autor: B-kay
Tak : ) a jak jsem vám slibovala, tady máte první dílek mé nové povídky. Musím však připomenout, že název vymýšlela má ségra Mikí, kterou teď úplně miluju, jelikož to byla typická antitwincesťačka a stačilo jenom pár povídek, aby se s ní stalo něco jako já xD. Příběh bude malinko delší – tedy možná, a také už mám přesně vymyšlené všechny zápletky a důvody. S touhle povídkou jsem si dlouho nevěděla rady, ale snad se vám bude aspoň trošku líbit. Tímhle prvním dílkem bych vám chtěla jakoby naznačit, jak to všechno bude dál. Takže vám přeju hezké čtení : )
Vaše B : )
Není to ani tak dávno, co se malou vesnicí ozýval naléhavý dech a zběsilý dupot několika kluků, kteří se snažili dohnat svůj cíl. Jejich cílem byl však ani ne jedenáctiletý kluk s kratšíma černýma vlasama, obrovskýma brýlema, které mu až neúprosně zvětšovaly tvář, a se strachem vepsaným ve tváři. Jeho hubené nohy se snažily co nejrychleji utéct ze spárů jeho spolužáků, kteří mu snad nikdy nedají pokoj. V očích ho pálily slzy a on prudce litoval, že nechal svého bratra doma a chtěl se jít projít sám. Asi v půli cesty si jej však kluci všimli a začali si jej tak, jako každý den ve škole dobírat. A to nejen kvůli tomu, že krásou nějak nezářil, také mu záviděli jeho skvělý prospěch ve škole a říkali mu šprt a podobně. A jelikož měl malinko pisklavější hlas, neobešlo se to beze slov, která jej měla ranit ještě víc…
Asi několik metrů od jejich domu však uklouzl a upadl do veliké louže bláta. Toho využila parta asi čtyř kluků, kteří vzápětí malého kluka obklíčili a nemilosrdně se na něj šklebili.
„Ale ale, náš malej brýlatej spolužáček upadl. Copak? Narazil sis zadeček, Bille? Toho se neboj, bráška ti jej jistě pofouká,“ řehtali se všichni kolem a pokřikovali po něm další různá sprostá slova.
„Nechtě mě být,“ pípl v záchvatu zoufalého pláče a malinko si pohladil odřené dlaně. „Nic jsem vám neudělal,“ vydechl sklíčeně a zničeným pohledem utkvěl na chlapcích, kteří na něj pořád vyplazovali jazyky a další potupná slova.
„Měl bys chodit k logopedovi, buzíčku, jinak tu pisklavost zřejmě neodstraníš,“ vyhlásil velitel bandy a nelítostně do Billa kopnul. Další kluci se k němu přidali a kopali Billa do bříška a do nohou, a on nedokázal nic víc, než se snažit ukrýt si alespoň obličej.
„Okamžitě od něj vypadněte!!“ uslyšel náhle Bill známý hlas a pocítil, jak nelítostné kopance rázem přestaly. S tváří pořád ukrytou v dlaních se snažil pohnout, ale celé jeho hubené tělo jej nevýslovně bolelo. Přes škvírku mezi prsty se díval na svého bratra, dvojče, který se do všech čtyř kluků pustil sám a svým hněvem zarytým hluboce v očích a silou v pěstích, je dokázal odehnat.
Nikdo se jeho bratra nebude dotýkat! Už nikdo mu více nesměl ublížit! Moc dobře totiž věděl, jak Bill každou noc tiše brečel v jeho posteli, zoufale se tulíc k jeho tělu. Jedině u Toma se totiž cítil bezpečně. Jedině s ním věděl, že mu nic nehrozí a všechno bude zase v pořádku…
Jakmile se všichni kluci rozprchli, obrátil se Tom ke svému dvojčeti, které pořád leželo v tom studeném blátě s nehezkýma modřinama a rozseklou pusou.
„Billí,“ šeptl a urychleně k němu přiběhl. I když jeho bráška možná nevypadal jako nějaký model, miloval jej. Miloval jej i přes všechny jeho nedostatky. A už se více nedokázal dívat na to, jak trpí.
„Billí, jsi v pořádku?“ Tím jménem „Billí“ jej říkal jedině Tom. Nikdo mu tak neříkal. Simone, jeho maminka používala jiná sladká slůvka, ale tohle nepatřilo nikomu. Bill se na něj konečně podíval s ubrečenou tváří a krvavou pusou.
„Proč mi to dělají?“ vydechl sklíčeně a nechal se Tomem vyzvednout nahoru. Tom jej něžně pohladil po tváři a otřel mu krev ze rtů svou mikinou.
„Oni umí jenom ubližovat. Měl si mi říct, že tě i bijí,“ řekl malinko ustaraně, protože věděl, že všechny ty výmluvy, jak Bill upadl, nebo se náhodou odřel, byly lží. Smutně se zadíval do hlubokých očí svého bratra, vzal jeho ubolené tělíčko do náruče a ztěžka jej donesl až domů. Bill se jej držel jako klíště, a i když jej všechno bolelo, přesto se cítil s bratrem konečně v bezpečí.
