autor: Nena
„Čo Tom?!“ vykríkla som. Nevedela som to pochopiť. Kde zmizol?
„Nen… čo sa stalo?“ nechápal Georg.
„Bill je preč…“ stále som nechápavo hľadela na miesto, kde pred chvíľou ležal.
„Ako preč?“ chytil ma okolo pliec.
„Musíme ísť za Tomom.“
„ČO? Prečo?“
„Ja neviem! Makaj!“ ťahala som ho k motorke. Nasadli sme a čo najrýchlejšie išli smerom k Billovmu a Tomovmu domu. Netušila som, čo sa mohlo stať. Vchodové dvere boli otvorené. Vošla som. Za mnou Georg.
„Tom? Halo! Kde si?“ prešla som všetky izby na dolnom poschodí. Vyšli sme hore. Uvidela som, že kúpeľňa je otvorená. Opatrne som vkročila dnu. Hneď ma oblial strach.
„Georg! Zavolaj záchranku!“
Čupla som si k Tomovmu telu na zemi. Všade bola krv z jeho rúk. A vedľa nožnice. Vzala som látkové opasky zo županov a zaškrtila obidve ruky, na čo som skontrolovala pulz. Našťastie ho mal. Iba som hľadela a vnútri prosila hocikoho, kto má tu možnosť, aby nezomrel.
„Čo sa stalo?“ vošiel Georg s mobilom pri uchu, „podrezanie žíl. Áno. Adresu som už povedal. Ďakujem,“ zložil a kľakol si ku mne. Zbledol.
„Nehovor, že aj on umrie.“
„Ja… neviem. Len to nechápem… prečo sa to vždy stáva len mne?“ prešla mi po líci prvá slza, „koho mám neskutočne rada, umrie.“
„Nena… zachránia ho… dúfam.“
„Bojím sa.“
„Som tu.“
Bill:
Prešla mnou neskutočná bolesť. Vnútri som cítil, že niečo nie je s Tomom v poriadku. Zrazu som Nenu nevidel. Ocitol som sa v… nemocničnej izbe? Ale nejakej vybavenej. Kde to som?
„Rýchlo!“ niekto kričal a nastal hluk. Priniesli ku mne niekoho a videl som len ako mu z ruky kvapká na zem krv. Okolo neho boli sestričky a personál. Nevedel som, čo sa deje.
„Bill?“ ozvalo sa od dverí. Otočil som sa. Stál tam Tom a opieral sa o zárubňu.
„Tom? Ty ma vidíš? Čo sa stalo?“
Podišiel k miestu, kde zrejme zachraňovali toho človeka. Pozeral tam. Vtedy jedna sestrička odišla a uvidel som zreteľne tvár. Stiahlo mi brucho… Tom?!
„Nie! Ty nemôžeš umierať!“ pozrel som na Toma stojaceho oproti mne.
„A prečo nie?“ spýtal sa s úsmevom. To mi do očí nahrnulo slzy.
„Lebo ty musíš žiť.“
„Ty si ma nechal samého. Zakážeš mi ísť za tebou?“
„Ty si to vážne urobil? Aby si bol so mnou?“
Pozrel do zeme: „Nena povedala, že ťa už neprivedie. Že sa s tebou ani nebudem rozprávať. Ani nevieš ako, no ja som vnútri umieral. Bez teba.“
„Tom,“ tiekli mi potoky sĺz, „nechcel som ťa nechať samého. Nikdy.“
„Pamätáš?“ zdvihol na mňa pohľad, „ak jedného z nás vezmú na strechu a povedia skoč, skočíme obaja,“ tiež mu začali padať slzy. Neudržal som sa. Silno som ho objal. Ešte si ma k sebe pritisol. Jemne som ho pobozkal. Potom mi zašiel rukou pod tričko.
„Máme pulz! Je s5!“ počul som zboku. Po chvíli začali bozky slabnúť. Až úplne zmizol.
„Zbohom,“ poslednýkrát som hľadel na Toma na posteli. So zavretými očami a obviazanými rukami.
Nena:
Sedela som na chodbe v nemocnici. Vedľa mňa Georg.
„Čo ak neprežije?“
„Prežije,“ objal ma okolo pliec a pritiahol k sebe. Ležala som v jeho náručí a premýšľala. Tak som si zvykla na Billovu prítomnosť, že teraz mi to chýbalo. Jeho neustála prítomnosť 24 hodín 7 dní v týždni… zrazu som sa cítila o niečo prázdnejšia. Začínala som mať pocit, že sa už nevráti. Moje zaslzené oči a vnútorne vyšťavené pocity ma čoraz viac a viac ubíjali. Keď som len tak premýšľala, zbadala som medzi ľuďmi ženu v bielych šatách. Niečo mi pripomínala…
„Mama?“
autor: Nena
betaread: Janule
to je ohromující
Tohle je tak krásná povídka… omlouvám se Nenuš, že komentuju tak málokdy, ale já mám vždycky největší zážitek z povídky, když ji poprvé přečtu při opravování a pak už to trošku vyprchá, než to přijde na blog… dneska jsem se ale konečně utrhla, abych ti to řekla. Tohle téma je mi tak strašně blízký, máš ho skvěle zpracovaný a moc se mi líbí, jak se ten příběh vyvíjí. Určitě piš další povídku, až tuhle doděláš, já budu vždycky ráda, když budu moct tvoje dílka dát na náš blog. Mají tu své místo. Sice jsou tu momentálně hodně líný čtenáři, kterým se nechce komentovat, ale z toho si nic nedělej, ve mně budeš mít věrnou čtenářku vždycky. Pokud tě baví psát, neváhej a pokračuj. Už kvůli mně… jestli to za to stojí :o). Mám moc ráda slovenštinu, je to jazyk mého dětství, a cokoliv v něm si přečtu s chutí.
Doufám, že Tom přežije a Bill si snad najde nějaký způsob, jak s ním být nebo se k němu dokonce vrátit, moc bych jim to přála. Nena se konečně dočkala setkání s mamkou, kvůli které to všechno dělala, to jí přeju. Těším se na další díl, doufám, že bude optimistický. Pa J. :o)
Preboha… velmi si ma potesila..neskutocne! Ja pisem vela veci. Knihy, poviedky, predstavy…ale ty si ma veeeeelmi potesila. Dik. A urcite budem pisat a aj ffky na tento naj blog. Caulitz, Nena.