Měl pocit, že je ve vězení a ne v kalhotách.
„Seš v tom děsně sexy,“ obdivně vyhrkl Bill, když se k němu otočil. „Hned bych si dal říct,“ usmál se na Toma, svůdně na něj zamrkal a olízl si provokativně rty. Tělo jeho dvojčete teď bylo krásně vyrýsované, kalhoty zdůrazňovaly přirozenou postavu, nedeformovaly tělo do ‚beztvarého volného nic‘, jak s oblibou říkala jejich máma, když s tou svou praštěnou módou Tom začínal.
„Ty taky myslíš pořád jenom na sex,“ zazubil se starší z bratrů a narval na sebe Billovo tričko. Měl pocit, že se udusí, ale hodlal to v zájmu akce přežít. Ještě že si kvůli dredům musel vzít svojí velkou mikinu s kapucou, Bill takovou, která by skryla jeho objemné vlasy, neměl. Aspoň něco jeho… boty a mikina, zbytek – svěrací kazajka, módní očistec…
***
„Nechals tam ten vzkaz?“ zašeptal Tom, když Bill dosedl na místo spolujezdce, tiše zaklapl dveře dodávky s tmavými skly a objemnou tašku hodil na zadní sedadlo.
„Jasně, nejsem blbej,“ odpověděl Bill s úšklebkem.
„Tak startuj, Čáryfuku, nechci Marcusovi rvát dráty ze skříňky, asi by mě pak rovnou zabil.“
„A co mu řekneš, až se tě zeptá, kdes vzal klíčky?“ logicky namítl Bill, tohle bude krajně podezřelé.
„No jo…“ docvaklo Tomovi, že má bráška pravdu. „Uvidíme. Když se vrátíme moc pozdě a přijdou na to, že jsme zdrhli, tak to prostě vytrhnu… zatím to dělat nebudu, takže nekecej a startuj,“ popoháněl svoje dvojče Tom, už se nemohl dočkat, až nastartuje a bude se moc po dlouhé době zase projet. Nepršelo, měl štěstí, takže by cesta měla proběhnout hladce. Sice si v Billových hadrech připadl neustále jako svázaný provazem, ale pomalinku si na své těsné oblečení zvykal. Každou chvíli pohledem zabloudil dolů na hubená stehýnka, která ho šíleně rozčilovala. Byl zvyklý v těch místech vidět rozkrok svých širokých kalhot a teď byl nucen zírat na „Billovy nohy“, jak si je pro sebe v duchu překřtil. Tohle prostě nebylo jeho tělo…
Sešlápl netrpělivě spojku, zařadil jedničku a čekal, až jeho bratr hodí jiskru do zapalování a motor se vrnivě rozběhne. Stále ještě před nimi byla zavřená vrata garáže, ale s těmi si Bill poradil během okamžiku. Dodávka pomalu vyjela na asfaltovou cestu, právě teď bylo největší riziko, že je někdo uvidí a zastaví, takže museli být připraveni na všechno. Naštěstí kolem domu byla tichá zahrada, poskytující soukromí všem, kteří se ve studiu nacházeli a jakýkoliv pohyb by bratři okamžitě zaznamenali. V tom případě byl Tom připraven rozjet auto na plné pecky a vypařit se co nejrychleji to půjde. Tmavá skla zaručovala, že nikdo neuvidí, kdo s dodávkou odjíždí a pokud nepotkají zrovna Marcuse, nemělo by být nikomu nic podezřelé. Bill se ještě otočil, aby zavřel vrata garáže, ve které nechal na místě auta pouze vzkaz:
Sorry, Marcusi, půjčili jsme si tvou dodávku v nutný záležitosti, zejtra vrátíme. Bill a Tom.
Další vzkaz nechali ve svém pokoji, který ale pečlivě zamkli, aby si kluci mysleli, že jen dlouho spí jako vždy. Zítra je neděle, práce výjimečně začne až odpoledne, takže by se jim mohlo podařit vrátit se včas, aniž by je někdo odhalil.
„Sláva,“ oddychl si Tom, když se mu bez problémů podařilo vyjet na hlavní silnici. Zatím měli štěstí. „Co dělá Niky?“ stočil pohled na pečlivě připoutaného Billa, zabořeného v měkké béžové sedačce, kterou většinou okupoval Saki. Proti němu se v ní jeho hubený bratr ztrácel, černé oblečení jeho štíhlost ještě zdůrazňovalo.