„Neboj se Billí. Vyroste z tebe někdo, po kom budou všichni šílet. Jenom vydrž a ti kluci pak budou trpce litovat,“ řekl mu Tom už večer v posteli, jak se jej snažil nějak ukolébat. Jenom kdyby tušil, jak pravdivá budou jeho slova…
U okna luxusního hotelového pokoje seděla sklíčená postava vysokého chlapce. Jeho oči poletovaly po ztmavlé obloze, jak pozoroval hvězdy a vzpomínal na své dětství. Dlouhé černé vlasy mu spadaly do tváře a do očí se mu sem tam vtiskla malá slza. Rychle ji však setřel a se rty bolestně semknutými se znovu vnořil do obrazu vzbouzejícího se dne…
Jako dítě si myslel, že se Tomova slova opravdu splní. A i když se z větší části také splnila, cítil, že něco přece jen postrádal. Jeho tvář už nezdobila ošklivá ozdoba ve tvaru velikých brýlí. Teď se jeho tvář dala konečně přirovnat ke tváři nějakých modelů. A ten hlas, za který se mu všichni posmívali, mu teď vydělával hezké peníze. Školu sice dokončil, ale už víc než tři roky do ní nevstoupil. Měl všechno, po čem tolik toužil. Byl krásný, slavný a uznávaný, stejně, jako jeho kapela. Získal všechno, o čem snil a nepotřeboval ani holku, aby byl ještě šťastnější. Dívky po nich šílely, kluci jim záviděli. Ta osoba, která se kdysi krčila dobitá v blátě, jako by ani nebyla jím. Jako by nebyla jeho součástí… Jako by takovou bolestí nikdy neprošel. Zapomněl na všechny ty údery a urážky, a konečně se z toho všeho dostal. Jedinou věc, kterou však postrádal, byl jeho bratr…
Tom byl kytaristou v jejich kapele, tudíž se i jeho život dost změnil. Kdysi klidné vyvádění a bláznění šlo náhle bokem, jelikož by byl příští den na titulce bulvárních plátků. Oba dva se změnili… Budou to už čtyři roky, co se konečně dostali na vrchol. Dnes jim je devatenáct. Přesně tenhle den měli trávit spolu a bavit se. Měli spolu slavit a těšit se z toho, jak jim všechno krásně vyšlo. Ale oslava nebyla…
Oba dva zůstali na svých pokojích, ale zbytek bandu se už ani nedivil, jelikož se pořád hádali, nebo dohadovali a vždy si jenom dělali naschvály. Ošklivě si nadávali a nejednou přilítla i facka. Jejich zdánlivě nádherný vztah se zničil mávnutím proutku a oni dva si náhle připadali jako cizí…
Bill ještě naposled smutně vydechl a pomalu vstal. Opatrnými kroky mířil ke koupelně, kde rozsvítil a zadíval se na svůj odraz v zrcadle. Měl být přeci nadšený! Dnes jim bylo devatenáct. Od rodiny mu přišlo snad sto SMS, ale ani jedna jej nějak nepotěšila, protože mu vlastní dvojče ani nepřišlo poblahopřát… Dnes měl však v očích bolest. Po tvářích měl rozteklé černé stíny, jak plakal a rty měl malinko naběhlé, jak si je nevědomky skousával. Tohle tedy byly narozky! Naposled se smutně zahleděl na svůj obraz a poté tiše opustil koupelnu a konečně se pokusil usnout…
Tom to však vnímal úplně stejně. I když bylo kolem třetí ráno, přesto nedokázal spát a smutně seděl na své posteli. V očích jej pálily slzy a srdce mu pukalo. Nevěděl, kde udělal tu chybu a proč se to mezi nima náhle změnilo. Dokonce i v den jejich narozenin se pohádali natolik, že Billa parádně urazil a schytal pořádnou facku. Dokonce v jeho očích spatřil slzy, když po sobě zase nemilosrdně křičeli kvůli hlouposti…
Teď však smutnil sám a v dlaních držel malou krabičku. Byl to dárek. Černý prstýnek s nepatrným srdcem uvnitř. Koupil mu jej ještě před týdnem, když byli spolu ve městě a vybírali si něco na další koncert. Chtěl mu jej dát, ale nedokázal to. Stalo se toho tolik, že to prostě nezvládl. Své narozky raději oslavil s nějakou nadrženou fans ve svém autě, než aby je oslavil s bratrem, který jej potřeboval. Ale to si nechtěl uvědomit. Po tolika hádkách, provokacích a úderech pod pás už ani nevěřil, že jej má Bill ještě rád. I když tomu chtěl věřit, nebyl si jist. Nakonec krabičku odložil na stolek a ještě chvilku strávil hrou na kytaru, než se konečně uložil ke spánku…
Ráno měli volno a tak se Bill rozhodl jít do města. S taškou přes rameno a dokonale upravený vyšel z hotelu, když na parkovišti uviděl svého bratra, jak nasedá do svého Cadillacu. Při pomyšlení na to, jak daleko by musel jít pěšky, se rozhodl alespoň zkusit Toma ukecat. Rychlými kroky přiběhl až k velikému černému autu a sjel jej ošklivým pohledem. Kdyby se na něj Tom nevykašlal a učil by jej, dostal by řidičák jistě i on. Nejistě zaklepal na okýnko řidiče a čekal, dokud se z něj nevynoří Tomova dredatá hlava.
