autor: Áďa
Zůstali jsme stát s Tomem jako přibití a já se strachem hleděl do hlavně. Ačkoliv nás dělily skoro tři metry, bylo více než očividné, že tohle asi nebude nějaký špatný vtip. Zalil mě ledový pot a já se pokusil zjistit, kdo to vůbec je. Nebylo to ale ani trochu poznat. Podle hlasu se jednalo o muže, byl celý v černém, na hlavě měl čepici a oči byly kryty velikánskými černými brýlemi, které mu schovávaly téměř celé tváře. Dopad jeho bot se rozléhal dunivou ozvěnou, když udělal dva kroky směrem k nám. Polekaně jsme s Tomem ruku v ruce ucouvli, on se však k nám blížil do té doby, než jsme vrazili zády do zdi. Zděšeně jsme si navzájem pohlédli do očí. Už nebylo kam utéct. Za námi i vedle nás byla zeď a vepředu, jen kousek od nás, byla nelítostná pistole. Rozklepala se mi brada. Muž pořád neřekl ani slovo, jen na nás mlčky hleděl a na rtech mu pohrával vítězný úsměv.
„Kdo… kdo jste?“ vykoktal jsem ze sebe. „Co… co chcete?“
I když byly jeho oči pod brýlemi jenom matně tušit, cítil jsem, jak mě propaluje pohledem.
„Chci pomstu,“ pronesl mrazivým hlasem.
Vyjekl jsem a ucítil, jak se Tomova dlaň začíná zalévat potem, když mě stiskla ještě pevněji.
„Po – pomstu?“ vydechl jsem rozechvěle. „A pro… proč?“
Chvíli mlčel, než znovu promluvil.
„David je už od školních let můj nejlepší kamarád. Vždycky mi se vším a ve všem pomáhal. Byl cosi jako můj strážný anděl. Ale teď je ve vazbě, přičemž to s ním vůbec nevypadá hezky. A proč?“
Na pár vteřin zavládlo ticho, ale i tak jsem tušil, že z jeho očí šlehají blesky. Bledý jako přízrak jsem se tiskl ke zdi, jak jen to šlo, a Tom na tom nebyl o mnoho lépe.
„Kvůli vám dvěma,“ zasyčel a o krok se přiblížil. „To vy dva jste ho tam dostali. Hlavně ty máš na tom největší podíl!“ prskl a ukázal na mě.
Srdce mi bušilo tak zběsile, až jsem se bál, že se mi rozskočí na tisíc kousků. To snad ne! Tak David mě vydírá, a ještě to celé padne na mě?
„Ale -“ pípl jsem, Tom byl však rychlejší.
„Jo?“ sykl vztekle. „A pochlubil se vám David tím, že Billa několik dnů mučil a vydíral, než se to zjistilo? Ten bezcitný parchant si to zaslouží všema deseti a -„
„Drž hubu, kurva! A neopovažuj se o Davidovi takhle mluvit!“ zařval na něj ten chlap.
„NE!“ vykřikl jsem, když v téže vteřině namířil pistolí na bráchu.
Domem třeskla dunivá rána a ve mně by se krve nedořezal. Zaječel jsem a zakryl si obě oči. Kromě mého výkřiku se ale žádný jiný zvuk neozýval. Opatrně jsem tedy spustil ruce z obličeje a viděl, jak se kulka zaryla do omítky, jen pár centimetrů od Tomovy hlavy.
„Takže,“ pronesl ten člověk a škodolibě se uculoval. „Můžete si dát poslední sbohem. Těšilo mě.“
Viděl jsem, jak se hlaveň opět obrátila k mé hrudi. Strachy jsem se nedokázal pohnout ani o píď, a zničehonic se mi hlavou rozlil takový divný, jakoby smířený klid. Odevzdaně jsem sledoval, jak ukazováček tiskne kohoutek čím dál víc a náhle necítil už vůbec žádné obavy…
Ozval se výstřel. Trhl jsem sebou a táhle vykřikl. Cítil jsem, jak mi kulka proniká do hrudi, jak mi trhá plíci. Nikde ale nebyla žádná krev! Překvapeně jsem shlédl ke svému srdci. Ne, já jsem byl v pořádku. Ale to přece… jak to, že cítím tu bolest, to strašlivé křečovité bodání a lapám po dechu, klesám k zemi, a přitom mi očividně nic není? Podíval jsem se před sebe, mezi mě a pistoli…
„NEEEEEEEEEEEE!“
Do očí se mi vrátila hrůza a děs, když jsem viděl, jak se Tom, který se vrhl mocným skokem kulce do cesty, drží za žebra. Třeštil oči a přerývaně lapal po dechu. Pár vteřin balancoval, než ztratil rovnováhu a jako ve zpomaleném filmu se pomaličku, ladně a elegantně hroutil k zemi. Viděl jsem, jak zpod jeho křečovitých prstů tryská proud jasně rudé krve, zatímco z jeho krku vycházely chrčivé steny.