„Spí, co jinýho,“ odpověděl Bill, „koukej na cestu,“ vyděšeně Toma napomenul, když zvedl hlavu a setkal se s jeho očima. „Nechci v týhle kraksně umřít, jasný?“ vyjel na Toma, který se jen pochechtával jeho strachu.
„Klídek, lásko,“ zahučel frajersky řidič tím nejhlubším hlasem, jaký ve svém hrdle našel, chtěl dát bratrovi najevo svou mužskou převahu, kterou momentálně cítil, když krotil tolik koní pod kapotou. Připadal si jako král silnic, neohrožený Rambo a Schumacher dohromady.
„Moc se nevytahuj,“ zareagoval na jeho samolibou poznámku Bill, připadalo mu to, jakoby Tom uklidňoval vyděšenou manželku, což se mu krajně nelíbilo. Ale teď se nechtěl hádat, proto se ještě víc zabořil do sedadla a v duchu se modlil, aby cestu do Moringenu přežili oba ve zdraví.
***
„Dal bych si kafe,“ zívl Tom po hodině cesty. Bill celou dobu podřimoval a na Toma už taky pomalu padala únava z namáhavého dne, který měli za sebou. Adrenalin z toho, že zjistili místo Nikolina vězení, pomalu vyprchal z krevního oběhu a bylo třeba ho doplnit něčím jiným, podobně povzbuzujícím… kofein byl jediný možný způsob. „Zajedu k benzince,“ pronesl do ticha dodávky, ale odpověď nepřicházela. Jeho dvojče vedle na sedačce spokojeně chrnělo. Zaparkoval, nasadil si kapucu své černé mikiny a potichu vystoupil z auta. Nechtěl Billa vzbudit, bylo mu jasné, že jestli se jim to podaří a najdou Niky, nejvíc síly k tomu bude potřebovat on.
***
„Kde jsi byl?“ přivítal ho Bill, když se vrátil s dvěma horkými kelímky kafe a bagetami, zastrčenými v podpaždí. Bylo vidět, že právě otevřel oči.
„V bordelu,“ zaculil se na něj Tom, „boží baby tam byly, tos neviděl, užil jsem si. Tady ti posílaj kafe a bagetu,“ smál se už od ucha k uchu Billovu nechápajícímu výrazu, který ještě dokreslovala skutečnost, že byl naprosto nenamalovaný a působil dojmem vyplašeného zvířátka.
„Blbče…“ odfrkl si Bill, když mu konečně docvaklo, že je opět obětí Tomových fórků, ale vděčně přijal nabízené kafe i bagetu. „Kde to jsme?“ zeptal se těsně předtím, než si spálil jazyk horkou kávou.
„Nevim, zhruba v půlce cesty, nepamatuju si cedule,“ odvětil Tom, chladící svůj životabudič umělohmotným míchátkem. „Je to horký, pako,“ poznamenal, když si Bill bolestně mával před pusou, aby zchladil spálený jazyk.
„To už jsem zjistil,“ odsekl Bill. „Co tam budem do rána dělat?“ vyzvídal, když se mu podařilo jakžtakž ochladit.
„Co myslíš,“ uculil se Tom… „vzadu je místa dost,“ významně mrkl na brášku a nepatrným pohybem kyčlí naznačil všeříkající pohyb.
„A prej, kdo tady pořád myslí na sex,“ rozchechtal se Bill, když pochopil, co tím chtěl básník říci, „holky v bordelu ti nestačily? Musíš otravovat ještě mě?“ tvářil se jako uražená primadona.
„Budeme spát, samozřejmě,“ hrál Tom udiveného a vysloužil si tak zásah ještě zabalenou Billovou bagetou. Když bude čas, proč ne… říkal si v duchu Bill, lepší zpestření nudného čekání si nedovedl představit.
„V kolik otvíraj v tom elektru?“ zeptal se po chvíli Toma, když už auto opět vyjelo na silnici.
