autor: Áďa
Po nekonečných hodinách jednotvárného polykání dálnic jsme konečně dorazili do Varšavy. Bylo tak nějak kolem jedné hodiny ráno. Tahle hodina měla jednu velikou výhodu, a to takovou, že nikde nebyli žádní nadšení fotografové, kteří by hyperaktivně cvakali, jak rozespale přecházíme z tourbusu do hotelu. S napůl zalepenýma očima jsme přebrali klíče od pokojů, kde jsme sebou svorně praštili na postele a usnuli, abychom načerpali síly na zítřejší autogramiádu a focení.
Ráno jsme se všichni sešli u snídaně. Samozřejmě se k nám přidal i David, který si sedl vedle mě. Zatímco jsem do sebe házel snídani, opět jsem ucítil, jak jeho ruka kdesi pod stolem, kam ostatní nemohli vidět, šmátrá v mém klíně. Sklesle jsem si povzdychl. To mě ani nemůže nechat v klidu se najíst? Vrhl jsem po něm zmučený pohled, on se však na mě zlověstně zamračil a zesílil stisk. Na chviličku jsem v protestu pevně semkl víčka, ale radši jsem se poslušně věnoval jídlu, aniž by kdokoliv z ostatních poznal, že Davidova levá ruka zajíždí pod moje boxerky…
Pomoc! modlil jsem se v duchu. Myslel jsem, že už bude v pohodě, když byl včera jako kdykoliv jindy předtím… Jenže jeho gesta mi velice jasně naznačovala, že mě dnes večer asi opět donutí k návštěvě jeho pokoje nebo přijde on za mnou…
Chvějícími se prsty jsem drtil vidličku. V očích mě štípaly slzy bezmoci a kdesi uvnitř mě pálil vztek, že se mu nemůžu bránit, pokud nechci, aby na oplátku zveřejnil tu vraždu. Že jsem musel podřízeně tancovat, jak on si pískne. Jenže copak proti němu můžu něco udělat? Řekl by to při troše štěstí jenom Tomovi. Jenže Tom by mi pak přestal důvěřovat, vím, že by se ode mě distancoval a naše vřelé bratrské vztahy by z jeho strany zmrzly jako led… to prostě vím… Zarytě jsem proto hleděl na svou kávu a snažil se nevnímat, jak jeho prsty chtivě tisknou můj penis…
Po snídani jsme šli každý na svůj pokoj se připravit na focení a autogramiádu. Pečlivě jsem si vyžehlil a nalakoval vlasy do podoby svého oblíbeného načechraného dikobraza. Automatickým pohybem jsem na tvář nanesl makeup a pudr, zvýraznil oči černými stíny, linkami a řasenkou a přejel rty vyživujícím balzámem. Ke své nemalé radosti jsem zjistil, že strupy po Davidových zubech se mi už začaly ztrácet. Kolem krku jsem si zapnul obojek a navlékl náramky, potítka a prsteny. Ještě jsem pedanticky zkontroloval, zda se mi náhodou neoprýskal lak na nehtech, načež jsem úpravu svého zevnějšku zakončil stříbřitě pokovaným páskem a lehkým oparem své voňavky. Naposledy jsem se kriticky zhlédl v zrcadle, a když jsem už nenašel nic, co by se dalo zamaskovat či vylepšit, vyšel jsem na chodbu, kde jsem čekal na ostatní.
Po chvíli vyšel Tom, skoro současně s ním i Gustav. Nechápal jsem, jak je možné, že vypadají tak jako vždycky – tedy, chci tím říct, že nevěnují svému zevnějšku ani desetinu péče, kterou jsem já věnoval tomu svému – a přitom to bývám právě já, kdo je většinou hotový ze všech nejdřív. Naopak, většinou to brzdil Georg. Jenže to si běžně žehlil vlasy, kdežto dnes je měl srovnané už při snídani, tak co mu zase proboha tak dlouho trvá?