Dopadl jsem na všechny tři zdravé končetiny vedle něj. Tiskl jsem dlaněmi krvácející ránu, cítil jsem, jak mě ta tekutina skoro až pálí, když mi prýštila mezi prsty. Nesnažil jsem se zakrývat slzy, které se mi koulely po tvářích, když jsem hleděl do bráškova křečovitě staženého obličeje a poslouchal jeho tichoulinké nářky bolesti.
„To – Tommy,“ začal jsem ho rozechvěle hladit po tváři, nechávajíc mu tam stopy po jeho vlastní krvi, jíž jsem měl zmáčené dlaně. „Vydrž… Budeš v pořádku, Tommy… Vydrž, prosím tě…“
„Bill… Bille…“ zachrčel sotva slyšitelně, zatímco jeho oči hledaly ty mé. „Bille, já…“
„Doprdele!“ začal se vztekat ten chlap.
Vzhlédl jsem k němu. Mířil na mě a tiskl kohoutek zase a znovu. Evidentně mu však došly náboje. Já jsem to ale vůbec neřešil. Krom té kratičké chvilky jsem měl totiž oči pouze pro svého raněného bratra, který se mi chvěl v náručí, přičemž se děsivě rudá skvrna na jeho hrudi čím dál tím víc zvětšovala…
„Nevadí, uděláme to jinak, tak to možná bude i lepší,“ dolehlo ke mně vzdáleně.
Mě to ale nezajímalo ani v nejmenším. Se slzami v očích jsem hleděl na Toma a vysílal do těch jeho nádherně hnědých očí, posetých zlatavým prachem, němé prosby, aby se nevzdával. Aby ještě chvíli vydržel… Ten výstřel určitě někdo musel slyšet a zajisté už sem vyslali policii nebo záchranku… Vydrž, bráško… prosím… Udělej to pro mě, nevzdávej se! vířilo mi hlavou, zatímco ty okouzlující, nekonečně hluboké oči, které mě vždycky tak utěšovaly, se začínaly ztrácet pod lehounkým závojem tmy… Ruce, jež mě vždycky tak starostlivě a vroucně hladily, se přestávaly hýbat… A moje slzy dopadávaly na ty krásné tváře, kde se smíchávaly s krví…
Najednou jsem ucítil, jak mi někdo přitiskl na ústa a nos hadr. Netušil jsem, co tím ten někdo sleduje, jediné, co jsem ale vnímal, byl ostrý, palčivý zápach, který mi vnikal dýchacími cestami až do hlubin mozku. To se mi vůbec nelíbilo! Strašně to smrdělo a štípalo mě z toho v nose! Pokusil jsem se trhnout hlavou, ale nešlo to. Musel jsem čuchat ten smrad tak dlouho, dokud se mi vše nezačalo rozplývat před očima. Stěží jsem vnímal, jak klesám k zemi a jak mě někdo bere do náruče a nese do uhlově černé noci… za Tomem…
Byl jsem v zajetí nepropustné hluboké tmy. Nikde neblikaly žádné hvězdičky, ani nepadal sníh, ani se nekomíhal lehoulililinký plamínek svíčky, jenž by posléze probudil peklo hučivého ohně. I když jsem byl dokonale bdělý a věděl, že mám otevřené oči, neviděl jsem nic jiného, než havraní čerň. Co se to se mnou děje? Pootočil jsem hlavou, která mě ale okamžitě palčivě zabolela.
Tiše jsem zanaříkal. Ale přestože jsem očekával nějaký zvuk, můj hlas neopustil ústa. Zamračil jsem se. Sakra! Co to má znamenat? Pokusil jsem se pohnout rty, ale nemohl jsem. Měl jsem přes ně něco pevného a lepkavého! Co to je? Já… jako nemám snad zalepenou pusu? Jak budu mluvit? A jestli ji mám skutečně zalepenou, tak mi to úplně zničí rty, které si tak pečlivě rozmazluju několikadenními štědrými dávkami výživného balzámu!