„Nevím, je to malý město. Počítám tak v devět, dřív to nebude,“ odhadoval Tom, zatímco se cpal svou bagetou. „Těžko si místní burani choděj kupovat televize v sedm ráno cestou do kravína,“ rozvíjel dál svou teorii o malém městě. Sám moc dobře věděl, jaké to je bydlet v zapadlé vesnici a nerad na tu dobu vzpomínal. Madam Kirschnerová z krámku na návsi pro něj představovala prototyp všech takhle postižených lidí, kteří vidí sousedům do talíře. Otvírala se mu kudla v kapse, když si vzpomněl, jak mu jednou „omylem“ místo šampónu proti lupům chtěla prodat Orthosan na vši a tvářila se, že je to tak v pořádku. Předpokládala, že ho potřebuje na pravidelnou údržbu svých dreadů. Ještě dlouho slyšel smích těch protivných bab, co stály kolem skleněného poklopu se smradlavými sýry a bavily se na jeho účet. Nesnášel tu babu…
„Co myslíš, že se tam dozvíme?“ ptal se dál Bill, zajímalo ho, jaký je momentálně plán.
„No… jsem tak o tom uvažoval, tak asi podobu tý Vivian, ne?“
„Jo? A jak jí jako poznáme?“
„Mrkneš prodavačce do hlavinky a máš jí?“ zvedl oči Tom ke svému dvojčeti.
„Ale já jí v životě neviděl. Jak jí mám asi tak poznat?“ namítl Bill.
„No počkej… tak to jako chceš říct, že jsme na tu cestu vyrazili úplně zbytečně, jo?“ zarazil se Tom. Tohle ho vůbec nenapadlo, když plánoval co a jak…
„No jestli si myslíš, že se to v tom obchodě vyřeší, tak asi jo,“ odpověděl upřímně Bill.
Tom naštvaně zajel ke krajnici a zastavil.
„Takže jedem domů, jo?“
„Ne, pokračuj, něco vymyslíme,“ snažil se Bill zmírnit svou upřímnost.
„Dobře, ale vzbuď Niky, až ti laskavě pošle obrázek tý svý únoskyně, jinak nejedu už ani metr.“ Bill na Toma zůstal civět s otevřenou pusou a nevěřil svým uším. Proč něco tak jednoduchého nenapadlo jeho? Vždyť je to úplně logické. Niky uměla posílat myšlenky, proč by tedy nemohla umět i obrázky?
„Jak tě to napadlo?“ zeptal se s obdivem Toma.
„Já nevim…“ odpověděl upřímně tázaný a pokrčil rameny. „Asi proto, že ti ty obrázky posílám dost často, i když si je musíš vyzvednout sám,“ zazubil se a ťukl si významně na čelo. Bill neváhal a napojil se do jeho mysli, aby se podíval na jeden z bratrových vzkazů. „Jsem totiž geniální“, přečetl si cedulku a rozesmál se.
„Skromnost stranou, viď?“ naklonil se k Tomovi a vděčně ho políbil. „Seš geniální, o tom není pochyb, Tomi,“ zašeptal mu do ucha a znovu ho políbil na tvář. „Jdu na to,“ dodal a vrátil se k sobě na sedačku.
„Doufám, že za to bude nějaká příjemná odměna, Billí,“ vzdychl si Tom, ale to už bratr nejspíš neslyšel, byl ponořený do svých telepatických hlubin a snažil se navázat spojení s Niky.
***
Černá dodávka s tmavými skly pomalu vjížděla do městečka jménem Moringen, když na tamních věžních hodinách odbíjela půlnoc. Pomalu projížděla náměstím, aby řidič a jeho spolujezdec měli dostatek času k prohlídce místních obchodů. K jejich nemalé radosti byl přímo naproti hledanému elektru i obchod s cédéčky, což byla další skvělá možnost, jak zjistit jakékoliv podrobnosti o Vivian. Díky Tomovu geniálnímu nápadu měl momentálně Bill v hlavě její přesnou podobu, a dokonce i tvář jejího společníka. Dokázal by dopodrobna popsat místnost, ve které se Niky nacházela, protože její obrázky, které mu postupně posílala, byly jako ty nejostřejší fotografie. Nakonec ho napadlo, že by se mohl Niky mrknout do hlavy sám a zjistit všechny podrobnosti z počátku jejího únosu, a když k tomu dostal povolení, hodinu se probíral všemi záznamy, které se v Nikolině paměti našly. Čím víc toho viděl, tím lepší měl pocit, protože začínal tušit, že tohle jsou přesně ty informace, které je navedou na správné místo. Potřeboval je ještě probrat s Tomem, ale byl si téměř jistý, že to, co tam viděl, identifikuje Vivian líp, než jakákoliv prodavačka z elektra.