„Co chceš?“ zeptal se, když se tak opravdu stalo a sjel Billa nevrlým pohledem.
„Já vím, že tě nejspíš otravuju, ale potřebuju svést do města,“ řekl rychle a nasadil si na oči veliké muší brýle.
„Jo? Tak popros,“ zazubil se na něj škádlivě a pobaveně na něj zamrkal.
„Kdybys mě měl alespoň trošku radši, než polovinu našich fans, místo sexu s nima jsi mě mohl učit řídit a já tě nemusel prosit, takže je to tvoje vina, tome,“ vydechl roztržitě a také se na něj zazubil.
„Jo? Tak za tohle tě naložím tak akorát do kufru,“ nespokojeně si olízl rty a malou kovovou ozdobu v levém koutku. „Nebo řekni Gustavovi, také chtěl jet do města,“ navrhl mu a chtěl nastartovat, Bill mu ale vysedl na kapotu a trucovitě založil ruce na prsou. To Toma rozzuřilo a naštvaně vylezl. „Bille, zmiz!“ zasyčel po něm a oslovení „Billí“ pro něj už zřejmě dávno ztratilo význam.
„A proč bych měl?! Tohle auto je stejně moje, jako i tvoje,“ dušoval se Bill jedovatě, i když jej v očích znovu zaštípala hořká přítomnost slz.
„Cože?! Tak tohle jsem jaksi nepochopil! Jak to myslíš? Já si na to auto vydělal a na rozdíl od někoho jsem ten řidičák také udělal,“ postavil se hrdě před svého bratra a pozoroval, jak Billovi na chvilku došla slova.
„Já bych jej udělal taky!! Kdybys mi aspoň trošku pomohl! Víš, myslel jsem, že jako starší bratr bys mě mohl malinko přiučit. Ale jak vidím, za tebou přijdu akorát tehdy, kdy se mi postaví a já si nebudu vědět rady!“ zasyčel mu ostře do tváře a konečně slezl. Tom jej však náhle drapl za kapuci a vší silou jej na tu kapotu hodil.
„Víš, Bille, já bych ti s tím možná i pomohl, ale tobě se zřejmě nemá co stavět,“ Tom přesně věděl, kam má brnknout, aby ublížil. Billovou tváří proběhlo zděšení a zklamání zároveň. Z oka mu málem vyklouzla slza, ale on stejně nemusel brečet, aby Tom poznal, že tohle přehnal. Zjistil to až tehdy, co si uvědomil, že jeho bráška náhle zmizel a rozběhl se pryč z parkoviště…
autor: B-kay
betaread: Janule
moc se mi to líbí, jenom sem malinko hodně nepochopila konec (ale co byste ode mě čekali, že? :o))
Kasko, to je první díl :o), bude to pokračovat :D:D
jo to vypadá dobře už se těšim na další díl:)
Janule: hmm … aha … jo, promiňte, poslední dobou se orientuji kvůli nedostatku času jen na jednodílovky, tak mi potom při čtení něčeho jiného nedochází souvislosti a návaznosti na další díly :o)
superrr … sup dalsi dilek… je to skvely jako vzdy:) od teto autorky
Další skvělá povídka od skvělé B-kay.Krásný,jen tak dál.
Vypadá to zajímavě 🙂 další povídka z tvé dílny, to bude paráda 🙂 Těším se na pokráčko 😉
Nejvic hrubě to začináá takže šup šup dáál
Jwuu.. pěkný… si tak čtu… "jednodílka.. vícedílka… B-Kay?? Super, super, honem, rychle!" jako upe nejvíc, když mi došlo co melu…
Začíná to vážně super, povídky od tebe jsou vždycky úžasný 🙂 A tenhle typ, kde si nejdřív ubližujou miluju 🙂
dřív takový krásný vztah a jak jsou na sebe ted' hnusní x( no snad se to spraví :o) musí…
úžasný 🙂 zajímavej začátek…
To je super honem dááááál
to je smutny když sou na sebe tak hnusní
no, B-kay, moje oblíbená autorka, uvidíme, jak se to vyvine..
mnu kwasny yaQo obvyQle x)))
Úplne nádherný začiatok.Ale po tom som trpela z toho ako sa k sebe dvojičky správajú. Verím, že sa časom dozviem čo ich tak zmenilo a asi to bude boľavé, ale nevzdávam to 🙂
Co si udělali že se tak hrozně ksobě chovaj?