V rámci protestu jsem vztekle trhl rukama. Jenže ani to se nepovedlo dokonale! Měl jsem obě ruce pevně připoutané k bokům silně utaženým provazem! Zařezával se mi teda jenom do levé ruky, na pravé jsem ho díky sádře skoro ani necítil. Ale o to horší byl ten pocit. Kdo by za jakým účelem svazoval mrzáka?
Ne! začal jsem v duchu panikařit. Ne, já nechci! Já nechci mít svázané ruce, zalepenou pusu a zatemněné oči! Kdo mi to udělal a proč? Kde to jsem? Jak dlouho tu budu? A co po mně ten někdo vůbec chce, že mi udělal tenhle hnus?
Tyhle otázky a ještě tisíce dalších mi vířilo hlavou, když jsem uslyšel přicházející kroky, které zněly hlasitěji a hlasitěji, až se nakonec těsně vedle mě zastavily a já, i když jsem neviděl, tak jsem cítil, jak mě někdo upřeně pozoruje.
„Ale ale,“ zamlaskal pro mě neznámý hlas, v němž nebylo ani památky po sebemenším soucitu nad mou chmurnou pozicí. „Tak už se nám drahý pan Kaulitz ráčil probrat?“
Snažil jsem se dělat, že ho neslyším. Ať je to kdokoliv, určitě se mnou nemá dobré úmysly, proto bude nejlepší, když budu dělat, že nejsem při vědomí, třeba odejde a já budu mít víc času na zkoumání mého vlastního osudu v téhle stresující situaci. Vždyť mě snad neviděl, jak sebou házím…
“ Slyšel jsi, kurva?“ začal na mě ten člověk řvát.
Kopl mě přitom do břicha, a moje reflexní svinutí se do klubíčka mu bylo odpovědí více než dostatečnou.
„Výborně, přesně na tohle jsem čekal,“ zapředl a já vycítil, že se sklání ke mně.
Po tváři mi přejely hrubé prsty, které mi napřed bolestivě strhly pásku ze rtů a poté rozvázaly černý šátek, který jsem měl omotaný kolem očí. S přimhouřenými víčky jsem zamžoural kolem sebe. Než si ale mé oči zvykly na světlo, byl jsem drsně vytažen na nohy. Zároveň jsem ucítil, jak se do mých lopatek zaryla hlaveň pistole.
„A jdeme,“ sykl ten muž. „A vřele ti doporučuju, abys ani necekl a nezkoušel cokoliv dělat, jinak máš v sobě olovo dřív, než stihneš mrknout, jasný?“
Němě jsem přikývl, když mě jednou rukou svíral za vlasy a vedl mě temnou chodbou kamsi dolů. Až teď mi konečně došlo, co se asi bude dít. Uvědomil jsem si, že tohle je nejspíš ten psychopat, co chce pomstít Davida. Ten, co postřelil Toma a teď mě nejspíš táhne do nějaké kryté nenápadné místnosti, kde nejspíš totéž udělá se mnou. Po tváři mi stekla slza, když jsem si vzpomněl na brášku. Na to, jak tam bezmocně ležel na podlaze, v kaluži vlastní krve. Začala se mi třást brada.
Ach Tome, vzlykl jsem. Proč jsi jen skákal mezi mě a tu pistoli? Mohl jsi třeba utéct… Stejně jsi mě nakonec nezachránil. Ale mohlo to dopadnout tak, žes mohl zůstat naživu… Ach, bratříčku… Proč jen jsi mě měl tak rád… Já věděl, proč jsem neměl ten náš cit vůbec připustit. Zaplatil jsi za něj životem…
Po chvíli mlčenlivé chůze, přehlušované mými občasnými vzlyky, jsme se ocitli v něčem, co hodně připomínalo sklep. Od stropu visela jedna zaprášená poblikávající žárovka. Místnost vůbec nevypadala nějak obyvatelně a jediné, co bylo mezi čtyřmi stěnami bez oken, byla snad metr krát metr vysoká krychle z ledu, jenž v tom pološeru záhadně pableskoval, hned vedle něj malinkatá hranice ze dříví, připravená k podpálení, a opodál stála židle.
„Tak jsme tady, chlapečku,“ zaculil se muž a donutil mě vylézt na ledovou krychli.