Máte dojem, že je to město vymyšlený? U mě? Nikdy x))) Tady je… x))
autor: Janule
betaread: Janik
Já budu stručná, i když nechci být…. Ale prostě tu tvojí fantazii nechápu… Jak dokážeš vymyslet tolik věcí v podstatě tak krátkém časovém horizontu ? Nádherné … Tohle je tedy úžasný koníček a je mi prostě líto, že to nevyjde jako knížka, nebo jako film (vím, to už jsem psala)…Ale usínat s Darem pod hlavou by bylo krásné… A mohla bych si to vzít na dovolenou a bylo by jedno, že tam není internet…
Bylo mi jasný, že by sis to nevymyslela, město ne, to prověřuju dokonce i já:D:D A používám i hledače tras, abych věděla, jak je to daleko a jak dlouho trvá cesta:D:D To jsem si spíš myslela, že sis vymyslela tu Gustavovu lednici nebo rekordy v rozepínání podprsenek… ale jak se ukázalo, i to bylo podložené:D:D Takže mě už nic nepřekvapí:D Aspoň se dozvím, co jsem o nich ještě nevěděla… napadá mě třeba hausbót, o tom jsem neměla tucha, dokud jsi o tom nepsala:))
Co se týče dnešního dílu, tak byl extrémně vtipný:D Já jsem si hezky nachystala večeři, že si u jídla přečtu Dar, ale když si Tom půjčoval Billovo oblečení, radši jsem jídlo nechala být, protože mi hrozilo nebezpeční udušení… jak nám říkal minulý týden profesor biologie, při smíchu se chvěje bránice a chvění se přenáší na epiglotis, čili se sousto může dostat do dýchacích cest, což je velmi nebezpečné:D Ale to jsem odbočila:D Tomovy poznámky neměly chybu, dokonale jsem ho viděla, jak se snaží narvat trencle do těch úzkých kalhot a všude mu to leze ven…:D:D
Dorazila mě Tomova odpověď, když se Bill zeptal, kde byl:D To už mi ségra začala nadávat, ať se laskavě ovládám a neřvu, že se učí:D:D ale vážně to nešlo zastavit:D
Nemá cenu, abych tady zase rozebírala svoje ideje a úvahy, co se stane dál:) Stejně se pořád opakuju:) Takže se těším na další díl, jsem zvědavá, jestli rovnou přeskočíš na ráno, nebo nám ještě nastíníš čekání v dodávce;) Pokud teda Bill nepotřebuje spát, aby měl dost energie…:))
ten Tom je fakt ňákej geniální…x)) tohle by mě v životě nenapadlo…. já si nevšimnu ani toho co má před sebou natož co nevim…x)) úžasně popsaný… nechápu, jak to takhle dokážeš…x)) sem zvědavá, jak to bude dál… jak najdou Niky a co budou dělat až uviděj dvě mrtvoly… a taky by mě zajímalo jestli to kluci stihnou včas…x))no prostě se hrozně těšim na další díl je to vážně úžasný….x))
krása a dokonalost… nemůžu říct nic jinýho:):):)
Nemahla jsem z Tomovi nechutě si obléct úzké kalhoty.. 😀 Doufám že ji konečně najdou … a už se těším na ndalší díl 😀
Tom a uzunké rifle …ja by som za to , aby som to videla v skutočností dala čokoľvek 😀 teda , predstavu mám , ale nieje to ono xD no LoL , ešte úzke tričko 😀 SUPER
pardon , ono to pokračuje 😀 SUPER nápad . Mňa nenapadla ani telepatia , a už vôbec nejaký obrázky a prenos slov 😀 tlieskam *THUMBS UP*
ach bože, představa Toma v Billovejch kalhotách a jeho tičku:-) Já ho chci vidět:D. Doufám, že Niky najdou bez nějakejch potíží, i když kdo ví, že? teda až tam najdou ty dvě mrtvoly bude to něco, strašně se těšim na další díl. Sem napnutá jako kšandy:D
dobře ti dva 🙂 už to nabírá plné obrátky 🙂 už aby byl další díl 🙂
Víš co si udělala? Navlíkla si Toma do Billova oblečení xD Jak jsem si to představila tak jsem se musela smát. Představa Toma v těsných džínsech byla vtipná xD xD
Ještěže dnes bude další díl nemůžu se dočkat 🙂