„Kde se fláká Geo?“ zeptal jsem se a pohlédl na mobil. „Vždyť už jsme měli být na recepci před třemi minutami!“
„No jo,“ přikývl Tom. „Co já vím, kde se zase courá? Ale David už tam určitě stepuje a asi nás pěkně zjebe…“
Hm, a mě si večer vychutná o to víc, zachmuřil jsem se. Teď na nás bude mít vztek a tím agresivnější bude potom na mě…
„No konečně!“ vydechl Gustav s úlevou. „Už jsme mysleli, jestli jsi třeba nešel napřed…“
„Ne,“ pokrčil Georg nevzrušeně rameny. „Chtěl jsem už jít, jenže když už jsem byl u dveří, tak se mi začalo chtít na velkou…“
„Ježkovy voči!“ protočil Tom oči v sloup. „Mně se chce teď taky na velkou, ale z tebe! Víš, jak nás David zase seřve?“
„Sakra, nehádejte se zase!“ okřikl jsem je.
Zaraženě se po mně podívali.
„Co ti zas přelétlo přes nos, že jsi milý jako fúrie?“ zeptal se mě zaskočený Georg.
„Nic, a asi bysme měli pohnout, protože než ty se vysereš, tak se David mezitím posere,“ odsekl jsem a nasupeně vykročil směrem k recepci. Ostatní mě následovali.
Jak se dalo předpokládat, David už netrpělivě přešlapoval u východu z hotelu.
„No to je dost!“ sprdnul nás. „Vy než se vyhrabete, tak je půl dne pryč!“
„Sorry,“ omluvil nás Tom. „Ale někdo z nás měl jisté… hmmm… problémy.“
„Nezájem,“ zavrčel David. „Ještě chvilku takhle pokračujte, a vaše kariéra se rozteče jako sníh na slunci. Jdeme!“
V doprovodu ochranky jsme nasedli do auta a vyrazili…
Autogramiáda proběhla poměrně bez problémů, když nebudu počítat, že Tomovi přistála na hlavě čísi podprsenka. Zato focení byl horor, alespoň pro mě. Cítil jsem se hrozně, měl jsem strach z toho, co mě večer v Davidově společnosti čeká. Místo, abych pózoval klidně a uvolněně jako vždycky, tak moje pohyby byly napjaté, téměř až křečovité, a ačkoliv se mi na pár fotkách povedlo vykouzlit dokonce i falešný, ale říkejme tomu úsměv, z očí mi šlehaly blesky. No to bude teda reprezentace jako hrom, Dracula se musí ve srovnání se mnou tvářit jako naprostý lidumil…
Když jsme se vrátili na hotel, byl jsem docela dost vděčný za to, že jsem nikde neviděl manažera. Ale můj chvilkový pocit euforie netrval dlouho.
„Hej, kluci!“ ozvalo se za námi pro mě děsivě známým hlasem. „Ještě musíme dneska sjet do haly, kde zítra hrajete… Projít si podium a dořešit organizační záležitosti, ať máte zítra klid…“
To snad ne! protočil jsem oči v sloup, zatímco jsem se poslušně otočili a vraceli se k autu. Další skoro hodinu poslouchat jeho kecy! Proč? Celou cestu jsem zarytě mlčel a i při obhlídce haly jsem byl nezvykle ticho. Procházeli jsme podium, přičemž jsem Davidovy instrukce jen stěží vnímal. Beztak si všechno budu dělat zase po svém! Už jenom kvůli němu, během koncertu je podium moje, a on mi nebude kázat, kdy se kde budu pohybovat! Schválně to poruším, už jenom natruc jemu! Přece mě nemůže znásilnit na podiu před stovkami lidí!