Šlo to hodně špatně, s rukama přivázanýma k tělu, ale nakonec se mi to podařilo. On vylezl za mnou. Neměl jsem vůbec tušení, co sleduje tím, že mě postavil na led. Tušil jsem sice, že to asi nebude nic dobrého, ale i když jsem se bál, nemohl jsem pochopit ten jeho vítězoslavný úsměv. Vždyť jak mi má stání na ledu ublížit? Jo, za pár minut mě sice i přes boty budou pěkně zábst nohy, ale to by mě přece zabít nemělo! Podle toho, jak se mnou celou cestu zacházel, tak jsem čekal něco mnohem děsivějšího, a ne jenom nějakou kostku ledu, která beztak za chvíli roztaje.
Neviděl jsem, co za mnou dělá, a ani mě to nějako zvlášť netankovalo. Smutně jsem vzpomínal na Toma, na to, co všechno jsme spolu zažili a prožili, a polykal jsem slzy, když jsem si uvědomil, že tyhle zářivé dny štěstí jsou nenávratně pryč. Opět jsem viděl před očima jeho rozesmátou tvář… Sametově hnědé hluboké oči, poseté zlatým hvězdným prachem, jež vždycky, kdykoliv se na mě podívaly, vyzařovaly lásku, něhu a péči… V duchu slyšel jeho uklidňující hlas…
Trhl jsem sebou, když mi kolem krku přistála smyčka. Její dopad přerušil tok mých vzpomínek a já se překvapeně otočil na muže za sebou. Zrovna dotáhl smyčku tak, abych ji měl natěsno, ale přitom mě neškrtila, a právě začínal napínat provaz. Šokovaně jsem vzhlédl a zjistil, že jeho konec je provléknutý kovovou skobou, jež vyčnívala ze stropu!
Ve chvíli, kdy byl provaz dokonale napnutý a muž jej pevně přivázal za konec k zemi, pochopil jsem jeho úmysl.
„Ne!“ vykřikl jsem a začal jsem šíleně hysterčit.
Jasně, proto ta kostka ledu! Proto ta malá hranice hned vedle! On ji určitě zapálí, aby urychlil tání. Hranice je tak malinká, aby působila jenom na část jedné ze stěn. Led bude tát, a kostka se začne naklánět. Já se budu čím dál tím víc sklouzávat, a nakonec se sám oběsím vlastní vahou! Zamrazilo mě v zádech, přičemž tohle mrazení nemělo nic společného s ledem. Vzpomněl jsem si totiž na doby, když jsem jako malý kluk sledoval Komisaře Rexe. Vždyť v jednom dílu byli dva psychopati, co svou oběť zabili úplně stejným způsobem, jakým jsem měl nyní umřít i já!
Pokusil jsem sebou škubnout, ale moc to nešlo, a kdykoliv jsem zkusil udělat byť jen jediný krok, oprátka mě začala nelítostně rdousit. Věděl jsem, že volání o pomoc by nemělo sebemenší význam, jsme přece někde hluboko pod zemí. Kdo by mě tady slyšel? Akorát bych si to celé ještě více zhoršil. Bezmocně jsem tedy sledoval, jak ten chlap vytahuje z kapsy zapalovač. Viděl jsem, jak se sklání k hranici, jak škrtá. Z konce zapalovače vyšlehl plamen ohně, který přeskočil na tenký papír pod dřevem. Už už to vypadalo, že světlo opět zhasne, jak se zakomíhalo a zeslabilo svou intenzivní záři téměř na minimum. Prosím, kéž by!
Nic takového se ale nestalo. Od papíru postupně začaly chytat tenčí větvičky a plamen se jimi jako rudý had plazil čím dál výš, až nakonec přede mnou začal hořet oheň. Nebyl vysoký, byl naopak hodně nízký, ale stačilo to víc než dost. Rozšířily se mi oči, když jsem viděl tu děsivou, rudozlatou záři.
Už po chvíli jsem ucítil, jak se kostka ledu nepatrně naklonila. Vyjekl jsem strachy, zatímco muž se pohodlně usadil na židli a pobaveně mě sledoval. Nevěděl jsem, jestli uteklo od zapálení ohně několik vteřin nebo minut. Jediné, co jsem vnímal, bylo to, že se led pomaloučku, milimetr po milimetru, naklání čím dál víc. Až dosud jsem jeho zvyšující se sklon dokázal vyrovnávat lehkým záklonem, nedbaje na to, že jsem cítil provaz kolem krku čím dál těsněji. Jenže teď se mi začínaly lehce podkluzovat i nohy! A smyčka mě začala škrtit čím dál víc!