No to by mě ani ve snu nenapadlo, pochybovat o Moringenu. Tam by se teď klidně mohly pořádat výlety, jako třeba za medvíďaty do Zoo, tak tohle by mohlo být "Po stopách unesené fanynky" nebo tak něco. To by místní zírali na ten turistický ruch 🙂 No nic, já mám prostě radost, že to těm dvěma záchranářům tak jde… tedy, s tím odcizeným, chci říci vypůjčeným, autem… no to mi trošku zatrnulo… jen aby záchranáři nepotřebovali zachánit 🙂
Ještě se chci chvíli pozdržet u toho okamžiku, kdy si Tom dobrovolně obléká Billovo oblečení. Úžasná scéna 🙂 Ale nějak si toho Toma prostě nedokážu představit 🙂 To bych opravdu chtěla vidět naživo:-) Včera jsem tak nějak neměla svůj den a tak jsem si léčila chmury čtením svých oblíbených scén z mého milovaného Časoprostoru… a když mluvím o čtení oblíbených scén, znamená to, že jsem si to prostě přečetla celé… jedničku i dvojku 🙂 Ale proč se k tomu vracím. Miluju, jak popisuješ Tomovo valentýnské překvapení pro Billa… hlavně Toma v obleku a s rozpuštěnými dredy… to je tak úžasná představa a tímhle dílkem jsi mi to připomněla. Takže, nejen že bych ráda viděla Toma v obleku, ale i Tom v úzkých džínách a krátkém tričku by stál za podívání 😉
Uf, tak mě zase pozdržela matinka, potřebovala uplíst vánočku. To by jeden nevěřil, že se někdy dřina v pekárně může hodit. Teď jsem jedinej člen naší úchvatný familie, kdo to umí, takže si mě všechny babičky a tetičky před vánocema přehazujou, jak horkej brambor a já samozřejmě s největší ochotou pletu vánočky… :o/
Ale to sem nepatří. Naprosto excelentní díl, co se vtipu týče. Chlapci perlili. Nejvíc geniální byl Tom, když se soukal do Billových hader. Naprosto nepřekonatelná představa. Mít tak možnost vidět to stejný ve skutečnosti…. Hmmm, to by se chlapci divili, co všechno bych byla schopná proto udělat, jen aby si Tomino ty těsný gatě natáhnul… 😀 😀 😀
Samozřejmě nemohla chybět Tomova neotřesitelná sebedůvěra v jakékoli situaci. Jak sám poznamenal, on je prostě geniální. Nafoukanec jeden. Ale může si to dovolit, zatím mu to docela jde a Bill se teď jen tak trochu veze, no on se vlastně veze, ale já to myslela jako že veze se veze… sem já to ale pako. Ty mě ale určitě chápeš. Každopádně odvaha hošánkům nechybí, bez řidičáku čajznout dodávku a vydat se na dvou a půl hodinovou cestu…
Jen mě pořád furt napadá, když už to maj všechno tak skvěle promyšlený, maj podobu únosců a jiný detaily, napadlo je taky, jak tu holku budou odtama tahat? To jako přijdou a zazvoní na zvonek? A řeknou: "Ahoj, my si jdem pro tu holku, co máte ve sklepě…" Vždyť oni nemaj páru, že tam jsou dvě uhnivájící mrtvoli, tudíž by měli mít v plánu nějakou akci ve stylu karete Kida. Mohli si s sebou přibalit alespoň bejsbolky… :o)
No radši toho nechám, nějak jsem se rozjela a třeba se odpovědi na tyhle moje trapácký teorie dovím právě s dílečku, který na mě netrpělivě čeká. :o)
Tom je génius 😀 alebo teda vlastne Janule je génius. Aj napriek tomu, že sa jedná o celkom napínavú a vážnu kapitolu v kuse sa chcem. Tom je perfektný. Na tej benzínke bol nádherne protivný 🙂 vraj v bordeli 🙂 chudák Bill má to ťažké. To mestečko teda veľké nie je ale aj tak ako sa k tej Niki dostanú?
Že by Bill zjistil, že dělala Viv nejspíš sestřičku? Prosím! Ať to nějak zjistil! 😀 🙂 Jsem strašně napnutá!
A Tom je rpostě zlatý 😀 Ten si dokáže opravdu udělat srandu naprosto ze všeho a odlehčit každou situaci 🙂
Úprimne, dosť ma prekvapuje, že sa snažia nájsť ju cez obchod. Skôr som čakala, že ju budú hľadať cez nemocnu. Veď Nikolu držali v umelom spánku a to nie je len tak. Som čakala, že ich napadne, že Viv bude sestra alebo doktorka, ked ma take schopnosti. No uvidíme, ako to nakoniec poriesia. Idem čítať ďalej, :-p