Moje odhodlanost udělat mu nějaký vzdor mi vlila energii do žil. Zbytek jeho kázání jsem se zdviženou hlavou naoko přímo hltal, a byl jsem to já, kdo jako první ze všech začal kývat hlavou, když se nakonec zeptal, jestli nám je všechno jasné. Jen počkej, Davídku, ušklíbl jsem se v duchu. Zítra na podiu udělám takovou akci, že se budeš divit…
Po skončení jeho monologu jsme si šli ještě prohlédnout backstage, já jsem se pak ale od ostatních oddělil, chtěl jsem si ještě jednou projít celou chodbu, vedoucí do zákulisí. Věděl jsem totiž, že vždycky, když si předem zmapuju místo našeho činu, budu další den před koncertem o něco málo klidnější. Zamyšleně jsem procházel chodbou a snažil se zafixovat si každý její záhyb…
Náhle mi na rameno dopadla čísi ruka. Nadskočil jsem leknutím a vyjekl, v tu chvíli mi ale ruka zacpala ústa a já cítil, jak mě někdo táhne do bočních dveří, vedoucích do malé místnůstky.
David zabouchl dveře a přitiskl mě ke zdi. Srdce se mi rozbušilo nervozitou. To snad nemyslí vážně, že to budeme dělat tady? Zděšeně jsem na něj kulil oči, zatímco se mi rukama začal dobývat pod kalhoty.
„Varuju tě,“ sykl. „Zkus ceknout, a uvidíš!“
Jeho ruce drsně hladily můj zadek, a já cítil, jak strká prsty mezi moje půlky…
„Ne!“ zachrčel jsem… a vší silou, co jsem v sobě našel, jsem mu vrazil facku.
Nečekal to. Zakolísal, když na chvíli zápasil se ztracenou rovnováhou, a překvapeně si držel tvář.
„Ty malá svině,“ zašeptal rozzuřeně…
…a já vzápětí hekl, když jeho noha vystřelila a kopla mě vší silou přímo do bránice. Ihned jsem se svinul do předklonu, lapajíc po dechu, zatímco on mi surově zaryl prsty do vlasů.
„Toho budeš litovat, ty hajzle!“ syčel a drtil mi hlavu směrem k zemi, přičemž mi pravou ruku kroutil za záda tak, až jsem se bál, že mi ji vykloubí… strašně to bolelo…
„Bille?“ ozval se kdesi v dáli na chodbě Tomův hlas. „Kde zase vězíš?“
„Opovaž se ceknout!“ šeptl výhružně David.
Bál jsem se ho. Byl jsem zkroucený tak, že jsem před ním téměř ležel a sykal jsem bolestí z jeho nelidského zacházení. Jen pár metrů ode mě byl ale Tom, který by mě, aspoň pro dnešek, mohl z jeho moci dostat, kdyby mě uslyšel… Vědom si toho, že nejspíš akorát přilévám olej do ohně, děsíce se toho, co mě čeká v případě neúspěchu, nenápadně jsem se nadechl.
„TOME!“ vykřikl jsem ze všech zbývajících sil. „TO – AAAAAÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“
David mnou prudce mrštil na podlahu. Když jsem však dopadal na chladnou dlažbu, ozvalo se hlasité prasknutí… a z pravé ruky mi vystřelila téměř oslepující bolest. Nedokázal jsem nic vnímat. Nic, kromě strašlivého bodání, jež mi vysílalo šílenou agonii do celého těla. Křičel jsem, ale nemohl jsem se ani hýbat, pouze jsem matně a rozmazaně viděl, že pravé předloktí mám ohnuté v podivném uhlu…
Dveře se rozletěly dokořán a v nich stál vyplašený Tom.
„Co se dě… proboha, Bille!“ vykřikl a vrhl se ke mně na podlahu. „Bráško, co ti je?“
Nedokázal jsem mu ale nic říct, jenom jsem se třásl a vzlykal.
„Nejspíš si zlomil ruku,“ přiklekl ke mně David a starostlivě si mě prohlížel. „Viděl jsem ho, jak padá, nějak ztratil rovnováhu a asi měl jenom smůlu, že blbě spadnul…“
Jeho slova se mi vrývala do hlavy, jako by je tam někdo vypaloval doběla rozžhaveným železem. Když jsem slyšel ty jeho lži, neschopný jakéhokoliv pohybu jsem se rozeštkal o to víc.