Začal jsem křičet. Napřed jen nejistě, se zesilujícím tlakem na průdušnici se však můj tklivý nářek měnil v jednolité hysterické řvaní. Začal mě zalévat horký pot, a já cítil, jak mě kromě provazu začíná dusit i štiplavý dým, protože bez oken nemohl moc dobře opustit místnost. Ten chlap už to taky asi už dlouho nehodlal vydržet, protože se posléze zvedl ze židle, a ovívajíce se přitom rukou, naposledy na mě pohlédl.
„Sbohem, Bille Kaulitzi,“ zamával mi. „Věř mi, že bych u této show nejradši zůstal až do samého konce, ale jaksi se mi tu blbě dýchá… Tak se tu měj, užij si poslední minuty a vteřiny, které tě dělí od toho tvýho ubohýho neschopnýho hoperskýho bráchy… A příště si pamatuj, že ublížit Davidovi znamená pocítit moji pomstu.“
Se slzami v očích jsem viděl, jak zabouchl dveře místnosti. Osaměl jsem a stěží vnímal, jak žárovka zhasla. Jediné, co vydávalo světlo, byly zlatorudé záblesky, tančící po stěnách, které vteřinu po vteřině krátily můj život. Věděl jsem, že už moc neschází, než přijde konec. Už jsem nekřičel. Téměř jsem nedokázal dýchat, provaz nelítostně stlačoval a drtil moji průdušnici, a jediné, co ještě vnikalo do mých plic, byl dusivý kouř. Byl konec…
Dveře místnosti se najednou rozletěly a já, i když už jsem byl napůl v mdlobách, tak jsem matně zaznamenal, že se ke mně ženou dvě postavy. Jedna z nich mě pevně uchopila těsně pod koleny a zvedla mě co nejvýše do vzduchu, aby napjatý provaz trošku polevil. Rázem se mi začalo dýchat o něco lépe, ne ale o moc. Mezitím co jsem opět začal pofňukávat, protože jsem vůbec nechápal, co se děje, druhá postava okamžitě rozkopala a udupala oheň. Plameny sice postupně odumíraly, ale mně se pořád do plic valil ten dávivý dým.
„Dělej, přeřízni ten provaz, dokud ho držím!“
Ten hlas odněkud znám! A moc dobře ho znám! Jenže než jsem ho stihl zařadit, cítil jsem, jak z podivného balancu, kdy mě někdo neznámý drží za nohy ve vzduchu, padám na zem… nedopadl jsem však na zem, ale do vstřícné měkké náruče. Měl jsem dojem, jako by mě snad držel nějaký obr, tak malý a bezmocný jsem si v jeho ohleduplném sevření připadal. Ještě jsem zaznamenal laskavou tvář s brýlemi, která dala pokyn k útěku na vzduch, než jsem ztratil vědomí a nechal se unášet prostorem…
autor: Áďa
betaread: Janule
Tpc co to je :'( žádný takový ty dva budou žít jasný!?už mě to deptá tohleto :'(
Mein Gott! Ta povídka začíná bejt silně kriminální 😀 Ale je to fantastický!Teď zas dva dny nebudu moct spát,než přibude pokračování…..
Ale jako takový smutný.. to neni féér x'( já brečim… ale aspoň že ho zachránili.. teď ještě Toma… x)
Tomi bude taky v pořádku že jio..??? x(( hrozně zajímavý, těšim se na další dílek…. x))
To byl Saky?
Že tom není mrtvej? Já se bojím :'(
A kostka ledu… Ať žije SAW xD
mazec! na tak akční povídku jsem čekala!
🙂 mně k té kostce inspiroval spíš Komisař Rex 🙂 jinak všem tisíceré díky za komentíky 🙂 :-*
o bože kdo ho zachránil??? no honem dál
Tommy??????? Né, tohle přeci nejde! Ty musíš být v pořádku, jinak to nepřežiju!!! Ádi, ještě zvládám, když mučíš Billa ( a i u něj bulím), ale ty mi teď chceš jako zabít i Tommyho? Protestuju! Já Tommyho nedááááám…
Opět musím jen a jen chválit: Billovy slzy se míchaly s Tommyho krví, Tommyho hluboké oči poseté zlatým hvězdným prachem, vyzařovaly lásku, něhu a péči – tohle je překrásné!
Billa by čekala krutá smrt nebýt… kdo ho tak může zachránit? Někdo z ochranky? No, kdo jiný, koho může čtenář znát? Normálně by Billa čekala tedy krutá smrt.
Musím vědět, co je s Tommym!