„Ach jo,“ vzdychl Tom a opatrně mou ruku zavázal svým šátkem, který si strhl z hlavy. „Co v tomhle zapadlém pokoji vůbec dělal?“
„To nevím,“ pokrčil rameny David. „Právě proto, že mi bylo divný, že jsem ho tu viděl, tak jsem šel sem za ním, abych ho odtud zase odvedl ven… a on nějak zrovna ztratil rovnováhu a spadl tak nešťastně, že se mu povedlo tohle… Pojď, odvezeme ho do nemocnice, ať mu to ošetří.“
Vnímal jsem, jak mě společnými silami vytáhli na nohy a podpírali mě, každý z jedné strany. Tiše jsem vzlykal bolestí a se sklopenou hlavou se nechal vést k autu. Tam jsem o Toma smutně opřel hlavu, zatímco jsme vyjeli do nemocnice. Už jsem se vzpamatovával z nejhoršího, ale ve zraněné ruce mě pořád hrozně moc píchalo.
„Vydrž, Billí,“ konejšil mě a rukou, spočívající kolem mého krku, mi přejížděl ve vlasech. „Za chvilku tam budeme… Tam ti to zasádrují a dají ti něco proti bolesti, a pak už o tom nebudeš ani vědět…“
Ach Tome, kdybys tak věděl, jak to opravdu bylo… Kdybys tak tušil, že jsem neupadl jen tak náhodou, jak ti tvrdí David… to on mě srazil k zemi tak, že to dopadlo takhle…
Ani nevím, jak přesně jsme se dostali do nemocnice a kdy jsme se vrátili zpátky na hotel. Věděl jsem jen to, že po celou tu dobu byl Tom se mnou. Že mě držel za zdravou ruku, když mi tu zlomenou rentgenovali a dávali ji do sádry. Jak do mě píchli nějaká analgetika či co to bylo za sajrajt, můj bráška byl u toho a byl mi psychickou oporou…
Sklesle jsem ležel na posteli a nemohl usnout. Ačkoliv analgetika zabrala celkem slušně, ruka mě pořád ještě bolela, štípala a strašně moc svědila. Nemohl jsem díky sádře spát ve své typické pozici na pravém boku. Tiše jsem zasténal, ale moc mi to neulevilo… Byly už tři hodiny ráno a já pořád koukal do stropu.
Jak moc se to ještě bude stupňovat? Co mi zlomí David příště? Žebra? Nebo rovnou vaz, aby měl jistotu, že o jeho vydírání nikomu nikdy neřeknu? Na stranu druhou, já bych měl aspoň klid… Nemusel bych se traumatizovat tím, co přijde příští noc…
Zíval jsem na celé kolo, když jsem se zvedl z postele. Až teď jsem si totiž vzpomněl, že mi Tom přece dával do kabelky plato prášků pro případ, že bych někdy zase nemohl usnout! Jak jsem mu byl nyní za tuhle drobnost vděčný…
Zdravou rukou jsem se pokusil rozepnout kabelku. Nešlo to. Zápolil jsem s ní snad tři minuty, než se mi povedlo za pomoci nohou zdolat cvoček. Zašmátral jsem v ní a ze dna vylovil stříbřité plato. Do sklenice jsem si natočil vodu. Sakra, vztekal jsem se, když jsem to všechno zkoušel obtížně zvládat levou rukou. To snad není možný! S menšími komplikacemi jsem vyloupl z plata bílou pilulku. Po tomhle budu určitě spát jako miminko, když mě to uspalo i tenkrát…
Zkoumavě jsem se zahleděl na zbývající prášky. Bylo jich tam ještě deset. Zabere mi vůbec po tom, co se dnes stalo, jenom ten jeden? Neměl bych si vzít pro jistotu dva?
Neblázni, napomenul mě kdesi v nitru tenký hlásek. Vždyť ti to může ublížit, tyhle prášky jsou přece hodně silné a krom toho ti píchali v nemocnici analgetika, neměl bys to míchat. I ten jeden prášek je víc než dost na to, aby ti mohl něco udělat…
Udělat? A co? Otrávit? Uspat navždycky?
No přesně!
A víš, že by mi to snad ani nevadilo? Můj život už stejně ztratil význam, žiju jen ve stínu, strachu a bolesti…
Ty magore, nešil! okřikl mě hlásek. Koukej se radši vzpamatovat a vzchopit!
A proč? Jaký by to mělo smysl? Stejně to na mě David po dnešku nejspíš práskne. A co potom? To se mám nechat zavřít a trpět až do konce života? To to můžu rovnou skončit dneska…
A co Tom? namítl hlásek. Toho bys tady jen tak nechal? Udělal bys mu to? Opustil bys ho navždy?
Musím… stejně ho ztratím ve chvíli, kdy mu David ukáže to prokleté video…
Bezděčně jsem si pohrával s platíčkem, až jsem nakonec nevědomky vyloupal úplně všechny prášky. Teď ležely přede mnou vedle sklenice vody a v měsíčním světle se leskly jako droboučké perly.
Ne, to nemůžu udělat, zavrtěl jsem hlavou. Vezmu si jen jeden, jak jsem chtěl původně!
Smutek a beznaděj však svíraly mou mysl čím dál víc. Vždyť co by se vlastně stalo, kdybych to celé skončil? Komu bych vůbec chyběl? Tom z toho sice bude nešťastný, ale za pomoci Georga a Gustava se z toho nějak dostane, na tyhle věci býval vždycky silnější a statečnější, než já… Budu chybět Davidovi, protože nebude mít nikoho, komu by mohl fyzicky a psychicky ubližovat… Ale jinak? Budu mít krásný tichý klid, už mě nic nebude bolet, žádná zlomená ruka, už se nikdy nedostanu do Davidova bezcitného sevření… Nikdy už se mi nebude zdát o mrtvolách…
V očích se mi zatřpytily slzy, když jsem se znovu podíval na prášky, které jen poklidně ležely a čekaly na to, co s nimi provedu. Ne, nemůžu to udělat… Už jenom kvůli Tomovi… Ale k čemu by to bylo, když po tom, jak jsem mu dnes dal facku, to David všechno prozradí? Do vězení jít opravdu nechci a už vůbec nedokážu ztratit bratra, vidět ten jeho vyčítavý pohled… Navíc, ani mě to nebude bolet, jenom ty prášky spolknu, zapiju vodou… usnu… a pak už bude jen dlouhý, krásný, věčný klid… klid… klid…
Ani jsem moc nevnímal, jak jsem postupně spolykal všechny prášky a zapil je vodou. Lehl jsem si do postele a postupně se mě zmocňovalo napětí z toho, co mě čeká. Bylo opravdu správné, rozhodnout se takhle? Ano, určitě ano, věřím tomu, copak si už po všech těch letech nezasloužím nějaký pokoj? Hlavně po posledních dnech a týdnech? Odevzdaně jsem ležel a hlavou mi vířily zmatené myšlenky. Ale spánek nějak nepřicházel a nepřicházel…
„Ach!“
Tiše jsem vyjekl, když mnou znenadání projela strašlivá křeč. Náhle mě palčivě rozbolelo břicho a vysílalo mi střepiny bolesti do celého těla. Zalil mě horký pot a já začal křičet, jako by mě na nože brali, zatímco jsem se začal zmítat v příšerné agonii. Zarýval jsem nehty do prostěradla a škubal sebou, jako by do mě prýštil elektrický proud.
Ne, takhle to přece nemělo být! Měl jsem jen v klidu, bezbolestně usnout a už se nikdy neprobudit! Něco je špatně, hodně špatně, ty prášky neměly působit takhle!
Ječel jsem jako smyslů zbavený, zatímco bolest a křeče se čím dál tím víc stupňovaly. Prohýbal jsem se, házel sebou, mlátil do prostěradla, drtil peřinu, kopal jsem kolem sebe, ale nic mi nepomáhalo, všechno bylo jen čím dál tím víc horší!
Ne, tohle ne! Prosím! Já vlastně nechci umřít! Nechci! Kvůli Tomovi! Chci ještě jednu, poslední šanci, abych mohl zabojovat jako on! Prosím! Nechci umřít, ještě nemůžu… Musím to všechno Tomovi říct, abych ho neopustil s výčitkami, že neví ani slovo, že mu David celou situaci zkreslí, a ještě ze mě udělá největšího hajzla! Prosím, já chci ještě poslední šanci! Nechci umřít!
Bylo však už pozdě. Příliš pozdě. Cítil jsem, jak bolest pomalu, ale jistě ustupuje. Místo ní se do mého pokoje začala vkrádat hustá, nepropustná tma. Viděl jsem ji, jak pomaloučku vystupuje ze všech koutů místnosti a nenápadně, milimetr po milimetru, se blíží ke mně, jako děsivě nádherný, sametový závoj… Neschopen jediného pohybu, stále zalitý potem a přerývaně oddechujíc, vystrašeně jsem ji sledoval, jak se kolem mě stahuje jako smyčka pytláka, stahující do nemilostného sevření svou oběť. Byla čím dál blíž a pomalinku mi svou hebkou dlaní začínala zavírat oči. Ačkoliv jsem se snažil bránil ze všech sil, nedokázal jsem té černotě dlouho vzdorovat. Vnímal jsem, jak se mi pod zavřenými víčky protáčejí oči v sloup a jak můj dech slábne a slábne a slábne. Byl konec…
autor: Áďa
betaread: Janule
nebyl!
bože to je napínavý
neeeeeeeeeeeeeee!!!!!!! ježiš, prosím dál a jestli jako…no to snad ne! pomoooc! musim dejchat, taky nechci umřít, páč se chci dozvědět dál! ježiš, je to úžasná povídka§!!!!
konec? nie!! to zvladnes billi
Panebože,to jsou zvraty!
bože můj co si to zas provedl Bille?? no to by mě zajímalo kdo tě z tohole dostane….ještě bys byl rád kdyby přišel David na noční schůzku k tobě do pokoje.
Bože Bille… ty si hovado… to jako ne… aby umřel tak brzo…
Ježkovy voči, Bille, ty bys potřeboval nařezat, ale opravdu! Taková blbost! Život je tím nejcennějším, co máš!!! Jak tě mohlo napadnout spolykat ty prášky a navíc, když máš v sobě analgetika?? Ty trdlo jedno. Já ti tady pořád říkám, abys vše přiznal Tommymu…
David je prasák! A jak to, že se mu Bill nemůže bránit? Stačí se se vším Tommymu svěřit…
Víš, co jsem si, Ádi, všimla? Jak umíš Billího popsat do sebemenšího detailu.
Vidím, že jsou chvíle, kdy Bill ani nemusí mluvit, umí i držet pusinku, ale stojí to za tu cenu? Myslím, že ne.
Nejkrásnější okamžik byl, když Tommy vzal svůj šátek z hlavy a zavázal Billovu ruku. A když všemi těmi nemocničními fujtajbl procedurami Billí prošel spolu s Tommym, když Tommy držel Billa za zdravou ruku. Ono to strašně moc pomáhá. Krásné!
Ale mám strach o Billa… zvládne to? Tommy, ty Billa určitě najdeš a včas zajistíš pomoc, viď, že ano?
Trochu som dúfala, že sa pokúsi napísať aspoň dopis na rozlúčku, pre Tomiho, lenže to by už bolo všetko vyriešené a asi by nebolo o čom písať, aj keď mne by stačilo o Tomovi a Billovi, tie hnusné veci by som kľudne vpustila. Rada by som si od Teba prečítala niečo podobné ako bolo Indian s Dream, tam nikto z nich tak dlho netrpel. Toto je na mňa moc.